30,5 cm moždíř vz.16
30, 5 cm moždíř vz.16
Tento legendární moždíř je bezesporu nejznámější dělostřeleckou konstrukcí firmy Škoda a patrně i nejpopulárnějším dělem, jehož výroba probíhala na našem území. Jeho konstrukce byla na dlouhou dobu vzorem pro celou jednu kategorii dělostřelecké techniky a stála na počátku velmi úspěšné řady těžkých děl vyráběných v Plzni.
Původ a vznik konstrukce
Tématem jedné z válečných her, pořádané rakouským generálním štábem, se pod dojmem nedávno skončeného Rusko – japonské války stalo dobývání moderní velké pevnosti, jakou byl například Port – Artur. Při té příležitosti se ukázalo, že rakouská armáda nedisponuje dělem, které by mohlo spolehlivě ničit betonové pevnostní stavby. Proto obdrželo v září 1907 technické vojenské komité požadavek od říšského ministerstva války, aby ve spolupráci s inspektorem pevnostního dělostřelectva vypracovalo zadání pro konstrukci 28 cm děla. Zde bychom se měli na chvíli zastavit, protože je zajímavé sledovat, jak se rodí dělo a co všechno může ovlivňovat jeho konstrukci. Dělostřelečtí odborníci technického komité nejprve určili hmotnost hlavně moždíře, která s ohledem na nosnost mostů nesměla překročit hmotnost 6000 kg. Za základ dalších výpočtů byl vzat 24 cm moždíř již zavedený do výzbroje armády a analogicky k jeho konstrukci bylo vypočteno možné využití hlavně 6 tun těžké. Z takto získané takzvané využitelnosti, byla odvozena počáteční energie 1420 m/t a z ní vypočítána hmotnost střely 300 kg a její počáteční rychlost 305 m/s. Podle poměrné délky střely 24 cm moždíře byla nakonec odvozena i ráže moždíře. Která musila být 30,5 cm a ne původně požadovaných 28. Lafetu měla tvořit kolébka se středním obrtlíkem a ložiště. Pro dopravu se dělo mělo rozkládat na tři jednotky. K jejich přepravě měl být poprvé na světě použit nákladní automobil o 80 koňských silách. Doporučení technického komité použít k dopravě děla motorickou trakci výrazně ovlivnilo další osudy konstrukce a znamenalo opravdový průlom v dělostřelecké technice.
Sestrojením moždíře měla být pověřena firma Škoda, která jako jediná v monarchii měla zkušenosti s děly velkých ráží, neboť byla výhradním dodavatelem válečného námořnictva. Zároveň však technické komité požádalo o možnost jednat také s firmou Krupp v Essenu. 18 ledna 1908 předalo ministerstvo války konstrukční podmínky a požadavky na nový moždíř zástupci firmy Škoda a plzeňští konstruktéři se urychleně pustili do práce. Armáda se ovšem nespoléhala pouze na Škodovku a zároveň byla sledována i nejnovější Kruppova konstrukce obléhací houfnice. Již 1. června předaly Škodovy závody technickému komité projekt 30,5 cm moždíře, který plně vyhovoval zadání. Zbraň měla být pro přepravu rozložena do třech jednotek naložených na speciální podvozky a muniční vůz. K vleku všech čtyř vozidel měly posloužit dva nákladní automobily s pohonem všech čtyř kol. Mezitím však dělostřelečtí odborníci doplnili své požadavky o úpravu lafety, která by umožňovala za určitých podmínek i palbu bez zakopání ložiště a možnost použití přídavné náplně pro zvýšení dostřelu. 1 října 1908 byl nový moždíř hotov a předán armádě k vyzkoušení. Odborníci technického komité pak v memorandu předanému říšskému ministerstvu války zhodnotilo jak škodovácký moždíř, tak konkurenční výrobek Kruppův, ve kterém jednoznačně vyzdvihovali přednosti plzeňské konstrukce.
Na základě tohoto memoranda byla firma Škoda pověřena zhotovením jednoho kompletního děla se všemi vozidly, jehož hodnota byla vypočtena na 130 000 Korun.
V červenci 1910 Škodovka předvedla nový moždíř zástupcům ministerstva války na své střelnici v Bolevci. Celkově byla zbraň hodnocena kladně, ale bylo shledáno množství dílčích nedostatků a technické komité vypracovalo seznam požadovaných změn konstrukce. Zároveň předalo ministerstvu války harmonogram dalších zkoušek, které měly probíhat především na vojenské střelnici ve Felixdorfu. Tam mimo střeleb začaly probíhat i zkoušky vozidel, které odhalily řadu nedostatků, které škodovka průběžně odstraňovala. Nová zbraň neuspokojila ani co se týče přesnosti střelby. Škodovka proto dodala novou hlaveň, ale nakonec se ukázalo, že příčina špatných výsledků je především ve střele a nový granát opatřený dvěma vodícími páskami již plně uspokojil. Po řadě zdokonalení bylo dělo koncem roku 1911 již zralé k zavedení do výzbroje a program zkoušek byl v podstatě ukončen. Bohužel na jejich zakoupení pro armádu i přes doporučení technického komité a kladné stanovisko generálního štábu nebyly vyčleněny finanční prostředky a jejich uvolnění narazilo na nečekaný odpor.
Zavedení do výzbroje a válečné nasazení
Zavedení moždířů do výzbroje bylo především zásluhou ministra války generála Auffenberga. Ten na svou odpovědnost nařídil uvolnit finanční prostředky a nechal objednat v lednu 1912 ve Škodovce 12 baterií moždířů po dvou dělech. Hodnota této objednávky byla na svou dobu opravdu horentní a Škodovce bylo poukázáno celkem 30 milionů korun. Rakouská armáda však obdržela děla, která neměla ve světě konkurenci a v poměrné tichosti získala významnou převahu nad potenciálními protivníky, především Itálií, která spoléhala na své moderní pohraniční pevnosti. První série 8. moždířů byla armádě předána již v září 1912. Tato nebývalá rychlost výroby byla umožněna tím, že firma na své náklady začala ještě před oficiální objednávkou vyrábět hlavně. Dodané moždíře byly znovu podrobeny přísným zkouškám, které odhalily další nedostatky, především u vozidel. Moždíře bylo nutno znovu upravit a zesílit všechna vozidla, ale to již byla poslední fáze vývoje děla a rekonstruované zbraně již vyhověly všem požadavkům vojáků. Nové moždíře byly přijaty do výzbroje armády pod označením 30,5 cm Bomben Morser M 11. A celá zakázka byla dokončena v průběhu roku 1913. Vývojem a výrobou vozidel pro přepravu moždířů byla pověřena firma Daimler, sídlící ve Vídeňském Novém Městě. Ta obdržela v březnu 1912 zakázku na výrobu 40 kusů tahačů označených Mörserzugwagen M12. I když to byl pouze mírně upravený nákladní automobil, jednalo se v historii dělostřelectva o významný mezník, neboť to bylo poprvé, co bylo nějaké dělo od počátku koncipováno pro přepravu motorovým tahačem.
V okamžiku vypuknutí velké války disponovalo rakouské dělostřelectvo 24 moždíři ráže 30,5 cm, které byly všechny umístěny na východní frontě, kde se předpokládalo obléhání ruských pevností. Patrně nejvýznamnější akcí za celou dobu války, jíž škodovácké moždíře zúčastnily, bylo dobývání belgických a francouzských pevností v srpnu 1914.
Když se německý postup zastavil na belgických pevnostech, požádal generál Moltke rakouský generální štáb o zapůjčení 30,5 cm moždířů, jejichž účinnost znal ze srovnávacích zkoušek s kruppovými houfnicemi. Pro tento úkol byly vyčleněny čtyři baterie nacházející se v Krakově a Gorici - Vipavě. Všech osm moždířů se přesunulo po vlastní ose do Belgie. Tato cesta trvající pouze sedm dní byla na poměry roku 1914 sama o sobě rekordní, ale ještě úžasnější byl účinek moždířů na belgické pevnosti. 21. srpna začalo ostřelování pevnosti Namur a již 26 srpna došlo k pádu pevnosti, když předtím byly doslova rozstříleny tvrze Machovelette, Cognelée a Maizeret. Rakouské moždíře dále pomáhaly zdolat pevnost Antverpy, o jejíž pád se také významně zasloužily, když 411 střelami zcela zničily tvrz Konigshoykt. Na Rakousko - uherských frontách přišel čas moždířů především po vstupu Itálie do války v červnu 1915. Legendární je především jejich použití v bitvách na Soči, kde jich bylo s mimořádným úspěchem použito k rozbíjení italských útoků. Známé je také nasazení moždířů ve vysokohorském terénu Tyrolských Alp a při dobývání ruských pevností na východní frontě. Po zhodnocení prvních válečných zkušeností se ukázala nutnost zesílení lafet a ložiště. V Plzni tak vznikla modernizovaná varianta označená 30,5 cm moždíř vz.11/16. Těchto moždířů bylo do konce roku 1916 vyrobeno 28 kusů a na stejný standart byla upravena i část ze 43 vyrobených moždířů vz.11.
30,5 cm moždíř vz.16
Po poměrně obsáhlém úvodu se konečně dostáváme k moždířům vz. 16, které tak významně poznamenaly historii československé armády. Bylo to však nutné k objasnění okolností zrodu zbraně. Úsilí škodováckých konstruktérů se v roce 1916, kdy Škodovka obdržela další objednávku, soustředilo na další zdokonalování zbraně, které vyústilo v podstatné přepracování celé konstrukce. Úpravy byly tak zásadního charakteru, že někteří autoři označují moždíře vz.16 za úplně nové dělo. S tím ovšem nelze souhlasit, neboť úpravy se netýkaly všech celků zbraně, jejímž základem zůstávala osvědčená koncepce vzoru 11. Nejvýznamnějším zdokonalením bylo především rozšíření odměru na 360 ˚. Prodloužením hlavně došlo ke zvýšení dostřelu až na 12 300 metrů a výrazných změn doznala i lafeta, u níž byly charakteristické válce hydraulické brzdy přemístěny pod hlaveň a staly se nejvýraznějším rozlišovacím znakem obou variant děla. Zdokonalení konstrukce bylo však nevyhnutelně spojeno s nárůstem hmotnosti a tahače vz. 12 již svým výkonem přestaly vyhovovat. K trakci moždířů vz. 16 byl proto vybrán nový model dělostřeleckého traktoru firmy Austro – Daimler, zavedený do výzbroje pod označením Zugwagen M 17. Výroba nové varianty moždíře probíhala ve Škodovce od počátku roku 1917 a ještě v tomto roce získala armáda 21 těchto děl. Do konce války se podařilo vyrobit 31 moždířů vz. 16 a ve výrobním závodě zůstalo v pokročilém stupni rozpracovanosti 16 kusů. Celkem bylo vyrobeno v letech 1912 až 1918 102 moždířů všech tří vzorů a rakouská armáda ztratila v bojích velké války 24 těchto zbraní. Většina těchto ztrát jde na vrub nepřátelského dělostřelectva, ale několik moždířů bylo ztraceno i při nehodách. Z nich patrně nejkurioznější se přihodila při překotné změně palebného postavení na italské frontě. Obsluha zapomněla moždíř vybít a při přípravě na rozložení děla jeden voják nešťastně zavadil o spušťadlo. Při následném výstřelu došlo díky tomu, že hlaveň byla připravena k vysunutí z lafety a tudíž v poloze nulové elevace k převrácení moždíře s fatálními následky pro část obsluhy a moždíř samotný. Po kapitulaci Rakouska – Uherska se moždíře staly vítanou kořistí vítězných států. Nejvíce jich získala Itálie, ale do své výzbroje je zařadila rovněž Jugoslávie a Rumunsko.
Ve službách mladé republiky
Když se na počátku roku 1919 začala rodit organizační struktura československé armády, bylo pod vlivem válečných zkušeností pamatováno i na těžké dělostřelectvo. Jeho jádrem se staly náhradní baterie bývalých rakouských těžkých dělostřeleckých pluků, ale technika prakticky chyběla. V tomto okamžiku zasahuje do procesu vyzbrojování mladé československé armády Škodovka. Protože se v plzeňských dílnách nacházela celá řada rozpracovaných těžkých děl, bylo jejím hlavním zájmem tyto zbraně dokončit a prodat. Protože v Evropě přesycené zbrojním materiálem, nebylo jednoduché najít kupce, jako prakticky jediné východisko se jevila možnost dokončit tyto zbraně pro domácí armádu. Po složitých jednáních s vznikající československou vojenskou správou bylo dosaženo dohody, která Škodovce zaručovala monopol na dělostřelecký materiál ráže větší než 2 cm. Produktem těchto jednání se stalo vyzbrojení naší armády takovým množstvím těžkých děl, že se Československo okamžitě zařadilo mezi světové mocnosti v této kategorii dělostřelecké techniky. V roce 1924 bylo ve třech těžkých dělostřeleckých plucích zařazeno 35 děl ráže větší než 20 cm. Nejvýznamnější místo mezi nimi zaujímalo 17 moždířů vz.16, které tvořily výzbroj dělostřeleckých pluků 303 a 305. Dělostřelecký pluk 303 vznikl na základech 8 těžkého dělostřeleckého pluku rakouské armády, který sídlil v Jaroměři. Při první reorganizaci na jaře 1919 z něj byl zformován dělostřelecký pluk 10, který byl 28. července 1919 přejmenován na Dělostřelecký pluk 303. Jeho sídlem se stalo staré posádkové město Vysoké Mýto. 305 dělostřelecký pluk byl zformován v Českých Budějovicích a protože v nedalekých Čtyřech Dvorech sídlil Automobilní oddíl dělostřelectva, získala tato jednotka v rámci československého dělostřelectva určité privilegované postavení. U pluku 305 totiž probíhala řada zkoušek s novým dělostřeleckým materiálem a různými typy tahačů. Teprve v roce 1924 však bylo ukončeno doplňování materiálu a jeho organizace se ustálila stejně jako u dělostřeleckého pluku 303 na dvou oddílech. Šest 30,5 cm moždířů vz.16 tvořilo výzbroj tří baterií druhého oddílu a dvě zbraně stejného typu byly zařazeny u náhradní baterie. Sedmnáctý moždíř pak tvořil válečnou zálohu. Československá armáda měla ve výzbroji moždíře výrobních čísel 75 a 90, které v říjnu 1918 pravděpodobně procházely opravami ve Škodovce. Na základě objednávky MNO z jara 1919 bylo do konce roku nastřeleno a předáno armádě dalších 15 nově vyrobených moždířů čísel 102 až 116. Výzbroj československého dělostřelectva tak od konce roku 1919 tvořilo 17 moždířů a tento stav se nezměnil až do února 1939. K tažení děl se používaly od roku 1920 nové dělostřelecké tahače Škoda Z a oba pluky byly nejdříve plně motorizovanými jednotkami našeho dělostřelectva. 30,5 cm moždíře se staly vítaným zpestřením výstav a střeleb baterií se zúčastňovaly početné skupiny důstojníků. Na počátku třicátých let se začalo ukazovat, že tak početné těžké dělostřelectvo naše armáda nepotřebuje a začalo se uvažovat o jeho redukci. V Táboře byla postavena nová kasárna s rozsáhlým autoparkem a sklady, určená speciálně těžké dělostřelectvo. V září 1932 byl do nich z Budějovic přemístěn dělostřelecký pluk 305. Následně byl dělostřelecký pluk 303 přezbrojen 15 cm houfnicemi vz.15 od zrušeného pluku 304 a všechny moždíře byly soustředěny v Táboře.
Od nejlepších let k hořkému konci
Další redukce měla přijít na konci třicátých let a začalo se uvažovat i o nahrazení moždířů vz.16 modernějším materiálem. Zatím se s nimi ale stále vážně počítalo. Zastaralé tahače Z byly v roce 1934 nahrazeny novými Dělovými kolovými traktory vz.29 (Tatra T 25) a byla připravena výměna železných kol podvozků novými koly se vzduchokomorovými obručemi, k níž však do roku 1939 nedošlo. Bylo také zavedeno nové moderní střelivo. Jednalo se o nárazové a minové granáty vz.35 plněné tritolem. V roce 1935 čekala táborské dělostřelce patrně nejzajímavější úloha za celou dobu existence pluku. Jeden z moždířů byl vybrán k provedení střeleb na zkušební betonové desky pro ŘOP. 15. listopadu 1935 za přítomnosti ministra obrany postřeloval 30,5 cm moždíř desky o tloušťce 3,5 metru. Již první zásah granátu o nárazové energii 2962 mt pronikl do hloubky 2,8 metru a následná exploze desku silně narušila. Druhý zásah pak desku prakticky zničil. Kanonýři mohli být spokojeni ale u odborníků ŘOP to vyvolalo silné znepokojení, neboť se potvrdilo, že sebekvalitnější beton nemůže dělu velké ráže dlouho odolat. Vyvrcholením služby moždířů v naší armádě byla bezesporu mobilizace v září 1938. Pluk 305 postavil podle nových mobilizačních plánů dva moždířové oddíly o třech jednodělových bateriích. Oddíl II/304 měl stanoviště v Přerově a oddíl II/305 zůstal dislokován v Táboře. Oba oddíly podléhaly Skupině těžkého dělostřelectva 1. O možnostech použití moždířů v podmínkách pohybové války s převahou nepřátelského letectva můžeme pouze spekulovat. Zkušenosti rakouské armády z italského bojiště a pozdější nasazení moždířů na východní frontě nám dovoluje předpokládat, že tyto zbraně mohly díky účinku střely a mobilnosti sehrát v očekávaném konfliktu ještě značnou úlohu. Zcela jistě by mohly posloužit k ničení důležitých komunikačních uzlů a nástupních prostorů v týlu nepřátelských jednotek. Po Mnichovu bylo rozhodnuto o redukci těžkého dělostřelectva a připravovala se jeho reorganizace. Moždíře měly být nabídnuty k prodeji zahraničním zájemcům a dělostřelectvo mělo dostat nová děla ze Škodovky. K tomu však pro prudký spád událostí nedošlo. Již v prosinci 1938 se objevil nečekaný zájemce o těžká děla určená k odprodeji. Bylo jím Německo, kterému zoufale scházela děla větších ráží nutná k dobývání moderních fortifikací. V únoru 1939 byla podepsána dohoda, na jejímž základě získali Němci prakticky všechen těžký dělostřelecký materiál československé armády v hodnotě 545,3 milionu Kč. Součástí kontraktu byl i prodej všech 17 československých moždířů vz.16. Jejich cena byla stanovena na 59,5 milionu a příslušné střelivo bylo oceněno na 27 milionů Kč. Wehrmacht rovněž převzal všech 26 tahačů vz.29. Protože již bylo rozhodnuto o obsazení zbytku Československa, byl celý obchod pouze fraškou a Němci smluvenou částku nikdy neproplatili. Po skončení války byly moždíře ještě nakrátko zavedeny do výzbroje obnovované armády. Tři moždíře, které po osvobození zůstaly ve Škodovce byly nákladně repasovány a znovu zařazeny do výzbroje armády. Nebylo to však nadlouho a počátkem padesátých let byly všechny sešrotovány. Proto se nám bohužel u nás žádný 30,5 cm moždíř vz.16 nedochoval.
Zahraniční uživatelé
Logicky musíme začít u německého Wehrmachtu. Své první moždíře získal již obsazením Rakouska. Dva moždíře, kterými disponoval Bundesheer si nechal ve Škodovce repasovat a zařadil je do výzbroje pod označením 30,5 cm Mörser M11/40. Československé moždíře zavedené jako M 16 (t) tvořily výzbroj dvou těžkých dělostřeleckých oddílů čísel 624 a 641 a samostatné baterie 779. Několik těchto zbraní bylo použito již v průběhu polského tažení v roce 1939, ale jejich chvíle přišla až s počátkem tažení na západě v květnu 1940. Wehrmacht použil 18 moždířů při dobývání pevností Maginotovy linie. Jejich úspěchy však nebyly takové, jak Němci očekávali a například tvrz Fermont odolávala ostřelování baterií moždířů až do podepsání příměří. Během francouzského tažení moždíře vypálily 976. Několik moždířů se zúčastnilo i napadení Jugoslávie. Po její porážce získal Wehrmacht také čtyři moždíře vz.11, které po modernizaci nesly označení M 11/30 a šest moždířů M 16, které byly přijaty do výzbroje jako M 16 ( j ). Na konci roku 1941 tak mohlo být nasazeno na východní frontě 29 škodováckých moždířů různých vzorů. Jejich hvězdná chvíle přišla při obléhání Sevastopolu a při ostřelování obleženého Leningradu. Celkem moždíře během roku 1942 na východní frontě vypálily 7350 výstřelů. Neméně intenzivní bylo nasazení moždířů během roku 1943. V té době také Němci ukořistili Italské moždíře, o kterých se ještě zmíníme. Moždíře typu M 11 a 11/16 nesly označení 30,5 cm Mörser 640(i) a děla typu M 16 byla přijata do výzbroje pod názvem 30,5 Mörser 641(i). Němci provedli na na většině moždířů osazení vozidel koly oráfovanými vzduchokomorovými obručemi, které umožnily pronikavě zvýšit přepravní rychlost a zavedli i výrobu střeliva. Moždíře v německých službách za celou dobu války vypálily téměř 18 500 ran z toho 295 ještě v průběhu roku 1945. Celkový počet moždířů používaných Wehrmachtem v průběhu druhé světové války není znám, ale zcela jistě přesahoval 50 kusů.
K největším uživatelům 30,5 moždířů patřila také Itálie, která všechna tato děla získala jako kořist po zhroucení Rakouska – Uherska. V její výzbroji se v roce 1939 nacházelo 55 kusů. 23 moždířů M 11 označovaných jako Mortaio da 305/8-11 doplňovalo 16 kusů Mortaio da 305/8 – 11- 16 a konečně 16 moždířů M 16, nazývaných Mortaio da 305/10.
Číslo za lomítkem v označení moždíře udává podle italského zvyku délku hlavně děla v rážích. Italové své moždíře příliš nepoužívali a většina z nich patrně zůstávala trvale uložena. O jejich dalším osudu jsem se již zmínil a totéž se týká i jugoslávských moždířů. Nakonec zbývá uvést ještě dvě armády, které měly 30,5 moždíře Škoda ve výzbroji. Maďarsko disponovalo pěti zbraněmi modelů M 11, M 11/16 a M 16. Čtyři z nich nasadila maďarská armáda i při svém neslavném působení na východní frontě, kde byly ztraceny po porážce 2. armády na Donu. Několik moždířů modelů 11 a 16 získaných jako kořist, používala i rumunská armáda.
Do našich časů se mnoho těchto unikátních zbraní nedochovalo. Neúplný moždíř M 11 můžeme obdivovat v italském Roveretu. Moždíře typu M16 jsou vystaveny ve vojenských muzeích v Bukurešti a Bělehradě.
Prameny a literatura:
Dr. Vladimír Kupka – Rakousko-uherský 30,5 cm moždíř Škoda – atm 2007
Jan Vaněk – Projekt železničního moždíře ráže 30,5 cm z roku 1917 – Svět železnice
Pavel Minařík, Pavel Šrámek – Československé dělostřelectvo v době vyvrcholení mnichovské krize. – HaV 1/ 2010
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939
Charlas K. Kliment, Dénes Bernád – Maďarská armáda
Hugo Kerchnawe – Ehrenbuch unserer Artillerie
Franz Kosar- Artillerie im 20. Jahrhundert
SOA Plzeň- Archiv Škoda
VÚA Praha
Archiv autora
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
