Fotografie 4 cm kanonu vz.36 ze sbírek VHÚ Praha

4 cm pevnostní kanon vz.36

Zcela jistě nejúspěšnější československou dělostřeleckou zbraní předválečného období, je 4 cm kanon vz.36. Pokud jsem v minulých článcích snad až příliš nekriticky komentoval výkony a význam našich děl, o této zbrani opravdu nelze psát jinak než v superlativech a je plným právem označována za nejlepší  kanon své kategorie na světě. Jeho osudy jsou také již poměrně dokonale a podrobně zmapovány a jako zatím jediné naše dělo se dočkalo nejen vydání obsáhlejší monografie, ale dokonce i dobového předpisu k obsluze. Pokusme si tedy připomenout osudy této zajímavé zbraně.

                          Okolnosti vzniku konstrukce

Když ve Škodových závodech vzniklo na počátku roku 1935 na popud MNO oddělení pevnostních zbraní, měla tato firma již z čeho vycházet. Zkušenosti s pevnostním materiálem získala již před vypuknutím první světové války, kdy dodávala pancéřové prvky a zbraně pro výzbroj rakouských opevnění. Také vývoj malorážových děl probíhající od konce dvacátých let, který vyvrcholil zavedením protitankového kanonu vz.34 přinesl řadu zkušeností a podnětů. Zpočátku se vývoj pevnostního děla soustředil na ráži 3,7 cm. MNO však především pod vlivem francouzských zkušeností požadovalo zbraň mohutnější, a tak se postupně pozornost konstruktérů obrátila k ráži 4,7 cm. Bylo to prozíravé, protože pevnostní zbraně měly plnit pestřejší škálu úkolů než protitanková děla a menší ráže nezaručovala dostatečnou účinnost zbraně, především při použití proti živé síle. Jako základ nové zbraně byl vybrán lodní kanon ráže 4,7 cm vyřešený pro Írán. Toto moderní dělo, pro které byla vyřešena i munice, bylo rekonstruováno podle požadavků MNO a vznikl nový typ označený firemním kódem A6. Upravená hlaveň ,, íránského ” kanonu opatřená poloautomatickým závěrem, byla umístěna do improvizované lafety a osazena v maketě střílny pevnostního objektu. Tato zbraň pak byla představena zástupcům MNO a VTLÚ. Na základě jejich připomínek bylo rozhodnuto o úpravě kanonu na variantu smíšeného dvojčete kanonu s těžkým kulometem a byly objednány dva prototypy k provedení vojskových zkoušek. Na základě objednávky z března 1936 Škodovka vyrobila dvě hlavně, které byly podrobeny nejprve zkouškám na střelnici výrobce. Střelby a předvedení kanonů zástupcům vojenské zprávy dopadly natolik úspěšně, že MNO neváhalo nařídit přípravu sériové výroby, přestože ještě ani nebylo započato s vojskovými zkouškami a nebyla definitivně vyřešena lafeta zbraně. Armádní zkoušky probíhaly v létě 1936 v Hlbokém a v nově postaveném zkušebním objektu v Brdech, který umožnil definitivně vyřešit lafetaci zbraně a její umístění ve střílně. Zkoušky vyvrcholily 19. října, kdy byl kanon předveden špičkám armády v čele s ministrem obrany. 11 listopadu se závěrečných střeleb zúčastnil dokonce i prezident republiky s početnou suitou, kterému byla předvedena i nesmírně efektní rychlopalba zbraně.

 Zavedení do výzbroje a výroba první série

12. listopadu 1936 se sešla výzbrojní komise MNO, která měla schválit oficiální zavedení kanonu A6, označovaného v kódu Ředitelství opevňovacích prací L1. Jednalo se více méně o formální jednání, protože výroba ve Škodovce již několik měsíců probíhala. Komise vznesla pouze několik drobnějších připomínek a kanon byl pod označením 4 cm kanon vz.36 přijat do výzbroje. Ráže 4 cm byla v názvu použita z důvodu snahy o utajení výkonů zbraně. Oficiální svolení k sériové výrobě bylo potom vydáno 18. listopadu 1936. Původní objednávka zněla na 256 děl a 268 střílen. Větší počet objednaných střílen byl způsoben snahou vojáků nahradit v některých objektech drahé zbraně L1, méně výkonnou variantou kanonu v ráži 3,7 cm, jejíž vývoj byl dokončován. Nakonec ale byla úspora vykoupená podstatně nižšími výkony hodnocena jako zanedbatelná a ve vývoji tohoto kanonu se již dále nepokračovalo. V červenci 1937 byla pak objednávka upravena na 268 kanonů. Z nich mělo být 247 ve variantě smíšeného dvojčete s těžkým kulometem vz.35 označovaných L1 a 21 kusů označovaných Q bez spřaženého kulometu. Pro Škodovku se jednalo o velmi lukrativní zakázku. Za celou zbraň včetně střílny s náhradní hlavní a výstrojí si účtovala částku 360 000 Kč. Navíc bylo jasné, že další objednávky této zbraně jsou na dohled, neboť nesmírně ambiciózní program výstavby opevnění bude vyžadovat nové velké dodávky kanonů. Nezanedbatelná byla i možnost vývozu této zbraně spojeneckým státům, protože i tam se živě jednalo o výstavbě opevnění a jejich výzbroji. První kanony přebíral pro armádu Zbrojně technický úřad v Plzni od dubna 1937. Ještě v průběhu výroby došlo k několika změnám a zdokonalením. Především lafetace kulometu u zbraní L1 musela být upravena, protože původně použité kulomety vz.35 byly nahrazeny modernějším kulometem vz.37. Bylo také vyzkoušeno a schváleno chladící zařízení hlavně, které mělo být součástí výbavy děla. Zbraně byly dodávány tempem 28 kusů za měsíc a poslední kanony byly dokončeny v dubnu 1938. Celá objednávka byla však splněna až v srpnu 1938 dodávkou posledních záložních hlavní, které byly spolu se střílnou součástí kompletu zbraně. Dosud jsme nezmínili také střelivo vyvinuté pro kanony vz.36. Jednalo se o pancéřový granát ( průbojný ) a nárazový granát ( tříštivotrhavý ). Zatímco pancéřové granáty měly sloužit k boji s obrněnými cíli, jejichž použití proti opevnění bylo očekáváno, nárazové granáty měly být použity k boji s živou silou. Jejich účinek byl sice pozoruhodný i ve srovnání s granáty podstatně vyšší ráže, zvláště ve spojení s dosahovanou rychlostí palby, přesto panovala obava, že nebude dostatečný, při nutnosti postřelovat velkou plochu. Proto byl zahájen i vývoj kartáče, který měl sloužit především k bezprostřední obraně objektů do vzdálenosti 600 metrů. Jeho vývoj se bohužel nepodařilo dokončit, i když zkoušené vzorky dosahovaly zajímavých výsledků. Zahájen byl také vývoj šrapnelu, ale potvrdilo se, že vzhledem k malé ráži, by jeho účinek byl nedostačující a práce na tomto druhu střely byly zastaveny.

Ve službě domácí armády

Nejdříve si musíme objasnit, jaká byla úloha 4 cm pevnostního kanonu vz.36 v československém opevnění. Těžké objekty projektované podle vzoru moderních francouzských pevností byly určeny především pro vedení bočních paleb. Jednotlivé objekty, nazývané v dobové terminologii sruby, byly budovány v liniích. Jejich prvořadou úlohou bylo postřelovat pásmo překážek mezi sruby a především krýt sousední objekty. Palby hlavních zbraní proto musely mít dostatečnou hustotu a vytrvalost. Tyto podmínky ideálně splňoval právě kanon vz.36 doplněný kulomety. Projektanti ŘOP nerezignovali ani na vedení čelních paleb a pro některé úseky opevnění byla navržena pancéřová polokopule a pancéřová věž. Pro prudký spád událostí však žádný z těchto projektů nebyl realizován. Výstavba srubů těžkého opevnění byla zahájena již koncem roku 1935. První dohotovené objekty byly projektovány ještě v době, kdy nebyl kanon definitivně vyřešen a střílny nemohly být osazeny již během betonáže. Díky jejich konstrukci, složené ze dvou částí, však bylo možné je usadit zevnitř objektu a zabetonovat. Montáž zbraní začala probíhat od května 1937 a byla ukončena v září následujícího roku vlivem tragických mnichovských událostí. Montérům škodovky se podařilo osadit celkem 222 kanonů. Montáž zbraní byla dokončena u 139 srubů těžkého opevnění, z nich bylo 86 oboustranných, vyzbrojených až na výjimky dvěma kanony a 56 jednostranných. Zbylé zbraně první série byly prozatím uskladněny v Dubnici nad Váhem, nebo připraveny k namontování na Trutnovsku a Opavsku. Několik kanonů také sloužilo k výcviku vojáků a důstojníků budovaných hraničářských pluků, které tvořily posádky opevnění. Nedílnou součástí dodávek kanonů byla i příslušná munice. Škodovka začala dodávat první granáty ze svých závodů v Adamově a Dubnici, kde probíhala jejich kompletace, v srpnu 1937. Na základě definitivní objednávky z dubna 1938, mělo být dodáno 196 000 kusů pancéřových granátů a 125 000 nárazových granátů. Tuto objednávku se nepodařilo splnit ani do konce roku 1938 a poslední dodané pancéřové granáty přebírali až okupanti v polovině roku 1939. Vysoké počty objednaného střeliva byly dány očekávanou spotřebou a oprávněnou obavou, že za boje již nebude možno doplňovat střelivo ve srubech. V odolnějších objektech měla uložená zásoba granátů dosahovat až 1800 kusů na zbraň. V kritických zářijových dnech roku 1938 tvořily pevnostní kanony vz.36 nejdůležitější součást výzbroje československého opevnění. Je jisté, že především na stavebně dokončených úsecích by v rukou dokonale vycvičených obsluh dokázaly splnit své úkoly. Zcela jistě by se potvrdily jeho vynikající výkony a pro útočníky by znamenaly více než důstojného soupeře. Bohužel nesmíme zapomenout, že celý pevnostní systém plánovaný na obranu republiky, měl být dokončen až v polovině čtyřicátých let a jak dokázaly válečné zkušenosti, moderní vojenská technika definitivně odsunula pevnostní stavby a jejich výzbroj minulosti.

Od Mnichova k okupaci

Když začalo prvního října 1938 vyklízení území přičleněných na základě mnichovské dohody k Německu, byla armáda postavena před nelehký úkol. Protože se drtivá většina československých pevnostních staveb nacházela na obsazovaných územích, bylo nutné pokusit se alespoň o evakuaci jejich vybavení. Vojákům se podařilo v rekordním čase osmi dnů spolu s montéry, které poskytla Škodovka, provést úplnou demontáž výzbroje. Povedlo se tak, i když jenom nakrátko zachránit všech 267 kanonů. Pouze na Náchodsku zůstalo 33 kanonů prozatím osazeno v objektech, které se nacházely na území okleštěné republiky. V průběhu listopadu byly zbraně L1 postupně kompletovány a odesílány do Plzně. Zde se nalézala také druhá série kanonů vz.36 v pokročilém stádiu rozpracovanosti. Jednalo se o 273 děl, které MNO na základě rozhodnutí komise nechalo dokončit, protože se vzhledem k možnosti jejich prodeje jednalo o nejekonomičtější řešení. Armáda totiž na podzim 1938 disponovala několika sty vynikajícími kanony, pro které neměla uplatnění a jejich odprodej do zahraničí se jevil jako jediné možné řešení. Záhy po Mnichovu se také objevili první zájemci. Nejdříve se ozvali malodohodoví spojenci. Rumunsko projevilo zájem o 253 kusů, ale jednání se nepodařilo do okupace uzavřít a v roce 1940 s tohoto obchodu definitivně sešlo. Jugoslávie chtěla získat vedle jiného pevnostního materiálu i 20 děl vz.36, ale také teto kontrakt se neuskutečnil. V listopadu se dokonce ozval i bývalý spojenec Francie. Ta projevila zájem o koupi celé první série kanonů L1, což je pro tyto zbraně tím nejlepším vysvědčením. Francouzi totiž v té době stáli na samé špičce vývoje pevnostního dělostřeleckého materiálu a snahou získat kanony vz.36 jasně potvrdili kvalitu těchto děl.Z dalších zájemců o pevnostní kanony můžeme jmenovat například Švýcarsko a Belgii nebo řadu jihoamerických republik. Všechny plány na prodej pevnostního dělostřeleckého materiálu bohužel ukončila okupace.

Ve službách nepřítele

15. března 1939 získal Wehrmacht zdarma 228 prvotřídních pevnostních kanonů a více než 250 000 granátů. Dalších 273 děl se nacházelo již dokončeno nebo ve vysokém stupni rozpracovanosti v Plzni. Pouze 33 kanonů dočasně uložených v Dubnici nad Váhem se stalo majetkem armády Slovenského státu. I tyto zbraně se pokoušeli němci získat, ale kanony nakonec zůstaly do podzimu 1944 ve slovenských skladech. Již na jaře 1939 začali Němci s rozsáhlými zkouškami kanonů vz.36. Ty probíhaly na střelnici v Kummersdorfu u Berlína a potvrdily vynikající vlastnosti zbraně, která byla do německé armády zavedena jako 4,7 cm Pak K 36(t). Kanony se měly stát výzbrojí horečně budovaného Západního valu, který měl chránit hranice Německa proti Francii a Belgii. Němečtí ženijní odborníci navrhli pro kanony vz.36 dva druhy pevnostních objektů, které vycházely z československých pevností, ale zdaleka nedosahovaly jejich kvality a odolnosti. Do června 1940 se podařilo dokončit pouze 24 objektů. Po porážce Francie byla další výstavba pevností zastavena a kanony byly demontovány a uloženy. Děla byla potom postupně odesílána do Plzně k repasi a následně soustředěna v ženijním skladu v Pardubicích. Zde se během roku 1940 soustředilo všech 493 použitelných kanonů, včetně příslušenství a technického vybavení. Že se s kanony dále počítalo, dokazují především rozsáhlé dodávky střeliva. Nejprve byla Wehrmachtem potvrzena původní československá objednávka 196 000 granátů, která byla dokončena v roce 1939 a na počátku roku 1940 bylo objednáno dalších 160 000 granátů. Celkové dodávky munice pro kanony vz.36 během války nakonec patrně přesáhly milion kusů. Novou kapitolou v historii zbraně se stala výstavba Atlantického valu. Pro československé kanony byly připraveny typizované jednoduché pevnůstky, které ani zdaleka nesnesly srovnání s našimi sruby těžkého opevnění. V první fázi budování Atlantického valu byly stavěny mírně upravené objekty použité již na německých hranicích. Později byly pro 4,7 cm Pak K 36 ( t ) navrženy čtyři typy malých objektů, které se používaly až do vyvrcholení výstavby na jaře 1944. Celkem bylo dokončeno přes 200 těchto pevnůstek. Použití kanonů vz.36 proti vojskům spojenců v Normandi není zatím bohužel doloženo. Kanony se však podílely již v roce 1942 na odražení spojeneckého útoku na St. Nazaire. Krutou ironií pak zůstává poslední doložené bojové nasazení těchto děl. Několik kanonů bylo totiž použito v dubnu 1945 proti sovětské armádě na Opavsku, v narychlo aktivovaných srubech těžkého opevnění.Pro úplnost zbývá dodat, že po osvobození se s kanony vz.36 ještě nějakou dobu vážně počítalo. V Pardubicích bylo v roce 1948 uloženo 18 děl, pocházejících ze Slovenska, které byly ve Škodovce repasovány a předány zpět armádě. Po zrušení plánů na opevňování západní hranice byla však děla s výjimkou muzejního exempláře sešrotována. Tím končí pohnutý osud těchto vynikajících zbraní, které byly bohužel bojově nasazeny pouze na nesprávné straně fronty armádou, proti které měly být původně použity.

Samostatný pěchotní srub N - S - 82  Březinka nad Bělovsí

Máme to štěstí, že si kanon vz.36 můžeme prohlédnout nejen v expozici Armádního muzea v Praze na Žižkově, ale i přímo v několika přístupných objektech těžkého opevnění. Patrně nejzachovalejší zbraň L1 můžeme obdivovat v kasematě pěchotního srubu „ Březinka ” na Náchodsku. Zde se dokonce jedná o dělo, které bylo namontováno v této pevnosti v roce 1938. Další velmi zachovaný kanon vz.36 je umístěn v srubu K-S- 5 „U potoka ” na Králicku a v objektu MO-S 19 „ Alej ” v Darkovičkách na Severní Moravě.

Prameny a literatura:

Kolektiv autorů - Československý 4 cm pevnostní kanon vz.36

Michal Prášil - Prozatímní dělostřelecká nauka pro 4 cm kanon vz.36

Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918-1939

Lubomír Aron a kol. - Československé opevnění 1935-1938

Dr.Vladimír Kupka - Osudy čs.4 cm pevnostního kanonu vz.36

Historie a vojenství 1/1994

Mgr. Martin Dubánek - Neznámá munice pro 4,7 kanon vz.36 atm 6/2006                                                            

 SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ- TD, karton 22-24,25

Archiv autora