24 cm moždíř M.98

  Dělem, které stálo na počátku legendární řady moždířů a těžkých děl firmy Škoda, je  24 cm moždíř M.98.  Tato zbraň se nerodila právě snadno, ale rakouská armáda v něm nakonec získala moderní a účinný prostředek k ničení pevnostních staveb, který poctivě plnil své úkoly až do zániku monarchie.

  Devadesátá léta devatenáctého století přinesla v odvěkém soupeření mezi pevnostmi a zbraněmi určenými k jejich dobývání jeden z pravidelných obratů. Masové používání betonu a později železobetonu spolu s novými technologiemi způsobilo, že obléhací děla zavedená ve většině armád již nebyla schopna úspěšně plnit své úkoly. Výjimkou nebyla ani rakousko – uherská armáda. Její nepočetné obléhací dělostřelectvo tvořily zastaralé kanony ráže 12, 15 a 18 milimetrů, spolu s několika desítkami 15cm a 21cm moždířů. Všechno to byla děla na těžkopádných lafetách bez zákluzového zařízení a s hlavněmi z ocelového bronzu.                                                               Právě použití tohoto materiálu, který sice vyhovoval pro polní děla, ale pro výkonná obléhací děla už se nehodil, způsobilo jejich rychlé zastarání. Tuto skutečnost si uvědomovali i dělostřelečtí odborníci vídeňského ministerstva války a na počátku devadesátých let začali řešit otázku posílení obléhacího dělostřelectva novou účinnější zbraní. Ta již měla být vybavena ocelovou hlavní, která by umožnila pronikavé zvýšení výkonů. Konstrukce zbraní větší ráže se zpravidla řešila tak, že za základ byla vzata koncepce předchozího modelu a od ní se odvozovala s patřičnými úpravami technická data nového děla. V Rakousku- Uhersku  však nebylo na co navázat a proto se rakouská armáda musela vyhledat pomoc u renomované zahraniční zbrojovky. S výrobou ocelových hlavní jako jediná v Monarchii začínala plzeňská Škodovka, ale zatím se tento materiál používal výhradně u námořních děl. Proto se Rakousko obrátilo na firmu Krupp známou svými těžkými děly, aby vypracovala projekt moždíře v ráži 24 cm. V roce 1896 se uskutečnily zkoušky prototypu dodaného německou firmou, ale nevyhovovala jeho lafeta, i když se jednalo celkově o moderní konstrukci. Vojenský technický výbor proto rozhodl zadat vyřešení nové lafety Škodovce.

  Zrod nové zbraně

  Plzeňští konstruktéři vypracovali dva projekty, které sice vycházely z Kruppova modelu, ale řešení lafety uložené na ložišti již neslo rysy pozdějších slavných škodováckých konstrukcí. Vojákům se zamlouvalo konzervativnější řešení s hydraulickou brzdou a zpruhovými vratníky, které slibovalo větší spolehlivost. V Plzni proto dostali za úkol vyrobit prototyp první varianty moždíře.  Protože zastánců ocelového bronzu bylo stále hodně, druhý prototyp měl dodat vídeňský Arzenál s hlavní bronzovou. Srovnávací zkoušky obou zbraní proběhly v průběhu roku 1897 a přesvědčivě dokázaly převahu oceli nad zušlechtěným bronzem. Testování nového děla sice pokračovalo ještě dva roky, ale bylo jasné, že rakouské dělostřelectvo získalo zbraň, která patří ke světové špičce. Řešilo se pak už jen rozkládání pro horský transport, ověřovaly se možnosti dopravy a zkoušela se munice. Teprve v roce 1900 obdržela Firma Škoda oficiální objednávku na čtyřicet moždířů zavedených do výzbroje pod označením 24 cm – Mörser M.98.                               Pro dopravu se dělo rozkládalo do čtyř celků, a sice na hlaveň, kolébku, lafetu a ložiště, které se převážely na speciálních podvozcích, tažených šestispřežím těžkých dělostřeleckých koní. Pro horský transport bylo nutno moždíř rozložit dokonce na pět částí a k jejich transportu sloužily vozy o zúženém rozchodu. Moždíř M.1898 získal v rámci monarchie i jedno významné prvenství. Byl totiž prvním dělem, u něhož se zkoušel motorový transport. Zbraň rozložená tentokrát pouze na dva celky táhl dělostřelecký tahač M.1909 Jedinou významnou slabinou zbraně se ukázal její poměrně nízký dostřel. Proto v Plzni pracovali na jeho zvětšení a odstranění drobných závad, které přinesla služba u útvarů. Došlo k mírné úpravě lafety a prodloužení pláště hlavně až k ústí. Modernizované dělo neslo označení 24 cm – Mörser M. 98/7 a s  novým granátem M.1912 se u něj podařilo dosáhnout dostřelu  6500 metrů.

 Moždíře v boji

  V Plzni vzniklo údajně celkem 60 moždířů obou vzorů, ale rakouská armáda jich měla ve výzbroji pouze 48. Čtyři moždíře zakoupila Velká Británie, ale osud dalších zbraní je neznámý. Moždíře sice v době svého vzniku patřily k nejlepším dělům své kategorie, ale v prvním desetiletí dvacátého století začala opevnění opět vítězit a rakouská obléhací děla přestala stačit na nově budované ruské pevnosti. Proto bylo nutné vyřešit jejich náhradu. Konstrukce moždíře M.1898 však posloužila jako východisko pro vznik vynikajících těžkých moždířů  M.1911.                                                                                        Od prvních dnů války moždíře bojovaly na všech bojištích a obzvláště se vyznamenaly na ruské frontě po boku svých mohutnějších bratrů. Samostatnou kapitolu pak představovala role, kterou sehrály moždíře M.1898 v bojích na italském válčišti. Právě v obtížném alpském terénu vynikla nejlépe pohyblivost děla a účinek jeho granátů proti polním opevněním a důležitým cílům blízko za frontou. Bohužel se také ukázalo, že dostřel děla nevyhovuje ani podmínkám zákopové války a je zcela nedostatečný v pohyblivé fázi boje. Proto nedošlo k dalším objednávkám zbraně, ale jeho náhrada se začala řešit až od roku 1916, kdy byla Škodovka pověřena konstrukcí moždíře ráže 21 cm. Ten už ale na bojiště nedorazil, protože jeho vývoj byl ukončen až po skončení války.                Zajímavou kapitolu představuje bojové nasazení moždířů M.1898 na Turecké frontě. K posílení svého tureckého spojence, který právě čelil invazi dohodových mocností na Galipolském poloostrově, vyslalo Rakousko – Uhersko několik dělostřeleckých jednotek. Prim mezi nimi hrála 24 cm baterie číslo 9, vyzbrojená dvěma moždíři M.1898. Ta se zúčastnila rozhodujících operací proti britským vojskům a její bojová cesta skončila až na konci října 1918, kdy se rakouští vojáci mohli vrátit do svých domovů. Baterie ztratila v Turecku devět důstojníků a jedenáct mužů, což svědčí o intenzitě bojů, jichž se zúčastnila.                                                                                                          24 cm moždíře M.1898 a 1898/7 byly zbraněmi, které ve své době patřily ke světové špičce, ale překotný vývoj dělostřelecké techniky způsobil jejich rychlé zastarání. Přesto se jednalo o dělo, které se významně zapsalo do historie rakousko- uherského dělostřelectva a vyznamenalo se v bojích Velké války.

 Hlaveň 24 cm moždíře M.98 můžeme vidět ve sbírkách VTM Lešany. Kompletní zbraň je možné obdivovat ve vídeňském vojenském muzeu HGM. 

Prameny a literatura:

Vladimír Francev, Vladimír Kupka – Děla a pevnosti 1 díl

Vladimír Francev – Padesát příběhů exponátů

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918- 1939

Karel Jaroš – Z turecké armády do britského zajetí

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Stefan Pataj – Artyleria Ladowa 1871 – 1970

Kolektiv – Ehrenbuch unserer artillerie

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora