30,5 cm moždíř M.11
|
30,5 cm moždíř M.11 Nejlepším obléhacím dělem prvních let Velké války byl nepochybně rakouský 30,5 cm moždíř M.11. Toto legendární dělo aktivně bojovalo na všech rakouských frontách a dokonce pomohlo k prvním úspěchům i německému spojenci. Plzeňské moždíře také stály na počátku proslulé řady těžkých děl firmy Škoda a jejich kariera skončila až v závěru druhé světové války. Proslulost rakouského 30,5 cm moždíře nám dává unikátní možnost sledovat jeho nelehký vývoj od počátečních úvah o jeho konstrukci až po první boje, kterých se zúčastnil. Zachovalo se totiž podrobné líčení osudů děla zpracované Majorem Rudolfem Riederem pro časopis Technische Mitteilungen a neméně zasvěcený článek Podplukovníka Polze uveřejněný v časopise Vojenské rozhledy. Proto se s historií této zbraně můžeme seznámit mnohem podrobněji, než je tomu u většiny děl, jejichž osudy jsme zatím sledovali. Pevnostní dělostřelectvo podunajské monarchie určené k dobývání opevnění disponovalo na počátku dvacátého století 24 cm moždíři a 12 cm kanony, ale pouze škodovácké moždíře bylo možné označit za moderní zbraň. V roce 1907 uspořádal generální štáb válečnou hru, jejímž námětem bylo dobývání velké moderní pevnosti, jakou byl Port- Artur. Účelem tohoto cvičení na mapách mělo být ověření poznatků získaných rozborem bojů Rusko- japonské války. Ruská armáda totiž představovala od konce devatenáctého století hlavního potencionálního nepřítele Rakouska. Ukázalo se, že proti opevněním vybudovaným ze železobetonu, které doplňují pancéřové prvky, nemají dosud zavedená děla šanci. Technický vojenský výbor říšského ministerstva války byl proto pověřen ve spolupráci s inspektorem pevnostního dělostřelectva vypracovat specifikace pro vývoj nového obléhacího děla. Mělo se jednat o moždíř ráže 28 centimetrů s hmotností hlavně 6000 kilogramů. Další parametry byly stanoveny odvozením od již zavedeného 24 cm moždíře M 98. Hmotnost střely byla stanovena na 300 kg, při počáteční rychlosti 305 m/s a dělo mělo dosahovat dostřelu 8000 metrů. Vzhledem k předpokládané hmotnosti jednotlivých celků zbraně byla pro dělo doporučena doprava motorovým tahačem, což bylo v té době počinem opravdu revolučním. Technický výbor rozhodl, aby vypracováním projektu moždíře byla pověřena firma Škoda, která jako jediná v Rakousku měla zkušenosti s výrobou ocelových hlavní pro těžká námořní děla. Zároveň ale měla být oslovena i firma Krupp v Essenu, která vyráběla nejtěžší děla pro německou armádu. 18. ledna 1908 obdrželi zástupci Škodovky konstrukční podmínky nové zbraně a již 1.června předložili plzeňští inženýři vojenské správě projekt moždíře, který plně vyhovoval zadání a stal se předobrazem pozdějšího legendárního děla. Škodovácká zbraň byla vytvořena podle zásad, které se staly charakteristickými pro všechna další těžká děla této firmy. Zbraň se totiž pro přepravu rozkládala na celky a palbu vedla z rozměrného ložiště. Bylo proto nutné nejprve zakopat ložiště a dělo na něm sestavit. Zdánlivě to bylo zdlouhavé, ale přinášelo to i řadu výhod. Ve srovnání s Kruppovou konstrukcí, která střílela z kolové lafety, se to však armádním odborníkům zdálo příliš náročné na obsluhu. Konstruktéři ve Škodovce dostali proto pokyn projekt upravit tak, aby bylo možné střílet z podvozku, opatřeném širšími nákolky pro snížení nápravového tlaku při výstřelu. Škodovka předložila přepracovaný projekt v říjnu 1908 a na základě pečlivého rozboru předností a záporů obou konstrukcí doručil Technický výbor ministerstvu války memorandum, které upřednostňovalo původní provedení plzeňské konstrukce.
Zrod legendy
V květnu 1909 povolilo ministerstvo zhotovení pokusného moždíře v ráži 305 milimetrů, podle prvního návrhu Škodovky. Firma si za výrobu prototypu účtovala úctyhodnou částku 130 000 korun, ale byla v ní zahrnuta i výroba všech vozidel a náklady spojené s konstrukcí nové, vpravdě revoluční, zbraně. V červenci 1910 mohly být zahájeny na střelnici Škodovky v Bolevci náročné zkoušky prototypu, které sledovala zvláštní komise technického výboru a ministerstva války. Ty přinesly řadu poznatků, které později vedly k výrazným úpravám konstrukce. Osvědčila se hlaveň a závěr, které později spolehlivě vydržely i zátěž 400 zkušebních výstřelů na armádní dálkové střelnici ve Felixdorfu, rekonstrukci ale musela postoupit lafeta, brzdovratné zařízení, a všechna vozidla. Střelecké testy také přinesly poznatek o malé přesnosti při palbě na hranici dostřelu. To se však podařilo vyřešit úpravou střel. Jinak však zbraň vyhověla požadavkům vojáků a při srovnání s Kruppovou houfnicí se ukázala nadřazenost plzeňské konstrukce. V průběhu roku 1911 vrcholil zkušební program, který sice průběžně přinášel náměty k drobným úpravám děla, ale všem zasvěceným bylo jasné, že rakouská armáda má možnost získat zbraň, která nemá prakticky ve světě konkurenci. Již březnu 1911 proto požádal náčelník generálního štábu rakousko – uherské armády o přidělení finančních prostředků na nákup většího počtu moždířů, ale pro antimilitaristické nálady ve vídeňském parlamentu neuspěl. Teprve na osobní zásah říšského ministra války generála Auffenberga a s tichým požehnáním Panovnického domu se podařilo do armádního rozpočtu zahrnout i astronomickou částku 30 milionů korun na zakoupení 24 moždířů. Protože si Škodovka byla jista kvalitami své konstrukce, začala o své újmě s výrobou nejdůležitějších částí zbraně pro první sérii děl, a tak mohl rakouský erár převzít prvních osm moždířů již v září 1912. Technický výbor proto připravil další kolo testovacího programu, do kterého se zapojila i sériová děla. Jednalo se především o střelecké a jízdní zkoušky, jejichž výsledky měly být podkladem pro vypracování tabulek střelby, přejímacího předpisu a dělostřelecké nauky. Projevila se sice ještě řada drobných závad, ale ty se dařilo průběžně odstraňovat. Musela být například znovu zesílena vozidla nebo přepracován nabíjecí žlab, ale všichni dělostřelečtí odborníci se shodli na tom, že se jedná o vynikající zbraň. Rakousko – uherská armáda tak mohla již na počátku prvního světového konfliktu nasadit do bojů mobilní dělo nebývalého výkonu.
30,5 cm moždíř konstrukce Škoda bylo dělo s ocelovou hlavní plášťové konstrukce opatřenou na konci vodorovným klínovým závěrem. Hlaveň byla usazena do kolébky, která tvořila spolu s kolébkovým držákem a podstavcem lafetu. Kolébka měla na své horní části dva mohutné brzdové válce a spočívala v kolébkovém držáku, doplněném náměrovým a odměrovým zařízením, který byl prostřednictvím pivotu spojen s podstavcem. Celý moždíř spočíval na mohutném ložišti, které se zakopávalo do země a zajišťovalo stabilitu zbraně. Pro přepravu se moždíř rozkládal do tří částí, a sice na hlaveň, lafetu a ložiště, které se nakládaly na speciální podvozky M.11. K jejich tažení sloužil motorový tahač Austro – Daimler M.12, díky němuž získala rakouská artillerie světové prvenství v motorizaci těžkého obléhacího dělostřelectva.
 Moždíře v boji V září 1912 armáda oficiálně přijala do své výzbroje nový moždíř pod označením 30,5 cm Bomben - Mörser M.11 a do začátku války Škodovka stačila vyrobit všechna objednaná děla včetně vozidel a příslušenství. Do léta 1914 se také podařilo nastřelit všechny objednané moždíře a u většiny baterií byl již ukončen i výcvik obsluh. Proto od prvních dnů války disponovalo obléhací dělostřelectvo podunajské monarchie úctyhodným počtem těžkých děl, která byla v měřítcích doby neuvěřitelně mobilní. Většina moždířů byla dislokována v Haliči, kde se měly odehrávat rozhodující operace proti ruské armádě, ale první bojové nasazení nových děl se odehrálo na jiném válčišti. Německý spojenec monarchie byl totiž postaven před obtížný úkol, zdolat moderní belgické a francouzské pevnosti. Měl k tomu sice k dispozici řadu děl domácí konstrukce, ale pouze dvě děla větší mohutnosti než rakouské moždíře. Obě houfnice ráže 42 cm však byla zoufale těžkopádná monstra, která jen těžko zdolávala mosty a nezpevněné komunikace. Německý generální štáb proto požádal svého spojence o zapůjčení čtyř baterií, které měly pomoci otevřít cestu do nitra Belgie a obejít tak hlavní síly francouzské armády. Nasazení rakouských těžkých děl předcházel úžasný přesun po vlastní ose z Krakova a slovinské Gorice na belgické hranice, kde se všechna děla prakticky z chodu zapojila do bojů. Již 21 srpna se škodovácké moždíře rozhodným způsobem podílely na zničení moderních belgických fortů Andoy, Cogneleé, Emines, Maizeret a Marchovelette, které tvořily vnější obranu pevnosti Namur. Po její kapitulaci zničily moždíře ještě fort Charlémont u města Givet a jejich bojové nasazení na západě pokračovalo dobytím severofrancouzské fortové pevnosti Maubegne. Vrcholným kouskem rakouských baterií na západní frontě byl rozhodující podíl na zdolání belgického národního reduitu (poslední obranné postavení v nitru země), tvořeného pevností Antverpy. Čtyři moždíře nasazené na této frontě vypálily během několika dní více než 2000 granátů a je především jejich zásluhou, že tato pevnost na počátku října kapitulovala. Sedm baterií 30,5 cm moždířů M.11 působilo pak na západní frontě až do roku 1918. Na podporu domácí armády vystoupily moždíře M.11 významněji až v posledních dnech roku 1914, kdy se zúčastnily bojů o Limanové na ruské frontě. Později se podílely na obraně pevnosti Přemyšl a nemalou měrou se zasloužily i o drtivé rakouské vítězství v bitvě u Gorice. Jejich zásluhou byl také pád ruských pevností Ivangorod a Novogeorgievsk. Dvě baterie moždířů se podílely rovněž na dobití Bělehradu a konečné porážce Srbska. Nejdůležitějším bojištěm, na němž se moždíře opravdu vyznamenaly, byla ale italská fronta. Již v první bitvy na Soči se zůčastnily čtyři baterie moždířů a desítky těchto zbraní bojovaly v složitém horském terénu italské fronty až do posledních dnů války. Na tomto válčišti sloužila tato děla nejen k dobývání italských pevností, ale v průběhu vleklých bojů na řece Soča se moždíře osvědčily především k boji proti živé síle nepřítele. Jejich dalším úkolem pak bylo ničení zásobovacích skladů a komunikačních center hluboko v italském zázemí nebo kaveren a krytů vysoko v horských partiích Alp.
Další osudy děla V průběhu války došlo pochopitelně k dalším objednávkám moždířů a rakousko – uherská armáda získala do konce roku 1915 celkem 20 zbraní. Ve Škodovce však na základě zkušeností z bojů pracovali na vylepšení děla. Došlo k zesílení lafety i ložiště a modernizaci se nevyhnula ni vozidla. Významným způsobem však došlo k zlepšení taktických vlastností moždíře, neboť se konstruktérům podařilo upravit ložiště tak, že se výrazně zvýšila stabilita děla. Přesto, že se nezměnily balistické vlastnosti zbraně, zdokonalené moždíře obdržely označení 30,5 cm Mörser M.11/16. Armádní přejímací úřad v Plzni do konce roku 1916 převzal 22 nových moždířů a tím produkce tohoto děla skončila. Jeho konstrukce byla totiž v roce 1916 upravena tak rozhodujícím způsobem, že se jednalo vlastně nové dělo, které dostalo označení 30,5 cm mörser M.16. Po rozpadu Rakouska – Uherska se moždíře staly vítanou kořistí vítězů. Nejvíce děl získala pochopitelně Itálie, která zařadila do své výzbroje 23 kusů moždířů M.11, pod označením Mortaio da 305/8 -11, a 16 moždířů M.11/16 nazývaných Mortaio 305/8 - 11 - 16.Italové však své moždíře M 11 v boji prakticky nepoužili, pravděpodobně proto, že pro ně scházely důstojné cíle a měli dostatek modernějších zbraní M.16. V letech války tvořily moždíře výzbroj 112. oddílu 4. dělostřeleckého pluku a v jeho skladištích je zabavili po italské kapitulaci Němci.Wehrmacht byl hned po Rakousko – uherské armádě největším uživatelem škodováckých moždířů M.11. Nejprve Němci získali dva muzejní moždíře z Rakouska a neváhali je nákladně repasovat a modernizovat i jejich vozidla, což je pro zbraň starou více než 25 let vynikající vysvědčení. Další děla tohoto typu ukořistili Němci po porážce Jugoslávie. Ta získala čtyři moždíře M.11 a M.11/16, které si Jihoslované nechali ve dvacátých letech v Plzni repasovat a objednali si pro ně i nové tahače spolu s bohatou dotací střeliva. Wehrmacht potom neváhal použít tato děla, která, převzal zcela nepoškozená, spolu s ex rakouskými moždíři v bojích na východní frontě. Na Apeninském ostrově pak Němci získali bohatou kořist z italských skladů a moždíře značené 30,5 cm Mörser 640 ( i ) neváhali použít proti postupujícím spojencům.Třemi moždíři M 11 a jedním M 11/16 disponovala i maďarská armáda, která je musela až do poloviny třicátých let ukrývat ve skladech. Své nejtěžší zbraně Maďaři nasadili v bojích na Donu koncem roku 1942. Prameny a literatura: Vladimír Francev, Vladimír Kupka – Děla a pevnosti 1 a 2 díl Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918- 1939 Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert Kolektiv – Ehrenbuch unserer artillerie M. Christian Ortner– Der 30,5 cm Mörser Stefan Pataj – Artyleria Ladowa 1871 – 1970 SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD Vojenské technické zprávy 1925 - 1938 Archiv autora
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
