30,5 cm námořní kanony d/45

Nejmohutnějším námořním dělem, kterým v letech Velké války disponovala rakouské námořnictvo se staly slavné Škodovácké kanony ráže 30,5 centimetru. Tyto zbraně sice díky defenzivní strategii rakouských námořních sil nedostaly mnoho šancí prokázat své kvality, ale poválečná srovnání prokázala, že patřila k nejlepším zbraním své kategorie.

Cesta Škodovky od podceňovaného výrobce námořních kanonů malé ráže až k monopolnímu dodavateli dělostřelecké výzbroje pro rakouskou marýnu byla dlouhá a trnitá. Mužem, který údajně stál za vznikem zbrojního oddělení ve Škodovce byl rakouský admirál Maximilian Daudlebsky von Sterneck zu Ehrenstein. Tento velmi schopný a prozíravý důstojník se v roce 1883 stal velitelem rakouského námořnictva a okamžitě zahájil jeho zásadní modernizaci. Především se snažil, aby se monarchie vymanila ze závislosti na zahraničních loděnicích a dělovkách. Stála za tím zkušenost z roku 1866, kdy se zúčastnil proslulé bitvy u Visu. Rakušané v ní sice přesvědčivě zvítězili, ale do boje tehdy nemohla vyplout vlajková loď, které firma Krupp odmítla dodat nejtěžší děla ráže 24 cm.                                První rychlopalná děla vlastní konstrukce Škodovka dodala námořnictvu již v roce 1891. Jednalo se o kanon ráže 4,7 centimetru, který o rok později následoval kanon ráže 6,6 centimetru. Již v roce 1891 na jubilejní výstavě představili plzeňští konstruktéři i prototyp mohutného kanonu v ráži 15 cm o délce hlavně 40 ráží Ten se poprvé uplatnil jako výzbroj nových pobřežních baterií na Jadranu a v roce 1897 si ho námořnictvo zvolilo jako výzbroj nového pancéřového křižníku Kaiser Karl VI. V následujícím roce dodala Škodovka 36 těchto děl i pro bitevní lodi třídy Habsburg a později ještě 4 kanony pro pancéřový křižník Sankt Georg. Dalším vývojem 15 cm kanonu vzniklo dělo s délkou hlavně 50 ráží, které se stalo výzbrojí bitevních lodí třídy Viribus Unitis. V Plzni byla také vyráběna námořní děla ráže 7 a 12 centimetrů, ale ta vždy stála ve stínu legendární patnáctky i když se stala základem úspěšných námořních konstrukcí v meziválečném období. 

Cesta k velkým rážím

  Rakouské námořnictvo procházelo na přelomu 19. a 20.  století bouřlivým rozvojem a pokoušelo se dohnat náskok světových mocností. Proto vznikly projekty bitevních lodí tříd Monarch Babenberg  a Erzherzog. Z každé třídy byla postavena tři plavidla a jejich těžkou výzbroj tvořila děla ráže 24 centimetrů. Třída Monarch dostala ještě zbraně od firmy Krupp, ale následující bitevníky třídy Babenberg už byly vybaveny převážně děly z Plzně. Ve Škodovce totiž usilovně pracovali na vývoji kanonů této ráže a podařilo se jim vytvořit zbraňový systém složený ze dvou kanonů umístěných v otočné věži, který byl vyzkoušen a předveden zástupcům námořnictva. Protože škodovácká konstrukce se plně vyrovnala německým dělům, došlo k objednání 24 cm kanonů pro poslední dvě lodi této třídy již v plzeňské zbrojovce. Při vývoji následující řady bitevníků pojmenované Erzherzog se již od počátku počítalo jako s hlavní výzbrojí lodí se dvěma dvojčitými věžemi konstrukce Škoda osazených 24 cm děly. Čtveřicí věží s 24 cm kanony byly vyzbrojeny i tři lodi třídy Radetzky, což byly první opravdu moderní rakouské bitevníky srovnatelné se zahraničními konstrukcemi. Jejich hlavní výzbroj však měla být v duchu doby mohutnější.                                                                                                                Ve Škodovce pozorně sledovali vývoj lodních a dělostřeleckých konstrukcí světových mocností a záhy bylo zřejmé, že s rostoucí sílou pancéřování bude nutné vyvinout i dělo značně mohutnější. Od prvních let dvacátého století se u vyspělých námořnictev světa začala prosazovat ráže 30,5 cm, která zaručovala spolehlivé prorážení pancéřů moderních bitevních lodí i na velké vzdálenosti. Hmotnost granátů děl této ráže přesahovala 400 kilogramů a jejich účinek byl nesrovnatelně vyšší než granáty ráže 24 nebo 28 centimetrů. Mohutným impulzem tohoto vývoje se stalo vyhodnocení výsledků Rusko-Japonské války. V roce 1905 také britské námořnictvo představilo svou novou bitevní loď pojmenovanou Dreadnought. Ta totiž úplně změnila celou filozofii lodního stavitelství a odsoudila všechny dosavadní konstrukce těžkých bitevníků k rychlému zastarání. Toto supermoderní plavidlo bylo vyzbrojeno deseti děly ráže 30,5 cm v pěti dvojčitých věžích a na světových mořích neměla konkurenta

Vznik legendární škodovácké třistapětky

   Rakouské námořnictvo, které v Jaderském moři soupeřilo s Italy, se pokoušelo vyrovnat světovým mocnostem. Jeho nový velitel admirál Rudolf hrabě Montecuccoli prosadil výstavbu nových bitevních lodí, které měly patřit ke světové špičce. Hlavní konstruktér Siegried Popper dostal možnost navštívit loděnice ve Velké Británii a na základě těchto zkušeností navrhl nová plavidla, která měla disponovat šesti kanony ráže 30,5 cm ve čtyřech věžích. Námořnictvo mělo odlišný názor a zvolilo variantu dvou ráží. Bitevní lodi, pro které se vžilo pojmenování třída Radetzky, měly disponovat dvěma dvojčitými věžemi s kanony ráže 30,5 cm a doplňovalo je 8 kanonů 24 cm. Zatímco čtyřiadvacítky ve dvojčitých věžích již byly vyzkoušenou a zralou konstrukcí děla ráže 30,5 bylo nutno nejprve vyvinout. Jejich konstrukcí námořnictvo pochopitelně pověřilo Škodovku, která se právě stala monopolním dodavatelem dělostřelecké  výzbroje pro rakouskou marýnu.                                                                                         Plzeňští konstruktéři stáli před nelehkým úkolem. Mohutnost nových děl, která měli vyprojektovat, můžeme dokumentovat na hmotnosti granátu, který u ráže 24 centimetrů činil 215 kilogramů, zatímco teoretické výpočty prokázaly, že nová děla musí mít hmotnost granátu 450 kilogramů. Konstrukční kancelář námořních děl ale odvedla vynikající práci a v roce 1907 mohl být zástupcům námořnictva předveden nový model děla ráže 30,5 cm o délce hlavně 45 ráží. Při úsťové rychlosti 800 metrů za vteřinu dosahovaly tyto kanony impozantního dostřelu 20 000 metrů a účinek jejich granátů byl s dosud zavedeným materiálem nesrovnatelný.                              Děla byla uložena po dvou v nové mohutné věži, jejíž konstrukce vycházela z dosud vyráběných dvojčinných věžích pro kanony ráže 24 centimetrů. Nově však musely být vyřešeny muniční výtahy a skladiště munice. První dělo bylo v roce 1908 úspěšně nastřeleno na firemní střelnici a zástupcům námořnictva mohla být předvedena i zkušebně smontovaná dělová věž osazená děly. Protože celá konstrukce plně obstála, došlo k objednání šesti kompletních věží. Ty se měly stát výzbrojí bitevníků Erzherzog Franz Ferdinand, Radetzky a Zrinyi. Jejich výroba započala ještě v roce 1908 v loděnicích Stabilimento Tecnico Triestino. Poslední loď třídy nazývané na počest slavného vojevůdce Radetzky, byla dokončena v roce 1911 a Rakousko se díky ní přiřadilo k předním námořním mocnostem.

Nejmodernější bitevníky monarchie

  Po vleklých tahanicích v parlamentu se podařilo prosadit i stavbu prvních dreadnougtů, jejichž konstrukce patřila k nejlepším na světě. Jejich konstruktéři použili odlišné řešení než u Britského vzoru a místo deseti děl hlavní ráže vyzbrojili loď dokonce dvanácti děly ráže 30,5 centimetru. Kanony byly umístěny po třech ve čtyřech věžích s rozsahem odměru 300 a 310 stupňů. Střední ráži zastupovalo 12 kanonů ráže 15 centimetrů, které doplňovalo osmnáct kanonů ráže 70 cm a dvě dělíčka ráže 4,7 centimetru. Pro všechny čtyři postavené lodě dodávala kompletní výzbroj plzeňská Škodovka a její výrobky představovaly naprostou světovou špičku. Také většina strojního vybavení a pancéřů pro první trojici lodí rovněž pocházela z Českých zemí. Lodě s názvy Viribus Unitis, která dala název celé třídě, Tegetthoff a Prinz Eugen stavěly loděnice Stabilimento Tecnico v Terstu a jejich konstrukce byla provedena v nejvyšší kvalitě. Jiný osud čekal bitevník Szent István, jehož stavba byla na nátlak Uherské vlády svěřena loděnici Danubius. Tento podnik neměl se stavbou lodí takového výtlaku dostatek zkušeností a většinu strojního vybavení dodávaly maďarské strojírny. Stavěle se proto velmi dlouho a většina prací byla odvedena ve špatné kvalitě. To se plně potvrdilo 9 července 1918, kdy byl potopen pouhými dvěma torpédy italského člunu MAS.                                 Největším trumfem rakouských dreadnoughtů byla jejich výzbroj. Uložení dvanácti 30,5 cm po třech kanonech do čtyř věží, ideálně umístěných v ose lodi umožnilo dokonalé vyvážení plavidla a zároveň dovolilo ideální využití jejich palebné síly. Umístění tří děl do jedné otočné věže však vyžadovalo vyřešení řady složitých problémů. Plzeňští technici se s ním ale vypořádali jako jedni z prvních na světě a jejich konstrukce patřila ke světové špičce. Systém výtahů pro granáty a prachové náplně byl zcela originální, stejně jako řešení jednotného náměru všech tří hlavní a jejich zaměřování. Všechny čtyři lodi třídy Viribus Unitis se tak díky své výzbroji zařadily mezi nejlepší bitevníky námořních střetnutí Velké války.         Bohužel nebo snad bohudík vzhledem k pozdějšímu světovému vývoji, nebylo rakouským Dreadnoughtům umožněno zúčastnit se větších bojových akcí. Rakouská flota byla uzavřena na Jadranu a po vstupu Itálie do války zcela izolována. Převaha nepřátelských sil byla natolik drtivá, že se po celou dobu války rakouské námořnictvo prakticky nepokusilo vyslat své nejtěžší jednotky do boje s nepřátelskými flotami Výjimku tvořil útok nejmodernějších lodí rakouského námořnictva na italské námořní základny, který byl reakcí na vstup Itálie do války po boku dohody. Při této akci, které se zúčastnily všechny tři dokončené dreadnoughty třídy Viribus Unitis, konečně předvedla škodovácká 30,5 cm děla svou drtivou účinnost. Právě jejich zásluhou bylo těžké poškození přístavních zařízení a železnic ve městě Ancona, který byl důležitou italskou námořní základnou. Následující pokus o proražení spojenecké blokády však již skončil tragicky. Během něho totiž došlo 8. června 1918 k potopení bitevníku Szent Izstván, o kterém jsme se již zmínili. Během této akce však 30,5 cm kanony nedostaly příležitost k ostřelování nepřítele.   

Neslavný konec rakouských bitevníků

 Smutným epilogem legendárních rakouských dreadnougtů se stalo potopení bitevní lodi Viribus Unitis italskými potápěči 2. listopadu 1918. Podle posledního rozkazu císaře Karla totiž měla tato loď připadnout vítěznému Srbsku. Protože se s tím Italové nemohli smířit, poslali své potápěče bitevník zničit, a toto plavidlo potopili minami vlastně již po ukončení války. Zbývající dvě lodi této třídy vyzbrojené děly z Plzně získala jako kořist Itálie a Francie. Loď Tegetthoff Italové sešrotovali ve dvacátých letech, ale její vynikající děla uložili do skladů, kde se možná nacházejí dodnes. Francouzi použili poněkud bez rozmyslu kořistní plavidlo Prinz Eugen jako cílovou loď pro cvičení námořního dělostřelectva, přesto že svými parametry překonávala lodě francouzské. Když byla v roce 1922 pří námořním cvičení potopena nebyl to žádný úspěch francouzských zbraní, protože plavidlo se nemohlo bránit a proslulé škodovácké 305. již nemohly promluvit.                                                V Plzni sice vznikla ještě mohutnější námořní děla ráže 35 centimetrů, ale ta již nebyla použita jako námořní kanony a několik jich bojovalo pouze v provizorních lafetách na pozemních válčištích. Tím se však neuzavřela kapitola vývoje námořního dělostřelectva ve Škodovce, a přesto že plzeňští konstruktéři již nedostali příležitost vyvíjet nejtěžší námořní děla, dodávala plzeňská dělovka například výzbroj pro nové jednotky jugoslávského námořnictva. V meziválečném období pak vznikly rovněž projekty vynikajících 12 cm děl a 10,5 cm těžkých protiletadlových námořních kanonů. Za války dokonce Škodovka vyráběla v  i kanony střední ráže pro německou Kriegsmarine, ale jednalo se  pouze o děla německých vzorů. Po válce se již nepodařilo navázat na přerušenou tradici výroby těžkých námořních kanonů. Stalo se tak ovšem hlavně díky tomu, že éra bitevních kolosů definitivně skončila v posledním roce druhé světové války.