8 cm kanon M.5

  8 cm kanon M. 5 byl sice téměř identickým předchůdcem kanonu M. 5/8 který jsme si již představili v DR 3/2009 , ale tehdy jsme věnovali pozornost především jeho službě v naší armádě. Dnes bychom si měli připomenout okolnosti vzniku děla a jeho použití v bojích Velké války. Tato zbraň byla totiž po celou dobu trvání tohoto konfliktu základní zbraní polního dělostřelectva rakousko-uherské armády.

  Konec devatenáctého století přinesl v dělostřelecké technice řadu převratných novinek. Objevily se první použitelné typy účinného brzdovratného zařízení, moderní typy závěrů, zdokonalené zaměřovače a nové druhy munice. Protože tato moderní děla zůstávala po výstřelu v klidu, mohla obsluha zůstat při palbě u děla, a proto ji musel chránit lafetový štít. To umožnilo pronikavě zvýšit rychlost palby a její přesnost. Velký pokrok v metalurgii a strojírenství také dovolil vyrábět hlavně, které odolávaly velkým tlakům a umožnily podstatně zvýšit dostřel a účinek střely. To vše vytvořilo předpoklady pro vznik konstrukce děla, které mělo přinést zásadní zvrat v taktice a plánování válečných operací.            Všechny moderní armády se tak na přelomu století zapojily do soupeření o zavedení nového typu polního kanonu. Ten jim měl v době, kdy se v celém světě znovu schylovalo k vyřešení nahromaděných sporů válkou, umožnit rychlým tažením za co nejnižších ztrát porazit nepřítele. Rychlopalbou by totiž zdecimovat nekryté masy nepřátel a připravil tak půdu pro útočné manévry vlastních vojsk. Mělo se ovšem jednat o zbraň lehkou a vysoce mobilní. Její pohyblivosti mohl být také obětován i účinek střely. Počítalo se totiž především s palbou šrapnely a důraz byl kladen hlavně na dostřel. Šlo by tedy vlastně  o obdobu právě zaváděných kulometů, která by působila na větší vzdálenosti.                                                                            Jako první získala novou univerzální zbraň polního dělostřelectva Francie. Ta zavedla do výzbroje legendární kanon M.1897, který se stal vzorem pro ostatní dělostřelectva světa. Francouze v rychlém sledu následovalo Německo, Rusko a Velká Británie. Pozadu samozřejmě nemohlo zůstat ani Rakousko – Uhersko. Zde ovšem snaha o modernizaci dělostřelectva měla ještě jiný rozměr než u ostatních vyspělých států. Všechen polní dělostřelecký materiál podunajské monarchie měl totiž hlavně ze zušlechtěného bronzu. Obtížný zrod nové zbraně byl proto poznamenán ještě soubojem odpůrců a příznivců tohoto materiálu. 

Spor o novou zbraň

 Jak jsem již předeslal, Rakousko – Uhersko i v prvním desetiletí dvacátého století preferovalo stále dělostřelecký materiál vybavený hlavněmi z ,,ocelového“ neboli kujného bronzu. O tomto materiálu a jeho výrobě jsem se již několikrát obšírněji zmínil, a proto se budu věnovat již pouze vývoji nového polního kanonu. Když se na samém konci devatenáctého století podařilo prosadit výrobu nových druhů děl pro vyzbrojení horských, lehkých a těžkých houfnicových baterií, jednalo se opět o zbraně navržené a vyráběné státní zbrojovkou AZF sídlící ve vídeňském Arsenálu. Ta jako jediná zbrojovka monarchie, byla držitelem státního tajemství a ovládala obtížnou technologii výroby bronzových hlavní. Horský kanon a oba druhy houfnic označené jako vzor 99 byly zastaralé již záhy po svém zavedení a již na počátku války je musel nahradit nový materiál. Souběžně se jednalo také o rozhodující zbrani lehkých polních baterií, kterou byl dosud beznadějně zastaralý kanon M 1875. Ten byl nakonec mírně modernizován, vybaven novou municí a na další desetiletí se stal jako M 1875/96 hlavním dělem polních baterií. O jeho náhradě se však stále jednalo a výzbrojní komise vypsala specifikace pro vývoj nového kanonu. Armáda požadovala zbraň se zákluzem hlavně, který by zajistil dokonalou stabilitu po výstřelu, při hlavni v horizontální poloze. Minimální dostřel s šrapnelem o hmotnosti 6,5 kg měl činit 6000 metrů. Střela musela být jednotná, aby bylo možné dosáhnout rychlosti palby 20 až 25 ran v minutě. Hmotnost děla nesměla přesáhnout 1000 kg. Dále se muselo se jednat o zbraň jednoduchou, ale dostatečně robusní, aby spolehlivě snášela dlouhé přesuny v obtížném terénu. Lafeta měla být ocelová, vybavená pancéřovým štítem a dělo měla doplnit pancéřovaná hlomozna. V Rakousku existovaly pouze dvě firmy, které měly potenciál vyvinout a následně vyrábět taková děla.   Jednalo se o státní zbrojovku AZF  a prudce se rozvíjející firmu Škoda. Zatímco AZF se těšila podpoře konzervativních kruhů, ve výzbrojní komisi a na ministerstvu války, za Škodovkou stáli progresivně uvažující důstojníci a dělostřelečtí experti. Obě firmy měly zkonstruovat a vyrobit prototyp nového kanonu, který by předložily vojenské správě k vyzkoušení. Zatímco Škodovka vytvořila pro konstrukci kanonů specializovanou konstrukční kancelář, která stále pracovala na vylepšování svých projektů, Arzenál nebyl schopen vyvinout kompletní konstrukci a spojil se s německou firmou Erhardt.

Vznik nového děla

  Konstruktéři Škodovky přicházeli od počátku století každý rok s novým modelem děla. Již model 1900 byl zkoušen vojenskou správou za přítomnosti inspektora dělostřelectva generála Kropáčka, který ho již tehdy označil za model hodný dalšího vývoje. Škodovka proto na zdokonalení jeho konstrukce dále pracovala a model z roku 1902 byl již všestranně vyzrálou konstrukcí, ale vojáci s ní stále nebyli spokojeni. Proto Škodovka přišla s dalším vylepšením děla, a jaksi natruc vojenské správě, předvedla svůj kanon model 1903 v Belgii a dokonce dodala jednu zkušební baterii potenciálnímu nepříteli Srbsku. Ani toto dělo však nezaujalo vojenskou správu tak aby ho zavedla do výzbroje a plzeňští konstruktéři proto dál pracovali na jeho zlepšení. Model 1904 byl již všestranně moderní konstrukcí světové úrovně a byl použit ke srovnávacím zkouškám s prototypem, který konečně připravila i zbrojovka AZF. Ta si již předem zajistila podporu vlivných členů vlády a špiček armády, které stále lpěly na ,,ocelovémˮ bronzu. Výzbrojní komise proto doporučila k zavedení do výzbroje zbraň z vídeňského Arzenálu, ale v její konstrukci měly být použity progresivní prvky škodovácké konstrukce.                                  Nový kanon zavedla armáda do výzbroje v roce 1905 pod označením 8 cm Felkanone M.5 a bylo vydáno zmocnění k zahájení sériové výroby. Dělo mělo bronzovou hlaveň z kujného bronzu, doplněnou horizontálním závěrem firmy Erhardt. Ta byla uložena v kolébce a spojena s hydraulickou brzdou a zpruhovým vratníkem. Ocelová lafeta byla doplněna lafetovým štítem, který byl opatřen sedátky pro obsluhu. Dělo dostalo i moderní typ zaměřovače doplněný dělovým dalekohledem. Pro kanon byla vyvinuta i nová munice, a sice šrapnel a granát označené jako vzor M. 5. Jednalo se podle zadání o jednotné střely, které měly urychlit nabíjení a zjednodušit logistiku.  Dělo doplňovala nově vyvinutá pancéřová hlomozna a kolesna označované shodně také jako model M. 5. Kanon spojený s kolesnou tvořil dvouosý dělový tažený šestispřežím. Kolesna sloužila k přepravě dvou mužů základní obsluhy,  uložení části munice a potřeb děla. Dva muži seděli na lafetových sedátkách přímo na kanonu.  Hlomozna, která zůstávala v palebném postavení vedle děla, tvořila po spojení s kolesnou muniční povoz a na ní nalezli místo další dva muži základní šestičlenné obsluhy. Mimo ně dělo doprovázelo šest jízdních, kteří seděli na ,, podsedníchˮ koních spřežení a tvořili pomocné družstvo. V obou kolesnách bylo uloženo po 24 šrapnelech a 9 granátech. Hlomozna převážela 48 šrapnelů a 12 granátů.

Výroba a mírová služba kanonů

  Produkce děl byla zahájena v roce 1906, přičemž výrobu hlavní a konečnou kompletaci kanonu jakož i jeho vozidel prováděl vídeňský Arzenál. Škodovka dostala, patrně  jako odškodnění za neúspěch v soutěži, zakázku na výrobu lafet. Vojenská zpráva objednala v roce 1906 první sérii 1200 děl, což byla na Rakouské poměry fantastická zakázka. Ve Škodovce dokázali rozjet výrobu lafet až v listopadu 1907 a celá zakázka byla dokončena během jednoho roku. Od roku 1907 přicházely první kanony k útvarům a jejich vlastnosti mělo ověřit několik polních cvičení a velké manévry za účasti všech druhů vojsk, které se konaly pravidelně, především na území Čech.                                                                                  Zkušenosti od prvních útvarů vybavených kanony M.5  potvrdily, že bude nutné zesílit některé části lafety, které při střelbě a přesunech utrpěly drobné deformace. První pokusy s nepřímou střelbou také přinesly požadavek zvýšení náměru, aby bylo možné účinně zasahovat i skryté cíle. Nakonec přišla i vojenská správa s návrhem, dělo upravit pro horský transport. Tento konstrukční prvek byl rakouskou specialitou a pozdější nasazení kanonů v obtížném karpatském a alpském terénu potvrdilo výhody tohoto řešení lafety.                                                                                                                Konstruktéři státní zbrojovky provedli potřebné úpravy a rekonstruovaná zbraň byla v roce 1908 přijata do výzbroje rakouské armády jako kanon M. 5/8. Mimo zvětšení náměru o pět stupňů byla nejvýraznější změnou oproti původní konstrukci možnost rozložení děla na dvě části. Hlaveň s kolébkou, naložená na horskou káru opatřenou ostruhovým kolečkem, táhlo spřežení dvou koní v tandemu. Spodní lafetu opět doplněnou kolečkem táhl jeden kůň a sestavu děla doplňovala muniční kára opět tažená jedním koněm. V roce 1908 došlo  také k zavedení vylepšeného šrapnelu označeného M.8 vybaveného dvojitým šrapnelovým zapalovačem stejného vzoru. Do vypuknutí války dostala rakouská armáda 2522 kanonů M.5 a M.5/8. Jednalo se o zbraně dobrého světového průměru, ale jejich slabinou byl nízký dostřel, který    dělo znevýhodňoval v manévrových bojích.

 Kanony v boji

Kanonu M.5/8 se dostalo té pochybné cti, že svým výstřelem zahájil do té doby nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva. V půl jedné ráno, dne 29. července 1914, vypálilo 1. dělo první baterie polního dělostřeleckého pluku 38 výstřel na předpokládané srbské pozice.  Již první boje na Balkáně a později na ruské frontě bohužel potvrdily, že rakouské polní dělostřelectvo reprezentované především kanony M 5 a 5/8 není schopno ani zdaleka plnit své úkoly. U kanonů především vadil jejich malý dostřel a potvrdil se i nízký účinek střel, především šrapnelů, jejichž kuličky o hmotnosti pouhých 9 gramů neměly patřičnou účinnost. Výroba kanonů pod dojmem vážné situace na všech frontách pokračovala zvýšeným tempem dál a u polních baterií je začaly nahrazovat modernější zbraně až v závěru roku 1917.                                                                                                                  V roce 1916 ukončil Arzenál z důvodu nedostatku barevných kovů výrobu bronzových hlavní a nadále dostávaly kanony hlavně pouze ocelové, které dodávaly firmy Škoda a Bohler. Na výrobě lafet se však  podílely ještě další strojírny monarchie. V letech války armáda převzala celkem 721 bronzových hlavní, 2221 ocelových hlavní a 900 lafet. Tyto údaje svádějí k domněnce, že bylo nutné nahradit hlavně bronzové, ale opak byl pravdou. Hlavně kanonů se totiž trhaly především následkem předčasného výbuchu nekvalitní munice.  Ocelový bronz totiž mnohem lépe odolával korozi v polních podmínkách a kanony s těmito hlavněmi dokázaly bez závady vypálit až 15000 ran. Například jedna z baterií dělostřeleckého pluku 16 vystřílela v roce 1915 téměř 40 000 ran, aniž by došlo k fatálnímu poškození hlavní.                                                                                                 Úloha kanonů v poziční válce však postupně slábla a ve stále širší míře je nahrazovaly houfnice. V okamžiku vypuknutí války disponovala rakouská armáda 269 bateriemi, zatímco o dva roky později jich bylo o 31 méně. V roce 1918 pak byla nucena rakousko – uherská armáda přistoupit pod tlakem bezvýchodné situace na frontách k rozsáhlé reorganizaci dělostřelectva. Nově vzniklé pluky polního dělostřelectva měly potom již pouze dvě baterie kanonů a tři baterie houfnic.                                      Kanony M.5 a M.5/8 sice nepatřily k nejlepším zbraním své kategorie, ale jednalo se o děla spolehlivá a mobilní, která přes nedostatky své konstrukce v bojích vcelku obstála. Jeden exemplář kanonu 5/8 se údajně nachází ve sbírce dělostřelecké techniky VHÚ, ale zřejmě pro špatný technický stav  je uložen trvale v depozitáři,  a  proto tuto zbraň můžeme spatřit nejblíže  ve vídeňském  muzeu HGM, kde je vystavena jeho protiletadlová varianta.

Prameny a literatura :

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Kolektiv – Ehrenbuch unsere artillerie I a II

Franz Kosar – Artillerie im 20. jahrhundert

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Kolektiv - Děla systému Škoda

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHÚ Praha

Archiv autora