15 cm těžký kanon vz.15
24. 11. 2010
15 cm těžký kanon vz.15/16
Jednou z nejpozoruhodnějších dělostřeleckých konstrukcí firmy Škoda vzniklých v letech první světové války, je 15 cm těžký kanon vz.15. Svými výkony se toto dělo řadilo ke světové špičce a ještě počátkem třicátých let neměla tato zbraň, co se týče dostřelu a mobilnosti mnoho konkurentů. Připomeňme si proto tento kanon, který zanechal výraznou stopu v historii dělostřelecké techniky.
Vznik nové konstrukce
Rakousko-uherské těžké dělostřelectvo, v dobové terminologii nazývané dělostřelectvem obléhacím, vstoupilo do bojů první světové války vybaveno na jedné straně supermoderními těžkými moždíři vz.11 a na straně druhé zoufale zastaralými těžkými kanony vz.80. Již první boje prokázaly, že těžkopádné obléhací kanony s malým dostřelem a nedostačujícím účinkem střely, který byl dán použitím bronzové hlavně bez brzdovratného zařízení, nejsou schopny plnit většinu svých úkolů. Rakousko-uherská výzbrojní komise se proto ještě v roce 1914 obrátila na Škodovy závody v Plzni se žádostí o vypracování konstrukce nového těžkého kanonu. Plzeňská dělovka nebyla oslovena náhodou. Již od samého počátku se specializovala na ocelové hlavně větších ráží a stala se monopolním dodavatelem těžkých děl pro rakouské námořnictvo. Škodovka vyráběla od počátku století 15 cm námořní kanony d/40 a od roku 1910 moderní kanony d/50 v ráži 15 cm, pro nové bitevní lodi třídy Viribus Unitis. Nepochybně tedy využila zkušeností s tímto druhem materiálu a již koncem roku 1914 mohla dodat ke zkouškám prototyp nové zbraně v ráži 15 cm, s délkou hlavně 40 ráží.
Zavedení do výzbroje a válečné nasazení
Dělo bylo podrobeno důkladným zkouškám a po úpravách vyžádaných vojenskou technickou komisí, byl kanon na počátku roku 1915 zaveden do výzbroje jako 15 cm Autokanone M 15. Vznikla tak zbraň, která neměla zpočátku ve světě mnoho konkurentů. S novým střelivem vz.15 dosahovala dostřelu 19 000 metrů, při hmotnosti střely 57 kg. Plzeňští konstruktéři měli usnadněnou práci, neboť mohli od počátku vývoje děla počítat s autotrakcí a hmotnost děla se nemusela podřizovat možnostem koňských spřežení. Kanon mohl být sice tažen i desetispřežím, ale bylo to považováno za nouzové řešení, stejně jako přeprava nerozložené zbraně na krátké vzdálenosti. Dělo bylo k dopravě rozkládáno do dvou celků, na vůz hlavňový a lafetový, což bylo vynuceno především nízkou nosností mostů a vozovek. K jeho tahu sloužily nákladní automobily Sauerer, později nahrazené vynikajícími dělostřeleckými tahači Daimler vz.17. V průběhu roku 1916 bylo dodáno armádě prvních šestnáct kanonů, které byly okamžitě nasazeny na frontách. Zde se však ukázalo, že pro střelbu na velké vzdálenosti nevyhovuje rozsah náměru a bylo rozhodnuto tento nedostatek u nově vyráběných kanonů napravit. Konstruktéři Škodovky odvedli dobrou práci a brzy bylo možno novou lafetu podrobit zkušebním střelbám. Maximální náměr byl zvětšen na 45 stupňů, čímž se podařilo zvýšit dostřel až na 20500 metrů. Upravená zbraň byla označena jako vzor 15/16. Do zhroucení monarchie se podařilo vyrobit 43 kanonů obou vzorů a tato děla byla nasazena především na italské frontě, kde dosahovala pozoruhodných úspěchů a stala se obávaným protivníkem italských baterií. Nepřekvapí proto, že se kanony staly vítanou kořistí vítězů. Objevily se ve výzbroji Itálie, Jugoslávie, Rumunska a později dokonce i Rakouska. Výjimku samozřejmě nemohlo představovat ani Československo.
Pod československými prapory
Již v roce 1919 bylo rozhodnuto, že kanony vz.15/16 budou zavedeny do výzbroje vznikajícího těžkého dělostřelectva mladého republiky. V letech 1919 až 1921 bylo ve Škodovce vyrobeno devět kanonů a opravena jedna starší zbraň. Celkem tedy československá armáda až do roku 1927 disponovala deseti děly tohoto vzoru. Kanony se staly výzbrojí prvního a druhého oddílu dělostřeleckého pluku 301, který byl posádkou v Jaroměři. Oddíl tvořily dvě baterie po dvou kanonech a zbývající zbraně byly uloženy ve válečné rezervě . Baterie byla složena z takzvané baterie střílející a bojového odřadu. Baterii střílející tvořily čtyři tahače Škoda Z, dopravující rozložená děla, třítunový nákladní automobil a osobní automobil s motocyklem. Bojový odřad byl vybaven jedním tahačem Škoda U s vlekem, osmi třítunovými, dvěma dvoutunovými nákladními auty, osobním autem, motocyklem a převoznou kuchyní. Po zavedení pásových traktorů WD, bylo několik těchto strojů přiděleno i dělostřeleckému pluku 301 a sloužily k manipulaci s děly v palebném postavení. V československé armádě se kanony používaly bez lafetových štítů, které při předpokládané palbě na velké vzdálenosti byly zbytečné a zvyšovaly hmotnost zbraně. Sama příprava děla ke střelbě nebyla zase tak jednoduchá. Bylo totiž nutné složitě manévrovat lafetovým vozem, odkolesnit ho a přesně umístit hlavňový vůz, aby mohla být přetažena hlaveň. Při střelbě větším náměrem, se také musela vykopat jáma pro ložiště a rýha pro rydlo. Všech sedmnáct mužů obsluhy mělo tedy plné ruce práce, aby dělo bylo připraveno ke střelbě v přísně stanovených časových limitech. Dochované fotografie z dělostřeleckého cvičiště v Jaroměři dokumentují průběh a náročnost výcviku, kterou bylo československé dělostřelectvo proslulé a umožňují sledovat výkony obsluh. Ta se skládala z dělovoda a devíti mužů přímé obsluhy, dvou mužů připravujících střelivo a čtyř mužů pomocného družstva. Dělostřelecký pluk 301. se pravidelně zúčastňoval ostrých střeleb a jednotlivé baterie byly nasazeny i na pravidelně pořádaných velkých závěrečných cvičeních. Roku 1931 byl pluk přemístěn do nově vybudovaných kasáren v Rakovníce, kde setrval až do okupace. Zpočátku se stal pluk součástí První těžké dělostřelecké brigády, od října 1935 byl krátce podřízen Velitelství zemského dělostřelectva v Praze a nakonec od roku 1937 Prvnímu sboru.
Snaha o modernizaci a vrchol služby
Již počátkem dvacátých let Škodovka upravila dosud používané časovací granáty, nově označované jako vzor 17/19 a pustila se i do modernizace vlastní zbraně. Plzeňští konstruktéři se vydali tehdy nejobvyklejší cestou prodloužení hlavně. Do původní lafety vzoru 15/16 byla vložena upravená hlaveň prodloužená o 750 mm.V roce 1922 přijala od výrobce vojenská správa prototyp děla a podrobila ho náročným zkouškám na dálkové střelnici. Modernizovaný kanon s hlavní prodlouženou o pět ráží však nedosahoval výrazně lepších výsledků. Při nárůstu hmotnosti o 860 kg, bylo dosaženo zvýšení dostřelu pouze v řádu stovek metrů a proto bylo rozhodnuto kanony vz.15/16 neupravovat. Zkoušený kanon byl ale zařazen do výzbroje pod označením 15/20. V roce 1927 bylo rozhodnuto tento kanon adaptovat zpět na původní vzor a prodloužená hlaveň byla nahrazena hlavní modelu 15/16. Celkový počet jedenácti děl ve výzbroji se potom až do roku 1939 nezměnil. Modernizačním snahám však neměl být konec. Na počátku třicátých let se rozhodovalo o nové objednávce střeliva a při té příležitosti byla zvažována jeho modernizace. Původně se počítalo pouze s nahrazením zapalovačů časovacích granátů, ale nakonec se ukázalo že výhodnější bude vyřešit nový časovací a nárazový granát. Oba druhy střel měly být balisticky ekvivalentní a dosahovat stejného dostřelu, který měl oproti dosud zavedeným minovým granátům vzrůst až o 3000 metrů. Po náročných zkouškách, organizovaných VTLÚ, byly v létě 1938 nové granáty, označované jako 15 cm OČG a ONG, doporučeny k zavedení do výzbroje. K tomu však bohužel nedošlo a nové střelivo využili až okupanti. V pohnutém roce 1938 se kanony staly prakticky jedinými těžkými děly ve výzbroji armády, s jejichž použitím se počítalo.
První oddíl pluku 301 se dvěma bateriemi kanonů 15/16 byl podřízen za mobilizace I armádě a stanovištěm jeho velitelství se staly Nechanice. Druhý oddíl opět o dvou bateriích, měl velitelství v Židlochovicích a byl podřízen IV armádě. Palebné baterie byly vysunuty blíže k hranicím, aby mohly vést daleké palby na komunikační uzly a soustředění vojsk v německém příhraničí.
Bohužel českoslovenští dělostřelci nemohli prokázat svou odhodlanost bránit vlast a na počátku října se baterie vrátily do kasáren. V nově vytvářené organizační struktuře armády, se těžké dělostřelectvo prakticky již neobjevilo. Výjimku opět tvořily kanony vz. 15/16, které nebyly na rozdíl od ostatních těžkých děl uvolněny k prodeji a ve výzbroji zůstaly až do tragického března 1939.
Ve službách nepřítele
Do výzbroje německé armády bylo zařazeno všech jedenáct ukořistěných kanonů, ale nebyla to první děla vz.15/16, která získala do výzbroje. Rakouský Bundesheer měl totiž v době anšlusu ve stavu několik těchto zbraní, které byly patrně ukryty po skončení války před dohodovými kontrolními komisemi a v polovině třicátých let znovu zavedeny do výzbroje. Tyto kanony, byly jistě při známém nedostatku těžkých děl v německé armádě zařazeny do výzbroje wehrmachtu a v případě konfliktu s Československem, by tedy tyto zbraně bojovaly na obou stranách fronty.V německé armádě byly uloupené kanony označeny 15,2 cm K 15/16 (t) a byl zahájen intenzivní výcvik obsluh. Prvního bojového nasazení se tato děla dočkala již v průběhu Polské kampaně, během níž bylo vystřeleno 400 ran. Později byly kanony nasazeny dokonce i na Africkém bojišti, zde se však mohlo jednat i o italská děla. V roce 1943 po zhroucení Itálie Němci získali také několik kanonů vz.15/16, kterým bylo přiděleno označení 15,2 cm K 410 (i) a nepochybně jich užili v boji s postupujícími spojenci na území Itálie. Kanony nakonec dosloužily jako výzbroj Atlantického valu. Ještě v roce 1944 bylo v pobřežní obraně zařazeno 8 kanonů.
Patrně největším uživatelem kanonů vz.15 a 15/16 se stala Itálie. V rámci reparací získali Italové více než dvě desítky těchto děl, která byla označena Canone da 152/37. Italské kanony byly ve třicátých letech modernizovány a upraveny firmou Vickers-Terni. Změn doznala především lafeta, která byla vybavena i novými koly. Takto upravené zbraně nesly označení Canone da 152 L/37. O osudu italských děl v roce 1943 jsem se již zmínil, a proto si můžeme na závěr ještě letmo připomenout poslední dva uživatele kanonů vz.15/16, kterými byla Jugoslávie a Rumunsko. Oba tyto státy získaly po několika dělech, jako součást válečných reparací. Jugoslávské zbraně se staly kořistí wehrmachtu, zatímco Rumuni použili údajně své kanony i v průběhu bojů v Rusku.
Technický popis
15 cm těžký kanon vz.15/16 je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem a nezávislým zaměřovačem.
Hlaveň je ocelová, plášťové konstrukce s nátrubky. Má vývrt s 42 lichoběžníkovými rýhami se stálým pravotočivým závitem.
Závěr je vodorovný, klínový systému Škoda s vyhazovačem a dvěma pojistkami.
Lafeta se skládá z vrchní a spodní lafety. Ve vrchní lafetě je uložena kolébka, odměrové řididlo, náměrové řididlo a zaměřovač. Spodní lafeta se skládala z trupu lafety, nápravy s koly a je ukončena rydlem.
Miřidla tvoří 15 cm zaměřovač vz.15k, doplněný dělovým dalekohledem vz.8/14.
Doprava děla se děje ve dvou jednotkách. Hlaveň je přetažena na hlavňový vůz. Lafeta doplněná kolesnou, tvoří lafetový vůz. K vlečení dopravních jednotek sloužily dělostřelecké tahače. K tahu však bylo možné použít i desetispřeží. Na krátké vzdálenosti po dobrých cestách mohl tahač přepravovat kanon i vcelku.
Obsluha se skládá ze sedmnácti mužů. Devět mužů a dělovod tvoří přímou obsluhu děla. Dva vojáci obstarávali přípravu střeliva a doplňovalo ji čtyřčlenné pomocné družstvo.
Střelivo používané československou armádou
15 cm ostrý granát vz.15
15 cm ostrý časovací granát vz.17/19
15 cm ostrý minový granát vz.15/28
15 cm ostrá nábojka vz.19b
Na našem území se žádný kanon vz. 15/16 bohužel nedochoval. Tuto zbraň můžeme ale obdivovat v dělostřeleckém sále vojenského muzea ve Vídni a v dělostřelecké sbírce muzea v italském Terstu.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický: Československé dělostřelecké zbraně, Naše vojsko,1975
Jiří Janoušek : Československé dělostřelectvo 1918 - 1939, Corona, 2007
Franz Kosar: Artillerie im 20 Jahrhudert, Bernard &Graefe Verlag , 2004
Naše automobilisované dělostřelectvo, MNO, 1928
Pavel Minařík, Pavel Šrámek :Dělostřelectvo československé armády v době vyvrcholení mnichovské krize, Historie a vojenství , číslo 1/2010
Vojenský svět 1934-1938
Naše Vojsko 1927-1938
VHA Praha, fond ČS předpisy do roku 1939
Předpis D - IV - 7 Dělostřelecká nauka pro 15 cm těžký kanon vz.15, 15/16 a 15/20
Podnikový archiv Škoda Plzeň
Archiv autora
Celý článek uveřejněn v časopise Detektor revue 4/2010
|
Tabulka základních technických údajů
|
||
|
Hmotnost děla v palebném postavení
|
kg
|
13650
|
|
Délka odkolesněného děla
|
mm
|
10400
|
|
Výška záměrné při vodorovné ose hlavně
|
mm
|
2317
|
|
Hlaveň
|
||
|
Ráže
|
mm
|
152,4
|
|
Délka hlavně v rážích
|
ráží
|
40
|
|
Délka hlavně
|
mm
|
6000
|
|
Hmotnost hlavně se závěrem
|
kg
|
4783
|
|
Hmotnost závěru
|
kg
|
127
|
|
Počet rýh
|
|
42
|
|
Délka hladké části nábojní komory
|
mm
|
1334
|
|
Obsah spalovacího prostoru
|
l
|
24
|
|
Lafeta
|
||
|
Délka odkolesněné lafety
|
mm
|
7400
|
|
Hmotnost kolébky
|
kg
|
2000
|
|
Hmotnost kola
|
kg
|
900
|
|
Průměr lafetového kola
|
mm
|
1500
|
|
Šířka obruče kola
|
mm
|
360
|
|
Rozchod kol
|
mm
|
1800
|
|
Odměr
|
stupňů
|
6
|
|
Náměr
|
stupňů
|
- 6 až + 45
|
|
Hlavňový vůz
|
||
|
Délka nakolesněného hlavňového vozu
|
mm
|
9750
|
|
Výška osy hlavně
|
mm
|
1470
|
|
Hmotnost nakolesněného hlavňového vozu
|
kg
|
10030
|
|
Lafetový vůz
|
||
|
Délka nakolesněného lafetového vozu
|
mm
|
8420
|
|
Výška lafetového vozu
|
mm
|
2100
|
|
Hmotnost nakolesněného lafetového vozu
|
mm
|
8870
|
|
Kolesna
|
||
|
Délka kolesny s automobilní ojí
|
mm
|
2850
|
|
Hmotnost kolesny s automobilní ojí
|
mm
|
750
|
