7,5 cm kanon proti letadlům vz.37
12. 5. 2012
|
7,5 cm PLK vz.37 ve sbírkách VTM Lešany 7,5 cm kanon proti letadlům vz.37 Jedním z nejlepších protiletadlových děl střední ráže, určeným k obraně vojsk v poli, se stal 7,5 cm kanon vz. 37. Toto zajímavé protiletadlové dělo se sice ve službě u naší armády objevilo pouze symbolicky, ale bylo oficiálně zavedeno a patří mu tedy pevné místo v historii našeho dělostřelectva. Exportní úspěchy a válečné nasazení této zbraně jsou také zajímavou kapitolou a proto si tento kanon a jeho osudy zaslouží alespoň krátké připomenutí.
Okolnosti vzniku konstrukce
Achylovou patou československé armády byla protiletadlová obrana vojsk v poli. Až do druhé poloviny třicátých let byla totiž odkázána pouze na těžké kulomety.Tento stav se podařilo mírně zlepšit až se zavedením 2 cm kanonů v roce 1936, ale rozhodující zvrat v této oblasti mělo přinést až zavedení 7,5 cm kanonů vz.37, 8 cm kanonů vz.37 a 4 cm kanonů Bofors. Nové zbraně však měly přicházet k útvarům až v roce 1939 a to už bylo bohužel pozdě. S politováním proto musíme konstatovat, že československá armáda v této oblasti zaostala za vývojem ve světě. Rozhodující podíl na tomto stavu měla československá vojenská správa, která nedokázala včas využít nadějných projektů vzniklých ve Škodovce a stála potom i za neúměrným protahováním procesu jejich zavedení do výzbroje.
Všechny evropské armády řešily ve dvacátých letech stejný problém, a sice jak zabezpečit obranu bojujících jednotek. Letecká technika zažívala obrovský rozvoj a objevovaly se první studie předvídající úlohu letectva tak, jak ji přinesla druhá světová válka. Odpovědí na tuto hrozbu mělo být zavedení kanonů malé a střední ráže pro obranu vojsk. Škodovka se konstrukcí protiletadlových zbraní střední ráže zabývala už od počátku dvacátých let. Byly připraveny projekty kanonů ráže 6,6 cm 7,5 cm a 7,65. Nejmenší ráže byla záhy opuštěna pro nedostatečný výkon a nadále bylo pokračováno pouze ve vývoji obou mohutnějších děl. Zatímco kanony ráže 7,65 měly svým výkonem dost potencionálu, aby se staly univerzálními děly schopnými plnit i úkoly teritoriální obrany, zbraň ráže 7,5 cm byla určena primárně k protiletadlové obraně vojsk. Nedejme se mýlit zdánlivě nepatrným rozdílem v ráži obou děl. Kanony ráže 7,65 cm, nejprve označované P, později jako typ S, totiž používaly podstatně výkonnějších granátů o hmotnosti 14,6 kilogramu a jejich stavba proto byla značně mohutnější. Naproti tomu děla v ráži 7,5 cm měla být maximálně odlehčena, protože divizní dělostřelectvo bylo odkázáno výhradně na koňská spřežení a hmotnost kanonu nesměla příliš překračovat 2500 kilogramů, což byl limit pro zachování pohyblivosti šestispřeží. Vývoji tohoto kanonu byla věnována velká pozornost, protože Škodovy závody počítaly od počátku s možností rozsáhlého exportu. Koncem dvacátých let byl již prototyp 7,5 cm kanonu vyzrálou zbraní, která byla nabízena zahraničním zájemcům.
 Od zrodu kanonu R po zavedení do výzbroje
Jako první projevila o toto zajímavé dělo rumunská nákupní komise. Kanony lehčí řady se od té doby označovaly jako typ „R” podle počátečního písmene prvního zájemce, stejně jako těžší typ označený „S” podle toho, že bylo dodáno do Jugoslávie, která se tehdy nazývala království SHS. Prototyp kanonu v ráži 7,5 cm byl upraven podle rumunských požadavků a v průběhu roku 1932 bylo dělo nastřeleno. Zkoušky s touto zbraní potom pokračovaly i v následujícím roce, kdy si její předvedení vyžádala i naše vojenská správa, která sledovala vývoj nadějných děl ve Škodovce. Podle jejich požadavků byl kanon upraven a nadále je označován jako typ R2. Hlavní změna spočívala v adaptaci pro nepřímou střelbu a elektrický přenos prvků. Plzeňští konstruktéři odvedli vynikající práci a dělo patřilo ke světové špičce. Byla u něho použita řada moderních prvků, především svařovaná křížová lafeta nového typu, umožňující pronikavé odlehčení konstrukce. Dále to bylo například použití úsťové brzdy a poloautomatického závěru. Kanon R2 byl na nové střelnici v Hlbokém nastřelen v roce 1934 a prodělal zde i důkladné zkoušky prováděné komisí MNO. Podle připomínek této komise bylo dělo upraveno a vznikl tak typ R3, který byl podroben novým zkouškám v nichž plně obstál. Vojáci byli s výkony děla velmi spokojeni a objednali čtyřdělovou baterii k provedení vojskových zkoušek a ověření možnosti střelby pomocí ústředního zaměřovače. Kanony byly vyrobeny v roce 1936 a celá pokusná baterie prodělala mimo obvyklých přísných střeleckých a jízdních zkoušek také srovnávací střelby s prototypy kanonů typu S. Protože kanony velmi dobře obstály, nic nebránilo jejich přijetí do výzbroje. Stalo se tak v březnu 1937 a zároveň bylo vystaveno zmocnění k přípravě sériové výroby. V srpnu tohoto roku potom došlo k vystavení objednávky na 108 kusů kanonů s možným výhledem na její další rozšíření .
Ve službách domácí armády
Škodovka, která byla v roce 1937 již extrémně vytížena zakázkami pro naši armádu i zahraniční odběratele, však mohla dodat první kanony až v létě 1938. Celá zakázka měla pak být dokončena do konce roku 1938. Přednost totiž dostala výroba 8 cm protiletadlových kanonů vz.37, které byly určeny k posílení teritoriální obrany. Teprve po jejím dokončení měla být zahájena výroba 7,5 cm kanonů. Vlivem zdržení ve výrobě 8 cm děl a přesunutím výroby do budovaného závodu Škodovky v Dubnici nad Váhem však došlo k dalšímu zdržení. První kanony tak měla armáda dostat až v roce 1939 a termín dokončení zakázky byl posunut až do roku 1940. V kritických zářijových dnech roku 1938 proto československá armáda disponovala pouze jedinou zkušební baterií těchto kanonů, která by nemohla v případném konfliktu sehrát vážnější úlohu. Teprve v roce 1938 se také objevil problém, který nevrhá dobré světlo na práci výzbrojní komise. Ukázalo se totiž, že u kanonů vz. 37 bylo od počátku počítáno pouze se střelbou pomocí ústředního zaměřovače T7n. Přestože v zadávacích podmínkách byl i požadavek na možnost střelby na pozemní cíle, nebylo dělo vůbec vybaveno zaměřovačem pro přímou střelbu. Ve Škodovce byl proto urychleně iniciován vývoj zaměřovače a optického hledí. Již v červenci předložili zástupci škodovky projekt zaměřovače umožňujícího i střelbu na pohyblivé pozemní cíle, který schválili i zástupci VTLÚ. Pro překotný spád událostí, však nedošlo k jeho zavedení ani k přípravě sériové výroby.
V nové organizační struktuře, platné od 1 října 1938, měly 7,5 cm kanony vz.37 tvořit výzbroj nově budovaného pluku armádní obrany proti letadlům 303 ve Vysokém Mýtě a pluku 153 v Piešťanech. U těchto útvarů měly být vytvořeny dva oddíly. Po jednom oddílu pak mělo vzniknout u pluků 152 v Olomouci a 153 v Pardubicích. Ve válečné organizaci by potom jednotlivé baterie podléhaly přímo divizím. Baterie měla mít čtyři děla tažená tahači Škoda 6 STP6L a obsluhu by tvořilo 112 důstojníků a vojáků.
Bohužel kanony vz.37 nemohly v dostatečném počtu posílit protiletadlovou obranu v období rozhodujícího ohrožení republiky a proto můžeme pouze spekulovat jakou úlohu mohly sehrát v případě, že by došlo k válce. Modernost konstrukce, počet zahraničních zájemců a především válečné nasazení kanonů vz.37 nám ale dovolují konstatovat, že se tato děla mohla stát velmi nebezpečným protivníkem Německé Luftwaffe. Díky možnosti účinné palby na pozemní cíle by také kanony vz 37 umožnily významně zesílit možnosti boje s obrněnou technikou u divizí. Je proto tragické, že kanony vz.37 byly bojově použity především armádou nepřítele a jeho spojenců.
V cizích službách
Nejprve se budeme věnovat zahraničním zájemcům o konstrukci kanonu R ještě v letech první republiky. Rumunská armáda, která vlastně stála u zrodu konstrukce kanonu se také stala jeho prvním uživatelem, i když okolnosti této zakázky nejsou dosud spolehlivě objasněny. Jediným dokladem o dodávce děl pro Rumunsko, je záznam v dělové knize Škodových závodů z roku 1937, který dokládá vyrobení 40 kusů kanonů R 2. Dalším uživatelem a dokonce výrobcem kanonů R, se stal Sovětský svaz. Když v roce 1937 navštívila sovětská mise Škodovy závody, zajímala se především o těžká děla a protiletadlový materiál. Se souhlasem MNO, či možná spíše na jeho popud byl Sovětům předveden právě dokončený prototyp kanonu R3 a ti o něj projevili velký zájem. Jednání se zástupci SSSR proběhla velmi rychle a již v dubnu 1938 byl uzavřena smlouva na prodej výrobní licence a dodávku dvou prototypových vzorů upravených na ruskou ráži 7,62 cm. Součástí kontraktu bylo i dodání povelového přístroje T7 a příslušné munice a výstroje. Hodnota tohoto obchodu činila milion dolarů a spokojeno bylo i MNO, které tak mohlo částečně finančně krýt protidodávky ze SSSR. Bohužel o výrobě a službě kanonů v Sovětském svazu nám scházejí podrobnější informace. Okupace českých zemí zastihla sérii kanonů vz.37 v pokročilém stupni rozpracovanosti a Němci ji pochopitelně nechali dokončit. Dubnický závod Škodovky, kde výroba probíhala, se sice nacházel na území formálně samostatného Slovenska, ale byl plně pod německou kontrolou. Němci převzali všech 108 kusů, které přijali do výzbroje pod označením 7,5 cm Flak M.37(t) a nechali vyrobit dalších 34 děl. Část z těchto zbraní byla dodána v listopadu 1940 do Finska. Tam se 20 kanonů stalo výzbrojí pěti „těžkých” baterií, které se velmi úspěšně zapojily do bojů v průběhu pokračovací války a sloužily ještě dlouho v poválečném období. V předvečer války se rozhodlo pronikavě posílit své protiletadlové dělostřelectvo i Holandsko. Jeho zástupci projevili zájem o kanony vz.37 a v roce 1939 byla uzavřena smlouva na dodávku 60 děl včetně příslušné munice a vybavení. Němci, kteří nutně potřebovali devizy, dali k tomuto obchodu souhlas, přestože již bylo o napadení Holandska rozhodnuto a dodávali tak zbraně budoucímu nepříteli. Celou zakázku však pozdrželi a do počátku západního tažení předali Nizozemcům pouze 9 kanonů, které se ale stačily zapojit do bojů v květnu 1940. Tradičním zákazníkem Škodovky byla také spojenecká Jugoslávie. Její protiletadlové dělostřelectvo bylo vybaveno především československými děly. Jádro jeho výzbroje tvořily kanony typu P, označované jako vz.28. Není proto náhodou že v roce 1940 jugoslávská nákupní komise objednala ve Škodovce 28 kanonů R3 a 80 těžších kanonů typu S. 7,5 cm kanony však patrně nebyly dodány a s největší pravděpodobností je převzala Itálie. Okolnosti služby kanonů R3 v Italské armádě nejsou také dosud objasněny. Děla zde sloužila pod označením cannone 75/50 mod.34. Několik kanonů potom používala i armáda chorvatského státu. Jak napovídá stručný výčet zahraničních uživatelů kanonů řady R, jednalo se o velmi úspěšnou konstrukci, jejímuž masivnímu exportu zabránila pouze okupace republiky. Kanony vz.37 se ještě v nevelkém počtu objevily ve výzbroji československého dělostřelectva v poválečném období, ale byly záhy vyřazeny z důvodu unifikace výzbroje.
Máme to štěstí, že kanon vz. 37 se dochoval i na našem území a můžeme ho obdivovat ve sbírkách Vojenského technického muzea v Lešanech, kde je vystaven spolu s povelovým přístrojem T7.
Celý článek otištěn v Detektorrevue 2/2012
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
