10 cm horská houfnice vz.16

Nejprve byla pro horský transport uzpůsobena právě zaváděná lehká polní houfnice vz. 14. Dělo bylo upraveno pro snadnější rozložení na čtyři části, které byly přepravovány na horských kárách tažených dvojicí koní v tandemu. Tato úprava sice umožnila transport houfnice do postavení, kam by se tažena šestispřežím nedostala, ale pro horský boj to bylo pouze improvizované řešení. Houfnice byla sice vybavena koly o menším průměru, ale lafeta nebyla upravena pro použití v horách a lafetový štít se sedátky a štítovou přilbou byl velmi těžký. Také sestavení houfnice v palebném postavení bylo poměrně obtížné. Proto bylo rozhodnuto zkonstruovat novou horskou houfnici s použitím osvědčených celků houfnice vz.14. Vznikla tak pozoruhodná zbraň, která se stala pravděpodobně nejlepší horskou houfnicí obou světových válek. Konstrukční práce byly ukončeny v polovině roku 1915 a ihned byla zahájena sériová výroba. První kusy houfnic se k útvarům dostaly ještě v roce 1915, ale hromadné zavádění do výzbroje bylo zahájeno až v roce 1916 a nová zbraň byla označena jako 10 cm Gebirgs haubitze mod.16 Hlaveň se závěrem byla kompletně převzata z houfnice vzor 14. U prvních vyrobených kusů byly možná ještě použity hlavě z ocelového bronzu, ale nejpozději od začátku roku 1916, už byly používány pouze hlavně ocelové. Kolébka musila být prodloužena, vyvažovače bylo nutné zesílit a větších úprav se dočkala vrchní lafeta. Úplně nově byl vyřešen lafetový štít, který se skládá ze dvou částí, spojovaných závorou a vybavených štítovými opěrami Rozsáhlými úpravami prošla také spodní lafeta, především byl zmenšen rozchod kol na 950 mm, což umožnilo houfnice přepravovat po úzkých horských pěšinách. Kola byla použita dřevěná okovaná vzor 11 o průměru 90 centimetrů. Náměr byl v rozsahu – 8 až +70 ° a odměr 6 ° na obě strany. Dostřel byl s novou municí vzor 15 stejný jako u houfnice vz.14, tedy 8000 metrů. Přeprava byla vyřešena ve třech jednotkách. Hlaveň a kolébka s lafetovým štítem byly převáženy na nově konstruovaných kárách vz.16. Vrchní a spodní lafeta se převážela na vlastní nápravě a kolech lafety. Předem bylo ale nutné nápravu a kola zároveň s brzdou upevnit do pochodových ložisek a na čep chobotu spodní lafety nasadit vidlicovou oj. Do jednotek byli zapřaženi dva tažní koně za sebou. Vlastní obsluhu tvořilo šest dělostřelců, ale celkem transport, sestavení a zásobování střelivem zajišťovalo jedenatřicet mužů. Střelivo bylo dopravováno na horských kárách, soumary a nebo na dělostřeleckých vozech. Rakousko – uherské horské dělostřelectvo, které bylo nejpočetnějším na světě v houfnici vz.16 získalo zbraň, která neměla konkurenci a stala se obávaným protivníkem nepřátelského dělostřelectva. Vysokého uznání se jí dostalo především na Italské frontě, kde boje probíhaly v tom nejobtížnějším horském terénu. V době války Škodovka vyrobila celkem 546 hlavní a 541 lafet. Houfnice vz 16 byly v rakouské armádě zařazeny u horských dělostřeleckých pluků, které měly v sestavě dvě baterie horských houfnic Po ukončení světové války zavedly do své výzbroje tato děla, jak všechny nástupnické státy habsburské monarchie, tak i vítězné státy, především Itálie. Po reorganizaci měla československá armáda tři horské dělostřelecké pluky vyzbrojené horskými houfnicemi vz. 16. Pluky 201 a 202 byly součástí horských brigád a horské houfnice v počtu 12 kusů tvořily výzbroj jejich II. oddílu. Horský dělostřelecký pluk 205 byl začleněn do 25. polní dělostřelecké brigády a houfnice byly výzbrojí jeho II. a III. oddílu až do jeho zrušení v roce 1924. Československá armáda vykazovala ve svém stavu roku 1920 celkem 66 horských houfnic vz.16. Část z nich pocházela z válečné výroby od náhradních těles dělostřeleckých útvarů rakouské armády a několik jich konec války zastihl na opravách v Plzni. Nejméně dvacet kusů houfnic bylo nově vyrobeno a armáda je převzala v roce 1919. Když proběhla modernizace polních houfnic vz. 14 na vzor 14/19 bylo nasnadě, že stejnou modernizaci by bylo možné provést i na houfnici vz.16. Lákavé bylo především podstatné zvýšení dostřelu při poměrně malém zvýšení váhy. Konstrukční práce byly ukončeny v polovině dvacátých let a v roce 1928 bylo dělo oficiálně zavedeno jako horská houfnice vz. 16/19. Upraveno bylo pravděpodobně pouze 44 kusů, což odráželo změnu pohledu na důležitost a početnost horských jednotek.

10 cm horská houfnice vz.16 je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a samočinným zákluzovým rozvodem. Je vybaveno lafetovým štítem, nezávislým zaměřovačem. Lafeta je zařízena pro střelbu ve vrchní i spodní skupině úhlů.

Hlaveň je vyrobena z chromniklové oceli a skládá se z duše a pláště. Vzadu má dva nosné čepy a vpředu dvě oka pro sochory. Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora, kuželový přechod a rýhovaná část s 36 lichoběžníkovými drážkami. Po stránce balistické se hlaveň plně shoduje s hlavní houfnice vz 14 a 14/19. 

Miřidla sestávají z dělového zaměřovače 16/19 s dělovým dalekohledem vz..8/11.

Doprava se uskutečňovala ve stavu rozloženém ve třech jednotkách. Hlaveň a kolébka spolu s lafetovým štítem byly dopravovány na 10 cm kárách vzor 16 nebo 16/19 a lafeta byla přepravována po vlastní nápravě. K tahu se používalo dvou koní v tandemu. Jak dokazují dobové fotografie, přidávala se před obtížným stoupáním ještě přípřež dalšího koně. K poločetě přepravující jedno dělo náležely také tři horské káry přepravující střelivo. Délka pochodového proudu poločety byla zhruba 62 metrů a délka pochodového proudu celého oddílu s bojovým trénem byla přibližně 2500 metrů.

Obsluha v československé armádě byla tvořena šesti muži přímé obsluhy děla a deseti muži pomocného družstva. Přímá obsluha se skládá z miřiče, časovače, pomocníka, nabíječe, střelce a podavače.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 - 1939

Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně

VHA Praha, fond MNO DZO

SOa Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora