21 cm moždíř vz.18
3. 2. 2014
|
21 cm moždíř vz.18
Zatímco 30,5 cm moždíř vz.16 je nepochybně nejznámější dělostřeleckou konstrukcí plzeňské Škodovky, jeho menší bratr, 21 cm moždíř vz. 18, patří naopak k nejméně známým dělům tohoto výrobce. Tato zajímavá zbrojní konstrukce si proto zaslouží alespoň stručné připomenutí, protože v době svého vzniku patřila ke světové špičce a stála u zrodu řady těžkých děl, která Škodovku proslavila v meziválečném období.
Sestupme ke kořenům
Na počátku vývoje těžkého dělostřeleckého materiálu, který Škodovku v budoucnu tak proslavil, stál 24 cm moždíř vz.1898. Byl totiž prvním těžkým dělem z plzeňské zbrojovky, které bylo přijato do výzbroje rakouské armády. Škodovka byla pověřena konstrukcí této zbraně především z toho důvodu, že se tento podnik od počátku orientoval na ocelové hlavně, zatímco všechna ostatní děla ve výzbroji armády měla hlavně z ,,ocelového bronzu“. Odborníkům dělostřeleckého komité bylo jasné, že bronz pro předpokládaný balistický výkon moždíře již není možné použít a Škodovka, která dodávala námořnictvu těžká ocelová děla, si jeho konstrukcí otevřela dveře i k dalším objednávkám pro armádu. Toto dělo bylo pozoruhodné i z dalších hledisek. Především posloužilo jako východisko pro konstrukční zadání nového těžkého moždíře vz.11. Dále se jednalo o jedno z prvních, ne-li vůbec první těžké dělo na světě, které bylo přepravováno motorickou trakcí, i když pro ni nebylo od počátku konstruováno. A nakonec zaznamenalo i jeden z prvních obchodních úspěchů Škodovky v zahraničí, když moždíř na světové výstavě v Paříži zakoupila Velká Británie. 48 moždířů vyrobených pro domácí armádu sloužilo po celou dobu první světové války a byly použity dokonce na žádost tureckého spojence pro obranu Dardanel. Zavedením 30,5 cm moždíře vz.11 a jeho zdokonalených variant, byly však tyto zbraně poněkud odsunuty do pozadí, protože jejich balistický výkon a ostatní charakteristiky nemohly být srovnatelné. V průběhu války se také ukázalo, že nedostatečný je především jejich dostřel a účinek střely v cíli. Dělostřelečtí odborníci vojenské správy proto dali podnět k vývoji nového děla, které by mohlo plnit úkoly, ke kterým nebylo hospodárné použít moždíře ráže 30,5 cm. Šlo především o to, překlenou mezeru mezi účinkem 300 kg granátu moždíře vz.11 a 42 kg těžkou střelou hrubé houfnice. Konstrukční zadání bylo ovšem ovlivněno německými 21 cm moždíři vz.10, u nichž byla oceňována hlavně pohyblivost. Plzeňští konstruktéři byli nuceni použít kolové lafety, opatřené lafetovým štítem a navržené moždíře se tak nevyhnutelně musely podobat svým německým vzorům. V tom však byl také kámen úrazu, protože tyto zbraně šly proti duchu konstrukční filozofie, kterou dosud Škodovka vyznávala. Dokonce ráže musela být přizpůsobena německému vzoru, aby bylo možno použít jejich střeliva. Škodovka v roce1916 předala armádě dva prototypy nového
moždíře, určené k vyzkoušení na frontě. První prototyp se převážel v celku a druhý byl k přepravě rozkládán do dvou
částí. Výkony obou typů moždířů, vyzkoušených přímo na frontě, však nebyly hodnoceny kladně. Dělostřelcům, kteří mohli jejich výkony porovnat s právě zaváděnými 30,5 cm moždíři vz.16 bylo jasné, že děla této koncepce nemohou ani po rozsáhlých úpravách splnit všechny požadavky na tento druh zbraně. Škodovka byla proto pověřena konstrukcí nové zbraně, při níž měla využít svých bohatých zkušeností s těžkými moždíři. Ráže měla být zachována, ale konstrukční pojetí mělo vycházet z 30,5 cm moždíře vz.16.
Zrod zbraně
Plzeňští konstruktéři odvedli tradičně vynikající práci a v rekordně krátkém čase se zrodil projekt moždíře, který svými výkony překonával německé moždíře vz.10 i modernější vz.16 a při tom nezaostával ani v pohyblivosti. Kruppova sedm a půl tuny těžká neohrabaná monstra byla odkázána na desetispřeží nejtěžších koní, zatímco škodovácká konstrukce od počátku počítala s motorickou dopravou osvědčenými tahači vz.11. Tím bylo více než eliminováno zdržení vyvolané výkopem jámy pro ložiště, které navíc ještě umožňovalo kruhový obstřel. Moždíř byl pro přepravu rozložen do dvou jednotek, a sice na ložiště a hlaveň s lafetou, které byly převáženy na jednotných vozech. Konstrukční práce byly však vlivem enormního vytížení plzeňské Škodovky dokončeny až v polovině roku 1918 a do konce války se podařilo vyrobit pouze dva prototypy. Škodovka, která byla výhradním dodavatelem dělostřeleckého materiálu pro československou armádu, nabídla projekt moždíře zbrojnímu odboru MNO. Ten v roce 1919 řešilo otázku výzbroje a organizace těžkého dělostřelectva a moždíře slibující vynikající výkony, nemohl ujít pozornosti dělostřeleckých odborníků. Dva moždíře, které byly v Plzni dokončeny ještě před rozpadem Rakouska – Uherska obdržely čísla 1 a 2 a plnily úlohu zkušebních prototypů. Zbraně vyrobené po roce 1918 jsou pak očíslovány 3 až 18. Podle kroniky zbrojního úřadu Plzeň, který pro armádu přejímal vyrobená děla, bylo již na počátku roku 1919 objednáno 18 moždířů s požadavkem na dodání do konce roku. Tento termín se však nepodařilo dodržet, neboť MNO vyslovilo požadavek na rekonstrukci moždíře pro horský transport. Tato úprava spočívala v možnosti jednoduchým způsobem zbraň rozložit na 5 jednotek. V roce 1919 byl armádě dodán 21 cm moždíř č.3, který byl upraven podle požadavků vojenské zprávy. Moždíře byly v letech 1919 a 1920 podrobeny rozsáhlým zkouškám, v nichž obstály, a nic tedy nestálo v cestě jeho zařazení do výzbroje armády. MNO potvrdilo původní objednávku z roku 1919, na celkem 18 moždířů, z nichž dva měly být v úpravě pro horský transport. Nová zbraň byla zavedena pod označením 21 cm těžký moždíř vz.18. V roce 1920 byl v Plzni nastřelen moždíř č.4, a zbytek objednávky byl dokončen v roce následujícím. Škodovka předala během roku 1921 armádě 17 moždířů čísel 2 až 18 plus náhradní hlaveň. Znamená to, že prototypy a první vyrobené zbraně prošly repasí. Moždíře se od počátku poměrně intenzivně zúčastnily akcí, které měly posílit renomé armády. Byly to například automobilové výstavy v Praze, kde 21 cm moždíře spolu s 15 cm těžkými houfnicemi a jejich tahači demonstrovaly postup motorizace armády. Nejvýznamnější akcí tohoto typu se stala výstava Československého válečnictví, která se konala u příležitosti 10. výročí založení republiky v Táboře. Tam 21 cm moždíř tvořil jádro armádní expozice.
Vyvrcholení služby moždířů v naší armádě
21 cm moždíře vz.18 byly přiděleny „moždířovýmˮ dělostřeleckým plukům 303 a 305, kde dvě baterie 21 cm moždířů po dvou dělech, tvořily výzbroj prvního oddílu. Další baterie byla rámcová a zbytek moždířů tohoto typu byl uložen jako záloha. Oba pluky byly součástí První těžké dělostřelecké brigády, od roku 1935 Velitelství zemského dělostřelectva v Praze a tvořily těžkou zálohu dělostřelectva. Ta měla být po jednotlivých bateriích přidělována jako posilový prostředek divizím. Po zrušení dělostřeleckého pluku 304, převzal jeho výzbroj, těžké houfnice vz.15, dělostřelecký pluk 303 a všechny 21 cm moždíře byly soustředěny k dělostřeleckému pluku 305. Ten se po svém přemístění do Tábora, kde byly vybudovány nové kasárny speciálně určené pro tento druh výzbroje, stal výhradním uživatelem moždířů. Jako jediný z těžkých dělostřeleckých pluků měl proto za úkol v mobilizaci postavit ještě jeden pluk, který měl nést číslo 304. Ve druhé polovině třicátých let začínalo být více než zřejmé, že úloha těžkých moždířů v podmínkách manévrové války s převahou nepřátelského letectva nebude jednoduchá. Přesto, že se uvažovalo o přezbrojení celého těžkého dělostřelectva, na náhradu moždířů vz. 18, mělo dojít až nakonec a jejich vozidla měla ještě projít modernizací. Bylo plánováno osazení vozidel koly s pneumatikami. Jeden ložišťový a jeden lafetový vůz byl takto adaptován a podroben jízdním zkouškám, tažen moderními nákladními automobily Škoda. K této úpravě, která by dovolila pronikavě zvýšit přepravní rychlost, ale pro překotný spád událostí nedošlo a přikročil k němu až po roce 1939 Wehrmacht. V otázce přezbrojení oddílů vyzbrojených moždíři vz.18 nebylo přijato konečné rozhodnutí. Škodovka dodávala od poloviny dvacátých let modernizovanou verzi 21 cm moždíře označovanou jako vzor 1928. Ta přinesla pozoruhodné exportní úspěchy, neboť 10 moždířů dodaných do Jugoslávie a 27 těchto zbraní dodaných do Polska, tvořilo jádro těžkého dělostřelectva obou zemí. Naše armáda však s jejich zavedením nepočítala. V polovině třicátých let se ale v konstrukční kanceláři těžkých děl v Plzni zrodil projekt 21 cm moždíře ON a 15 cm kanonu NO. Tyto zbraně používaly jednotné lafety a patřily k absolutní světové špičce. Je proto nejvýše pravděpodobné, že náhradou za moždíř ráže 21 cm by byla vybrána zbraň ON. Vraťme se ale k vrcholu služby moždířů vz. 18, kterým byla bez pochyby zářijová mobilizace v roce 1938. Dělostřelecký pluk 305, postavil podle poslední verze mobilizačních plánů pouze dva oddíly 21 cm moždířů. Jednalo se oddíly I/305 a I/304. Tyto jednotky složené z dvou baterií po dvou dělech byly určeny k posílení obrany na klíčovém nástupovém prostoru nepřítele proti Brnu. Oddíl I/304 byl dislokován ve Slavkově, oddíl I/305 v Bosonohách. Na otázku, proč nebyly ve chvíli největšího ohrožení republiky aktivovány všechny dostupné moždíře, přináší odpověď hlášení pluku 305 z prvního října 1938. Uvádí se v něm, že pluk se potýká s nedostatkem dopravních prostředků a velký problém způsobilo i nenastoupení vojáků německé národnosti, kteří tvořili velkou část vycvičených záložníků. Zdá se však také, že velení československé armády velmi podcenilo úlohu těžkého dělostřelectva, neboť se s velkou částí moždířů vlastně již nepočítalo. Přitom zkušenosti bojů druhé světové války přesvědčivě dokázaly, jak významnou roli v obranných bojích mohou sehrát děla velké mohutnosti.
Až k trpkému konci
Po Mnichovu se novým poměrům muselo přizpůsobit i československé dělostřelectvo. Celá řada děl, pro něž náhle scházelo uplatnění, byla navržena k odprodeji zahraničním zájemcům. Tento osud stihl prakticky celé těžké dělostřelectvo a pochopitelně muselo dojít i na 21 cm moždíře. Objevilo se sice několik zájemců, ale jediným vážným kupcem se stalo překvapivě nacistické Německo. Jeho snaha získat československá těžká děla byla motivována několika okolnostmi. Především se Wehrmachtu nedostávalo děl nutných k dobývání fortifikací a moždíře ze Škodovky měly v tomto směru tu nejlepší pověst. Velkou roli hrála také snaha nedovolit, aby výborné Československé zbraně získali potencionální protivníci. Především však šlo o to získat děla zadarmo. Německo zužované trvalým nedostatkem deviz, by si podobný obchod v hodnotě 545 milionů Kč nemohlo dovolit. V době kdy se celá transakce dojednávala, byl již stanoven termín rozbití Československa a celé předávání a odvoz materiálu naplánovali Němci tak, aby všechna děla byla převezena v tichosti do Říše těsně před okupací. Vyloučili tím možnost, že budou děla při okupaci zničena či poškozena. Součástí této neblahé obchodní transakce byl také prodej všech 18 moždířů vz.18. Tato děla, dvě náhradní hlavně a 6896 dělostřeleckých ran Němci získali za částku 60 042 400 Kč, kterou ovšem nikdy neuhradili. Moždíře nesly v německé armádě označení kurzer- 21- cm Mörser (t). Na začátku války udávají přehledy výzbroje u jednotek celkem 22 moždířů tohoto typu a 6900 ran, což bude zřejmě omyl, nebo k nim byly připočteny nějaké zbraně stejné ráže. Moždíře byly zařazeny k pobřežní obraně norského pobřeží. Vždy tři zbraně tvořily výzbroj baterií 955, 956, 957, 958, 959. V červnu 1943 však dochází k reorganizaci pobřežního dělostřelectva. Šest moždířů nadále tvořilo výzbroj baterií 3/974 a 21/975, tři zbraně pak zůstaly ve výzbroji baterie 20/976. Protože moždíře neabsolvovaly zřejmě žádné bojové nasazení, jejich bojové ztráty byly minimální, nebo žádné. V březnu 1945 uvádějí výkazy bojově nasazených zbraní ještě 17 moždířů v činné službě, pro které už bylo k dispozici pouhých 183 ran. Kapitulací Německa se potom uzavírá pozoruhodná historie těchto děl. Všechny moždíře zůstaly v Norsku, kde většinou neunikly sešrotování. Výjimkou je zbraň, která je dnes uložena ve Forsvarsmuseet v Oslu. Ta je patrně jediným dochovaným moždířem vz.18. Tento moždíř léta chátral v původním palebném postavení. Nakonec byl podroben necitlivé renovaci a dnes je součástí venkovní expozice dělostřelecké techniky. Je velmi smutné, že u nás se tato zbraň nedochovala a je velkou výzvou pro kompetentní pracovníky VHÚ, kteří by se mohli pokusit o jeho získání. Podroben citlivé renovaci by se zcela jistě stal ozdobou dělostřelecké sbírky VTM v Lešanech. Žádný kompletní moždíř není u totiž nás dochován, přestože tato kategorie dělostřelecké techniky patří k nejslavnějším zbraním vyráběným v našich zemích.
Technický popis
21 cm moždíř je dělo velké mohutnosti určené k ničení odolných cílů a postřelování důležitých prostorů v hloubce nepřátelské obrany. Díky automobilní dopravě a jednoduchosti přípravy k palbě se hodí i pro válku pohyblivou.
Hlaveň: je ocelová, složená ze dvou plášťů, jednoho vnitřního pláště, šroubového nátrubku, závěrového nátrubku a duše.
Závěr: je vodorovný, klínový, opatřený čtyřmi pojistkami.
Lafeta: je osazena kapalinovou brzdou a vzduchovým vratníkem.
Ložiště: je jednodílné z ocelového plechu, doplněné kulovou dráhou, do níž se osazuje lafeta. Sestavení v palebném postavení trvalo pouze tři hodiny a byly k němu použity pouze hevery a jednoduché kladkostroje.
Zaměřovač: nezávislý, doplněný úhlovým dalekohledem vz.17/Z
Doprava: je uskutečňována ve dvou celcích, a sice hlaveň s lafetou a ložiště. Pro horský transport bylo možné rozložit moždíř na pět částí. Jednalo se o hlaveň, lafetu, kolébku a dva díly ložiště.
K tažení se používal kolový traktor Škoda U nebo Škoda Z.
Obsluha: byla tvořena 11 muži
Střelivo: 21 cm ostrý minový granát vz.16
21 cm ostrý minový granát vz.16/26
21 cm ostrý minový granát vz.35
21 cm ostrý nárazový granát vz.35
21 cm ostrá nábojka vz.16 a 16/b
Prameny a literatura:
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939
František Janáček – Největší zbrojovka monarchie
Fritz Hahn – Waffen und Geheimwaffen
Jiří Fiedler , Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé
VHA Praha , fond Předpisy ČS a Slov,předpis D- IV -9
SOA Plzeň , Archiv Škoda, fond GŘ – TD
Archiv autora
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
