Minometná kopule

( B 12 )

Naprosto jedinečnou a v celosvětovém měřítku unikátní  zbraní, která byla vyvinuta pro výzbroj našeho předválečného opevnění je minometná věž.  Tvrze československého těžkého opevnění mohly zařazením tohoto zbraňového  systému do sestavy svých objektů získat výhodu, kterou nedisponovala ani ta nejdokonalejší pevnostní pásma světa. V okruhu sedmi kilometrů kolem věže totiž nebylo místo, které by v několika vteřinách nemohla  zasáhnout  sprška min o velké účinnosti.

Když se v roce 1935 začaly rodit první specifikace pro vývoj pevnostních dělostřeleckých zbraní, důstojníci Dělostřeleckého  zbrojního odboru MNO a rodícího se Ředitelství opevňovacích prací nezapomněli ani na minomety. Na základě zkušeností z Francie, a především s ohledem na velmi členitý terén, ve kterém naše opevnění vyrůstalo, měly být minomety velmi důležitou složkou  jeho výzbroje. Dokonce se jejich vývoji dostalo větší priority než 10 cm houfnicím. Škodovka byla pověřena vypracováním projektů malého minometu, který by mohl střílet ze srubových zvonů, kasematního minometu  střední ráže a konečně i konstrukcí minometné věže pro dvojici minometů. Nejdále pokročil vývoj kasematního minometu ráže 9 cm, označovaného ve firemní dokumentaci B7 a v kódu ŘOP jako zbraň G. Jeho konstrukce vycházela z 9 cm polního minometu s využitím zkušeností právě vyráběného 8 cm minometu vz.36. Po nelehkém procesu zkoušek byla tato zbraň v roce 1938 přijata do výzbroje a došlo k  vystavení objednávky na první sérii minometů pro dokončené objekty těžkého opevnění. Po vyhodnocení prvních zkušeností s projektovanými úseky pevnostního pásma, přišli projektanti ŘOP s požadavkem na zbraň, která by při kruhovém obstřelu umožnila pokrýt palbou všechny hluché prostory v linii opevnění. Ukázalo se totiž, že u všech tvrzí, které měly vyrůst v pohraničních horách, nebude jednoduché  zajistit bezprostřední obranu pouze palbou kulometů a děl. Četné rokle, terénní nerovnosti a lesy v jejich okolí se totiž mohly stát úkrytem útočících úderných jednotek. Jejich postřelování se proto stalo nezbytnou podmínkou úspěšné obrany daného prostoru. Navíc bylo zřejmé, že možnosti podpory pevnostního pásma ze strany polního dělostřelectva budou pouze omezené a nepodaří se tak  zajistit dostatečnou hustotu palby na komunikacích a v prostorech, které měly tvrze bránit.

Zrození projektu

V roce 1937 se tak zrodila myšlenka posílit výzbroj tvrzí takzvanou minometnou věží. Mělo se jednat o objekt, který by skýtal pouze minimální cíl. Většina věže by byla ukryta podzemí a na povrch by vystupoval pouze mohutný předpancíř, v jehož středu se měla  pohybovat otočně vlastní výsuvná věž s dvojicí minometů. V prvním projektu minometné věže, který předložili plzeňští konstruktéři v listopadu 1937, se počítalo se zbraní G. Výhodou tohoto řešení bylo použití již prakticky vyzkoušené  zbraně, kterou bylo nutné pouze minimálně upravit. Dvojice těchto  minometů  nabíjených závěrem byla  uložena na společném otočném  stojanu s konstantním náměrem 45 stupňů. Dostřel se reguloval změnou tlaku plynů.  Již tehdy byla jako alternativní výzbroj zvažováno použití  minometů ráže 12 cm. Ve Škodovce se totiž právě v této době začal rodit velmi nadějný minomet B9 ráže 12 centimetrů, který sliboval při hmotnosti střely 16 kilogramů dostřel až 7 kilometrů. Konstruktéři oddělení minometů totiž prozíravě pochopili potřebu překlenout mezeru mezi účinkem miny lehkého minometu a granátem  polního dělostřelectva. Minomety střední ráže slibovaly  při zachování nízké hmotnosti a výrobní jednoduchosti dostatečný účinek  střely a vyhovující dostřel. To plně potvrdily zkušenosti druhé světové války. Škodovka tak patřila k prvním zbrojovkám, které se vývojem takzvaných hrubých minometů po skončení Velké války začaly zabývat.  Minomet B9 byl předveden odborníkům ŘOP 27. května 1938 a vojáci byli jeho výkonem nadšeni. Proto zřejmě došlo ke změně specifikací na konstrukci minometné věže. První návrhy zpracovali plzeňští konstruktéři koncem srpna a definitivní projekt měl být předložen 1. září na poradě dělostřelecké skupiny Ředitelství opevňovacích prací.

Minometná kopule

Přepracování projektu nebylo jednoduchou záležitostí. Vlastně musela vzniknout zcela nová konstrukce, která  ale vycházela ze základních parametrů původního řešení a v materiálech ŘOP nese označení minometná kopule s otočným vrchlíkem B12/JA.  Nejednalo se tedy již o otočnou výsuvnou věž. Objekt neměl vlastní vstup a byl přístupný pouze z týlového patra pomocí žebříku. Výhodou tohoto řešení byla dokonalá možnost ukrytí kopule v  a možnost jejího maskování. Nad úroveň terénu totiž vystupovala prakticky pouze malá část mohutné kopule a vlastní otočný vrchlík. Ten byl vertikálně pohyblivý a čtyřmi mohutnými zpruhami spojen s předpancířem, takže se v případě zásahu do lafety nepřenesl žádný ráz. Objekt tvořilo bojové patro s otočnou plošinou, na níž jsou umístěny zbraně a stanoviště obsluhy. Pod ním se nacházelo střední patro sloužící k uložení a přípravě pohotovostní munice. Nejníže bylo  týlové patro s ubikacemi posádky a filtrovnou, spojené s podzemní částí tvrze.  Aby bylo možné použít hlavně minometů B9, museli konstruktéři vyřešit jejich nabíjení. Použili k tomu důmyslného nabíjecího nástavce. Ten  umožňoval nabít obě hlavně současně a zároveň  bezpečné utěsnění střílny v době nečinnosti zbraně. Na lafetu  byly upevněny nabíjecí žlaby, které dokázaly vložené miny zajistit proti vypadnutí. Nabíjecí nástavec se vyklopil do polohy proti nabíjecím žlabům. Z nich se odjištěné miny posunuly do nástavce, který se automaticky zajistí v poloze proti hlavním, a miny vlastní vahou sklouzly do hlavní. Po odpálení min se nástavec zase uvolnil a pak jej  bylo možné  otočit do nabíjecí polohy. Přísun min byl zajištěn ze středního patra objektu, kde bylo jejich skladiště,  použitím košového výtahu. Ten umožnil podávání střeliva do bojového patra rychlostí 12 min za minutu, což byla také maximální rychlost palby. Výtah byl sice poháněn ručně, ale kadenci zbraní plně vyhovoval. Hlavně minometů s hladkým vývrtem z normálního hlavňového materiálu byly opatřeny chladícími plášti a ve spodní části spojeny společným zadním kusem. Aby bylo možné je čistit a vyjmout selhané miny, byly hlavně v kolébce uloženy otočně kolem osy procházející jejich těžištěm. Odpalovací zařízení, které tvořilo součást závěrovém klínu, dovolovalo odpálit každou hlaveň zvlášť. Náměr zbraně se pohyboval v rozmezí 56 až 85 stupňů  a umožňoval  dostřel od  250 do 7500 metrů. Odměr byl 360 stupňů, aby bylo možné postřelovat všechny objekty tvrze a její široké okolí včetně podstatného úseku pevnostní linie.

Minometný blok a ukončení projektu

Tak jako u dělostřeleckých srubů se  pro posílení obrany jižní Moravy počítalo i s upravením projektu na takzvaný minometný blok. Tento objekt neměl být součástí tvrze a měl mít vlastní vchod. Jeho projekt pokud byl vůbec zpracován, se nám bohužel nedochoval a o jeho podobě můžeme pouze spekulovat. ŘOP plánovalo vybudování 5 samostatných minometných bloků a 12 kopulí. Většina tvrzí měla mít ve své sestavě jednu minometnou kopuli, pouze Jírová hora a Poustka měly disponovat dvěma kopulemi. Tam, kde to vyžadovala konfigurace terénu, mohl být projekt kopule doplněn zvonem pro bezprostřední obranu okolí.  Konečnou verzi projektu minometné kopule dokončili plzeňští konstruktéři až v polovině října 1938, armáda o něj však po Mnichovu z pochopitelných důvodů ztratila zájem. Ve Škodovce přesto  práce na minometné kopuli zcela nezastavili, a vznikl dokonce dřevěný model střelecké místnosti. Po okupaci se o projekt začali zajímat Němci, ale v únoru 1940 byly další práce definitivně ukončeny. Projekt minometné kopule bohužel nemohl být dokončen a použit k posílení našeho pohraničního opevnění. Osudným se mu stal nedostatek času zaviněný prudkým spádem událostí na konci třicátých let. To však nic neubírá na mistrovství plzeňských konstruktérů a dělníků, kteří v rekordně krátkém čase dokázali splnit zadání dělostřeleckých odborníků ŘOP a dovést do realizovatelné fáze zbraňový systém, který neměl ve světě obdoby. Pokud by v roce 1940 disponovala podobnými minomety belgické pevnosti, zcela jistě by se  německým výsadkářům nemohlo podařit jejich ochromení a dobytí. Československé tvrze by po svém dokončení představovaly právě díky použití minometů pro útočníky překážku, kterou by bez zkušeností získaných právě na našich zradou obsazených pevnostech, mohli jen velmi obtížně zdolat.

 Prameny a literatura:

Ota Holub – Zrazené pevnosti

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Martin Ráboň , Tomáš Svoboda – Československá zeď

Josef Ďurčák -  Opevňování na Ostravsku v letech 1935 až 1938

Emil Trojan – Betonová hranice

SOA Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ- TD

Archiv autora