LT LT vz.35 ve  sbírkách  VTM Lešany

3,7 cm kanon vz.34 UV

Tanky československé výroby byly od počátku proslulé svými moderními a účinnými zbraněmi.  Firma Škoda, pověřená vyřešením jejich dělostřelecké výzbroje, vyvinula  pro tanky ucelenou řadu kanonů, které se řadily k naprosté světové špičce. Na počátku těchto velmi úspěšných dělostřeleckých konstrukcí, stál 3,7 cm kanon A3, který bezesporu patřil k nejlepším tankovým kanonům předválečného období.

Když firma ČKD, v roce 1931 předložila odborníkům Vojenského technického ústavu projekt nového lehkého tanku,  jeho výzbroj měl tvořit 4,7 cm kanon Vickers. Protože se jednalo o slibnou konstrukci, MNO  objednalo zkušební prototyp, který byl v následujících letech intenzivně zkoušen.  Testy probíhající v Milovicích u Praporu útočné vozby potvrdily nejen kvalitu nového tanku, ale také pomohly armádním odborníkům stanovit specifikace pro novou výzbroj tankových jednotek. Vojáci kategoricky odmítli britské dělo a požadovali použití kanonu domácí konstrukce o ráži 37 milimetrů. Když po úspěšném završení zkušebního programu došlo v roce 1933 k objednání první série vozidel označených LT vz.34, jejich výzbroj ještě nebyla vyřešena. Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO se proto obrátil na Škodovy závody s požadavkem na vývoj speciálního tankového kanonu. V konstrukční kanceláři plzeňské dělovky se v té době zrodil projekt protitankového kanonu A3 , který byl později do výzbroje armády přijat pod označením  Kanon proti útočné vozbě  vz.34. Vzhledem ke spěchu s jakým armáda potřebovala vyřešit výzbroj nových tanků a také proto, že scházely jakékoliv zkušenosti s tankovou výzbrojí, rozhodli se plzeňští konstruktéři nevyvíjet zcela novou zbraň. Pro tanky Lt.34 proto upravili nové dělo A3, které v té době velmi úspěšně dokončovalo proces armádních zkoušek. Jeho konstrukce měla být změněna co nejméně, aby došlo k sjednocení výzbroje s pěchotou. To mělo podle představ vojáků ulehčit problémy s výcvikem a logistikou.

Zrození úspěšné konstrukce

Za základ nového kanonu, byla vzata kompletní hlaveň se závěrem, kolébkou a kapalinovou brzdou. Nově byla vyprojektována pouze lafeta, která musela být výrazně upravena pro uložení ve stísněných poměrech malé tankové věže. Toto řešení bývá často terčem kritiky, protože zákluz děla byl příliš dlouhý. Také velká část brzdovratného zařízení umístěného nad hlavní vyčnívala z věže a nebyla dostatečně chráněna. Nepovedlo se rovněž zcela uspokojivě vyřešit vyhazování nábojnic a určité problémy způsobovala úsťová brzda. Pozdější válečná služba však potvrdila, že se nejedná o problémy zásadního charakteru, a v Plzni vzniklo jedno z nejúspěšnějších tankových děl třicátých let. Na vzdálenost 1000 metrů jeho granát prorážel pancéř o síle 26 milimetrů a poloautomatika závěru umožňovala dosáhnout kadence až 23 ran za minutu. Palbu bylo možné vést na vzdálenost 2000 metrů a umístění děla v otáčivé věži dovolovalo postřelovat i cíle o rychlosti převyšující 40 kilometrů v hodině. Kanon UV vz.34 v době svého vzniku prakticky neměl konkurenci a československé tanky díky němu patřily k nejlépe vyzbrojeným tankům světa. Jako úspěšné řešení se také ukázalo spřažení děla s těžkým kulometem vz.35, který později nahradil kulomet vz.37. Protože armáda velmi spěchala na vyzbrojení již vyrobených tanků, dostal vývoj kanonu A3 UV vysokou prioritu. Ještě v roce 1934 v Plzni nastřelili první prototyp, který hladce prošel procesem zkoušek a dělo mohlo být oficiálně přijato do výzbroje armády jako kanon vz.34 UV. Urychleně došlo k zahájení  sériové výroby a v průběhu roku 1935 Škodovka dodala prvních 46 kanonů UV. Jejich výroba pochopitelně dostala přednost před kanony pro pěchotu. Škodováčtí montéři je potom okamžitě namontovali do tanků LT vz. 34, které mohly být následně předány útvarům.

Ve službách domácí armády

Československá armáda tak dostala první tanky hodné toho jména, nepočítáme-li několik stařičkých Renaultů. V prosinci 1935 převzal Pluk útočné vozby 1 v Milovicích prvních šest vozidel a vyzbrojení rodících se československých pancéřových jednotek bylo ukončeno předáním posledního tanku  8. ledna 1936. U všech pluků  tak mohl být zahájen intenzivní výcvik, jehož součástí byly přirozeně i ostré střelby z kulometů a kanonů. Teprve po dodání poslední zbraně pro tanky vz.34 se ve Škodovce rozeběhla výroba kanonů pro pěchotu. Armáda obdržela dále celkem 160 KPUV vz.34 v provedení pro pěchotu, 28 kanonů pro jezdectvo a 8 děl v úpravě pro mototrakci. Tím ovšem historie kanonu vz.34 nekončí, tedy alespoň jeho varianty pro útočnou vozbu. Zatímco pro pěchotu bylo intenzivně vyvíjeno zdokonalené protitankové dělo, které bylo později přijato do výzbroje pod označením KPÚV vz.37, výzbroj  nových tanků měl tvořit i nadále kanon vz.34 UV. Domnívám se, že je to při tradiční důkladnosti, s jakou byly ze strany MNO formulovány požadavky na nové zbraně, pro kanony vz.34 UV to nejlepší vysvědčení. Škodovka vynaložila maximální úsilí, aby vyrovnala náskok firmy ČKD, která zatím dodávala tanky pro domácí armádu. V plzeňské konstrukční kanceláři obrněných vozidel proto připravili nový typ tanku, označený Š-II-a. Po složitých peripetiích vývoje a náročných zkouškách byl tento tank  přijat do výzbroje pod označením LT vz.35 a v říjnu 1936 došlo k vystavení první objednávky na 160 tanků. Celkem armáda obdržela do konce roku 1937 úctyhodných 298 vozidel, které tvořily páteř výzbroje československé útočné vozby. Tyto obrněnce patřily k nejlepším lehkým tankům  druhé poloviny třicátých let a plně se vyrovnaly svým protivníkům na straně potencionálních nepřátel. V roce 1936 mohla armáda převzít dalších 192 kanonů, které  ihned  montovala do dokončených tanků nejen ve svém závodě, ale i v továrně ČKD. LT 35 totiž na základě kartelové smlouvy montovala i tato firma. Výroba kanonů pokračovala rychlým tempem i v roce 1937, kdy Škodovka dokončila dalších 145 kanonů vz.34 UV.

Kanony na export

 Část těchto zbraní však nebyla určena pro domácí armádu, ale pro prvního zahraničního uživatele, kterým se stalo spojenecké Rumunsko. Právě kanony vz.34 UV spolu s kulomety byly silnou stránkou těchto vozidel a vyrovnávaly tak jejich handicap daný složitostí konstrukce. Nebylo proto náhodou, že jako výzbroj svých 126 tanků, tanků si děla vz.34 ponechalo i Rumunsko, které si je ve Škodovce objednalo pod označením R-2.  Tato vozidla tvořila jádro rumunských tankových vojsk a velmi se osvědčila ještě v první fázi války se Sovětským svazem. Ani druhý malodohodový spojenec nechtěl zůstat pozadu a Jugoslávie objednala alespoň škodovácké tančíky, které byly rovněž vyzbrojeny kanony A3. Osm těchto vozidel představovalo jediné modernější obrněnce jihoslovanské armády. Že kanony vz.34 UV nebyly vnímány jako zastaralé i v době, kdy byla k dispozici modernější tanková děla, svědčí historie peruánské objednávky. Tento jihoamerický stát se rozhodl zásadně modernizovat svou armádu. Peruánská nákupní komise proto navštívila továrnu ČKD, kde je nejprve zaujal prototyp lehkého tanku LTL, který firma připravila pro Litvu. Nakonec se ale základem nového tanku stala konstrukce  LTH, projektovaná pro Švýcarsko. Peruánci objednali 24 vozidel, která měla být dodána do konce roku 1938. Historie výzbroje tanků LTP, jak byla vozidla pro Peru nazývána je velmi zajímavá. Jihoameričané si vybrali pro svá vozidla kanony A3, ale nebylo to tak jednoduché. Škodovka totiž byla vázána kartelovou smlouvou a nemohla dodat děla pro peruánské tanky přímo. ČKD proto požádala armádu o zakoupení kanonů vz.34 UV. K dispozici bylo ale pouze 10 těchto zbraní a Škodovka proto upravila 14 kanonů v pěchotním provedení na tanková děla, která byla následně namontována do vyrobených m tanků. Pro kvalitu a univerzálnost kanonu nemůže být lepšího vysvědčení. V pohnutých zářijových dnech roku 1938 byly tanky LTP těsně před dokončením. Naše armáda je zabavila a připravovala jejich bojové nasazení. Na počátku října je ale ČKD dostalo zpět a mohlo je odeslat do Jižní Ameriky, kam dorazily v prosinci 1938.

Válečné nasazení

Zánikem Československa v roce 1939 začíná další kapitola historie kanonů vz.34 UV. Německá armáda  totiž získala po obsazení českých zemí 224 tanků LT vz.35. Bohužel teprve ve službách Wehrmachtu mohly prokázat kanony A3 své vynikající vlastnosti. Překonávaly totiž nejen srovnatelné kanony německých tanků, ale i většinu zbraní jejich příštích soupeřů. Němci tanky upravily podle svých zvyklostí a zařadily je do výzbroje 65. Panzer Regimentu a 65. Panzer Abteilung. S těmito jednotkami československé tanky zasáhly v rámci 1. Lehké divize do bojů v Polsku. Pzkfw 35 (t) jak se tanky v německé armádě oficiálně nazývaly, sehrály velmi důležitou úlohu. Bojovaly v bojích u Wielunu, Radomu , Demblinu a polskou kampaň ukončily v Modlinu 24. září. V průběhu bojů se plně potvrdily přednosti kanonů vz.34 UV. Československé tanky v Polsku nenalezly důstojného soupeře a jejich děla daleko překonávala všechny protivníky. Na počátku roku 1940 prošly všechny tanky LT vz.35 rekonstrukcí a úpravami ve Škodovce. Opravená vozidla se pak v rámci 6. pancéřové divize připravovala k nasazení na západě. Ta se v rámci skupiny armád a zúčastnila nejprudších bojů ve Francii. Utkání Pzkfw35 s francouzskými tanky zpravidla končila přesvědčivým vítězstvím československých obrněnců, což je především zásluha jejich účinné dělostřelecké výzbroje. O intenzitě nasazení svědčí, že v bojích došlo k poškození 45 tanků, ale díky kvalitě jejich konstrukce muselo být odepsáno jenom 11 vozidel. Labutí písní československých obrněnců s kanony A3 bylo tažení do Sovětského svazu. Oficiálně sice došlo k jejich vyřazení z první linie, ale v červnu 1941 měla šestá pancéřová divize ve výzbroji ještě 149 tanků Pzkfw 35 (t). O významu jaký měla obrněná technika československé konstrukce ještě na počátku operace Barbarosa svědčí počet nasazených vozidel. Podle některých údajů na počátku Ruského tažení tvořily tanky vz.35 a 38 téměř čtvrtinu bojujících obrněných vozidel. Tanky LT vz. 35 nasadila v bojích také Slovenská armáda, která své obrněnce použila především v průběhu války s Polskem a v první fázi východního tažení. V roce 1941 bylo v Rusku nasazeno 45 tanků, které se v bojích velmi osvědčily. Úspěšně se zúčastnily například slavného boje u Lipovce. Na Slovensku se kanony A3 staly také výzbrojí obrněných vlaků. Takzvané tankové vozy byly totiž důležitou součástí improvizovaných kolejových obrněnců. Porouchaná vozidla LT vz.35 byla usazena na plošinové vozy a opancéřována kotlovým plechem. Věže tanků však zůstaly plně otočné a kanony se spřaženými kulomety, patřily k nejúčinnější výzbroji  povstaleckých pancéřových vlaků.   Teprve ve třetím válečném roce se začalo projevovat ve střetnutí s moderními obrněnými vozidly postupné zastarávání československých lehkých tanků a jejich výzbroje. Stejný problém ale musely řešit všechny bojující armády, protože technický pokrok ve válečných podmínkách šel mílovými kroky. Obrněnce vzniklé v polovině třicátých let nemohly konkurovat moderním tankům, konstruovaným již na základě válečných zkušeností. Týkalo se to zejména pancéřování a výzbroje. Kanony ráže 3,7 centimetru se samozřejmě nemohly rovnat novým dělům dvojnásobné  ráže s dlouhou hlavní a došlo k jejich postupnému stažení z první linie.V roce 1942 tak až na výjimky končí bojová kariéra kanonů vz.34 UV. Toto zajímavé a úspěšné dělo se výrazně zapsalo do historie dělostřelecké techniky a právem se řadí k nejznámějším výrobkům československého zbrojního průmyslu. Máme to štěstí, že kanon vz.34 a jeho variantu pro obrněná vozidla UV si dnes můžeme důkladně prohlédnout a obdivovat i v zemi jejich zrodu. Díky obětavosti a nezměrnému úsilí pracovníků VHÚ se podařilo získat ze Spojených států lehký tank vz.35 a z Peru tank LTP. Obě obrněná vozidla se podrobila náročné rekonstrukci a jsou ozdobou sbírek Vojenského technického muzea v Lešanech. Kanon KPÚV vz.34 můžeme vidět v expozici Vojenského muzea v Praze na Žižkově.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Vladimír Francev, Ch. Kliment – Československá obrněná vozidla 1918 – 1948

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Ota Holub – Československé tanky a tankisté

Franz Kosar – Panzerabwehrkanonen

Horst Schreibert – Německé tankové jednotky