8 cm kanon proti letadlům vz.37
7. 4. 2012
 8 cm kanon proti letadlům vz. 37
7,65 kanon proti letadlům se stal nejmodernější zbraní naší protiletadlové obrany v období nejvážnějšího ohrožení republiky. Byl vyvrcholením dlouholeté vývojové řady protiletadlového materiálu ve Škodovce a zařadil se mezi nejlepší dělostřelecké konstrukce své doby. Připomeňme si proto tento pozoruhodný kanon a jeho osudy.
Od počátků vývoje k zhotovení prototypu
Vývoj protiletadlových děl ve Škodovce neskončil zavedením 8,35 kanonu proti letadlům vz.22. Byla to sice vynikající zbraň, ale již záhy po jejím zavedení bylo zřejmé, že toto dělo plně neodpovídá požadavkům na kanon určený k protiletadlové obraně vojsk v poli. Plzeňští konstruktéři pokračovali ve vývoji lehčí řady děl především s ohledem na zahraniční zájemce a tato snaha byla korunována i exportním úspěchem. Kanony v ráži 7,65, označované jako vzor 18/19, byly vyráběny pro Španělsko a objevili se i další zahraniční zájemci. Konstruktéři Škodovky hledali nejvýhodnější poměr mezi ráží a výkonem na jedné straně a hmotností děla na straně druhé. Nakonec byly vypracovány projekty děl ráží 6,6 cm, 7,5 cm, 7,65 cm a na jejich základě zhotoveny zkušební prototypy těchto kanonů. Ty byly potom podrobeny důkladným srovnávacím zkouškám. V tomto okamžiku vstupuje do vývoje zbraní československá vojenská správa. Máme unikátní možnost podrobně sledovat postup vývoje až po zavedení zbraně do výzbroje, neboť se dochovala informativní správa vypracovaná pro výzbrojní komisi MNO. Již od roku 1923 řešil Vojenský technický a letecký ústav otázku lehkého protiletadlového kanonu, a proto podrobně sledoval postup vývoje těchto zbraní ve Škodovce. Zpočátku se pozornost dělostřeleckých odborníků VTLÚ soustředila na dělo v ráži 6,6 cm, které zdánlivě nejvíce splňoval jejich požadavky. Z výsledků zkoušek však vyplynulo, že tento kanon nedosahuje potřebných výkonů. Škodovy závody proto dodaly novou hlaveň ráže 7,65, která byla prozatím osazena do lafety děla 6,6 cm. Takto upravené dělo bylo podrobeno střeleckým zkouškám. Výkon kanonu vojáky přesvědčil. Škodovka proto vyvinula a vyrobila novou lafetu a dělo připravila k novým zkouškám. Mezitím se v listopadu 1928 sešla porada na II. odboru MNO za účasti odborníků VTLÚ a velitelů protiletadlových pluků. Ta měla pro budoucí vývoj děla rozhodující význam, neboť byly stanoveny definitivní podmínky pro další řešení kanonu. Nejdůležitější rozhodnutí komise se týkalo dopravy děla, protože do té doby se uvažovala pouze doprava hyppomobilní, která významně omezovala hmotnost děla. Především na základě připomínek velitelů pluků totiž komise rozhodla, že nové divizní protiletadlové dělo má být taženo nákladním automobilem a jeho hmotnost může dosáhnout až 4000 kg. Na základě závěrů komise vypracoval VTLÚ specifikace pro vývoj protiletadlového kanonu v ráži 7,65, počáteční rychlostí střely 800 m/s a hmotností střely 8 kg. Škodovka mezitím nezahálela a vyvinula pro Argentinu a pro Jugoslávii nové lehké protiletadlové kanony rovněž v ráži 7,65. Odborníci MNO si nechali tato děla předvést a na základě úspěšných střeleckých zkoušek předali v březnu 1930 zástupcům Škodovky detailní požadavky pro vývoj nového kanonu a objednali zhotovení jeho prototypu. Mimo výše zmíněných požadavků na hmotnost a výkon střely přibyl i požadavek na maximální hmotnost 4400 kg. a přepravní rychlost 20 km /h. Plzeňští konstruktéři stáli před nelehkým úkolem. Aby bylo možné zachovat požadovaný výkon děla a nepřekročit hmotnostní limit, bylo nutné upustit od střelby z podvozku, což vojáci nakonec akceptovali. Dodatečně však MNO přidalo požadavek na vybavení děla hlavní s vyměnitelnou košilí, poloautomatikou závěru, úsťovou brzdou a přibyl i požadavek na možnost nepřímé střelby pomocí ústředního zaměřovače.
Předvedení prototypu a zavedení do výzbroje
Práce na vývoji nového děla probíhaly rychle a v září 1932 byl připraven prototyp kanonu označovaného ve firemní dokumentaci jako typ S k nastřelení. Informační střelecké zkoušky provedla armáda v květnu 1933 na střelnici v Hlbokém. Zde se potvrdily očekávané vynikající parametry zbraně. Problémy byly pouze s nevhodným provedením úsťové brzdy a proto vojáci nařídili její odstranění. V období od 30. října do 11. listopadu 1933 byly provedeny balistické střelby. Na jejich základě došlo k schválení tvaru střely a byly vypracovány podklady pro zhotovení tabulek, důležitých pro konstrukci zaměřovače. Zkušební střelby pokračovaly na střelnici v Boce Kotorské v Jugoslávii v letech 1934 a 1935. Další střelecké zkoušky probíhaly až současně s prototypem nového kanonu R3 ráže 7,5 cm, aby bylo možné jejich srovnání.
Výsledkem těchto střeleb byl požadavek na úpravu vodících obrouček střel, který si však vyžádal i úpravu nábojního prostoru a musely být dodány dvě nové košile. Obtíže s hledáním vhodného tvaru vodících obrouček se podařilo vyřešit až v roce 1936, kdy byl nalezen jejich optimální tvar, který dovolil dosáhnout vynikajícího rozptylu a snižoval opotřebení košil. Mezitím proběhla řada pokusů a zkoušek s ústředním zaměřovačem T7, které vyvrcholily adaptací zaměřovače prototypu na střelbu pomocí tohoto přístroje.
Jízdní zkoušky proběhly v prosinci 1933 ještě s lafetou, jejíž kola byla oráfována vzduchokomorovými obručemi Pirelli. K vleku byl použit nákladní automobil a na dobrých úsecích vozovky bylo dosaženo až rychlosti 35 km/h. Od roku 1935 však byly připraveny nové typy nákladních automobilů určené k vlečení protiletadlových děl, které mohly vyvinout rychlost až 60 km/h. Aby bylo možno využít této vysoké pochodové rychlosti, doporučilo VTLÚ opatřit podvozek diskovými koly s pneumatikami a kanon tak dostal svou definitivní podobu. MNO svolalo na 6 února 1937 komisi, která měla rozhodnout o dalším osudu děla. Na základě kladného vyjádření všech zúčastněných byl kanon přijat do výzbroje pod označením 8 cm kanon proti letadlům vz.37 a československá armáda se měla dočkat svého nejmodernější protiletadlové zbraně. Při jednáních předcházející vystavení definitivní objednávky a stanovení počtu potřebných zbraní už se nepočítalo s použitím kanonů u divizí, ale měly posílit výzbroj pluků, zajišťujících teritoriální obranu.
Výroba kanonů a dodávky armádě
Ještě před vystavením definitivní objednávky obdržela Škodovka zmocnění k provedení přípravných prací nutných k zahájení sériové výroby. Armáda zadala výrobu 96 kusů, pro které si zajistila finanční krytí a chystala se vystavit objednávku. Organizační oddělení Hlavního štábu však snížilo plánovaný počet nově budovaných oddílů protiletadlového dělostřelectva a armáda se pokusila v březnu 1937 snížit objednávku na 84 kusů. Škodovka se proti tomuto záměru ostře ohradila, a proto bylo nakonec objednáno původně plánovaných 96 kusů 8 cm kanonů vz.37, 34 kusů náhradních košil a příslušné střelivo. Podle pečlivě vypracovaného harmonogramu měly být kanony dodávány od října 1937 tempem osm a později deset kusů měsíčně. Celá objednávka měla být splněna v červenci 1938. Škodovka byla však v tomto dramatickém období maximálně vytížena a výrobu přesunula do nově budované pobočky v Dubnici nad Váhem. Proto došlo ke zdržení dodávek a první kanony armáda převzala až v únoru 1938. Posledních šestnáct děl měl přebírat zbrojně technický úřad v Plzni až v září 1938. Ani tento harmonogram se nepodařilo dodržet a v září disponovala armáda pouze 68 kanony. Přestože byl zahájen intenzivní výcvik a přezbrojování protiletadlových oddílů, podařilo se do mobilizace postavit pouze 15 čtyřdělových baterií a další dvě baterie urychleně dokončovaly výcvik. V plánované mírové organizaci, která měla platit od 1. října 1938, měly tvořit nové 8 cm kanony vz.37 výzbroj prvního a druhého oddílu dělostřeleckého pluku 151 v Praze, prvního a druhého oddílu pluku 153 v Piešťanech a části druhého oddílu pluku 154 v Pardubicích. Baterie měla mít ve výzbroji čtyři děla, 10 těžkých nákladních automobilů, 6 lehkých nákladních automobilů, tři osobní automobily a pět motocyklů.
8 cm kanony vz.37 byly důležitou součástí systému protivzdušné obrany a je nepochybné, že by se staly důstojným soupeřem německé Luftwaffe. Bohužel si musíme přiznat, že ráže a výkon kanonů nedostačovaly pro úspěšné plnění všech úkolů teritoriální obrany. Na vině však byl především překotný spád událostí, pro který nemohla být děla nasazena v úloze, pro kterou byla původně vyvinuta. V březnu 1939 převzali všech 96 kanonů okupanti a pod označením 7,65 Flak 37(t) jich úspěšně použili ve všech fázích války. Bližší údaje o službě kanonů vz.37 v německé armádě nám bohužel chybí. Okupací však výroba kanonů typu S neskončila. Jugoslávci pozorně sledovali vývoj protiletadlových děl ve Škodovce a podněcovali i jejich vývoj. Kanony označené jako typ P, vyvinuté pro Jugoslávii, vlastně stály na počátku vývoje kanonů vz.37. Jihoslované využili skutečnosti, že materiál vz.37 byl již vyřešen. Protože se jednalo o děla veskrze moderní, která splňovala všechny jejich požadavky, rozhodli se pro jejich nákup. Protiletadlové kanony se tak staly součástí rozsáhlé objednávky dělostřelecké techniky z roku 1940. Ta zahrnovala i 80 kanonů typu S včetně příslušného střeliva. Celou zakázku se nepodařilo do porážky Jugoslávie uskutečnit a děla která zůstala ve Škodovce převzali Němci. Stejný osud potom čekal kanony ukořistěné během Balkánského tažení.
Máme to štěstí, že 8 cm kanon vz.37 můžeme obdivovat ve sbírkách Vojenského technického muzea v Lešanech. Kanon výrobního čísla 1 je součástí expozice protiletadlového dělostřelectva.
Technický popis
7,65 kanon vz.37 je dělo se skluznou hlavní, vertikálním klínovým závěrem s poloautomatikou, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, zpruhovými vyvažovači, vrchní lafetou s náměrovým a odměrovým řididlem, časovacím přístrojem, spodní křížovou lafetou nesenou dvěma podvozky vybavenými odpérovanými nápravami a diskovými koly. Pro přímou střelbu je kanon vybaven zaměřovačem DH, pro střelbu nepřímou mechanickými převody náměru, odměru a časování. Kromě toho je vybaven pro přenos prvků z ústředního zaměřovače telefonem.
Hlaveň je vypracována jako monoblokový plášť s vyměnitelnou košilí.
Závěr je vertikální klínový opatřený poloautomatikou s obvyklými pojistkami.
Lafeta se skládá z vrchní a spodní lafety. Na vrchní lafetě je prostřednictvím čepů upevněna kolébka, v níž jsou uloženy dva brzdové válce a vratníkový válec. Dále jsou na vrchní lafetě umístěny konzoly pro zaměřovač, časovací přístroj, náměrové a odměrové řididlo a přívody pro nepřímou střelbu a telefonní vedení. Spodní lafeta je vytvořena jako nosník pro kulovou dráhu na koncích opatřený zdviháky. Střední rozšířená část spodní lafety nese po stranách ložiska pro zasunutí bočních ramen, která při jízdě tvoří příčné nosníky předního a zadního podvozku. Podvozky děla mají odpérované nápravy s diskovými koly oráfovanými pneumatikami.
Miřidla jsou tvořena zaměřovačem DH. Jeho pravou a levou část tvoří samostatné celky uložené snímatelně na konzolách. Mechanické spojení obou stran zaměřovače je provedeno soustavou převodů pevně vmontovaných do vrchní lafety.
Střelivo tvoří 7,65 ostrý časovací granát plněný litým tritolem se zapalovačem MG - CR.
Doprava je vyřešena v jedné jednotce pro trakci nákladním automobilem rychlostí až 60 km/h. V případě potřeby je však možno dělo dopravovat i hippotrakcí.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 - 1939
Miloslav John - Československé letectvo v roce 1938
Pavel Šrámek - Ve stínu Mnichova
VHA Praha, Fond HŠ - Organizační oddělení
SOA Plzeň, Fond GŘ- TD
Archiv autora
Celý článek otištěn v Detektorrevue 1/2012
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
