8,35 kanon proti letadlům vz.22
1. 11. 2011
|
8,35 kanon proti letadlům vz.22
V meziválečném období patřilo československé protiletadlové dělostřelectvo k nejlépe vyzbrojeným složkám armády a právem se řadilo i k nejmohutnějším a nejlépe připraveným ve světovém měřítku. Nemalou zásluhu na tom mají 8,35 kanony vz.22, které tvořily jádro jeho výzbroje. Tato legendární zbraň dlouho patřila k naprosté světové špičce a bývá dokonce označován za nejlepší protiletadlový kanon dvacátých let. Měli bychom si tedy alespoň stručně připomenou historii tohoto pozoruhodného děla.
Původ konstrukce kanonu
Na počátku dvacátých let byl stav Československé protiletadlové obrany velmi neradostný. Její výzbroj tvořila čtveřice protiletadlových kanonů vz.5/8 a dvacítka modernějších děl vzoru 12/20, které byly právě zařazeny do služby. Tento materiál byl použitelný pouze u stabilních baterií teritoriální obrany a pro obranu vojsk v poli se počítalo pouze s kulomety. Neudržitelnost tohoto stavu si uvědomovalo nejen velení armády, ale i její monopolní dodavatel dělostřelecké techniky, plzeňská Škodovka. Tam začaly již záhy po skončení války vznikat projekty protiletadlových děl, v nichž konstrukční oddělení zúročilo své zkušenosti s kanony proti letadlům pro rakouské válečné námořnictvo a armádu. Již v průběhu roku 1919 vznikly projekty děl v rážích 7,65 a 8,35. Na základě prvního z nich vznikl protiletadlový kanon vz.18/19, který zaznamenal i exportní úspěchy. Čtyři kanony zkušební baterie odebralo v roce 1921 Švédsko a do Španělska bylo v roce 1923 dodáno dokonce 16 kanonů. Jedno dělo tohoto typu bylo také vyrobeno pro zkoušky ve Franci. Kanony vz.18/19 byly moderní a účinné zbraně, ale jejich výkony byly zákonitě poznamenány způsobem dopravy. V prvních poválečných letech se neuvažovala jiná možnost než hippotrakce. Kanony tažené šestispřežím koní však byly limitovány hmotností. Ta nesměla přesahovat 2800 kg, aby byla zachována pohyblivost děla. Proto muselo být použito kratších hlavní menší ráže a méně výkonného střeliva. Když MNO začalo v roce 1919 řešit výzbroj protiletadlových jednotek, pozornost jeho dělostřeleckých odborníků se obrátila k projektu děla ráže 8,35. Ten vznikl vlastně na míru požadavků armády, když její zástupci odmítli nabízený kanon v ráži 7,65. Nová konstrukce slibovala dosažení pozoruhodných výkonů. Při hmotnosti střely 10 kilogramů bylo docíleno počáteční rychlosti 800 m/s a výškový dostřel přesahoval 11 000 metrů. MNO ale požadovalo dělo mobilní vzhledem k tomu, že se s ním počítalo i pro PL obranu u divizí. Protože hmotnost kanonu přesahovala možnosti koňského spřežení, byla pro něj schválena mototrakce, což byl v té době odvážný počin. Bohužel kvůli použití děla k protiletadlové obraně vojsk v poli, byla pro dosažení vysoké pohotovosti k palbě vyžadována možnost střelby přímo z přepravního podvozku. Konstruktéři tento problém sice úspěšně vyřešili, ale neblaze to ovlivnilo mobilnost celé zbraně. Podvozek kanonu byl z důvodu vysokého namáhání při střelbě velmi těžký, což omezovalo pochodovou rychlost a k tažení děl musely být použity těžké dělostřelecké tahače.
Zavedení do výzbroje a výroba zbraně
Zkoušky zbraně probíhaly v letech 1920 a 1922 a hledala se definitivní podoba děla. MNO si například ještě v roce 1921 vyžádalo možnost úpravy děla pro horskou dopravu, rozložením do třech jednotek. Tento projekt však nebyl realizován. Intenzivní práce probíhaly také na konstrukci podvozku, který byl podroben důkladným jízdním a střeleckým zkouškám. Pro dělo byla od roku 1921 vyvíjena za využití poznatků ze střeleb kanonů vz.12/20 i nová munice.
V průběhu roku 1922 Škodovy závody předložily MNO konečný projekt kanonu a byl vyroben jeho prototyp. Ten prodělal důkladné vojskové zkoušky a protože v nich velmi dobře obstál, byl oficiálně zaveden do výzbroje pod označením 8,35 kanon proti letadlům vz.22. Zdá se však, že práce na konečné podobě podvozku nebyly zcela dokončeny a ten byl později zaveden jako vůz vz.24. Práce na konstrukci nového střeliva se podařilo dokončit až v roce 1923 a armáda granáty přijala do výzbroje pod označením OČGN vz.23.
Sériová výroba kanonů vz.22 se naplno rozeběhla v roce 1923, kdy bylo nastřeleno a předáno armádě prvních 14 děl. V roce následujícím armáda odebrala 35 zbraní. Potom došlo k určitému útlumu dodávek a v dalších třech letech převzal zbrojně technický úřad v Plzni pouze šest nových kanonů a několik náhradních hlavní. Škodovka však ani v této době nezahálela a při výrobě kanonů vz.22 byla poprvé u nás v roce 1929 vyzkoušena autofretáž. Tato metoda spočívá ve zpevňování hlavní pomocí vysokého tlaku, který způsobí trvalou deformaci vnitřních vrstev materiálu,
zatímco vnější zůstávají pružné. Tato metoda byla v následujících letech používána při výrobě zbývajících kanonů vz.22. První takto vyrobená děla byla nastřelena 22. března 1930. Nejvíce kanonů bylo vyrobeno roku 1931 kdy armáda převzala 45 těchto děl. Celkem armáda objednala 144 kusů 8,35 kanonů proti letadlům a celá dodávka byla splněna v roce 1933, kdy Škodovka předala poslední náhradní hlavně. Kanony vz.22 patřily dlouho k nejlepším protiletadlovým dělům na světě a Škodovka si mnoho slibovala od exportu těchto zbraní. Vojáci se však k tomu stavěli odmítavě, a když si Plzeňská dělovka konečně vynutila intervencí ve vládě povolení k vývozu, přišla hospodářská krize a potencionální kupci se z ekonomických důvodů přestali o kanon zajímat. Několik kusů v lodní úpravě bylo vyrobeno pouze pro spřátelenou Jugoslávii a dva kanony ve stejném provedení obdrželo Estonsko. Pro zajímavost si můžeme uvést cenové kalkulace pro kanony vz.22, které Škodovka připravila pro zahraniční zájemce. Hlaveň byla nabízena za částku 87 007 Kč, lafeta měla stát 138 281 Kč a zaměřovač 60 000 Kč. Cena kompletního kanonu s příslušenstvím byla stanovena na 586 000 Kč a baterie o čtyřech dělech měla být nabízena za cenu 2 346 948 Kč. Částky jsou to na tehdejší dobu opravdu vysoké, ale zcela jistě odpovídaly kvalitě nabízeného materiálu.
Služba v domácí armádě
Když v polovině dvacátých let přišly k útvarům první kanony vz.22, bylo možno přikročit k rozsáhlé reorganizaci protiletadlového dělostřelectva. Od prvního října 1924 byly dosavadní tři oddíly dělostřelectva proti letadlům změněny v pluky o třech oddílech. Pluk číslo 151 sídlil v Praze, pluk 152 vznikl v Olomouci a pluk 153 měl posádku v Bratislavě. V roce 1933 k nim přibyl ještě Dělostřelecký pluk 154, který byl organizován v Praze a v roce 1937 byl přesunut do Pardubic. Tak jak byly kanony zařazovány do služby u vznikajících dělostřeleckých baterií a oddílů mohlo být přikročeno k náročnému výcviku obsluh a také ke zkouškám přístrojů pro řízení dělostřelecké palby. Jednalo se o zaměřovače, letoměry, směroměry, výškoměry a dálkoměry, které byly po obtížném vývoji a srovnání se zahraniční konkurencí většinou vyráběny domácími firmami, především Škodovkou. Největší pozornost byla věnována zaměřovačům. Pro střelbu ve dne na pohyblivé cíle byl používán zaměřovač DH - III. Pro noční střelbu ve spolupráci se světlomety sloužil přístroj vz.28. Od konce dvacátých let byl také intenzivně vyvíjen ústřední zaměřovač. Ten měl automaticky vyhodnocovat údaje jednotlivých přístrojů, a na jejich základě vypočítat prvky střelby pro celou baterii. Použitelný typ tohoto přístroje se podařilo vyvinout až na konci třicátých let a kanony vz.22 by bylo pro součinnost s tímto přístrojem nutno složitě adaptovat. Mimo světlometů, s nimiž baterie protiletadlových kanonů cvičily v úzké součinnosti, se k vyhledávání cílů používaly také první typy naslouchacích přístrojů. Celý proces zkoušek a pokusů vedl již na počátku třicátých let k vytvoření účinné metodiky protiletadlové palby. Systém vypracovaný československými protiletadlovými dělostřelci patřil k nejmodernějším a nejúčinnějším na světě a naše protiletadlové dělostřelectvo stanulo na počátku třicátých let na samé špičce světového vývoje. Pozoruhodnou kapitolou historie protiletadlových kanonů vz.22 jsou ostré střelby. Vzhledem k výkonům děla se nepodařilo v hustě obydleném Československu najít prostor, který by bezpečně umožňoval palby na vlečený rukáv. Ty jsou nutné pro úspěšný praktický nácvik protiletadlové střelby . Proto došlo v roce 1927 k uzavření dohody se spřátelenou Jugoslávií a v Boce Kotorské byla vybudována protiletadlová střelnice. Na námořní základně v Kumboru byly vytvořen Československý detachment, vybavený čtyřmi plovákovými letouny A 29, které po roce 1935 vystřídala plováková verze letounů Š 328. Letouny sloužily k vlekání rukávových cílů nad střelnicí. Na ní se postupně každé léto vystřídalo mužstvo jednotlivých protiletadlových oddílů. Tato nesmírně zajímavá kapitola historie prvorepublikové armády není bohužel zatím podrobněji zpracována.
Na obranu republiky
Tak jak se v polovině třicátých let zhoršovala mezinárodní situace a narůstalo ohrožení ze strany sousedního Německa, zvyšovala se i úloha protiletadlového dělostřelectva. Snaha o modernizaci a reorganizaci protiletadlové obrany se projevila již v roce 1933 zřízením čtvrtého protiletadlového pluku a posledními dodávkami kanonů vz.22. Ty tvořily páteř Československého protiletadlového dělostřelectva až do osudového podzimu roku 1938. V té době sice ještě stále patřily k světové špičce, ale prudký rozvoj letectva by jejich úspěšné nasazení činil stále obtížnějším, a proto se počítalo s jejich rozsáhlou modernizací. Především byla bolestně pociťována absence poloautomatické funkce závěru, která by umožnila podstatné zrychlení palby. Velký zásah do konstrukce děla by také vyžadovala adaptace pro nepřímou střelbu podle údajů z ústředního zaměřovače, který byl po dlouhém vývoji zaveden do výzbroje pod označením vz.37. Protože se modernizace děl ukázala jako velmi náročná a nákladná , bylo od ní pod tlakem okolností upuštěno. Jednalo se dále pouze o zavedení povelového zesilovače, který by umožnil efektivně přenášet prvky palby obsluhám jednotlivých děl baterie.
Přestože od počátku třicátých let probíhal intenzivní vývoj protiletadlových kanonů, jejich zavedení do služby se protahovalo a oba nové typy protiletadlových děl, označené jako vzor 37, začaly přicházet do služby až v druhé polovině roku 1938. V období mnichovské krize tak protiletadlové kanony vz.22 tvořily základ výzbroje teritoriální protiletadlové obrany. Ta se za mobilizace skládala z okrsků a obvodů, jejichž výzbroj tvořily 2 až 4 baterie protiletadlových kanonů, doplněné světlomety, rotami VKPL a kulometů. Výjimku představoval okrsek s krycím označením A, jehož úkolem byla obrana Prahy. V jeho sestavě se nacházelo 14 baterií protiletadlových kanonů, 10 světlometných čet a 6 kulometných rot. Jak dokázalo jejich nasazení v letech války, kanony vz.22 by se jistě staly nebezpečným protivníkem německých bombardérů, a není pochyb, že by dosáhly v boji mnoha úspěchů. Bohužel, naděje na alespoň relativně úspěšnou protiletadlovou obranu území republiky nebyla, a tak jak se nám dnes jeví ve světle poznatků z let druhé světové války, v dané situaci ani nemohla být. Nebylo by to však nedostatky kanonů vz.22, ani nepřipraveností dělostřelců nebo celého systému obrany proti letadlům, ale celkovou situací, v níž se náš stát na podzim 1938 nacházel. Význam protiletadlového dělostřelectva dokládá i to, že jako jediný druh zbraní po Mnichovu neprošlo redukcí, ale naopak došlo k jeho posílení a reorganizaci.
 V cizích službách
Nejzajímavější kapitolou historie kanonu proti letadlům vz.22 jsou jeho válečné osudy. Po okupaci českých zemí získal Wehrmacht 119 protiletadlových kanonů vz.22, 72 záložních hlavní a 314 723 granátů. Zbylých 25 kanonů zůstalo na Slovensku. Nejprve se budeme věnovat osudům kanonů v německé armádě. Že se jednalo o zbraň moderní a účinnou, přesvědčivě dokládá rychlost s jakou byl kanon přijat do výzbroje a zahájen výcvik obsluh. Kanony, nyní označenými jako 8,35 cm flak M 22 (t) byl například vyzbrojen Flak Abteilung z.b.V Danzig již v červenci 1939. Na počátku války se podílel na obraně Gdaňska a po obsazení polského přístavu Gdyně zajišťoval i jeho protivzdušnou obranu. Další kanony vz.22 byly nasazeny u jednotek Luftgau XVII s velitelstvím ve Vídni, které podléhala i protivzdušná obrana protektorátu. Část děl byla použita od roku 1941 jako stabilní baterie při obraně nejvíce ohrožených míst v Německu a na atlantickém pobřeží. Kanony vz.22 se staly také výzbrojí atlantického valu. Několik děl bylo součástí protiletadlové obrany přístavu Cherbourg a dva kanony byly dokonce umístěny tak, aby mohly ostřelovat nejen vzdušné, ale i námořní a pozemní cíle. Zajímavou kapitolou je použití kanonů vz.22 při dobývání Maginotovy linie. Několik těchto děl bylo totiž s velkým úspěchem použito při ostřelování pancéřových prvků francouzských pevností.
Slovenská armáda získala do vínku výzbroj československého pluku 153, kterou tvořilo 25 protiletadlových kanonů vz.22. Pluk byl reorganizován a přejmenován na pluk protiletadlového dělostřelectva. Jeho výzbroj tvořilo 24 kanonů zařazených do devíti a později do šesti těžkých baterií. Jejich úkolem byla především obrana Bratislavy a důležitých letišť. Po další reorganizaci v červenci 1944 se kanony vz.22 staly výzbrojí tří zón teritoriální obrany. První z nich tvořila obrana Bratislavy, druhá Pováží a třetí strategicky důležité rafinerie v Dubové. Ta se stala 20. srpna cílem útoku amerického letectva. Její obranu tvořila mimo německých protiletadlových děl i jedna baterie 8,35 cm kanonů, která bohudíky nedosáhla žádných úspěchů. Na vině byla především nízká úroveň výcviku obsluh, které měly pouze několik dní na seznámení s děly. Tato baterie nesoucí číslo 10 se potom aktivně zúčastnila SNP. Jejím úkolem byla obrana letiště Tri Duby a povstaleckého vysílače. V postavení na Hájnikoch vytrvala až do posledních dnů povstání a patřila k nejlepším povstaleckým jednotkám. Svým statečným bojem kryla organizovaný ústup a jako poslední jednotka se stáhla na Donovaly, kde byla nucena zanechat materiál a obsluhy odešly do hor. Tato anabáze patří k nejpozoruhodnějším výkonům kanonů vz.22, neboť děla se po špatných cestách, částečně tažena ještě letitými tahači Škoda Z, vyšplhala až do nadmořské výšky přes 1000 metrů.
Po osvobození nezůstal na našem území patrně žádný 8,35 kanon vz.22 a žádná zbraň tohoto typu, nebo její část, se bohužel nedochovala ani jinde ve světě. Toto legendární dělo můžeme proto obdivovat pouze na starých fotografiích.
Technický popis
8,35 cm kanon proti letadlům vz.22 je dělo se zákluzem hlavně, podstavcem se svislým otáčecím čepem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a vyvažovači. Dělo je umístěno na dvounápravovém podvozku, z něhož je vedena palba a je určeno pouze pro motorickou přepravu.
Hlaveň: je plášťové konstrukce vyrobená ze speciální oceli. Má drážky obdélníkového průřezu s konstantním pravým zákrutem.
Závěr: je plochý, klínový s klikovým mechanizmem uzpůsobený pro mechanické odpalování.
Zaměřovač : je závislý bubínkový.
Lafeta: se skládá z kolébky se zákluzovou brzdou a vratníkem, z kolébkového nosiče s výškovým a stranovým ústrojím, vyvažovacího ústrojí a podstavce. Lafeta je pevně uložena na voze vz.24.
Vůz vz.24: se skládá z rámu se dvěma postranními rameny a zdviháky, předního a zadního vozu se dvěma koly.
Obsluha: se skládá z dělovoda, střelce, stavěče, polohového miřiče, odměrového miřiče, časovače, obsluhovače závěru, nabíječe a tří podavačů.
Doprava: dělo bylo dopravováno pomocí tahače Škoda Z.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939
Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal – Slovenská armáda 1939 – 1945
Jiří Fidler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé
Miloslav John - Československé letectvo v roce 1938
Pavel Šrámek - Ve stínu Mnichova
Vojenské technické zprávy 1930 – 1938
VHA Praha, fond předpisy Čs a Slov., předpis D - I -23, D - VI - 5, D - VI -7
SOA Plzeň, Fond Škoda
Archiv autora
Celý článek otištěn v časopise Detektorrevue 6/2011
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
