10 cm lehká houfnice vz.14

Když v srpnu 1914 vypukl válečný konflikt, všechny zúčastněné armády zjistily, že lehké polní baterie vyzbrojené„ rychlopalným "kanonem ani zdaleka nejsou schopny plnit všechny své úkoly. Rakousko-uherská armáda nebyla výjimkou. Již první boje na srbské frontě jasně prokázaly, že armádě scházejí moderní děla schopná paleb vrchní skupinou úhlů, umožňující palbu ze zakrytých postavení s dostatečným účinkem, přitom však lehká a mobilní, aby mohla sledovat pěchotu. Všechny tyto podmínky dokonale splňovaly houfnice, které Škodovka vyvinula těsně před válkou .Když začalo být jasné, že válka se rozhořela do nečekaných rozměrů a její ukončení je v nedohlednu, byly v Plzni zabaveny houfnice určené pro Turecko a Čínu a brzo je na bojiště následovala i pokusná baterie houfnic v ráži 10cm. Tato zbraň se velmi osvědčila a byla zavedena do výzbroje armády, jako Lehká polní houfnice vzor 14 a urychleně byla zorganizována její sériová výroba. Tím dostalo Rakousko-uherské dělostřelectvo nejlepší lehkou houfnici té doby. Měla všechny atributy moderní dělostřelecké konstrukce. Kapalinovou zákluzovou brzdu, zpruhový vratník s vyvažovači, lafetový štít, nezávislý bubínkový zaměřovač, vodorovný klínový závěr. Jedinou nevýhodou byla hlaveň z ocelového bronzu vyráběná ve vídeňském Arsenálu, kterou prosadila vojenská zpráva. V druhé polovině války však byly v důsledku nedostatku barevných kovů již osazovány pouze škodováckými ocelovými hlavněmi s vyměnitelnou duší. Houfnice byla dopravována šestispřežím spojena s kolesnou vz.14 Velkou výhodou bylo i použití moderního střeliva, které umožňovalo dostřel na vzdálenost 8100 m. Zpočátku byly používány Minové granáty vz.14/9,   G-šrapnely vz 14 s olověnými nebo ocelovými kuličkami a později k nim přibyl i Časovaný granát vz. 15.  Od počátku roku 1915 byly houfnice vz.14 nasazeny na všech frontách a záhy si vydobyly oprávněný respekt u protivníků, neboť například jejich dostřel byl srovnatelný s italskými polními kanony. Boje v Karpatech a později na italské frontě si vyžadovaly použití moderních horských houfnic, a proto část houfnic vz.14 byla upravena pro horský transport. Houfnice rozložené do tří jednotek byly dopravovány dvěma koni zapřaženými v tandemu. Hlaveň s brzdovratným zařízením a lafetový štít, byly naloženy na horských kárách. Lafeta doplněná ostruhovým kolečkem pod rydlem byla dopravována po vlastních kolech. V plzeňské Škodovce bylo v době války vyrobeno 6458 hlavní a 4077 lafet a další stovky kusů byly vyrobeny v uherské dělovce v Rábu. Houfnice vz.14 se výrazně podílely na bojích až do závěru války. O pověsti již si oprávněně vydobyly svědčí to, že po zhroucení Rakousko –Uherska, je přejaly do své výzbroje jak vítězné státy, především Itálie, tak prakticky všechny nástupnické státy habsburské monarchie. Výjimkou nebyla ani mladičká Československá republika. Několik kusů houfnic zůstalo u náhradních těles dělostřeleckých pluků a v Plzni byla patrně rozpracována větší série těchto děl. Na počátku roku 1919 byla Škodovce zadána velká objednávka dělostřeleckého materiálu, jejíž součástí byla zakázka na 83 kusů houfnic vz. 14. Několik baterii přijelo i z Itálie, kde byl v rámci italských legií zorganizován dělostřelecký pluk č. 7 jehož baterie 5 a 6 byly vyzbrojeny kořistními houfnicemi rakouského původu. Lehké houfnice vzor 14 se zúčastnily všech bojů, které doprovázely vznik republiky. Několik houfnic bojovalo v lednu 1919 na Těšínsku, ale především se vyznamenaly v bojích, za obsazení Slovenska na počátku roku 1919. Opravdový křest ohněm pro formující se československé lehké houfnicové baterie znamenal vpád maďarských bolševiků na Slovensko v květnu a červnu 1919. Bojů v oblasti Kremnice se například zúčastnily baterie 6/2 a 5/2, které při ústupu přišly o část děl. Na Slovensku došlo k situaci, kdy houfnice bojovaly na obou stranách fronty, neboť houfnice vz.14 byly základním lehkým dělem ve výzbroji maďarských bolševiků a několik jich bylo i ukořistěno ČS jednotkami. Po ukončení bojů na slovenském bojišti se lehké polní houfnice vz.14 v nové mírové organizaci, platné od 15. června 1920, staly výzbrojí druhého a později třetího oddílu dělostřeleckých pluků 1-12 a oddílů dělostřeleckých pluků 51.-54. V jejich sestavě se zúčastnily i mobilizace v roce 1921. V průběhu první poloviny dvacátých let, byla většina houfnic vz.14 stažena od útvarů a prošla modernizací na vzor 14/19.