9 cm kanon proti letadlům vz.12/20
24. 10. 2011
|
9 cm kanon proti letadlům vz.12/20
Československo patřilo až do poloviny třicátých let ke státům s nejmohutnějším a nejlépe vybaveným protiletadlovým dělostřelectvem na světě. U jeho zrodu stály kanony vz.12/20, které se staly jeho první významnější výzbrojí. Pomohly k položení základů organizace, vycvičení obsluh a vytvoření metodiky protiletadlové palby. Zaslouží si proto, abychom si stručně připomněli jejich zajímavé osudy.
Vznik děla
Protiletadlový kanon vz.12/20 patří k nejméně známým dělostřeleckým konstrukcím z výzbroje československé armády. Bohužel se mu zatím nikdo podrobněji nevěnoval a při pátrání po jeho vzniku a osudech se budeme z nedostatku relevantních podkladů občas pohybovat v rovině dohadů a spekulací. Plzeňská Škodovka patřila k prvním dělovkám na světě, které se začaly věnovat vývoji protiletadlových děl. První specializované protiletadlové dělo zde vzniklo již v roce 1910. Byl to 3,7 cm kanon, který byl dokonce umístěn na korbě nákladního automobilu. Jednalo se však o nevyzrálou konstrukci, která se neujala. Za dalším vývojem protiletadlových děl ve Škodovce stálo rakouské válečné námořnictvo. To si uvědomovalo význam letectva, jako vznikající hrozby pro válečné lodě a podnítilo vývoj palubního protiletadlového děla. Škodovka, která byla tehdy již prakticky jeho monopolním dodavatelem v rekordním čase vyvinula 7 cm kanon s délkou hlavně 50 ráží. Prototyp byl nastřelen v roce 1911 a následovala výroba několika kusů, které se staly například výzbrojí rychlých křižníků Novara, Helgoland a Saida. Když začaly vznikat projekty nové řady bitevních lodí pro rakouské námořnictvo, byla Škodovka pověřena vývojem a výrobou dělostřelecké výzbroje pro tyto mohutné obrněnce. Mimo hlavní výzbroje, tvořené děly ráže 35cm, se již nepochybně počítalo i s protiletadlovou výzbrojí. Zdá se tedy, že kanony vz.12, byly připraveny právě pro tento účel. Napovídá tomu i pro Škodovku netypická ráže 9 cm, v té době pro daný účel nezvykle velká. Výkon děla, především dostřel a účinek střely, vedou také k domněnce, že se mělo jednat o kanony dvojúčelové, určené i k boji s hladinovými cíly. První zmínku o protiletadlovém děle ráže 9 cm s délkou hlavně 45 ráží, nacházíme v kronice zkušebních střelnic zbrojního oddělení Škodových závodů. V roce 1914 byly pro námořnictvo nastřeleny dva kanony čísel 4 a 7. Znamená to, že bylo do roku 1914 vyrobeno a nastřeleno nejméně sedm kanonů plus prototyp. Počet vyrobených děl by odpovídal potřebě vyzbrojení jedné bitevní lodi. Když byla stavba obrněnce koncem roku 1914 zastavena, pro kanony se již zřejmě nenašlo uplatnění a byly prozatím uloženy ve skladech. V arzenálu námořnictva pravděpodobně zůstaly až do zániku monarchie, protože jejich použití na palubě válečných lodí není zatím doložen.
 Ve službách republiky
V budované armádě československého státu mělo vzhledem k tvaru jeho území hrát protiletadlové dělostřelectvo důležitou úlohu. Prvními protiletadlovými kanony ve výzbroji se stala čtyři děla vz.5/8, která měla bránit Prahu. Jednalo se však v podstatě o improvizaci, protože šlo o upravené polní kanony na pivotové lafetě. Škodovka sice již v roce 1919 pracovala na konstrukci nových protiletadlových děl, ale jejich vývoj nebyl zdaleka ještě ukončen. V tomto krizovém roce bylo však nutno rychle posílit protiletadlovou obranu, a proto bylo rozhodnuto použít uskladněná námořní děla. Škodovka byla pověřena jejich úpravou a konstrukcí ložiště pro umístění děl do palebného postavení. První upravené kanony byly okamžitě odeslány na Slovensko, kde po vpádu Maďarů stále panovala napjatá situace. Zde tvořily výzbroj tří kombinovaných baterií, umístěných v Petržalce, u Komárna a nedaleko Štúrova. Jak napovídá jejich rozmístění podél toku Dunaje bylo jejich hlavní úlohou zabránit očekávaným nájezdům maďarských říčních monitorů a boj se vzdušnými cíly byl až na druhém místě. K 31.12.1919 se ve výzbroji československé armády nacházelo 8 děl vz.12. Protože se kanony osvědčily a svými výkony stále náležely ke světové špičce, rozhodlo se MNO pověřit Škodovku jejich úpravou a výrobou malé série nových zbraní. Zdokonalen byl především zaměřovač a byl vyvinut i nový typ granátu s modernějším zapalovačem. Adaptované kanony a dvanáct nově vyrobených zbraní bylo zavedeno do výzbroje pod označením 9 cm protiletadlový kanon vz.12/20. V nové organizaci dělostřelectva platné od července 1920 tvořily kanony výzbroj pluku protiletadlového dělostřelectva č.151. Skládal se zatím pouze ze tří baterií, z nichž první sídlila v Praze, druhá v Bratislavě a třetí v Náně. Dvanáct nově vyrobených kanonů bylo dodáno armádě v průběhu roku 1920, celá zakázka však byla splněna až v roce 1922, dodáním šesti záložních hlavní a čtyř opravených lafet. Počet protiletadlových děl ve výzbroji armády tak vzrostl na 24 kusů, včetně čtyř kanonů 5/8. To umožnilo přikročit k změně organizace protiletadlového dělostřelectva. V roce 1921 bylo zřízeno velitelství pluku v Praze a třetí baterie se přesunula do Olomouce. Následně byly tři dosavadní baterie pluku rozšířeny na oddíly o třech bateriích. Tento stav vydržel pouze do ledna 1924, kdy bylo přikročeno k nové reorganizaci. Pluk č.151 byl zrušen a jeho oddíly se osamostatnily, aby se staly zárodkem tří nově postavených dělostřeleckých pluků. Od 1.října 1924 se československé protiletadlové dělostřelectvo skládalo ze tří pluků. Pluk 151 sídlil v Praze, pluk 152 nalezl posádku v Olomouci a pluk 153 vznikl v Bratislavě.
Období pokusů a zkoušek
Dříve než se budeme věnovat dalším osudům kanonů vz.12/20, musíme si krátce připomenout stav v jakém se nalézala v celosvětovém měřítku protiletadlová obrana na počátku dvacátých let. Statistika z roku 1918 udává, že počet výstřelů potřebných k sestřelení jednoho letadla dosáhl v průměru 3200, v roce 1916 to však ještě bylo 11000 ran. To dokazuje obrovský pokrok jakého bylo dosaženo především díky novým metodám zaměřování a zdokonalením celého systému protiletadlové palby. Tento trend samozřejmě pokračoval i v poválečných letech. K průkopníkům nových metod řízení palby a zaměřování od počátku patřilo československé protiletadlové dělostřelectvo. Naši dělostřelci začínali prakticky z ničeho a zpočátku se opírali pouze o zkušenosti několika důstojníků a mužů, kteří se setkali s protiletadlovým materiálem v rakouské armádě. Naštěstí však mohli využít poznatků a zkušeností, které získala Škodovka za léta vývoje protiletadlových zbraní. Právě se zavedením výkonných kanonů vz.12/20 jsou spojeny počátky budování uceleného systému protiletadlové obrany, který zahrnoval nejen děla, světlomety a hlásnou službu, ale především přístroje usnadňující zaměření letadla. Jednalo se o zaměřovače, výškoměry, letoměry, rychloměry a první mechanické počítací stroje. Než bylo totiž možné zahájit účinnou palbu na letící cíl, bylo nutné provést velké množství složitých výpočtů. Zjištěny musely být nejen parametry cíle, ale počítat bylo nutno i s atmosférickými vlivy a vlastnostmi použité munice. Kanony vz.12/20 tak posloužily k řadě pokusů a zkoušek, které umožnily vyvinout a zavést řadu moderních přístrojů pro řízení palby, sestavit tabulky střelby a zdokonalit celý systém protiletadlové obrany. V tom spočívá jejich největší význam pro naši armádu. Získané zkušenosti posloužily potom při vývoji kanonu vz.22, který se na dlouhou dobu zařadil k nejlepším protiletadlovým konstrukcím světa. Neznamená to však, že děla vz.12/20 by byla již záhy po svém zavedení překonaným materiálem. Právě naopak, ve své době se jednalo o jedny z nejvýkonnějších protiletadlových děl. Kladně byl hodnocen především dostřel a účinek střely. Jediné větší výhrady se týkaly stabilního umístění děl, které však bylo vynuceno okolnostmi.
Zlatá éra historie zbraně a její tragický konec
Když v roce 1924 začaly k oddílům přicházet nové kanony vz.22, bylo možné přikročit k další reorganizaci protiletadlového dělostřelectva. Od října 1924 vznikly na základě dosavadních oddílů tři protiletadlové pluky, složené ze tří oddílů po dvou, později po třech bateriích. Kanony vz.12/20 byly výzbrojí baterií 1 a 2, prvního oddílu pluku 151 v Praze a 1 baterie prvního oddílu pluku 152 v Olomouci. V Praze byla jedna baterie umístěna ve stálých postaveních na Petříně, kde se těšila zasloužené pozornosti veřejnosti. V roce 1923 ji dokonce navštívil president Masaryk, včele početné suity důstojníků a byla mu předvedena cvičná střelba. Rozmístění kanonů vz.12/20 nedoznalo změn až do konce třicátých let. Začalo se však uvažovat o jejich modernizaci. Zpočátku se jednalo pouze o adaptaci lafet pro použití ústředních zaměřovačů a povelových přístrojů. Později se dokonce objevila myšlenka retubovat hlavně na ráži 8,35 nebo 7,65. Důvodem k tomuto kroku byla možnost použít nově zaváděnou munici vz.37, čímž by se předešlo logistickým problémům. Roli zřejmě sehrálo i postupující opotřebení hlavní. I když se nakonec plánovaná rekonstrukce neuskutečnila, přesvědčivě to dokazuje, že ani na konci třicátých let se nejednalo o děla zcela překonaná, což se potvrdilo ještě v letech druhé světové války. V době nejvyššího ohrožení republiky v roce 1938 byl materiál vz.12/20 stále důležitou součástí výzbroje protiletadlového dělostřelectva. Ve válečné sestavě obrany proti letadlům v období zářijové mobilizace, tvořila většina kanonů vz.12/20 výzbroj skupiny OPL I/151. Její tři baterie se měly významně podílet na obraně Prahy. Zbylé kanony, v sestavě dvou baterií skupiny OPL I/ 152, chránily Olomouc . Po mnichovu byly kanony uloženy do skladů a zde je v březnu 1939 ukořistili okupanti. Ti přebrali celkem dvacet kanonů a 26 572 ran. Kanony vz.12/20 Němci používali zpočátku pouze k výcviku. Se zhoršující se situací na frontách, však nakonec došlo i na tato děla. Dvanáct kanonů tvořilo výzbroj oddílu, který posílil protiletadlovou obranu říše v letech 1943 a 1944. Potom jejich stopy mizí a pravděpodobně se nedochoval žádný kanon tohoto vzoru .
Technický popis
9 cm kanon proti letadlům vz.12/20 je dělo se skluznou hlavní, vertikálním klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem, zpruhovým vyvažovačem a dvěma závislými zaměřovači.
Hlaveň je plášťová s vertikálním klínovým otvorem a vývrtem opatřeným 26 rýhami se stálým pravým závitem. Závěr je vertikální klínový opatřený pojistkou.
Lafeta se skládá z vrchní a spodní lafety. Vrchní lafeta spočívá dutým otočným čepem v ložisku spodní lafety. V čepových ložiskách vrchní lafety je uložena kolébka a její součástí je také kapalinová brzda, vyvažovače a sedátka. Spodní lafeta má podobu komolého kužele, který dole tvoří přírubu kterou je upevněna k ložišti.
Miřidla jsou tvořena dvěma závislými zaměřovači vz.20, dvěma dělovými dalekohledy a náměrovým obloukem.
Střelivo: 9 cm granát proti letadlům vz.19.
9 cm granát proti letadlům vz.19/20
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918-1939
Miloslav John - Československé letectvo v roce 1938
VHA Praha, fond - Předpisy do roku 1939, předpis D -IV- 24
SOA Plzeň, fond Škoda
Archiv autora
Celý článek byl otištěn v časopise Detektor revue 5/2011
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
