10 cm horská houfnice vz.16/19

Již v roce 1919 na základě úspěšné modernizace lehkých houfnic vz.14 na vzor 14/19 navrhla Škodovka i úpravu horské houfnice vz.16. Aby zůstala zachována jednotnost výzbroje, byla použita hlaveň shodná s lehkou houfnicí vz.14/19. S ohledem na způsob přepravy na kárách a složitější konstrukci lafety se konstrukční práce na úpravě horských houfnic protáhly až do poloviny dvacátých let, a teprve v roce 1928 po úspěšném završení náročných zkoušek byla nová zbraň přijata do výzbroje pod označením 10 cm horská houfnice vz.16/19. Za cenu akceptovatelného zvýšení hmotnosti o 115 kg se podařilo dosáhnout s novou municí vz.21 dostřelu těsně pod hranicí 10 kilometrů. Bylo to nesporně vynikající dělo, které by ve světě obtížně hledalo konkurenci, a stalo se dalším členem úspěšné řady horských děl Škoda, která tuto firmu proslavila po celém světě. Československá armáda se rozhodla rekonstruovat pouze část houfnic vz.16 a v průběhu roku 1928 a 1929 obdržela 44 upravených děl. Tento počet se potom nezměnil až do okupace v roce 1939. Důvodem tohoto kroku byla trvale klesající úloha horského dělostřelectva v nástupových plánech československé armády. Bylo totiž zřejmé, že potencionálním bojištěm se stane především území Čech, kde pro efektivní použití horských houfnic nebude mnoho příležitostí. Tato děla se sice plně svým výkonem vyrovnala lehkým polním houfnicím vz.14/19, ale byla hendikepována způsobem přepravy a nutností dělo v palebném postavení sestavit. Ve druhé polovině třicátých let, pod vlivem rostoucího ohrožení republiky došlo ke změně organizační struktury armády a nárůstu počtů pěších divizí. S tím vyvstala i potřeba tyto nové jednotky dotovat dělostřeleckým materiálem. Vzhledem k nedostatku polních děl proto muselo MNO sáhnout k improvizaci. V září 1938 tak horské houfnice vz.16/19 tvořily výzbroj dvou dělostřeleckých pluků zařazených do sestavy pěších divizí, které vznikly na základech horských brigád. Dělostřelecké pluky 201 a 203 jako součást divizí 16 a 21, náležely k manévrové záloze Hlavního velitelství. Jejím úkolem mělo být likvidování průlomů obrany   a posilování ohrožených  úseků. K tomu úkolu se ale bohužel horská děla příliš nehodila. Celkem 36 horských houfnic, které tvořily výzbroj II. a III. oddílu obou pluků, však představovalo nezanedbatelnou palebnou sílu a v rukou dobře vycvičených československých dělostřelců by zcela jistě dokázaly splnit většinu svých úkolů. Je pozoruhodné, že obsluhy houfnic vz.16/19 byly cvičeny i pro boj s tanky, což nepatřilo k obvyklým úkolům horských baterií. V naší armádě se však s tímto použitím počítalo a bylo to do jisté míry vynuceno okolnostmi. Po Mnichovu zůstala většina horských houfnic na Slovensku, a proto po okupaci českých zemí v březnu 1939 získal Wehrmacht pouze 3 tato děla, zatímco 41 houfnic vz.16/19 se stalo cennou složkou výzbroje vznikající slovenské armády.

Technický popis

10 cm horská houfnice vz.16 a 16/19 je dělo se skluznou hlavní,vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a samočinným zákluzovým rozvodem. Je vybaveno lafetovým štítem a nezávislým zaměřovačem. Lafeta je zařízena pro střelbu ve vrchní i spodní skupině úhlů.

Hlaveň: je vyrobena z chromniklové oceli a skládá se z duše a pláště , vzadu má dva nosné čepy a vpředu dvě oka pro sochory.Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora ,kuželový přechod a rýhovaná část s 36 lichoběžníkovými drážkami.Po stránce balistické se hlaveň plně shoduje s hlavní houfnice vz 14 a 14/19.

Závěr: je vodorovný klínový se spušťadlem typu Erhardt.

Lafeta: je chobotová a skládá se z kolébky a vrchní a spodní lafety.

V kolébce je kapalinová brzda, zpruhový vratník a části zákluzového rozvodu. Na ní jsou upevněny vyvažovače. Nosiče kolébky opatřený oky pro sochory. Vrchní lafeta se skládá ze dvou ocelových stěn s příložkami a kluznicemi.  Spodní lafeta je složena ze dvou ocelových stěn spojených ložiskem pivotového čepu, krycími plechy příčkami a patou chobotu. V chobotu jsou utvořeny dvě lafetové skříňky.Lafetový štít se skládá z levého a pravého štítu a levé a pravé sklopny. Oba štíty jsou spojeny závorou a každý je vybaven štítovou opěrou. Levý štít má dvě vrchní a jedna spodní dvířka, pravý potom kování k upevnění lopaty a krumpáče. Kola jsou paprsková dřevěná vzor 11.

Miřidla: sestávají z dělového zaměřovače 16/19 s dělovým dalekohledem vz..8/14.

Doprava: se uskutečňovala ve stavu rozloženém, ve třech jednotkách. Hlaveň a kolébka spolu s lafetovým štítem byly dopravovány na 10 cm kárách vzor 16 nebo 16/19 a lafeta byla přepravována po vlastní nápravě. K tahu se používalo dvou koní v tandemu . Jak dokazují dobové fotografie ,přidávala se před obtížným stoupáním ještě přípřež dalšího koně. K poločetě, přepravující jedno dělo, náležely také tři horské káry pro střelivo. Délka pochodového proudu poločety byla zhruba 62 metrů a délka pochodového proudu celého oddílu s bojovým trénem byla přibližně 2500 metrů.

Obsluha: v československé armádě byla tvořena šesti muži přímé obsluhy děla a deseti muži pomocného družstva. Přímá obsluha se skládá z miřiče, časovače, pomocníka, nabíječe, střelce a podavače.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 - 1939

Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně

VHA Praha, fond MNO DZO

SOa Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora