kanon A 9

kanon A 11

Tankové kanony Škoda A9 a A11   

Kanon A 9 a jeho zdokonalená varianta A11 jsou posledními zástupci úspěšné řady tankových kanonů, které vyvinula plzeňská Škodovka v předválečném období. Tato děla bohužel přišla příliš pozdě a nemohlo tedy posloužit k vyzbrojení připravovaných československých středních tanků. Jednalo se však o jedny z nejlepších kanonů své kategorie a jejich výrobě  pro domácí armádu i očekávanému exportu  zabránila pouze okupace .

Kanon A 9

 Po úspěchu lehkých tanků Š II zavedených do výzbroje jako LT vz.35 začala Škodovka pracovat na vývoji středního tanku pro očekávané posílení naší armády. Jeho výzbroj měl tvořit vedle dvou kulometů i kanon ráže 4,7 cm. Na konstrukci nového tankového děla začali v Plzni pracovat  již v roce 1936. Bylo to prozíravé rozhodnutí, protože firma mohla očekávat, že nové kanony budou tvořit i výzbroj připravovaného tanku stejné kategorie vyvíjeného v konkurenční ČKD. Za základ nové zbraně byl vzat projekt 4,7 cm kanonu A 5, přijatý do výzbroje jako  KPÚV vz.38. Toto dělo patřilo k absolutní světové špičce a v roce 1940 se stalo výzbrojí prvních německých stíhačů tanků Panzerjäger I na podvozku tančíku Pz.I. Plzeňští konstruktéři mohli využít i bohatých zkušeností z vývoje tankových kanonů A 3 a A7. Díky tomu začala ve Škodovce vznikat  zbraň pozoruhodných výkonů, která patřila k nejlepším tankovým dělům ve světovém měřítku. Hlaveň o délce 38 násobků ráže tvořil autofretovaný monoblok doplněný klínovým závěrem s poloautomatickou funkcí. Hlaveň nebyla tak jako u 3,7 cm kanonů A7 osazena úsťovou brzdou, protože zvyšovala rozptyl. Kolébka vytvořená z bloku lité oceli byla připevněna k lafetě, zamontované v přední stěně věže a  z větší části zůstávala skryta  uvnitř vozidla. Vyčnívající část  pak chránil pancéřový kryt.  Kanon byl vybaven hydraulickou brzdou s konstantním zákluzem a zpruhovým vratníkem. Pro dělo bylo upraveno i stávající  střelivo ráže 4,7 cm. Munice byla jednotná, tedy střela je napevno zalisována do nábojky a nabíjela se vcelku. Používal se  nárazový granát o hmotnosti 1,5 kilogramu plněný tritolem a opatřený okamžitým nárazovým zapalovačem nebo 1,65 kg vážící pancéřový granát se zapalovačem s pyrotechnickým zpožděním. Nárazové granáty sloužily k boji s živou sílou, ničení krytů a palebných postavení, zatímco panceřové granáty se používaly k boji s obrněnými cíli. Jejich  masivní ocelové tělo umožňovalo proražení pancéře a teprve pak zapalovač inicioval jeho explozi. Výkony kanonu daleko převyšovaly požadovanou průraznost, která měla podle výpočtů činit 25 milimetrů kvalitního cementovaného pancéře na vzdálenost 600 metrů a zařadily se tak k nejúčinnějším tankovým kanonům doby. Dělo prošlo intenzivním programem interních zkoušek a zdálo se, že nové tanky obdrží vynikající zbraně, které prakticky nemají ve světě konkurenci. Bohužel osud tohoto kanonu neblaze poznamenala nevyzrálost konstrukce tanků, jejichž výzbroj měl tvořit. Ve Škodovce od roku 1934 probíhal podle armádních specifikací vývoj tanku označeného ŠIII. Jednalo se o střední tank, ale bohužel se na rozdíl od jeho připravované výzbroje nepodařilo vývoj tohoto vozidla dovést k uspokojivému závěru. Svůj díl na tomto stavu měla i armáda, která pod vlivem rozvoje tankové techniky v průběhu vývoje měnila své požadavky. Když se dva prototypy tanků Š III spolu s tanky vyvíjenými kopřivnickou Tatrou, podrobily přísným armádním zkouškám, ukázalo se, že se jedná o nevyzrálé konstrukce sužované mnoha problémy. Armáda proto upravila specifikace pro vývoj  nových obrněných vozidel. Na jejich základě začala Škodovka spolu s ČKD  pracovat na novém středním tanku na bázi úspěšného vozidla Š II. Vyráběného jako LT 35. Tento projekt však také skončil neúspěchem. Jednalo se sice o nadějnou konstrukci, ale šlo o vozidlo na pomezí lehkého a středního tanku, které nemělo dostatečný potenciál k dalšímu vývoji. MNO totiž pod dojmem zpráv o vývoji středních tanků v Německu požadovalo zesílení pancéřování z 25 na 32 milimetrů. Proto firmy Škoda  i ČKD zahájily práci na projektech  středních tanků podle nového zadání. Kanonům A 9 tak nebylo umožněno, aby  prokázaly své nesporné kvality, což byl bohužel i osud jeho následovníka, kterým byl kanon označený ve firemní dokumentaci kódem A 11.

Kanon A 11

Československo se díky svým moderním tankovým konstrukcím zařadilo k předním výrobcům a exportérům obrněné techniky. Zatímco naše lehké tanky náležely k absolutní světové špičce, vývoj těžších vozidel se až do osudového roku 1938 nepodařilo dovést do úspěšného konce. Tento stav však nebyl způsobem chybami konstruktérů nebo armádního velení, ale především nedostatkem času a překotným vývojem tankové techniky na konci třicátých let. Právě ten totiž stál za počátečními neúspěchy v konstrukci středních tanků. Když v roce 1936 došlo k úpravě požadavků na nové tanky pro československou armádu, oba největší výrobci obrněné techniky začali pracovat na společném projektu takzvaného pěchotního tanku. Mimo to však na jeho základě začala Škodovka i ČKD vyvíjet i vlastní střední tanky. K jejich vyzbrojení měl posloužit zdokonalený kanon A 9. Plzeňští konstruktéři pochopitelně pozorně sledovali vývoj tankové techniky ve světě a bylo jim jasné, že dosavadní výkon tankového děla nebude zanedlouho na nové, dobře pancéřované tanky, dostačovat. Hmotnostní limity pro nové střední tanky dovolily navrhnout podstatně mohutnější vozidla s prostornější věží a to umožnilo navrhnout těžší kanon s delší hlavní. Zvýšení výkonu děla bylo možné pouze dvěma způsoby. Buď zavedením výkonnější munice, které si ovšem vyžádá i zesílení hlavně a zároveň omezí množství vezeného střeliva, nebo prodloužením hlavně. Škodovka zvolila druhé řešení a připravila novou hlaveň s délkou 43 ráží. Tím se podařilo zvýšit úsťovou rychlost panceřového granátu až na 775 m/s. Došlo také k úpravě lafety a brzdovratného zařízení, které umožnilo zkrácení konstantního zákluzu na pouhých 320 milimetrů. Zlepšen byl i odvod vystřelených nábojnic a ovládaní náměrového zařízení. Vzniklo tak dělo, které by těžko hledalo ve své kategorii konkurenta.  Jeho  panceřový granát prorážel na vzdálenost 1500 metrů homogenní pancéřovou desku se sklonem 30 stupňů o síle až 35 milimetrů, na 1000 metrů 41 cm silné brnění a na 500 metrů dokonce pancéř síly 48 milimetrů. Praktický dostřel nárazovým granátem se prodloužil až na vzdálenost 4000 metrů. O jak výkonnou zbraň se jednalo si můžeme udělat obrázek ze srovnání s německým kanonem KwK L 38. Toto dělo zavedené do výzbroje tanků Pz III od roku 1941, proráželo na 1500 metrů pouze pancéř o síle 28 milimetrů.

Tank V8H ( ST vz.39 )

Protože osudy kanonů A 9 a A11 jsou neoddělitelně spjaty s osudy tanků, jejichž hlavní výzbroj měly tvořit, budeme je nadále sledovat s těmito vozidly Na konci roku 1937 předvedl  koncern ČKD armádě prototyp tanku označeného V-8-H. Konstrukční oddělení obrněných vozidel vedené proslulým inženýrem Surinem dokázalo navrhnout velmi nadějný tank. Jeho podvozek sice částečně vycházel ze společného projektu ŠP- II –b, ale jinak se jednalo o originální konstrukci s mnoha inovativními prvky. Hmotnost vozidla přesahovala 16 tun, ale díky šíři pásů a konstrukci podvozku měl velmi nízký měrný tlak na půdu a vynikající pohyblivost. Na silnici mohl tank dosáhnout rychlosti až 44 km/h a v terénu se mohl pohybovat stále úctyhodnou rychlostí 25 km/h. Jeho korba byla snýtovaná z pancéřových plechů o síle 32 milimetrů na čele korby a věže. Ostatní části vozidla krylo pancéřování 25 milimetrů. Tank byl vybaven gyrokompasem a radiostanicí.  Jeho korba měla být plynotěsná a dokonce měl obdržet zadýmovací agregát. Nejsilnější stránku tanku však tvořila jeho výzbroj. Mimo osvědčených těžkých kulometů ZB 37 se jednalo o nejmodernější tankové dělo té doby, škodovácký kanon A 11. Zkoušky nového vozidla začaly v prosinci 1937 a pokračovaly do února 1938. Bohužel se projevila nevyzrálost motoru V 8, který vozidlo poháněl. V březnu 1938 mohl tank opět pokračovat v náročném programu zkoušek. Již byl osazen i originální věží a v květnu došlo i k namontování kanonu. Jednalo se však o typ A9 s kratší hlavní, kterým zůstal  zkušební tank osazen až do okupace. Typ A 11 totiž  zřejmě nestihl ukončit program interních zkoušek.  Bohužel i nadále se objevovaly  u vozidla drobnější závady, jejichž odstranění zdržovalo program zkoušek. Vlastnosti tanku byly  hodnoceny pozitivně, ale definitivní objednávku a zavedení do výzbroje zablokovaly nepřiměřené finanční nároky výrobce. Za plně vybavený tank požadovalo ČKD astronomickou cenu 1 250 000 Korun. Významnou položkou v této cenové kalkulaci bohužel tvořila i výzbroj. Škodovka si totiž za kanon účtovala 240 000 Kč. Nakonec pod vlivem hrozivé mezinárodní situace MNO plánovalo objednat 300 tanků a za mobilizace došlo dokonce k  navýšení  objednávky na 450 vozidel. Tanku bylo dokonce přiděleno oficiální označení ST vz.39, ale k oficiálnímu vystavení objednávky nikdy nedošlo a po Mnichovu již o zavedení tohoto tanku přestala armáda uvažovat. Tank se tak stal obětí změněné mezinárodní situace a nemohl prokázat své nesporné kvality při obraně vlasti. ČKD obdržela od MNO povolení tanky nabídnout zahraničním zájemcům a velmi aktivně tak činila. Bohužel do března 1939 se žádný kontrakt nepodařilo uzavřít, což nesvědčí o nedokonalosti konstrukce, ale spíše o nedostatku předvídavosti o vývoji tankové techniky ze strany potencionálních kupců. Velkou roli bohužel hrály i nepřiměřené finanční požadavky výrobce. Po okupaci Němci objednali druhý prototyp tanku a srovnávali ho se svými konstrukcemi. Přesto, že vykazoval výrazně lepší vlastnosti než tank PzKpfw III, který byl nejrozšířenějším německým středním tankem na počátku války, k jeho výrobě pro okupanty naštěstí nedošlo. Spojenci tak byli ušetřeni konfrontace s tankem, jehož kanonová výzbroj překonávala prakticky všechny potencionální protivníky. Němci ještě dovolili  v letech 1940 a 1942 předvedení tanků V-8-H ve Švédsku a Itálii, ale tank, který se dále nevyvíjel nemohl stačit překotnému tempu vývoje obrněné techniky a ve druhé polovině války již byl zastaralý, což bohužel platí i pro jeho kanonovou výzbroj.

Tank T 21 ( Š-II-c)

Zajímavější osudy než obrněnec V-8-H z ČKD měla konstrukce středního tanku vyvinutého Škodovkou. I plzeňští konstruktéři vycházeli z projektu ŠP-II-b. Zachována byla téměř celá podvozková skupina, i když musela být zesílena. Vozidlo totiž dosahovalo díky větším rozměrům a silnějšímu pancéřování hmotnosti 16,5 tuny. Na čele korby a věže mělo brnění sílu 30 mm a ostatní části vozidla kryl pancéř o síle nejméně 16 milimetrů. Tank dostal také nový výkonnější motor, který mu dovolil dosáhnout rychlosti až 50 km/h. Prototyp byl na počátku zkoušek ještě osazen zbraní A9, kterou modernější zbraň nahradila až po ukončení zkoušek.  Bohužel vozidlo pronásledovala řada poruch a jeho konstrukce nebyla v roce 1938 vyzrálá natolik, aby se mohlo zúčastnit soutěže na nový střední tank pro domácí armádu. Jeho nejsilnější stránkou byla opět výzbroj tvořená zbrojováckými těžkými kulomety a především kanonem A 11. Díky tomuto dělu se tank mohl řadit k nejlepším tankům své kategorie a po odstranění většiny závad se to projevilo exportními úspěchy. V květnu 1939 byl tank označen firemním kódem T 21 a firma ho začala aktivně nabízet v zahraničí. Po okupaci tank T 21 zkoušel Wehrmacht a Němci si nechali vyrobit i druhý a třetí prototyp vozidla. Ty prodělaly srovnávací zkoušky s německou technikou, ale k jejich objednání z důvodu unifikace výzbroje nedošlo. Objevil se však vážný zájemce o tato vozidla v podobě maďarské armády. Ta se po neúspěšném jednání s německými zbrojovkami obrátila také na Škodovku. Maďarským požadavkům podepřeným prvními válečnými zkušenosti nejlépe vyhovoval tank T21. Ten byl v létě 1940 velmi úspěšně vyzkoušen v Maďarsku a okamžitě následovala jednání o smlouvě na licenční výrobu tanků v tuzemských zbrojovkách. Škodovka byla totiž už zcela vytížena objednávkami pro Wehrmacht. Maďarská zkušební komise požadovala sice některé změny konstrukce a zesílení pancéřování, jinak však byla s tanky velmi spokojena. Nejzávažnější požadavkem Honvédségu, který výrazně omezil bojové možnosti tanku, se stalo nahrazení kanonu A 11, domácím dělem M 41  ráže 4 cm. Důvodem tohoto opatření byla snaha po unifikaci výzbroje, protože čtyřcentimetrovými kanony byly vyzbrojeny domácí tanky Toldi.  Na základě licenční smlouvy se rozeběhla výroba tanků T 21, označených zde jako TURÁN  I a maďarská armáda obdržela celkem 285 tanků tohoto typu. Později byly tanky T 21 modernizovány a vyzbrojeny účinnějšími kanony. Pod názvem TURÁN II, obdržel Honvédség 139 těchto vozidel a na osvědčeném podvozku bylo vyrobeno i 72 samohybných děl Zrinyi II. Kanony A 11 ale už netvořily s tanky TURÁN osvědčený zbraňový systém a je štěstím pro sovětské tanky první fáze bojů na východní frontě, že maďarské tanky byly vyzbrojeny podstatně méně účinnou zbraní.

Kanonům A 9  i A 11  nebylo dopřáno osvědčit své nesporné kvality v boji. Vlivem prudkého spádu dějinných událostí  skončily ve stádiu prototypů, což bylo vlastně štěstím. Tato pozoruhodná děla by totiž bojoval  na nesprávné straně fronty. Bohužel se do našich dnů žádný tankový kanon ráže 4,7 cm nezachoval, protože vyrobené prototypy byly záhy po válce sešrotovány.

Prameny a literatura:

SOA Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHA Praha, fond MNO DZO 1938

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Vladimír Francev, Ch. Kliment – Československá obrněná vozidla 1918 – 1948

Ch.Kliment, Dénés Bernád – Maďarská armáda 1919 - 1945

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Ota Holub – Československé tanky a tankisté

Franz Kosar – Panzerabwehrkanonen

Horst Schreibert – Německé tankové jednotky

Fritz Hahn – Waffen und Geheimwaffen des deutsches Heeres 1939 - 1945

Christopper Chant – Encyklopedie tanků