9 cm minomet vz.17
28. 2. 2013
9 cm minomet vz.17
9 cm lehký minomet vz.17 byl až do roku 1936 základním typem minometu československé armády a ještě v roce 1938 tvořila důležitou součást výzbroje pěších jednotek. Nevynikal sice výkony, ale jednalo se o minomet spolehlivý, s jednoduchou obsluhou, který pomohl vycvičit tisíce mužů a udržet kontinuitu minometné výzbroje v naší armádě.
Vznik zbraně
Když při obléhání Port Arturu použila ruská armáda poprvé v historii minomety, nikdo zřejmě netušil, že byl položen základ nejrozšířenější dělostřelecké zbrani dvacátého století. Náčelník dělostřeleckých dílen kapitán Gobjato upravil několik hlavní nadbytečných lodních kanonů ráže 47 milimetrů a umístil je do improvizovaných lafet. Po ruské porážce tato zbraň prakticky upadla v zapomenutí. O její znovuvzkříšení se postaraly první měsíce Velké války. Když se armády ukryly do neproniknutelných zákopových systémů a válka ustrnula na mrtvém bodě, pocítila všechna bojující vojska absenci zbraně, která by mohla podporovat pěchotu ve všech fázích boje. Jednalo se především o ničení překážek, krytých palebných postavení a úkrytů. Pro tento účel se nejlépe hodily minomety, které díky jednoduchosti své konstrukce mohly být dostatečně lehké, aby mohly být neseny pouze silami obsluhy a vedly palbu přímo ze zákopů. Již v prvních měsících války se objevily různé druhy bombometů, vrhačů granátů a vrhačů min. Zkoušely se nejrůznější systémy, mezi nimiž nechyběly ani kuriozity typu prakového vrhače nebo bombometů na stlačený vzduch. Z těch pokročilejších konstrukcí se teprve postupně začaly rodit skutečné minomety. I rakousko-uherská armáda začala zkoušet nové zbraně a v průběhu roku 1915 bylo v její výzbroji zavedeno již několik typů minometů. Ještě v roce 1914 se začala zabývat konstrukcí těchto zbraní i plzeňská Škodovka. V době kdy už byly vcelku ujasněny taktické požadavky na použití minometů její konstrukční oddělení dělostřeleckých zbraní postupně vypracovalo několik projektů, z nichž nejúspěšnější byl přijat do výzbroje armády pod označením 9 cm minomet vz.17. Jednalo se o zbraň dobrého světového průměru, která se v poli velmi osvědčila. Byl to minomet s drážkovanou hlavní nabíjený zezadu, snadno rozložitelný do čtyř jednotek o hmotnosti 28 až 38 kilogramů, které mohly být přenášeny mužstvem. Jeho rozměry umožňovaly umístění přímo v zákopech první linie a snadný pohyb po bojišti. Doprava na větší vzdálenosti byla vyřešena naložením na káru nebo vůz. Výrobně se jednalo o jednoduchou zbraň, která mohla být rychle vyráběna ve stokusových sériích. V její konstrukci nebylo použito žádných nedostatkových surovin, což ve druhé polovině války hrálo důležitou roli. Do října 1918 bylo v Plzni vyrobeno více než 1100 minometů a armáda je nasadila s velkým úspěchem především na italském bojišti. Zkušenosti však ukázaly, že střela o hmotnosti 6 kilogramů nestačí ke zničení odolnějších úkrytů a armáda požadovala výkonnější zbraň. V Plzni proto použili osvědčené koncepce 9 cm minometu a pouhým zvětšením jeho konstrukce vytvořili 14 cm minomet vz.18, jehož výkon mimo dostřelu překonával lehké polní dělostřelectvo. Této zbrani se ale budeme věnovat v samostatném článku.
Počátky služby v naší armádě
Okolnosti zavádění 9 cm minometu vz.17 do výzbroje naší armády jsou dosti nejasné. V jinak pečlivě vedené kronice Zbrojně technického úřadu Plzeň, který přebíral dohotovená děla pro československou armádu nenacházíme o minometech vz.17 žádnou zmínku a stejně je tomu i v kronice zkušebních střelnic zbrojního oddělení Škodových závodů. Budeme se proto bohužel částečně pohybovat v rovině dohadů a spekulací. V listopadu 1918 se v Plzni nacházela dokončená série 9 cm minometů. Poslední vyrobená zbraň měla podle dělové knihy výrobní číslo 1101. Část z nich již zcela jistě nebyla přejata rakousko-uherskou vojenskou správou a několik těchto zbraní určitě převzala vznikající československá armáda. V prosinci 1919 bylo totiž v její výzbroji evidováno 14 minometů vz.17. V jarních měsících roku 1919 bylo prokazatelně vyrobeno 58 minometů, ale schází nám doklad o jejich nastřelení a převzetí armádou. V roce 1921 však již bylo ve výzbroji armády 212 minometů. Zdá se tedy, že armáda převzala ve Škodovce zbytek minometů poslední válečné série. Jednalo se pravděpodobně o 154 zbraní. Zbývajících 58 kusů do plánované válečné potřeby, stanovené na 212 kusů, si nechala armáda nově vyrobit.
V československé armádě byla zpočátku většina minometů zařazena do výzbroje Minometného pluku 351 ve Stodu u Plzně. Tato jednotka vznikla přejmenováním z minometného oddílu v roce 1920. Pluk měl pro celou armádu zajišťovat výcvik obsluh minometů a ověřovat jejich taktické použití v praxi. Toto řešení se však ukázalo jako značně nepraktické a pluk byl v roce 1924 zrušen. Minomety vz. 17 byly potom zařazeny v rámci minometné čety, do technických rot pěších pluků. Několik minometů používaly i horské pluky a hraničářské prapory. Úloha minometů byla v československé armádě značně podceněna a lehké minomety vz.17 zůstaly až do roku 1936 jedinou minometnou výzbrojí pěších jednotek. Na počátku dvacátých let sice armáda zkoušela 5 cm minomety a několik kusů ověřovací série i krátký čas používala, ale jednalo se pouze o nevýznamnou epizodu. Situace se začala měnit až v polovině třicátých let. O nový pohled na minomet se zasloužil především příklad vyspělých zahraničních armád, které zaváděly do své výzbroje tisíce moderních minometů, založených v drtivé většině na systému Stokes - Brandt. Československá armáda si bohužel pro neujasněnost koncepce podpory pěchoty nadlouho uzavřela cestu k modernímu minometu. Pod tlakem světové módy podporovaným vytrvale monopolním dodavatelem dělostřelecké výzbroje plzeňskou Škodovkou se naše armáda upnula na univerzální pěchotní dělo. To mělo plnit úkoly minometu, pěchotního i protitankového děla. Nejlehčí minomety pak měl nahradit puškový granátomet. I když v průběhu rozsáhlých a dlouhotrvajících zkoušek vznikla řada zajímavých dělostřeleckých konstrukcí, nikdy se nepodařilo splnit zadání a vyvinou univerzální dělo palebné podpory. Hlavní štáb nakonec rozhodl pod hrozbou zhoršující se mezinárodní situace, že do výzbroje bude zaveden minomet moderní koncepce a protitankový kanon. O tomto vývoji se zmiňuji především proto, že v v jeho průběhu došlo i na 9 cm minomet vz.17. Při honu za univerzálností byla zkoušena i poněkud kuriózní myšlenka, použít minomet jako lehké dělo. Zezadu nabíjený minomet totiž umožňoval, při použití zvláštní opěrky, nouzově i přímou střelbu a toto řešení se ověřovalo i na střelnici. Při pohledu na masivní ložiště a těžkou hlaveň minometu nám ale musí být jasné, že tento návrh nemohl mít úspěch. V rámci zkoušek ale došlo k zavedení a vyzkoušení přídavné náplně číslo 4, pomocí níž došlo k podstatnému prodloužení dostřelu až na 1920 metrů.
Až k trpkému konci
Jak jsem se již zmínil, po zrušení minometného pluku 351 se drtivá většina minometů vz.17 stala výzbrojí technických rot pěších pluků. V mírové organizaci pluku se nacházela minometná četa o dvou družstvech. Zbývající zbraně byly uloženy v augumentačních skladech a válečné rezervě. 9 cm minomety tak tvořily dlouho jedinou organickou dělostřeleckou výzbroj naší pěchoty. Jakou úlohu při podpoře pěšího pluku mohla sehrát dvojice těžkopádných a notně zastaralých minometů v manévrové válce netřeba zdůrazňovat. Na druhou stranu tyto zbraně pomohly udržet kontinuitu minometné výzbroje pěchoty a vycvičit stovky záložníků. Se vznikem rot doprovodných zbraní u pěších pluků na podzim 1935 se pak minomety staly do příchodu minometů vz.36 výzbrojí jejich minometné čety. S postupujícím přezbrojováním na nové zbraně putovaly minomety vz.17 do skladů, ale stále tvořily válečnou rezervu. Měly totiž posloužit jako výzbroj mobilizačních dvojčat pluků, kde pro ně bylo dostatek vycvičených obsluh. Že se s nimi stále počítalo, dokazuje výkaz výzbroje ze září 1938, který uvádí přidělení všech minometů vz.17 útvarům. Po Mnichovu však jejich úloha v československé armádě definitivně skončila, neboť armáda měla dost moderních zbraní. Protože jejich zastaralost byla zřejmá, nepočítalo se už s jejich odprodejem do zahraničí a byly určeny ke zrušení. Wehrmacht po obsazení zbytku českých zemí ukořistil 212 minometů spolu s 35924 minami. Jeden minomet údajně zůstal na Slovensku, kde podle výkazů zůstalo také 8020 min. Německá armáda pravděpodobně nepoužívala minomety ani k výcviku a jejich stopy ve víru válečných událostí zcela mizí. Do dnešních dnů se bohužel patrně nezachoval žádný 9 cm minomet vz.17 a tuto pozoruhodnou zbraň můžeme obdivovat pouze na starých fotografiích.
Technický popis
9 cm minomet vz.17 je zbraň systému Škoda určená k přímé podpoře pěchoty. Skládá se z hlavně se závěrem uložené v pevné lafetě, ložiště a zaměřovače doplněného libelovým quadrantem.
Hlaveň: je rýhovaná ocelová mannesmanova roura opatřená závěrem pro nabíjení zezadu.
Lafeta: je pevná doplněný náměrovým a odměrovým zařízením a zaměřovačem.
Ložiště: je dřevěné, opatřené kováním a čtyřmi držadly k přenášení
Miřidla: se skládají ze zaměřovače a libelového quadrantu.
Střelivo: 9 cm vrhací mina vz.17 a 9 cm nábojka pro miny vz.17.
Obsluha: je tvořena pěti muži.
Doprava: je prováděna silami obsluhy v pěti jednotkách o hmotnosti 28 až 38 kilogramů, nebo naložením na káru, taženou jedním koněm.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939
VHA Praha, Fond Předpisy ČS a Slov, předpis D – XI – 15
SOA Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ- TD
Archiv autora
Tabulka technických údajů
Ráže minometu
mm
90
Hmotnost minometu v palebném postavení
kg
132
Hmotnost částí rozloženého minometu
kg
28 - 38
Délka hlavně
mm
810
Délka hlavně ( ráží)
mm
9
Rozsah náměru
stupňů
+ 45 až +70
Rozsah odměru
stupňů
135
Počet dílčích náplní
-
4
Maximální dostřel s náplní 4
m
1920
Maximální dostřel s náplní 3
m
1175
Maximální dostřel s náplní 2
925
Maximální dostřel s náplní 1
m
575
Minimální dostřel
m
265
Úsťová rychlost střely
m/s
160
Hmotnost střely
kg
6,2
Rychlost palby
ran/min
10
Obsluha
mužů
6
Portrét
