Když bylo v roce 1935 založeno ve Škodovce oddělení pevnostních děl, jeho prvním úkolem byla konstrukce univerzálního pevnostního kanonu. Za základ nové zbraně byl vybrán kanon ráže 4,7 cm vyvinutý pro Írán. Toto moderní dělo bylo upraveno podle požadavků MNO a přizpůsobeno pro umístění ve střelecké místnosti srubů těžkého opevnění. Vznikl tak typ s firemním označením A6, který byl předveden zástupcům armády. Na základě jejich připomínek Škodovka kanon upravila na variantu smíšeného dvojčete s těžkým kulometem a připravila dva zkušební prototypy. Ty byly podrobeny přísným zkouškám v jejichž průběhu se povedlo definitivně vyřešit i lafetaci zbraně. Kanon byl oficiálně zaveden rozhodnutím výzbrojní komise v listopadu 1936 pod označením 4 cm kanon vz.36 a okamžitě se rozeběhla sériová výroba. První objednávka zněla na 256 kanonů, která byla později rozšířena na 268 kusů. Ta byla splněna na jaře 1938 a vzápětí bylo rozhodnuto o pokračování výroby a objednáno dalších 273 děl označovaných v kódu ŘOP L1. Do konce září se podařilo montérům Škodovky namontovat do objektů 222 kanonů, které v době vrcholícího ohrožení republiky tvořily prakticky jedinou dělostřeleckou výzbroj našich opevnění. Po Mnichovu se podařilo všechny kanony demontovat a evakuovat. Kanony byly soustředěny v závodech Škodovky v Plzni a v Dubnici nad Váhem. 228 kanonů uložených v Plzni se v březnu 1939 stalo kořistí okupantů, stejně jako celá druhá série, nacházející se v pokročilém stupni rozpracovanosti. Němci nechali kanony dokončit a použili jich pro vyzbrojení vlastních opevnění. Kanony vz.36 se tak například staly důležitou součástí výzbroje Atlantického valu. V posledních dnech války bylo dokonce několik kanonů použito na Opavsku proti sovětské armádě. Po osvobození zůstalo na našem území 18 kanonů s nimiž se ještě nějakou dobu počítalo, ale s výjimkou jednoho děla byly bohužel sešrotovány.