15 cm houfnice M.14

  Jedním z nejlepších děl střední ráže, která bojovala na frontách Velké války, je bezpochyby 15 cm  houfnice M.14 a její zdokonalená  varianta M.14/16 vyráběná firmou Škoda.Toto legendární dělo stálo za  většinou  úspěchů rakouské armády na italském bojišti a po zhroucení Rakouska - Uherska přešlo do  výzbroje řady evropských armád včetně té naší. 

  S 15 cm houfnicí vz 14/16 jsme se již na stránkách  setkali, ale věnovali jsme se převážně jejím osudům v meziválečném období a v letech druhé světové války.  Proto  se nyní budeme hlouběji věnovat její první variantě označené  původně jako 15 cm polní houfnice M.14. Přesto, že se od vzoru 14/16 lišil pouze nepatrně, jednalo se o dělo, které vybojovalo převážnou část bojů Velké války, a zaslouží si proto naši pozornost.               Rakouské polní dělostřelectvo bylo od počátku dvacátého století vyzbrojeno nevelkým počtem 15 cm houfnic M.1899 a její mírně upravenou verzí označenou jako M. 1899/4. Jednalo se sice o zbraně, které patřily v době svého zavedení k dobrému světovému průměru. Bohužel vývoj dělostřelecké techniky v prvních letech nového století přinesl tolik novinek, že velmi rychle zastarala i relativně nedávno vyrobená děla. Jednalo se především o účinné brzdovratné zařízení zajišťující klid při střelbě, které se začalo prosazovat i u děl střední ráže. U stejné kategorie dělostřelecké techniky se začaly také používat nové typy lafet doplněné štítem umožňující větší rozsah odměru a dovolující obsluze setrvat u děla po výstřelu. Díky nové technologii výroby ocelových hlavní bylo také možno použít účinnějšího střeliva a tím dosáhnout pronikavého zvýšení dostřelu. Rakousko – uherská vojenská správa proto již krátce po zavedení vzoru 1899 začala řešit možnosti zlepšení jeho výkonů, a nebo zavedení modernějšího typu děla.

 Vývoj zbraně a její předchůdci

  Technický vojenský výbor, který byl pověřen vypracováním specifikací pro budoucí vývoj těžké polní houfnice, byl nucen konstatovat, že modernizace houfnic M.1899/4 již nepřichází v úvahu a bude nutné zkonstruovat nové dělo. Hlavním důvodem vedoucím k tomuto rozhodnutí bylo zjištění, že zvýšení výkonů houfnice bude možné pouze, pokud bude hlaveň vyrobena z oceli a ne ze zušlechtěného bronzu. Z toho se totiž doposud vyráběla všechna rakouská polní děla, ale tento materiál byl již na samé mezi svých možností.                                                                  Jedinou zbrojovkou v monarchii, která ovládala technologii výroby ocelových hlavní větší ráže, byla Škodovka. Tento prudce expandující strojírenský podnik se čím dále tím více soustřeďoval na výrobu dělostřeleckého materiálu a plzeňští konstruktéři již získali řadu zkušeností s děly větších ráží vyrobených z oceli. Škodovy závody se totiž staly monopolním dodavatelem děl všech ráží pro válečné námořnictvo. Proto se ministerstvo války obrátilo právě na plzeňskou dělovku s požadavkem na vývoj nové polní houfnice podle specifikací vytvořených Technickým výborem.                                                                                        Konstrukční oddělení polních děl odvedlo dobrou práci, protože se mohli opřít o svůj projekt těžké polní houfnice, která se zúčastnila konkurzu na dělo pro ruskou armádu. Již toto dělo patřilo ke světové špičce a jeho zavedení zabránila pouze zákulisní jednání a korupce. V roce 1908 představila Škodovka armádě svůj prototyp zbraně s délkou hlavně 13,5 ráže vybavené závěrovou poloautomatikou.  Vojáci ho podrobili přísným zkouškám, ale s jeho výkony nebyli spokojeni. Na vině však byl především Technický výbor, který požadoval použití munice pro houfnici M.99 a preferoval přepravu děla vcelku, jako tomu bylo u materiálu 1899.                  Teprve po úpravě specifikací, které dovolilo škodovácké konstrukci použít delší a tím pádem těžší hlaveň a moderní munici došlo k pronikavému zvýšení výkonů. Pro přepravu však bylo nutné dělo rozložit do dvou celků, protože rakouská armáda přísně střežila pohyblivost dělostřeleckého materiálu, pro který byly stanoveny přísné hmotnostní limity. Škodovka byla průkopníkem toho způsobu přepravy a měla dokonale vyzkoušené konstrukční řešení, které umožnilo rychlou kompletaci zbraně v palebném postavení

 .Zkoušky nové zbraně a její zavedení do výzbroje

  V roce 1912 připravila Škodovka nový prototyp zbraně označené jako model 1912. Jednalo se o všeobecně moderní zbraň světové úrovně, která již byla nepochybně zralá k zavedení do výzbroje. Při délce hlavně 14 ráží dosahovala děla dostřelu 8000 metrů, disponovalo moderním typem lafety a její pohyblivost se plně vyrovnala lehkým polním dělům. Po krátkých zkouškách, si armáda vyžádala výrobu dalších sedmi kusů houfnic, které byly přiděleny dvěma zkušebním bateriím. Jedna z nich ověřovala vlastnosti nového děla v horské oblasti Rakouska a druhá na střelnici a v rovinatém terénu Uher. Všechny zkoušky dopadly na výbornou a dělo bylo zralé k zavedení do výzbroje. Jeho vynikající vlastnosti potvrdil také první exportní úspěch děla, protože se v roce 1913 podařilo prodat dvě baterie houfnic označených jako vzor 12 R do Rumunska. Armáda však s oficiálním přijetím děla do výzbroje váhala a změnu tohoto postoje přineslo až zahájení války.                                                         Teprve po prvních neúspěších na frontách, kdy se prokázala zoufalá zastaralost rakouských  děl střední ráže, došlo k rozhodnutí objednat nové těžké polní houfnice. Konstrukce Škodovky byla na podzim 1914 oficiálně přijata do výzbroje jako 15 cm Feldhaubitze M.14. Prototyp byl mírně upraven podle prvních zkušeností z fronty a Škodovka obdržela zmocnění k zahájení sériové výroby zbraně, která dostala vzhledem k obtížné situaci na frontách vysokou prioritu. Ke cti plzeňské dělovky nutno přičíst, že již v prosinci 1914 mohla armáda převzít prvních 12 houfnic, které byly okamžitě odeslány na frontu.                                                             Rakouská armáda tak získala nejlepší houfnici střední ráže prvních let Velké války. Dělo mělo ocelovou hlaveň plášťové konstrukce doplněnou vodorovným klínovým závěrem. Lafeta byla osazena brzdovratným zařízením, které se skládalo z hydraulické brzdy a vzduchového vratníku. Zákluz hlavně byl proměnlivý, samočinně regulovatelný. Lafeta byla ocelová, chobotová, opatřená mohutným štítem se sedátky pro obsluhu. Kola byla dřevěná loukoťová zpevněná kováním a ocelovou obručí. Nezávislý bubínkový zaměřovač doplňoval dělový dalekohled.                 Pro dopravu se dělo rozkládalo do dvou jednotek. Hlaveň se převážela naložená na hlavňovém voze, a ten spojen s kolesnou, tvořil hlavňový povoz. Lafeta spojená s kolesnou se nazývala lafetový povoz a sestavu děla doplňovala hlomozna pro přepravu munice spojená se stejným typem kolesny. Všechna vozidla byla tažena šestispřežím těžkých dělostřeleckých koní. Houfnici bylo možné rozložit i pro horský transport na čtyři části přepravované na kárách, což je u děla této kategorie naprosto unikátní. Po osazení kol gumovými obručemi mohlo být dokonce dělo taženo nízkou rychlostí i motorovým tahačem.

Houfnice v boji

  Na počátku roku 1915 se v Plzni naplno rozběhla sériová výroba houfnic M.14, a později M 14/16. Ve druhém roce války tak mohla převzít armáda 180 kompletních děl se všemi vozidly a jednu náhradní hlaveň. To svědčí o významu, jaký dělo pro rakouskou armádu mělo. Hrozivá situace na frontách si totiž vyžadovala především děla střední ráže, pálící vrchní skupinou úhlů, která mohla spolehlivě ničit zákopy a odolné kryty. Proto byla výrobou houfnic M.14 pověřena  i uherská dělovka v Rábu, která byla pod vlivem Škodovky.  V roce 1916 předala Škodovka zbrojnímu úřadu, který pro armádu děla přejímal, 220 zbraní, a další desítky kusů odešly na frontu z Rábu. V tomto roce si vyžádali předvedení této zbraně i němečtí dělostřelečtí odborníci a dokonce i švédská nákupní komise. 15 dubna došlo také na střelnici v Bolevci k významné události. Za přítomnosti generality a příslušníků panovnického domu bylo nastřeleno dvoutisící dělo od počátku války, kterým byla právě houfnice M.14.První nasazení houfnic v Srbsku a na ruské frontě přesvědčivě prokázalo, jak vynikající zbraň dostali do rukou rakouští dělostřelci. Škodovácké houfnice překonávaly zbraně protivníků nejen dostřelem a účinkem střely, ale především pohyblivostí. Ta se vyrovnala lehkým dělům a tak mohly tyto zbraně podporovat pěchotu ve všech fázích boje. Ještě více však rakouské houfnice excelovaly na italském bojišti. V obtížném horském terénu neměly prakticky konkurenci, neboť Italové disponovali pouze malým množstvím srovnatelných zbraní z produkce firmy Krupp.                              Rakouské houfnice se díky své pohyblivosti dostaly až do vysokohorských poloh i když možnost rozložit dělo pro horský transport nebyla v praxi příliš často použita. Z těchto postavení mohly ostřelovat italské pozice v nepřístupném horském terénu, ale i nepřátelské baterie a cíle daleko v zázemí. Ještě větší byla jejich úloha při odrážení italských ofenziv. V drtivé palbě houfnic a moždířů se hroutily všechny nepřátelské útoky a děla M.14 sehrála důležitou roli i v úspěšném rakouském útoku u Caporetta, kde se opět osvědčila jejich pohyblivost. Není proto náhodou, že Italové po zhroucení Rakouska – Uherska převzali do své výzbroje všechny dostupné houfnice a ty až do počátku čtyřicátých let tvořily jádro výzbroje jejich baterií střední ráže.                                                                          Houfnice M.14 by samozřejmě našly řadu kupců v zahraničí, ale ze zřejmých důvodů se export nemohl uskutečnit, neboť rakouská armáda potřebovala každé moderní dělo. Jedinou výjimkou bylo spřátelené Turecko. Na pomoc tomuto spojenci byla v prosinci 1915 vyslána jedna baterie houfnic M 15 pod velením setníka Janouška. Ta se zúčastnila bojů na poloostrově Gallipoli a po evakuaci britského výsadku se přesunula ke Smyrně, kde plnila úkoly pobřežní obrany. Tam se rakouským dělostřelcům podařil husarský kousek, neboť potopili anglický monitor.

Modernizace  děla a ukončení výroby

  Přesto, že houfnice M 14 byly výbornou zbraní, nemůžeme zamlčet, že i tato děla trpěla  některými neduhy. Nejzávažnějším nedostatkem zbraně, který se projevil až při intenzivním bojovém použití, bylo praskání zadku hlavně a častá poškození spodní lafety. Po připomínkách od frontových útvarů proto konstruktéři v Plzni navrhli zesílení těchto základních prvků děla. To sice přineslo zvýšení hmotnosti o 165 kilogramů, ale výše zmíněné poruchy se podařilo odstranit, a celkově narostla spolehlivost zbraně. Od konce roku 1916 tak začala k polním bateriím přicházet modernizovaná děla, která nesla označení M.14/16. Tato varianta se vyráběla v Plzni až do roku 1921, kdy skončila jeho produkce pro československou armádu. Údaje o celkové produkci houfnic M.14 se liší, ale pravděpodobně se jednalo zhruba o 500 kusů. V Plzni bylo vyrobeno 1086 kompletních děl obou variant a stovky náhradních hlavní. Další zbraně vyrobila dělovka v Rábu a hlavně dodávaly i zbrojovky AZF a Böhler.                                                   15 cm houfnice M.14 a M.14/16 patřily v době svého vzniku k absolutní světové špičce a po celou dobu trvání Velké války k tomu nejlepšímu, co se na frontách v této kategorii dělostřelecké techniky objevilo. V meziválečném období sloužily poctivě v několika armádách a svůj konec našly v bojích druhé světové války. Stále se totiž jednalo o spolehlivé a účinné zbraně, i když se stále silněji projevoval jejich nejvýraznější handicap v podobě nízkého dostřelu. Italská armáda však své houfnice používala úspěšně až do kapitulace v roce 1943, a Němci ukořistěné zbraně nasazovali v pobřežní obraně až do posledních dnů války.

   Ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech můžeme obdivovat 15 cm houfnici M.14 s hlavní výrobního čísla 152. Dělo je vystaveno v hale věnované dělostřelecké technice vyráběné firmou Škoda. V depozitáři jsou údajně uložena i příslušná vozidla.  

Prameny a literatura :

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Kolektiv – Ehrenbuch unsere artillerie I a II

Franz Kosar – Artillerie im 20. jahrhundert

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Kolektiv - Děla systému Škoda

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD