24 cm těžký kanon vz.16
Nejmohutnějším a pravděpodobně i nejpozoruhodnějším těžkým dělem ve výzbroji československé armády byl 24 cm kanon vz.16. Tato legendární zbraň a její přepravní prostředky tvořily naprosto unikátní zbraňový systém, který neměl na světě obdoby. Umožňoval totiž kanonu dosáhnout pohyblivosti, nebývalé pro děla této ráže a výkonu. Jejich zavedením do výzbroje se československé těžké dělostřelectvo zařadilo mezi největší a nejmodernější na světě. Pokusme se proto připomenout historii tohoto legendární kanonu.
Osudový výlet barona Škody
S notnou dávkou nadsázky můžeme říci, že podnětem ke vzniku konstrukce 24 cm kanonu vz.16 se stala cesta generálního ředitele Škodových závodů barona Dr. Karla Škody do okupované Belgie, na jaře 1915. Při návštěvě německého hlavního stanu požádal tento průmyslník, zda by mohl navštívit dobyté pevnosti. Zajímalo ho totiž, jaké jsou účinky střel 30,5 cm moždířů na moderní fortifikace. Rakousko-uherská armáda na počátku války zapůjčila Němcům několik škodováckých moždířů vz.11 a ty se významně podílely na úspěšném dobytí belgických pevností. Proto byl také Škoda do Německa pozván. Trosky opevnění zničené palbou moždířových baterií, v něm zanechaly mohutný dojem a zároveň ho přivedly na myšlenku zkonstruovat ještě výkonnější zbraň. Ihned po svém návratu pověřil konstruktéra Ing. Richarda Dirmosera, který byl přednostou kanceláře pro velkorážová děla, vývojem nové zbraně. Tento nesmírně talentovaný technik v rekordně krátkém čase navrhl houfnici v ráži 38 cm. Tato pozoruhodná zbraň dokázala dopravit projektil o hmotnosti 740 kg na vzdálenost až 15 kilometrů. Problém však představovala doprava zbraně, která v palebném postavení vážila více než 81 000 kg. Ing Dirmoser se proto spojil s Dr.Ing. Ferdinandem Porschem, který byl technickým ředitelem firmy Daimler ve Vídeňském Novém Městě. Tento liberecký rodák se již delší dobu zabýval benzino-elektrickým přenosem výkonu a pro trakci těžkých houfnic upravil vozidla B-Zug, která firma Daimler od roku 1909 dodávala armádě jako silniční vlaky. 38 cm houfnice byla rozdělena na hlaveň, lafetu s kolébkou a ložiště ve dvou jednotkách. Jednotlivé části děla byly naloženy na čtyřnápravový vůz a každé kolo bylo poháněno vlastním elektromotorem. Potřebný proud dodával generátorový vůz, který měl elektromotory poháněná kola zadní nápravy. Nesloužil tedy k tažení přívěsného vozu, ale pouze ho řídil a dodával potřebný proud. Podvozky všech vozidel byly vybaveny mimo kol silničních i železničními koly a soupravy se mohly na delší vzdálenosti přesouvat po železnici. V lednu 1916 byl nastřelen prototyp houfnice, přijaté do výzbroje pod označením 38 cm Haubitze M.16. První dvě děla nazývaná Barbara a Gudrun, byla již během dubna nasazena se značnými úspěchy na italské frontě. Ve Škodovce bylo proto objednáno dalších čtrnáct těžkých houfnic. Velmi se osvědčil především benzino-elektrický pohon a bylo rozhodnuto upravit podvozky tak, aby bylo možno stejným způsobem přepravovat i jiná děla.
Zrod děla a první bojové nasazení
Pokračující válka přinesla potřebu vést rušivé palby do vzdáleného zápolí nepřítele, ale pro tento účel prakticky scházela rakouské armádě vhodná děla. Škodovka proto byla pověřena konstrukcí dalekonosného kanonu, který by byl přepravován stejně jako 38 cm houfnice a mohl použít co nejvíce společných prvků. Lafeta houfnic byla upravena tak, že do ní bylo možno vložit dvě různé kolébky a v Plzni urychleně zahájili práce na vývoji kanonové hlavně v ráži 24 cm. Práce byly dokončeny na podzim 1916 a první hlaveň byla nastřelena 7 listopadu. Kanon byl bez rozsáhlých zkoušek zaveden do výzbroje armády pod označením 24.cm kanon M.16 a armáda objednala 9 kusů. Druhý kanon byl nastřelen na tovární střelnici 19. prosince. Do konce války se však pro vytížení výrobního závodu jinými zakázkami pravděpodobně nepodařilo dokončit žádné další dělo tohoto typu. Některé prameny sice uvádějí, že v roce 1918 měla rakousko-uherská armáda ve stavu již šest baterií 24 cm kanonů, ale pravděpodobně se jednalo o jednotky ve výstavbě, dosud nevybavené děly. V roce 1917 byla v Plzni nastřelena náhradní hlaveň a u obou dokončených kanonů byly vyměněny duše (vnitřní část plášťové hlavně). Úprav doznalo i ložiště a transportní podvozky. Nejvýznamnější změnou, bylo nahrazení plnopryžového oráfování silničních kol přívěsných vozů koly celoocelovými. Zatímco o použití 38 cm houfnic v bojích existuje řada údajů a fotografií, válečné osudy 24 cm kanonů vz.16 nejsou dosud objasněny. Obě vyrobené zbraně se staly výzbrojí samostatných těžkých baterií. Jedna z nich byla údajně zapůjčena Německu a kanonu bylo použito k ostřelování Verdunu, zatím co druhá baterie působila na italské frontě. Konec velké války zastihl oba prokazatelně vyrobené kanony v Plzni, kde procházely opravami.
Nejslavnější kapitola historie zbraně
Nepochybně nejdůležitějším obdobím v historii 24 cm kanonu vz.16 pro nás, je jeho služba v československé armádě. V době vzniku samostatného Českoslovenkého státu se ve Škodovce nacházelo v různém stupni rozpracovanosti několik kusů těžkých děl. Především zde byly v opravě oba vyrobené kanony vz.16, spolu s náhradní hlavní. Dále čtyři rozpracované zbraně stejného vzoru a několik těžkých houfnic M.16 a M.17. Když se situace zkonsolidovala a ukázalo se, že doba zdaleka není zralá na zrušení zbrojní výroby, Škodovy závody začaly hledat zákazníka, který by byl ochoten převzít a především zaplatit rozpracované zakázky. Nejnadějnější situace se jevila u 24 cm kanonů. Po řadě jednání se MNO rozhodlo zavést do výzbroje všech šest kanonů, ale většina ostatního těžkého materiálu byla bohužel na nátlak spojenecké kontrolní komise sešrotována. Nejprve došlo k opravě již hotových děl číslo 1 a 2 a postupně byly dokončeny i ostatní rozpracované zbraně. V letech 1920 a 1921 armáda převzala šest kusů kanonů, které byly zavedeny jako 24 cm těžký kanon vz.16. Součástí kontraktu bylo i dodání příslušných benzino-elektrických vlaků, které byly pro dopravu děl nezbytné. Škodovka disponovala pouze jedním generátorem a protože tato vozidla nevyráběla, musela je objednat v Rakousku u firmy Daimler. Celá zakázka měla hodnotu více než 51 milionů korun. Zahrnovala šest kompletních kanonů, 31 generátorových vozů, 6 hlavňových vozů, 12 ložišťových vozů, 7 lafetových vozů a 6 muničních vozů. Soupravy vlaků nesly v československé armádě označení Dělostřelecký BE vlak pro 24 cm těžký kanon vz. 16. Pro kanony vyvinula Škodovka také nové střelivo vz. 21. Nárazové granáty osazené dvěma zapalovači umožňovaly dostřel až 29 600 metrů.
Mírová služba a první modernizace
Dokončené kanony přebíral těžký dělostřelecký pluk 301. Tato jednotka vznikla na základech rakouských těžkých dělostřeleckých pluků 4 a 8, jejichž náhradní oddíly se v době převratu nacházely v Jaroměři. Pluk byl nakrátko přemístěn do Bratislavy a Komárna, ale již v roce 1920 se vrací do Jaroměře. Těžké kanony vz.16 se staly výzbrojí 3. oddílu, jehož dvě baterie měly po dvou kanonech vz.16. Zbylé zbraně sloužily jako válečná záloha a občas jich bylo použito ke zkouškám munice. Formování pluku a zavádění nové výzbroje neslo s sebou řadu problémů. Ještě na podzim 1923 velitel dělostřeleckého pluku 301 konstatuje, že pluk který má býti první a nejdůležitější motorizovanou jednotkou dělostřelectva, nemá dosud žádných vozidel. Automobilní materiál musel být totiž zpočátku uložen v Plzni a ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Důvodem byl nedostatek garáží pro automobilní techniku. Tento problém byl částečně vyřešen postavením železných přenosných garáží v letech 1924 až 1925, které však byly přednostně použity pro uskladnění děl. Jaroměř nebyla vhodnou posádkou těžkého dělostřelectva i z důvodu nevyhovující komunikační sítě. Ve městě a sousední pevnosti Josefov se totiž nacházela řada mostů s nízkou nosností a silnice v okolí rovněž nevyhovovaly jízdám těžkých vozidel. Z tohoto důvodu třetí oddíl odjížděl cvičit nejméně na jeden měsíc v roce do Plzně, kde mohly být cvičeny i přesuny a obsluha BE vlaků. Tento stav však byl trvale neudržitelný a MNO rozhodlo o vybudování nových dělostřeleckých kasáren v Rakovníku. Ty byly postaveny pluku tak říkajíc na míru a rozsáhlý autopark umožňoval garážovaní všech speciálních vozidel. Pluk 301 sem byl přesunut v září 1931. V roce 1933 dochází k změně jeho organizace. Oddíly jsou zrušeny a zůstává jen šest samostatných baterií. Kanony vz.16 tvořily nadále výzbroj baterií 5 a 6. Ještě před stěhováním pluku do Rakovníka došlo k rozsáhlé modernizaci vozidel BE vlaků. Ocelové obruče byly nahrazeny plnopryžovým oráfováním a uložení kol na nápravách doplnila válečková ložiska SKF. Modernizováno bylo i mazání a elektromotory. V roce 1936 došlo ještě k osazení průběžného potrubí tlakové brzdy na přívěsné vozy, které umožnilo brzdit soupravu BE vlaku přepravovanou po železnici pomocí vřazených železničních vozů. Když se počátkem třicátých let připravovala nová objednávka munice pro kanony vz.16, MNO rozhodlo o nahrazení granátů vz.21 novým vzorem, jehož vývoj probíhal v Plzni. Modernizovaný granát byl po rozsáhlých zkouškách zaveden jako Ostrý nárazový granát vz.35. Pro potíže s přejímáním a zkouškami granátů byly dodávky zahájeny až v roce 1938 a celá objednávka včetně nábojek vz.35 byla splněna až v únoru 1939.
Nové úkoly BE vlaků a závěr služby v domácí armádě
Ve druhé polovině třicátých let nastává pro těžké dělostřelectvo československé armády nová etapa. Bylo zřejmé, že s rostoucí úlohou letectva na bojišti bude použití děl velké ráže stále komplikovanější a bohužel to platilo především pro kanony vz16. Stále se s nimi počítalo, ale MNO již připravovalo reorganizaci těžkého dělostřelectva, která měla více odpovídat charakteru očekávaného konfliktu. Mělo k redukci těžkých dělostřeleckých pluků a jejich přezbrojením novým materiálem. 24 cm kanony měl ve výzbroji nahradit nový moderní těžký kanon, vyvíjený Škodovkou pro zahraniční zákazníky a stávající výzbroj odprodána zahraničním zájemcům. V té době se objevilo nečekané uplatnění pro několik vozidel BE vlaku. Ředitelství opevňovacích prací začalo řešit přepravu a osazovaní pancéřových prvků rodícího se těžkého opevnění. Kopule a zvony vážící desítky tun, bylo nutné dopravit po špatných horských cestách k budovaným srubům a přestože armáda již disponovala pásovými traktory, jako nejlepší se ukázala právě vozidla BE vlaků. Armáda ve Vítkovicích objednala zvláštní ložiště nesené dvěma podvozky přívěsných vozů. Nejprve byly dodány dva kusy lehčího ložiště s nosností 28 tun, později jedno těžké ložiště, které uneslo až 55 tun. Dělostřelecký pluk 301 uvolnil celkem šest vlaků i s obsluhami, z nichž byl na konci roku 1936 utvořen Dopravní oddíl, od roku 1937 přejmenovaný na Dopravní a osazovací oddíl. Ten až do pohnutých zářijových dnů roku 1938 převezl na místo určení stovky těžkých nákladů a významně se zasloužil o nebývale rychlou výstavbu československého těžkého opevnění. Po vyhlášení mobilizace 23 září 1938, byl třetí oddíl dělostřeleckého pluku 301 podřízen Skupině těžkého dělostřelectva 1, jejíž velitelství bylo dislokováno ve Skalici nad Svitavou. Na rozdíl od oddílů I a II vyzbrojených těžkými kanony vz.15, však neopustil kasárny v Rakovníku. Důvodem byl údajně vysoký počet specialistů a řidičů německé národnosti, kteří po vyhlášení mobilizace nenastoupili. Pravděpodobně však také Hlavní štáb realisticky s použitím těžkých kanonů v počáteční fázi války nepočítal. Po skončení mobilizace se BE vlaky, které se od Dopravního a osazovacího oddílu urychleně vrátily k pluku, ještě krátce podílely na evakuaci materiálu z odstoupených uzemí. Po mnichovu bylo jasné, že 24 cm kanony vz.16 a ostatní těžká děla nenaleznou v nových podmínkách uplatnění a v listopadu bylo rozhodnuto o jejich odprodeji zahraničním zájemcům. Přestože o kanony projevila zájem řada států, zakoupil je nakonec nedávný nepřítel a nový spojenec nacistické Německo. 11. února 1939 došlo v Berlíně k podpisu smlouvy, na jejímž základě získal Wehrmacht vyjma 15 cm kanonů vz.15 celé československé těžké dělostřelectvo. Za 6 kusů kanonů vz.16, 32 BE vlaků a náhradní hlaveň, mělo být zaplaceno bezmála 45 milionů korun. Součástí kontraktu byla i dodávka příslušné munice v hodnotě 10 400 000 Kč. Děla opustila republiku již v průběhu února, ale sjednaná částka nebyla nikdy uhrazena, protože v den podpisu smlouvy už bylo dávno rozhodnuto o obsazení zbytku Československa. Tím končí historie služby 24 cm kanonů u nás a dále již budeme sledovat osudy tohoto děla v německé armádě.
Ve službách Wehrmachtu
Němci ukořistěné kanony vz. 16, kterým bylo s německou důkladností přiděleno označení schwere 24 cm Kanone M.16 (t), zpočátku uložili a prováděli pouze výcvik obsluh a doplňovali materiál a vybavení. Proto jich nebylo použito během polské kampaně, kde by stejně pro rychlý spád událostí nenašly příliš uplatnění. Na počátku roku 1940, byly kanony M.16 přiděleny 84.pluku těžkého dělostřelectva. Šest kanonů tvořilo výzbroj tří baterií jeho druhého oddílu. Němci provedli na vozidlech několik úprav, z nichž nejdůležitější bylo nahrazení původního gumového oráfování vzduchokomorovými obručemi Matador. Zadán byl i vývoj nového střeliva, zavedeného jako vzor 40 a jeho dodávky začaly v průběhu roku 1941. Jak vynikající zbraní zůstávaly kanony i více než dvacet let od svého vzniku svědčí jejich srovnání s nejlepšími kanony stejné ráže, dosud zavedenými ve výzbroji německého dělostřelectva. 24 cm kanon Theodor Karl dosahoval při hmotnosti střely 151 kg dostřelu pouze 26 600, zatímco české kanony při použití granátů vz.35 o hmotnosti 198 kg mohly ostřelovat i cíle vzdálené 31500 metrů. Německá děla byla navíc umístěna na těžkopádných kolejových podvozcích. Prvního bojového nasazení v německých službách se kanony M.16 dočkaly v průběhu tažení na západě. Děla byla mimo jiné použita v bojích na Sommě a kapitulace Francie je zastihla v jihofrancouzském Epinac les Mines, kde oddíl zůstává až do 15. července. Z důvodu plánované invaze do Británie se kanony přesunuly na mys Cap Gris Nez nedaleko Calais. Zde měly baterie sloužit k ochraně vlastní lodní dopravy a ostřelování nepřátelských plavidel. Pro děla byla vybudována maskovaná palebná postavení chráněná pytli s pískem, která umožňovala ukrytí celé zbraně a její zamaskování sítěmi. Již 22. srpna 1940 zahájily kanony z nových postavení poprvé ostřelování britských lodí a od té doby kontrolovaly vody nejužšího místa kanálu a účinně blokovaly lodní provoz. Od května 1940 do března 1941 druhý oddíl 84.pluku vystřelil úctyhodných 1114 ran. Ve Francii zůstal pluk nasazen až do května 1941, kdy se v rámci probíhajících příprav na napadení Sovětského svazu přemístil do východního Pruska. Zde byla doplněna výstroj a druhý oddíl se přesunul dále k hranicím Litvy, tehdy již obsazené Rusy. Po zahájení válečných operací se baterie pozvolna přesouvaly za postupující frontou na sever. V polovině září 1941 konečně kanony zaujaly palebná postavení proti pevnosti a přístavu Kronštadt, který byl kotvištěm sovětské baltské flotily a zahájily jeho intenzivní ostřelování. V říjnu byla palebná postavení přesunuta k proslulému carskému sídlu Petrodvorec, odkud mohly kanony ostřelovat i důležité cíle v obleženém Leningradu. Do konce roku všechny tři baterie stačily vypálit 936 ran. Toto intenzivní nasazení se spolu s ruskou zimou podepsalo na technickém stavu děl. Proto byly postupně všechny kanony do května 1942 odeslány do Škodovky, k provedení nutných oprav. Až po více než roce, v červnu 1943, se první dvě opravená děla mohla vrátit na frontu k Leningradu, kde se ihned aktivně zapojila do bojů a do konce roku vystřelila ještě 520 granátů. V lednu 1944, kdy musela 4. baterie pod tlakem rudé armády urychleně ustoupit, se nepodařilo kompletně demontovat a odvézt oba kanony. Část materiálu byla navíc ještě ztracena při ústupu a do Škodovky se vrátily pouze ubohé trosky materiálu. Zbývající čtyři děla procházela opravami, které komplikovalo jejich rozsáhlé opotřebení a zaneprázdnění výrobního závodu. Nakonec se podařilo zkompletovat dva kanony, které byly v září 1944 odeslány na západní frontu. Ještě v březnu 1945 disponoval 84.dělostřelecký pluk dvěma bojeschopnými kanony M16(t) a údajně je obsluhy zničily až 9. května odpálením náloží v hlavních. Po osvobození se ve Škodovce nacházela pouze jedna kompletní hlaveň, která byla bohužel sešrotována, když o ní armáda neprojevila zájem Tím pro nás končí historie zbraně, která patřila k nejpozoruhodnějším výrobkům českého zbrojního průmyslu.
Žádný 24 cm kanon vz.16, nebo jeho část se nám bohužel nedochovala. Navždy ztracena jsou pravděpodobně i vozidla BE vlaků, a proto můžeme tento unikátní zbrojní systém obdivovat pouze na dobových fotografiích.
Použité prameny a literatura:
Michal Prášil - Těžká děla Škoda , Společnost přátel československého opevnění, 1995
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918-1939 , CORONA , 2007
škpt. Karel Tůma, Josef Alexander - Naše automobilisované dělostřelectvo , MNO 1928
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně , Naše vojsko , 1975
Fritz Hahn - Waffen und Geheimwafen , Bernard &Graefe Verlag , 1992
Franz Kosar - Artillerie im 20 Jahrhundert , Bernard & Graefe Verlag , 2004
Wolfgang Fleischer -Waffen - Arsenal 138 , Schwere 24 cm Kanone , 1992
VHA Praha , fond: Československé předpisy do roku 1939
Předpis D - IV - 10 Dělostřelecká nauka pro 24 cm kanon vz.16
Předpis D - XII - 10e Podrobné výkazy rážového materiálu
Podnikový Aarchiv Škoda Plzeň
Archiv autora
Celý článek otištěn v časopise Detektor revue, číslo 5/2010
|
Tabulka technických údajů
|
|
Ráže děla
|
mm
|
240
|
|
Hmotnost děla ( v palebném postavení )
|
kg
|
79 100
|
|
Hmotnost úplného ložiště
|
kg
|
43 400
|
|
Hmotnost hlavňového vozu
|
kg
|
38 000
|
|
Hmotnost lafetového vozu
|
kg
|
30 800
|
|
Hmotnost ložišťového vozu ( levá strana )
|
kg
|
37 600
|
|
Hmotnost ložišťového vozu ( pravá část )
|
kg
|
36 600
|
|
Délka ložiště
|
mm
|
6 500
|
|
Šířka ložiště
|
mm
|
5 200
|
|
Výška ložiště
|
mm
|
1 465
|
|
Výška vodorovné osy hlavně
|
mm
|
1 850
|
|
Délka hlavně
|
mm
|
9 600
|
|
Hmotnost hlavně ( se závěrem )
|
kg
|
20 350
|
|
Hmotnost závěru
|
kg
|
673
|
|
Hmotnost zaměřovače s dalekohledem
|
kg
|
48,5
|
|
Hmotnost kolébky
|
kg
|
7 920
|
|
Počet rýh
|
|
60
|
|
Délka hladké části vývrtu
|
mm
|
1 734
|
|
Délka rýhované části vývrtu
|
mm
|
7 223
|
|
Velikost nabíjecího prostoru
|
l
|
81
|
|
Náměr
|
stupňů
|
+10 až 41½
|
|
Odměr
|
stupňů
|
360
|
|
Maximální dostřel ( granát vz.35 )
|
m
|
31 500
|
|
Úsťová rychlost ( granát vz.35 )
|
m/s
|
800
|
|
Hmotnost střely
|
kg
|
198
|
|
Obsluha
|
mužů
|
26
|
|
21 cm granát vz.21
|
|
Hmotnost granátu
|
Označení
náplně
|
Hmotnost
náplně
|
Počet náplní
|
Počáteční
rychlost
|
|
185 kg
|
malá
|
38,4 kg
|
1x 38,4kg
|
|
660 m/s
|
|
velká
|
49,7 kg
|
1 x
38,4 kg
|
1x
11,3 kg
|
800 m/s
|
Výkony děla
(Radek V., 22. 2. 2012 7:06)