10 cm pevnostní houfnice vz.38

( F 3, zbraň Y )

Nejmohutnější zbraní našeho opevnění se měly stát 10 cm houfnice, zavedené do naší armády pod označením vz.38. Především díky nim, ale i díky ostatním dělostřeleckým zbraním, které posloužily nebo měly posloužit k výzbroji našeho opevnění, je tento systém řazen k nejlepším na světě.  Toto dělo přišlo bohužel příliš pozdě a československé pevnosti by v kritické době Mnichova zůstaly bez jejich podpory.

Když došlo v roce 1934 k rozhodnutí zabezpečit naše hranice pásem pevnostních staveb, jeho realizaci dostalo na starosti ředitelství opevňovacích prací. Jednou z prvních starostí tohoto orgánu, ukrývajícího se pod zkratkou ŘOP,. bylo zabezpečit pro budovaná opevnění výzbroj. Dělostřelečtí a ženijní odborníci začali řešit, jestli děla a minomety pro pevnosti nakoupit v zahraničí, a nebo jejich vývoj zadat domácímu výrobci. Nakonec zvítězilo stanovisko svěřit vývoj a výrobu Škodovce i za cenu, že dojde k prodloužení termínů dodávek. Plzeňský podnik měl sice zkušenosti s výrobou děl i pancéřových prvků pro rakousko-uherskou armádu, ale československá pevnění měla být budována podle nejmodernějších poznatků a dělostřelecká technika za posledních dvacet let udělala velký skok. Bylo tedy nutné začít v podstatě od nuly. Ve Škodovce vznikla konstrukční kancelář pevnostní výzbroje a podle specifikací sestavených ŘOP začala pracovat na vývoji nových zbraní. Protože československé pevnostní pásmo mělo z pochopitelných důvodů ležet v těsné blízkosti hranic, nepočítalo se s dalekými palbami do předpolí. Zbraní největší ráže proto měla být houfnice v ráži 10 cm a kanon ráže 8 cm.

Nelehký vznik nové zbraně

Základní specifikace pro vývoj pevnostní houfnice a kanonu stanovila porada ve Vojenském technickém leteckém ústavu v březnu 1935. Mělo jít o děla s délkou hlavně 2500 mm, svislým klínovým závěrem s poloautomatikou a kadencí až 25 ran za minutu. Houfnice měla mít dostřel 11 700 metrů a životnost hlavně musela umožnit dostatečnou přesnost do 2000 vystřelených ran. Za základ konstrukce byl vzat dělostřelecký materiál vz.30.  Souběžně probíhal vývoj kanonu i houfnice pro umístění v kasematě, které později doplnil projekt dvojice houfnic v otočné věži. Kanon byl v materiálech ŘOP označován jako zbraň X a houfnice jako zbraň Y. Konstruktéři se nejprve pustili do práce na kasematním provedení zbraní. Bylo nutné vyřešit celou řadu problémů, z nichž nejzávažnějším se zpočátku zdálo provedení střílny a rozsah náměru. Již na počátku dubna byla Škodovka schopna předložit schématické náčrty obou zbraní a vypočtené technické údaje. Projekty posuzovalo VTLÚ, ale došlo ke vznesení řady námitek, a proto musel být projekt přepracován. Nešlo však pouze o chyby konstrukce, ale požadavky armády se měnily i v závislosti na zkušenostech z budování prvních těžkých objektů a dalších zkouškách. Upravené projekty spolu s definitivním řešením lafet, střílen i vnitřním uspořádáním střeleckých místností znovu posuzovali armádní odborníci na počátku března 1936. Proti koncepci zbraně již nebylo podstatných námitek a ve Škodovce zruční modeláři připravili dřevěný model děla ve skutečné velikosti, vypracovaný do všech detailů. Ten byl v květnu předveden důstojníkům ŘOP, a protože splnil všechny požadavky vojáků, došlo k objednání kompletního prototypu houfnice a kanonové hlavně.  V rekordně krátkém čase došlo k dokončení prototypu a v říjnu již mohly být na střelnici v Hlbokém zahájeny střelby. Bohužel se ukázalo, že prototyp trpí řadou dětských nemocí, které ovšem zákonitě provázejí vznik zbraně nové koncepce. Bylo však jasné, že se jedná o zbraň nadějnou, která po odstranění nedostatků, bude zralá k zavedení do výzbroje. Prototyp procházel od počátku roku 1937 řadou interních zkoušek a postupně se dařilo odstranit většinu nedostatků. V listopadu došlo k novému kolu zkoušek na Slovensku. Současně probíhaly i zkoušky nového střeliva, které pro zbraň Škodovka vyvíjela. Jednalo se o časovaný a nárazový granát, které měl doplnit ještě šrapnel umožňující palbu přímo na ohrožené sousední pevnosti. Munice  bohužel zapříčinila další zdržení  v testování zbraně, protože došlo k předčasnému výbuchu střely v hlavni a následkem toho  k vážnému poškození děla. Další vážná nehoda, která málem skončila tragedií , postihla houfnici znovu v prosinci v průběhu pokračování zkušebního programu. Z důvodu  destrukce vratníkového válce byla zbraň opět vážně  poškozena. Tím se ale uzavřela smolná série pronásledující houfnici od počátku vývoje a v dalším průběhu testů již splnila všechna očekávání vojáků, kteří netrpělivě očekávali ukončení zkušebního programu.  Protože nebyla naděje na  urychlené dokončení  vývoje kanonu Y,  armáda o něj ztratila zájem a pozornost ŘOPu se nadále soustředila pouze na houfnici. V červenci 1938 byl program zkoušek úspěšně završen a  nová zbraň byla zavedena do výzbroje armády jako houfnice vz.38. Bylo načase, protože stavební firmy již v minulých měsících předaly armádě několik objektů, které měly být novými houfnicemi vyzbrojeny.

Úloha houfnic v československém opevnění

Nyní bychom si měli stručně přiblížit, jaké úkoly čekaly  houfnice vz.38  v našem opevnění. severní hranice Československa od Bohumína po Krkonoše měla být opevněna souvislým pásem těžkého opevnění, posílené na vhodných místech takzvanými dělostřeleckými tvrzemi. Ty měly doplňovat  a zesilovat svými palbami palebné přehrady objektů v linii a navíc  zpravidla krýt i sousední tvrz. K tomu sloužily především houfnice v kasematách dělostřeleckých srubů.  Tyto objekty tvořily nejmohutnější součást našeho opevnění.  Tři houfnice v jejích střeleckých místnostech, spolu s dvojicí houfnic v otočných věžích představovaly nejdůležitější součást československého pevnostního systému. Celkem mělo být postaveno 15 tvrzí a několik izolovaných dělostřeleckých srubů, které měly být vyrůst především na hranicích s Rakouskem. Po anšlusu totiž zůstala tato hranice nekryta a na postavení tvrzí nezbýval čas ani prostředky. V září 1938 bylo stavebně téměř dokončeno pět tvrzí a sice: Smolkov, Hůrka, Bouda, Adam a Hanička. Další tvrze se nacházely ve pokročilé fázi výstavby nebo došlo alespoň k dokončení jejich projektů. Pro  vyzbrojení dělostřeleckých srubů armáda objednala celkem 87 houfnic a jejich výroba se přednostně rozbíhala v přetížené plzeňské dělovce. Bohužel se nepodařilo do  září 1938 dokončit žádné dělo.  Po Mnichovu armáda objednávku snížila na 15 kusů a prodloužila termín dodání. Počítalo se totiž s jejich odprodejem zahraničním zájemcům.  Všechny houfnice proto  přebíral až v roce 1940 Wehrmacht. Jednu houfnici Němci použili ke zkouškám a ostatní zbraně přežily válku v pardubickém ženijním skladu. Bohužel je čekal osud mnoha podobných dělostřeleckých konstrukcí a v padesátých letech skončily na šrotišti. Dnes tak můžeme obdivovat pouze nedokonalý model této zbraně umístěný ve srubu  Zelený dělostřelecké tvrze Dobrošov, který nechali vyrobit filmaři pro natáčení filmu Dny zrady.  V kritických zářijových dnech proto jejich úlohu částečně převzaly horské kanony vz.15, které byly umístěny na dřevěných točnách pod improvizovanými přístřešky před střílnami srubů.

Dělové otočné věže

Dělová otočná věž byla nejmohutnější, a tím i nejnáročnější zbraní našeho opevnění. Její konstrukce vycházela z francouzských zkušeností a vzhledem ke své složitosti a astronomické ceně jich v československých tvrzích mělo být použito pouze několik. Konstrukční kancelář pevnostních zbraní v Plzni na ní začala pracovat až v říjnu 1935 na základě pobídky ŘOP. Škodovka sice měla určité zkušenosti i s konstrukcí otočných věží, například pro 42 cm houfnice. Základní technické zadání pro dvojici zbraní Y, umístěných v otočné výsuvné věži ale prakticky vylučovaly jejich použití. Kadence tohoto provedení houfnice měla být až 25 ran za minutu, a proto muselo být 400 ran uloženo přímo ve věži, přičemž další střelivo měly v požadované rychlosti dopravit k oběma zbraním výtahy. Doba zdvihu výsuvné části věže neměla přesáhnout 7 sekund a spuštění 10 sekund. Škodovka předložila armádním odborníkům konečný projekt věže v polovině roku 1937. Ve firemní dokumentaci se zbraň označovala F3V, krycí označení ŘOP bylo 2Y/RO. Protože několik tvrzí již stavebně pokročilo do fáze, kdy bylo nutno začít i ražbu spojovacích chodeb a šachet, MNO netrvalo na nějakých důkladných ověřovacích zkouškách, ale po drobných úpravách objednalo výrobu dvou věží, které měly zároveň sloužit jako prototypy. Projektanti ŘOP totiž potřebovali nutně přesné parametry konstrukce, aby mohly být zahájeny práce na šachtách pro takzvané dělotoče, jak byl tento zbraňový systém také nazýván v dobové terminologii. Škodovka se  snažila, aby armáda vydala zmocnění k výrobě všech plánovaných věží. Důvodem bylo   zjednodušení výroby a obava, aby nevznikla časová prodleva v dodávkách. ŘOP ale trvalo na tom, že funkčnost systémů bude nutné ověřit až po jejich smontování a důkladném vyzkoušení. Plzeňští konstruktéři odvedli dobrou práci a dělotoče by patřily mezi nejlepší zbraňové systémy své kategorie. Věž se skládala ze dvou základních celků, a sice z části pevné a výsuvné. Stabilní část tvořil mohutný předpancíř o síle 450 milimetrů sahající do hloubky 2,5 metru. Byl složen ze čtyř částí včetně podlahy mezipatra. Jádrem věže byla výsuvná část tvořená vlastní pancéřovou kopulí, vnitřní konstrukce věže se zbraněmi a stanovištěm obsluh doplněné dvěma výtahy pro dopravu munice. Pro zdvih pohyblivé části věže konstruktéři zvolili systém protizávaží, který byl ovládán elektricky stejně jako otáčení. Základní obsluhu měl tvořit jeden důstojník, dva miřiči, dva nabíječi, dva podavači, dva muži obsluhující náměr s odměrem a dva muži řídící zdvih. Pomocné družstvo se skládalo ze šestnácti vojáků starajících se o přísun a přípravu munice. Hmotnost celé zbraně dosahovala 420 tun a jednalo se o nejnáročnější zbraňový projekt, na kterém Škodovka pracovala v meziválečném období. Díky tomu, že se podařilo splnit náročné  armádní zadání, patřily by věže k nejlepším pevnostním zbraním na světě. Bohužel kritický nedostatek času pronásledující celou výstavbu našeho opevnění, způsobil, že se nepovedlo vyzbrojit československé tvrze nejúčinnější zbraní, která byla pro ně projektována. Na konci září byly obě objednané věže v pokročilém stavu výroby, ale jejich dokončení a zkušební montáž měla proběhnout až v roce 1939. První dokončená věž po smontování putovala ke zkouškám do Německa a její sestra dokončená z příkazu okupantů až v roce 1941 skončila v ženijním skladu v Pardubicích, kde jejich stopa mizí.

Prameny a literatura:

Ota Holub – Zrazené pevnosti

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Martin Ráboň , Tomáš Svoboda – Československá zed

Josef Ďurčák -  Opevňování na Ostravsku v letech 1935 až 1938

Emil Trojan – Betonová hranice

SOA Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ- TD

Archiv autora