5 cm zvonový minomet

      ( zbraň U, B 10 )

Nejmenší dělostřeleckou zbraní vyvíjenou pro naše opevnění se měl stát 5 cm minomet určený k palbě ze střílen zvonů těžkého opevnění.  Včasné zavedení tohoto minometu do výzbroje mohlo významným způsobem posílit odolnost pevnostní linie, ale jeho vývoj začal příliš pozdě a díky složitosti celé konstrukce neprobíhal právě lehce.  Pro nedostatek času se nepodařilo  včas odstranit závady, které konstrukci minometu provázely a zdá se dokonce, že jeho projekt byl jednou z mála slepých uliček v dlouhé historii zbrojní výroby ve Škodovce.

Československá armáda v počátcích své existence disponovala několika typy lehkých minometů, ale vzhledem k jejich nedokonalosti je záhy  nahradila puškovými granátomety, a poslední z nich vyřadila  z výzbroje  v roce 1929.  Po zavedení nových pušek vz.23 a 24 systému Mauser, se však situace začala komplikovat. Granátomety mohly být použity pouze na starých puškách vz.95 systému Manlicher, což značně komplikovalo logistiku a výcvik. Zamýšlený vývoj granátometu pro pušku vz. 24 nebyl  nikdy zahájen, zřejmě pro nevalnou účinnost, a především přesnost této zbraně. Proto se znovu pozornost armádních odborníků  obrátila k malému minometu, který měl posílit výzbroj pěších rot. Dělostřelečtí specialisté MNO a důstojníci Vojenského technického ústavu nejprve uvažovali o vyzbrojení pěchoty univerzální pěchotní houfničkou, což bylo zajímavé malorážové dělo, vhodné k přímé podpoře pěchoty. V roce 1933 však došlo k přehodnocení tohoto rozhodnutí ve prospěch minometu. Proto byla Škodovka pověřena vývojem moderní zbraně na  základě konstrukce francouzské firmy Stokes – Brandt.  Nový minomet zavedený do výzbroje pod označením 8 cm minomet vz.36 díky svým výkonům podnítil zájem i o minomety jiných ráží a v projekční kanceláři Škodovky se začala mimo jiné rodit i zbraň v ráži 5 cm. V té době také vznikající Ředitelství opevňovacích prací formulovalo požadavky na pevnostní dělostřeleckou výzbroj. Vedle kasematního minometu tak byl iniciován i vývoj vrhače granátů, který měl být schopen vést palbu ze zvonů plánovaných těžkých objektů.

                                     Nelehký počátek vývoje

Zadávací podmínky pro vývoj zbraně, které jako obvykle pomáhal vytvořit Vojenský technický a letecký ústav, však velmi zkomplikovalo její vývoj. ŘOP totiž požadovalo, aby nová zbraň vystřelovala obranné ruční granáty, tedy vlastně granátomet. Důvodem byla snaha o zjednodušení logistiky, ale od počátku bylo zřejmé, že se nejedná o šťastné řešení. Především nebylo možné dosáhnout plánovaného dostřelu a účinek ručního granátu se nemohl ani zdaleka vyrovnat mině. Jako vzor přitom mohl  posloužit francouzský lehký minomet vz. 35, který zavedla francouzská armáda pro vyzbrojení těžkých objektů Maginotovy linie. Tato zajímavá zbraň byla představena skupině důstojníků, které MNO vyslalo na zkušenou do Francie a nepochybně  později ovlivnila jejich pohled na důležitost zavedení malého minometu. Škodovka pracovala od roku 1935 na vývoji rotního granátometu B6, který požadovala pěchota. Tato zbraň pak měla posloužit také jako základ pro vývoj granátometu pro opevnění. V září 1936 armáda dostala možnost vyzkoušet  jeho prototyp  na střelnici v Hľbokém. Nová zbraň však přinesla pouze zklamání. Především místo zavedených ručních granátů musela vystřelovat granáty speciální konstrukce. Tím vlastně padla jediná výhoda, která favorizovala granátomet oproti minometu. Nepodařilo se dosáhnout ani požadovaného dostřelu 800 metrů, ani požadovaného rozptylu, a vážné výhrady se ozvaly proti celé koncepci zbraně. Konstruktéři proto vystřídali i  několik ráží. První prototyp granátometu B6 měl ráži 49,8 mm, která byla později zvětšena na 50,45 mm, ale počítalo se i s ráží 40 mm.  V této fázi vývoje minometu neblaze budoucí konstrukci poznamenal požadavek, aby nová zbraň střílela granáty na krátkou vzdálenost, zatímco v rozmezí středního a maximálního dostřelu měla být použita mina. Škodovka proto připravila další prototyp, který měl nepochybně na popud ŘOP, dostřel regulovatelný změnou náměru a nikoliv regulací plynů. Na poradě odborníků ŘOP a plzeňských konstruktérů v květnu 1937, která měla rozhodnout o budoucnosti granátometu, jak byla dosud zbraň nazývána, došlo ke vznesení řady připomínek. Vojákům především vadil malý rozsah odměru a nedostatečně strmá dráha střely, nutná k ničení cílů v hluchých prostorech a zákopech. Nová zbraň měla být konstruována pro zvon typu S, který byl nejčastěji použitým pancéřovým prvkem.

                                  Konečná varianta zbraně

Ve Škodovce proběhla řada zkoušek a ověřovala možnosti uchycení zbraně ve zvonech. Zkoušela se nová lafetace a došlo i k navržení nové munice,  jak miny, tak granátu. Upravený projekt byl předložen na poradě 27. října 1937,  ale stále se nepodařilo najít optimální řešení, především pro uchycení ve střílně zvonu. Nakonec došlo k rozhodnutí použít minomety pouze k vyzbrojení zvonů pro lehký kulomet, protože ve zvonech pro kulomety těžké nebylo možné jednoduše demontovat lafetu. Práce na rotním minometu probíhaly souběžně.  Protože tato zbraň měla ve vývoji přednost, očekávali napjatě důstojníci ŘOP výsledky jejích střeleckých zkoušek konaných v listopadu 1937. Ty bohužel potvrdily tušené, totiž že střelba ručními granáty je nepřesná a neefektivní. Škodovka proto připravila nový typy min, které byly vybaveny dokonalejším typem zapalovače a umožňovaly nejmenší dostřel 30 metrů. MNO proto rezignovalo na další vývoj granátometu nebo kombinované zbraně a pro pěchotu i pevnostní útvary měly být vyráběn malý minomet. Plzeňští konstruktéři upravili projekt zbraně podle nových požadavků a v prototypové dílně se začal rodit nový minomet. Došlo také k úpravě miny, která dostala dvě náplně. Druhá náplň se při palbě na maximální vzdálenost iniciovala po vytažení závlačky. Zkušební střelby prototypu zbraně U proběhly na firemní střelnici Škodovky  11. dubna 1938, souběžně s minometem B6.  Potvrdila se možnost střelby na minimální vzdálenost 30 metrů a s novou minou bylo dosaženo dostřelu 900 metrů, což bylo hodnoceno jako dostatečné. Oba minomety  sice prokázaly životaschopnost své konstrukce, ale pronásledovala je řada závad. Nejvíce se jich bohužel projevilo  u pevnostního  minometu B10. Při zkouškách v maketě zvonu se totiž ukázalo, že závěr umístěný na pravé straně hlavně znesnadňuje manipulaci se zbraní ve stísněných prostorách. Konstruktéři tedy museli znovu projekt přepracovat a podařilo se jim závěr umístit nad osu hlavně, čímž byl tento problém vyřešen. Zároveň došlo i k několika dalším drobným vylepšením.

                  Obtížný boj se závadami a ukončení projektu

Nová zbraň, označovaná také jako zvonový minomet, měla nesporně zajímavou konstrukci. Dostřel se měnil  pomocí  ventilu, který umožňoval odvod části plynů z hlavně přes zvláštní komoru ven ze zvonu. Otevřením závěru  došlo současně k nabití nové miny připravené v nabíjecím žlabu a  tato poloautomatická funkce  dovolovala dosáhnout pozoruhodné rychlosti palby. Ústí minometu se vkládalo do střílny a upínalo pomocí jednoduchého bajonetového závěru. Náměr zůstával konstantní a odměr se mohl měnit v rozsahu 30 stupňů na obě strany od osy zbraně. Dostřel se pohyboval v rozmezí 30 až 800 metrů. Škodovka byla pověřena výrobou dvou prototypů,  které měly projít náročným zkušebním programem. Oba minomety a jednu záložní hlaveň armáda převzala v polovině srpna 1938.  První střelby  proběhly na firemní střelnici Škodovky v Nekmíři 23. srpna a program dále pokračoval střelbami ze zvonu zkušebního objektu ŘOP na střelnici v Brdech. Bohužel se však  znovu potvrdilo, že minomet je dosud nevyzrálou konstrukcí a bylo na něm třeba provést ještě řadu úprav. Nejvíce problémů bylo pochopitelně s regulátorem odvodu prachových plynů. Testování zbraně pokračovalo dále v září 1938, ale opět se nepodařilo dosáhnout uspokojivých výsledků a jeho další pokračování přerušila zářijová mobilizace. Po Mnichovu armáda o malé minomety ztratila zájem a ani Škodovka nepokračovala v jejich vývoji. Teprve v březnu 1939 se zřejmě z iniciativy výrobce, který doufal v možnost exportu,  pokračovalo ve zkouškách. Podařilo se sice docílit lepších výsledků než v minulém roce, ale všechny problémy se vyřešit nepodařilo a zbraň stále nebyla zralá k výrobě. Po okupaci prototypy ukořistili Němci, ale doklady, že by pokračovali v jeho vývoji nám scházejí. Minomet B10 i sesterská zbraň B6 se ještě v roce 1940 objevují v publikaci o historii a současnosti výroby  dělostřeleckého materiálu ve Škodových závodech, ale zřejmě se jednalo pouze o propagační tah a jejich vývoj nebyl nikdy úspěšně ukončen. Díky neujasněnosti požadavků na novou zbraň, nevhodně zvolené koncepci, ale především pro nedostatek času, se  tak Československé opevnění  bohužel muselo obejít bez zbraně, která mohla rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho odolnost.

Prameny a literatura:

Mgr Martin Dubánek – Počátky vývoje 5 cm minometu B10 – Střelecká revue 9/2009

Ota Holub – Zrazené pevnosti

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Martin Ráboň , Tomáš Svoboda – Československá zeď

Josef Ďurčák -  Opevňování na Ostravsku v letech 1935 až 1938

Emil Trojan – Betonová hranice

SOA Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ- TD

Archiv autora