7 cm horský kanon M.8 a M.9

  Horské kanony M.8 a M.9 neměly sice díky zanedbatelnému počtu vyrobených kusů pro rakouské dělostřelectvo žádný zásadní význam.  Jednalo se však o první opravdu moderní zbraně ve výzbroji horských baterií a díky nim se podařilo získat cenné zkušenosti, které vedly až ke konstrukci legendárního horského kanonu M.15.

  V prvních letech dvacátého století mělo Rakousko – uherské dělostřelectvo ve výzbroji pouze několik desítek zoufale zastaralých 7 cm kanonů M.75 a dvě stovky jen o něco modernějších děl M.99. Vzhledem k úloze, kterou měly plnit baterie určené pro horský boj, to bylo zoufale málo. Tuto skutečnost si uvědomoval i rakouský generální štáb, a proto pověřil Technický výbor ministerstva války, aby stanovil podmínky pro konstrukci všestranně moderní zbraně pro horskou válku.                                                                                  Bohužel byli dělostřelečtí odborníci svázáni řadou tradičních omezení, která ve výsledku značně ovlivnila kvality nové zbraně. Především se jednalo o nutnost použít munici pro již zavedené kanony M.99. Tím bylo jednoznačně rozhodnuto i o ráži a výkonu děla. Další omezení představoval tradiční požadavek na počet částí, na které se dělo rozkládá a maximální počet soumarů, kteří jsou potřební k transportu kanonu. S tím úzce souvisí i hmotnost jednotlivých břemen, a jejich tvar. Rakouský erár totiž úzkostlivě trval na maximálně šesti koních přenášejících jeden kanon s pohotovostní municí a potřebami děla, který zajišťoval co nejkratší pochodový proud baterie.                                                                                                   Vypracováním nové konstrukce horského kanonu byli pochopitelně pověřeni konstruktéři státní zbrojovky AZF. Ta měla monopol na výrobu hlavní z ocelového bronzu, o kterém jsme se již mnohokrát zmínili. Armáda totiž trvala na tomto materiálu pro hlavně všech lehkých i polních děl a vídeňská zbrojovka byla dosud výhradním dodavatelem tohoto materiálu. O to větším překvapením se se stalo že Ministerstvo války oslovilo i plzeňskou Škodovku. Tato zbrojovka se totiž zabývala od počátku století i konstrukcí horského materiálu a její horský kanon model 1903 byl již všestranně moderní konstrukcí, která jistě neušla pozornosti odborníků.

Kanony M.08

  U firmy AZF přes všechna omezení vzniklo dělo, které nepochybně patřilo ke světové špičce v kategorii horských děl. Díky použití účinného brzdovratného zařízení s dlouhým zákluzem, se podařilo docílit vysoké stability po výstřelu, která byla v horském terénu obzvláště důležitá. Dělo dostalo i moderní typ dělitelného lafetového štítu, jehož konstrukce umožnila požadovaný úzký rozchod kol. Lafeta skříňové konstrukce mohla byla opatřena sedátky pro obsluhu a ukončena rydlem. Její provedení mimo netradičně nízké palné výšky důležité pro klid po výstřelu dovolovalo i velký rozsah náměru a odměru. Velkou výhodou zbraně se stalo i použití moderního typu zaměřovače.                                                                                             Zdá se však, že výkony děla zcela nesplňovaly představy armády. Bohužel nemáme žádné zprávy o testování děla. Rakouský erár však tradičně ověřoval nové dělostřelecké konstrukce službou u útvarů a pečlivým srovnáváním s dosud zavedeným materiálem. Zde navíc bylo možné srovnání i s konkurenčním kanonem navrženým Škodovkou. Kanon tedy zcela jistě splnil přísné zadání a bylo nepochybné, že nová zbraň je nadějnou konstrukcí zralou pro zavedení do služby ale vojáci zřejmě čekali víc.                                  Zřejmě vadil poměrně malý dostřel děla, který se nemohl rovnat polním kanonům a významně ztěžoval vedení dalekých paleb a protibaterijní činnost. Jedinou možností, jak zvýšit výkon děla jehož konstrukce je svázána tolika omezujícími limity, by musel být vývoj nové, účinnější munice, ale k jejímu objednání zřejmě z úsporných důvodů nedošlo a kanony používaly po celou dobu služby zastaralé granáty a šrapnely M.99. Po srovnání s konkurenčním typem ze Škodovky došlo k netradičnímu rozhodnutí. Do výzbroje byly zavedeny oba typy. Armáda u firmy AZF objednala malou sérii kanonů označených jako 7 cm Gebirgskanone M.8.

  Kanon M.9

  Škodovy závody v Plzni byly v prvním desetiletí dvacátého století prudce se rozvíjejícím strojírenským závodem, jehož zbrojní oddělení se na obratu firmy podílelo stále výrazněji. Škodovka se od počátku orientovala na ocelové hlavně, které si po dokončení moderní slévárny již i sama odlévala. Díky umu svých konstruktérů a dělníků se brzo stala výhradním dodavatelem těžkých děl pro námořnictvo i armádu, ale zatím se jí nepodařilo uspět se svou konstrukcí u polního dělostřelectva. V Plzni vznikla řada konstrukcí lehkých polních děl ale po neúspěchu v soutěži na nový standartní lehký kanon, obrátili konstruktéři svou pozornost i na horský materiál. Po již zmíněném projektu horského děla M.1903 vznikl i projekt velmi výkonného kanonu v ráži 7,5 cm. Škodovka totiž prozíravě prosazovala účinek zbraně na úkor některých omezení pro horský materiál. Jednalo se především o počet celků na který, se dělo rozkládalo.                                                         Plzeňská zbrojovka sice vnímala své pověření konstrukcí nové horské zbraně jako velkou šanci pro budoucnost, ale byla svázána ještě přísnějšími zadávacími podmínkami než vídeňský Arzenál. Musela totiž použít bronzovou hlaveň svého konkurenta a tím pádem i prakticky totožné brzdovratné zařízení. Jediným významnějším rozdílem v konstrukci obou děl bylo revoluční řešení lafety, který potom Škodovka použila i u dalších horských děl. Šlo o to, že lafeta měla zalomenou osu, která měla dvě polohy. ,,Vysoké ” nastavení  dovolovalo nastavení náměru v rozsahu – 9 až +25 stupňů. ,, Nízké nastavení ” pak umožnilo dosáhnout náměru až 35 stupňů. Protože plzeňská konstrukce měla těžší štít a lafetu, bylo ji na rozdíl od vídeňské nutno rozdělit do dvou dílů. Pro dopravu se tedy dělilo dělo na pět celků a přepravu zajišťovalo sedm soumarů.         Tato skutečnost zřejmě stála za prodloužením testů a počáteční nelibosti armády. Nakonec ale došlo k šalamounskému rozhodnutí objednat malou sérii děl i u Škodů a ověřit vlastnosti zbraně při náročné službě u útvarů. Armáda tím vlastně nic neriskovala, neboť obě konstrukce používaly mnoho shodných celků a stejnou munici. Škodovácký kanon byl zaveden do výzbroje armády pod označením 7 cm Gebirskanone M.9. Horské dělostřelecké pluky monarchie převzaly z Plzně 20 kanonů, ale tím byla objednávka uzavřena.         

  Po srovnání obou konstrukcí horského kanonu armáda zřejmě usoudila, že obě provedení zbraně nemají dostatečný potenciál dalšího vývoje a nedosahují očekávaných výkonů. Svou úlohu jistě sehrál i překotný vývoj dělostřelecké techniky v tomto období a zřejmě i otázka finanční, neboť horské kanony neměly potřebnou prioritu. Do výzbroje totiž byly právě zaváděny supermoderní horské houfnice M.8. Ministerstvo války proto zřejmě odložilo další nákupy horského materiálu až po vyjasnění možností a úkolů horského dělostřelectva v budoucnosti.                                                 Na počátku války disponovala Rakouská armáda 40. kusy relativně moderních kanonů, jejichž úloha v průběhu prvních měsíců války prudce stoupla, neboť do příchodu kanonů vz.15, byly tím nejlepším, co mohla na frontách nasadit. O intenzitě jejich nasazení v boji svědčí i jejich ztráty. V posledních měsících roku 1918 bylo ve stavu horských baterií již pouze po deseti dělech obou vzorů. Po skončení bojů o tato zastaralá děla nikdo z vítězů neprojevil zájem, a tak skončila na šrotištích. Bohužel se nám žádné z těchto zajímavých děl nedochovalo. Proto ho můžeme obdivovat pouze na několika dochovaných fotografiích. Je zajímavé že ve sbírce RU předpisů ve VHA je uložen předpis G – 42, G.K.8., který je patrně jediným dochovaným exemplářem.

Prameny a literatura :

Vladimír Francev - Československé zbraně ve světě

Vladimír Francev, Vladimír Kubka – Děla a pevnosti I díl

Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918-1939

Karel Jaroš – Z turecké armády do britského zajetí

Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně

Kolektiv - Ehrenbuch unsere artillerie I a II

Franz Kosar - Artillerie im 20. Jahrhundert

Franz Kosar – Gebirgsartillerie

Rudolf Kühn – 7 cm Gebirgsgeschütz M.99

Kolektiv - Děla systému Škoda

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHÚ Praha, předpis G – 42, G.K.8

Archiv autora