15 cm těžká houfnice vz.15
|
15 cm těžká houfnice vz.15
( Autohaubitze M 15 )
15 cm těžká houfnice vz.15 je pozoruhodnou zbraní, která v době svého vzniku patřila k nejmodernějším a nejpokrokovějším dělostřeleckým konstrukcím na světě. Přesto, že tato houfnice byla vyrobena pouze v poměrně malém počtu kusů, patří ve světě mezi nejznámější děla vzniklá v českých zemích a významně se zapsala do historie dělostřelecké techniky.
Předchůdci a původ konstrukce
Plzeňská Škodovka se konstrukcí těžkých houfnic zabývala už od prvních let dvacátého století a záhy dosáhla takových výsledků, že se mohla se svým dělem utkat i s mezinárodní konkurencí. Roku 1908 byl připraven nový typ houfnice v ráži 152 mm, který byl určen do soutěže na vyzbrojení ruské armády. Jednalo se o velmi pokrokovou zbraň, u níž byly uplatněny všechny novinky v konstrukci dělostřeleckého materiálu. Ve srovnávacích zkouškách velmi dobře obstála a v některých parametrech své konkurenty od renomovaných dělovek dokonce překonávala. Do výzbroje ruského dělostřelectva sice přijata nebyla, ale stala se základem dalších vývojových prací. Získané zkušenosti byly zúročeny při konstrukci 15 cm houfnice, označované jako vzor 12 R. Osm kusů těchto moderních děl bylo dokonce dodáno v roce 1913 rumunské armádě. Na tuto zbraň potom navazovala nová pokusná houfnice s délkou hlavně 14 ráží, která byla předvedena představitelům domácí armády. Na základě jejich připomínek byl prototyp upraven a nová houfnice byla podrobena přísným střeleckým a jízdním zkouškám. Když v roce 1914 vstupovalo Rakousko – Uhersko do války, byly jeho baterie střední ráže vybaveny zoufale zastaralým materiálem. Jejich výzbroj tvořily těžké houfnice vz.99 s bronzovou hlavní, bez brzdovratného zařízení a ještě zastaralejší neohrabané obléhací kanony. Rakouská vojenská správa byla proto nucena pod tlakem válečných neúspěchů urychleně hledat řešení. Protože proces zkoušek nové škodovácké houfnice byl prakticky ukončen a zbraň vyhověla všem požadavkům armády, mohlo být toto dělo přijato do výzbroje pod označením 15 cm těžká polní houfnice vz.14 a bylo možné okamžitě zahájit její sériovou výrobu. Ještě do konce roku se podařilo vyrobit prvních dvanáct kusů, které byly odeslány na frontu k vyzkoušení. Osvědčily se natolik, že výzbrojní komise mohla rozhodnout o pokračování výroby a vystavit rozsáhlou objednávku. Do konce roku 1915 armáda odebrala 179 houfnic, které byly okamžitě nasazeny na frontě. Dělostřelci byli s těmito děly spokojeni a když se povedlo zesílením zadků hlavní odstranit jedinou závažnější vadu konstrukce, dostali do rukou jedno z nejlepších děl své kategorie. Upravené houfnice pod označením 14/16 spolu s původním vzorem 14 tvořily potom až do konce války základní výzbroj těžkých houfnicových baterií rakousko-uherského dělostřelectva.
Trocha dělostřelecké teorie
V průběhu roku 1915 se změnil dosud pohyblivý charakter války na poziční a dělostřelci začali volat po houfnicích větší ráže s dostatečným dostřelem. Scházela jim totiž děla, schopná ničit odolné kryty, pevnůstky a důležité cíle v hloubce obranných pásem. K těmto úkolům se houfnice v ráži 15 cm výborně hodily, dostřel 8 kilometrů však mnohdy nedostačoval. Jeho zvětšení bylo možno dosáhnout mimo úpravy střeliva především prodloužením a zesílením hlavně. To slibovalo při zachování hmotnosti střely dosažení lepších výsledků. Znamenalo to ovšem nárůst hmotnosti houfnic a tím i omezení pohyblivosti. Děla byla od svého vzniku odkázána na koňské potahy a jejich konstrukce byla mnohem víc, než si dnes dokážeme představit, nucena brát ohled na možnosti a síly spřežení. Hmotnost zátěže v tahu pro jednoho koně spřežení byla pro těžší polní děla stanovena zhruba na 400 kg. Tato hodnota se nesměla příliš překročit, aby bylo možno dosáhnout na cestách rychlosti 5 – 7 km/h a krátkodobě zrychlit i do klusu. Požadována byla také možnost pohybu v terénu a přesun až na vzdálenost 35 km. Aby šlo vyhovět těmto požadavkům, byly škodovácké houfnice pro dopravu rozkládány na dvě části. Hlavňový vůz spojený s kolesnou tvořil hlavňový povoz a nakolesněná lafeta, lafetový povoz. Jejich hmotnost u houfnice vz.14/16 byla 2550 kg a 2745 kg. Totozatížení leželo na samé hranici možností šestispřeží a další zvyšování hmotnosti by si vyžádalo tah osmi nebo desetispřežím.Tomuto řešení se však rakousko- uherská armáda a konec konců i Škodovka vyhýbaly, neboť dalším zvyšováním počtu koní ve spřežení se dramaticky snižovala jeho výkonnost. Zachování pohyblivosti byla také obětována pohotovost ke střelbě, neboť v palebném postavení bylo nutno složitě manévrovat oběma povozy a přetáhnout hlaveň na lafetu. To si samozřejmě vyžadovalo určitý čas a především dokonalé vycvičení obsluh. Nabízelo se však jedno řešení, které by umožnilo zvýšit hmotnost houfnice a přitom zachovat jejich pohyblivost a pohotovost k palbě. Byla jím automobilní doprava, která byla v rakouské armádě používána již v předválečném období k přepravě moždířů vz.11.
 Vývoj a zrod nové zbraně
Vojenská výzbrojní komise vyslyšela volání dělostřelců po děle se zvýšeným dostřelem a vydala specifikace pro vývoj nové těžké houfnice. Opravdu revolučním činem ve světovém měřítku byla zvolená doprava pomocí automobilního tahače. 15 cm houfnice vz.15 se tak stala jedním z prvních, ne-li vůbec prvním dělem střední ráže od počátku konstruovaným pro motorickou dopravu. Prací na nové houfnici byla jak jinak pověřena Škodovka, která využila svých zkušeností s pevnostními děly a především s 15 cm houfnicemi vz.14. Vývojové práce postupovaly neuvěřitelně rychlým tempem a na počátku roku 1916 mohl být nastřelen první prototyp. Nová zbraň byla po úspěšném ukončení zkoušek přijata výzbroje pod označením 15 cm schwere Feld Haubitze M.15, běžně však pro ni používal i název Autohaubitze M.15. Byla u ní použita prodloužená a zesílená hlaveň houfnice vz.14, lafeta však musela být nově vyvinuta s ohledem na motorickou přepravu a hmotnost děla. Tvořila jí značně robusní vrchní lafeta, doplněná mohutným lafetovým štítem. Spodní lafeta měla zesílenou nápravu osazenou rozměrnými nápravovými pery. Kola nového typu byla sice ještě dřevěná, ale patřičně zesílená a s šířkou obruče 20 centimetrů. Pro přepravu už se houfnice nerozkládala, ale lafeta se připojila na kolesnu a hlaveň se přetáhla nazad. Na krátké vzdálenosti mohlo být dělo dopravováno i nenakolesněné s hlavní v přední poloze. Rakouská vojenská správa požadovala také možnost rozložit houfnici pro horský transport, což bylo pro dělo této hmotnostní kategorie velmi neobvyklé a v praxi se nakonec pravděpodobně příliš neuplatnilo. K tažení houfnic byl vybrán nákladní automobil Sauerer. Ten byl v závěru války nahrazen novým dělostřeleckým tahačem Daimler vz.17, jehož konstrukce byla doslova ušita na míru autohoufnicím a v československé armádě sloužila tato vozidla k jejich tažení až do roku 1939. První děla byla v Plzni nastřelena na počátku roku 1916 a ještě v tomto roce rakouská armáda převzala dalších pět děl. Do konce války se podařilo vyrobit celkem 57 kusů, ale všechny se na frontu zřejmě ani nedostaly. Rakousko- uherská armáda je používala především na Italské frontě, kde se vyznamenaly při ničení odolných cílů a shromaždišť vojsk i v tom nejtěžším vysokohorském terénu. Bohužel nákladnost výroby, nedostatek surovin a v neposlední řadě i vytíženost plzeňské Škodovky způsobily, že těchto děl bylo vyrobeno velmi malé množství. Po ukončení války a rozpadu Rakouska- Uherska si větší část ukořistěných těžkých houfnic vz.15 rozdělilo Rumunsko s Itálií. Několik houfnic také zůstalo rakouskému Bundesheeru, ale největším uživatelem 15 cm houfnic se stala československá armáda.
 Služba v domácí armádě
Protože vznik našeho státu byl poznamenán konflikty se sousedy, hledala rodící se československá armáda zoufale moderní výzbroj pro své dělostřelecké jednotky. Vznikající MNO mělo ovšem práci velmi zjednodušenou, neboť se od počátku mohlo spolehnout na zbrojovku světové úrovně, která vyráběla prakticky všechny kategorie dělostřelecké techniky. 15 cm houfnice vz.15 samozřejmě neunikly pozornosti výzbrojní komise a ještě v průběhu roku 1919 bylo do výzbroje těžkého dělostřelectva zařazeno 19 houfnic. Dvanáct z nich vyrobila Škodovka ještě pro rakousko- uherskou armádu a sedm kusů pocházelo z nové objednávky. MNO i v následujících letech nechalo vyrobit malé série houfnic a děla zařazená u útvarů nechala ve Škodovce nákladně opravit. Poslední 15 cm houfnice, vyrobená v roce 1924 měla číslo 87.
Celkem bylo do výzbroje československého dělostřelectva zařazeno 43 kusů 15 cm houfnic vz.15. V nové organizační struktuře armády houfnice tvořily výzbroj dělostřeleckých pluků 302 a 304, které byly součástí armádní dělostřelecké zálohy. Oba pluky byly zformovány ještě v průběhu roku 1919, jako těžké dělostřelecké pluky a tvořily je zpočátku samostatné baterie 15 cm houfnic. Sloučením baterií vznikl u pluků v roce 1920 I. oddíl, který byl od roku 1924 doplněn II. oddílem. Každý oddíl se zpočátku skládal ze dvou baterií po čtyřech dělech. Později jim byla podřízena dokonce balonová rota určená k řízení palby. Oba pluky pak podléhaly 2. Těžké dělostřelecké brigádě. Po ustálení organizační struktury našeho dělostřelectva se sídlem dělostřeleckého pluku 302 stala Olomouc. Dělostřelecký pluk 304 získal za posádku Brno. Obě jednotky byly již v průběhu roku 1920 doplněny vozidly a staly se prvními plně motorizovanými jednotkami československého dělostřelectva. K tažení houfnic sloužily traktory Daimler vz.17, které MNO koupilo v Rakousku. Šlo o dobrou volbu, i když byl nákup těchto vozidel často kritizován. Služba rakouských tahačů byla totiž od počátku spjata s 15 cm houfnicemi vz.15 a československá armáda se s nimi nerozloučila až do okupace v roce 1939. Jak jsem se již zmínil pluky vyzbrojené těžkými houfnicemi, patřily k armádní dělostřelecké záloze a po jednotlivých bateriích nebo oddílech byly přidělovány k podpoře vyšších jednotek při závěrečných cvičeních. V roce 1933 došlo k první reorganizaci těžkého dělostřelectva a pluk 302 byl podřízen velitelství zemského dělostřelectva v Brně, od konce roku 1935 pak velitelství čtvrtého sboru. Naproti tomu dělostřelecký pluk 304 byl v září 1933 rozpuštěn, ale neznamenalo to vyřazení jeho výzbroje. Zrušená jednotka své houfnice předal dělostřeleckému pluku 303, jehož dosavadní výzbroj tvořená moždíři byla přemístěna k pluku 305 do nových kasáren v Táboře. Ve druhé polovině třicátých let bylo stále jasnější, že houfnice konstruované podle zadávacích podmínek více než dvacet let starých už přestávají vyhovovat a jejich zařazení k těžkému dělostřelectvu je již anachronizmem. Nahradit je měly supermoderní škodovácké houfnice, přijaté do výzbroje pod označením vz.37. K vyřazení 15 cm houfnic však mělo dojít až v průběhu čtyřicátých let. V září 1938 se samozřejmě s houfnicemi stále počítalo a oba pluky postavily podle mobilizačních plánů dva nestejně silné oddíly. Jednotky I/302 a I /303 se skládaly ze tří baterií po třech dělech, Oddíly II/ 302 a II/303 měly pouze dva oddíly po třech dělech. Bylo tak aktivováno pouze 30 houfnic a zbývající zbraně tvořily mobilizační zálohu. Oddíly I/303 a II/303 byly podřízeny Skupině těžkého dělostřelectva 2, která tvořila dělostřeleckou zálohu a byla dislokována v Olomouci. Oddíl I/303 byl podřízen I. Armádě a zůstal v původní posádce ve Vysokém Mýtě. Oddíl II/303 podléhal přímo Hlavnímu velitelství a byl soustředěn k přehrazení důležitého nástupového směru nepřítele v Kuřimi. V říjnu 1938 po návratu obou dělostřeleckých pluků do původních posádek byly 15 cm houfnice vz.15 určeny k vyřazení. Dostaly se tak do skupiny zbraní, která byla nabídnuta k prodeji do zahraničí.
15 cm houfnice ve Wehrmachtu a ve finské armádě
Jediným zájemcem o československý těžký dělostřelecký materiál se stalo nacistické Německo. Na základě proslulé smlouvy z 11. února 1939 získali Němci 40 kusů 15 cm houfnic vz.15 a 30 421 granátů všech vzorů za cenu 22 200 000 Kč. Jak je všeobecně známo, v době podepsání kontraktu už bylo rozhodnuto o likvidaci Československa a částka za houfnice, stejně tak jako za ostatní děla nebyla nikdy proplacena. Ve Wehrmachtu sloužily houfnice jako 15 cm schwere Feld Haubitze 15 (t). Houfnice prokazatelně sloužily u Artillerieregimentu 33, který byl součástí 33 pěší divize. Část houfnic byla ale pravděpodobně sešrotována a právě jim je zřejmě přisuzován často citovaný, ale bohužel nedoložený Hitlerův výrok: ,, Oni nechali české houfnice sešrotovat a přitom byly lepší než naše ˮ. Část houfnic vz.15 však zůstala ve výzbroji německého dělostřelectva nejméně do roku 1944, kdy 7 zbraní tohoto typu sloužilo jako výzbroj Atlantického valu. Zajímavou kapitolou je služba 15 cm houfnic vz.15 ve finské armádě. Po skončení zimní války v březnu 1940 Finsko, kterému bylo jasné, že obětováním části státního území a přijetím podmínek diktovaných SSSR získalo pouze oddechový čas, zoufale shánělo na všech stranách zbraně k posílení své armády. Vzhledem k tomu, že možností získat ve druhém válečném roce moderní děla nebylo mnoho, obrátila se finská nákupní komise přirozeně také na Německo a vedle dalších zbraní Finové získali i 20 kořistních houfnic vz.15. Ve finské armádě tvořily houfnice výzbroj tří těžkých dělostřeleckých oddílů čísel 21, 22 a 28. Finové jejich výkony nebyli příliš nadšeni, protože po špatných komunikacích na severu země se mohly pohybovat pouze velmi obtížně, nicméně patřily k tomu lepšímu, co mohli Finové proti rudé armádě v rámci pokračovací války nasadit. Houfnice sloužily nejen k ničení odolných cílů, jak bylo jejich původním úkolem, ale Finové si vyzkoušeli i možnost ničení tanků a rozbíjení útoků nepřátelské pěchoty šrapnely. Když se jim začalo nedostávat originální munice českého původu, která se již nevyráběla, používali i 15 cm granáty německé výroby, určené pro 15 cm houfnice vz.18. V roce 1944 byly houfnice zařazeny k posílení stálých opevnění. Že se ještě na konci války nejednalo o zbraně zcela překonané svědčí i fakt, že během ústupu finské armády v létě 1944 byly 15 cm houfnice za nesmírně svízelných podmínek staženy do centrálního Finska, zatímco mnoho modernějších zbraní bylo pro nedostatek dopravních prostředků zanecháno v palebných postaveních. Bližší údaje o službě houfnic vz.15 v italské a rumunské armádě neznáme. Několik děl tohoto typu používal i rakouský Bundesheer. Po válce zůstaly ukryty ve skladech a ve dvacátých letech byly znovu zavedeny do služby. Rakouská armáda pro své houfnice M.15 dokonce vyvinula nové střelivo M.32, díky kterému se podařilo prodloužit dostřel až na 13,5 kilometru. Po anšlusu byly nepochybně přejaty Wehrmachtem, ale jejich další osud není znám.
Máme tu vzácnou možnost, že 15 cm houfnici vz.15 můžeme obdivovat ve sbírkách Vojenského technického muzea v Lešanech, kde je uložena vzorně restaurovaná zbraň výrobního čísla 73, vyrobená v Plzni v roce 1923.
Prameny a literatura:
VHA Praha, Fond Předpisy Čs a slov, předpisy D - VII -3, D - IX -7b, D-IX-10a, Zvst - 7
SOA Plzeň, Fond Škoda, GŘ- TD
Archiv autora - předpis D-IV- 8, Vojenské technické zprávy, Naše Vojsko, Vojenský svět
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918- 1939
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně
Franz Kosar- Artillerie im 20. Jahrhundert
Hugo Kerchnawe - Ehrenbuch unserer artillerie
HaV 1/2010 – Pavel Minařík, Pavel Šrámek – Dělostřelectvo československé armády v době vyvrcholení mnichovské krize
Technický popis
15 cm těžká houfnice vz.15 je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, nezávislým zaměřovačem s nezávislou záměrnou, konstantním zákluzem, lafetovým štítem, zpruhovými vyvažovači a podpěrným kozlíkem. Lafeta je uzpůsobena pro střelbu vrchní i spodní skupinou úhlů.¨
Hlaveň je ocelová. Skládá se z duše, předního a zadního vnitřního pláště, zadního pláště, šroubového a čelisťového nátrubku a unášecího oka. Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora, kuželový přechod a vinutá část s 42. lichoběžníkovými drážkami.
Závěr je vodorovný klínový se spušťadlem a klikovou pojistkou.
Lafeta se skládá z kolébky a z vrchní a spodní lafety. V kolébce je uložena kapalinová brzda, vzduchový vratník a části zákluzového řididla. Na ní jsou upevněny vyvažovače.
Vrchní lafeta nese kolébku a na ní je odměrové a náměrové řididlo a konsola zaměřovače. Spodní lafeta je tvořena trupem, nápravou s nápravovými pery, koly s brzdou, sedátkem, podpěrným kozlíkem, rydlem, tučkou a štítem.
Miřidla jsou tvořena 15 cm nezávislým bubínkovým zaměřovačem vz.15, dělovým dalekohledem vz.8/14, libelovým kvadrantem vz.17/18 a 15 cm výpomocným hledím vz.15.
Doprava se prováděla v jedné dopravní jednotce tažené tahačem Daimler vz.17. Dělo mohlo být taženo i desetispřežím koní a nebo rozloženo pro horský transport do čtyř jednotek.
Střelivo:
15 cm ostré granáty vz.19
15 cm minové granáty vz.19/28
15 cm ostré G- šrapnely vz.17
15 cm ostré G šrapnely vz.17 se železnými kuličkami
15 cm ostrá nábojka vz.15
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
