14 cm minomet vz.18
10. 3. 2013
|
14 cm hrubý minomet vz.18
14 cm hrubý minomet vz.18 byl zbraní pozoruhodných výkonů, která patřila v době svého vzniku ke světové špičce. Bohužel nebylo pokračováno v jeho vývoji a modernizační snahy se dotkly pouze způsobů jeho přepravy. V období největšího ohrožení republiky, proto už byl zastaralý a jeho použitelnost v moderní pohybové válce byla značně omezená. Tento minomet však až do září 1938 tvořil jádro těžké minometné výzbroje československého dělostřelectva a do příchodu 8 cm minometu vz.36 i nejpočetnější složku minometné výzbroje naší armády. Jeho osudy si tedy zaslouží alespoň krátké připomenutí.
Okolnosti vzniku konstrukce
Zavedením 9 cm minometu vz.17 získala rakousko-uherská armáda zbraň, jejíž konstrukce a výkony plně vyhovovaly tehdejším podmínkám. Jednalo se o minomet relativně lehký, snadno rozložitelný a s dostačujícím balistickým výkonem pro zákopovou válku. První zkušenosti z jeho nasazení na frontě potvrdily jeho kvality, především odolnost a jednoduchost konstrukce. Jediné vážnější připomínky se týkaly účinnosti min, které nestačily na ničení odolných krytů a pozorovatelen. Rakouská vojenská zpráva proto na základě prvních zkušeností od jednotek formulovala požadavky na těžší minomet o větším účinku miny a prodlouženém dostřelu. Jeho ráže byla na základě zkušeností a výpočtů stanovena na 14 centimetrů. Konstrukce se měla podobat 9 cm minometu vz.17. Dostřel 15 kg těžkou minou při počáteční rychlosti 190 m/s měl dosáhnout 2650 metrů. K dalším požadavkům patřila jednoduchá rozložitelnost a hmotnost jednotlivých břemen, dovolující snadné přenášení silami obsluhy. Konstrukční oddělení Škodovky podle zadání provedlo potřebné výpočty a vypracovalo projekt nové zbraně. Za základ konstrukce byla použita osvědčená koncepce 9 cm minometu, patřičně zesílená pro požadované balistické hodnoty. Práce probíhaly poměrně rychle a v letních měsících roku 1918 armáda dostala k vyzkoušení první minomety ověřovací série. Jejich nasazení na italské frontě bylo mimořádně úspěšné a pod tlakem válečné situace bylo urychleně rozhodnuto o zahájení sériové výroby. Zbraň však ještě nebyla definitivně vyřešena a pravděpodobně v té době došlo k zvýšení hmotnosti miny na 16,5 kg. Rozhodnuto nebylo ani o způsobu dopravy. Podle válečných zkušeností byla upřednostněna dvoukolová kára, která slibovala větší pohyblivost v obtížném terénu, při menší zranitelnosti. Na základě kar vz.15 a vz.17 byla zkonstruována nová kára speciálně pro minomet vz.18, ale k jejímu řešení se vyskytla řada výhrad. Nejzávažnější se jevil příliš velký rozchod kol. Pro horský transport totiž rakouská armáda požadovala maximální rozchod 950 mm, který umožňoval jízdu i po úzkých horských stezkách. V Maďarsku vyráběná kára měla však rozchod 1100 mm a navíc trpěla nestabilitou danou nerovnoměrně zatíženými koly. Proto nebylo toto vozidlo později přijato do výzbroje československé armády.
Výroba minometů nebyla zavedena pouze v Plzni, ale i u firmy Brand a Lhuillier v Brně, která se také ve druhé polovině války zabývala konstrukcí minometů. Jejich výrobou byly pověřeny podobně jako u minometů vz.17 i některé další strojírny v monarchii, což umožňovala jeho relativně jednoduchá konstrukce a nenáročnost výroby. Žádná zbraň z rozběhnuté sériové výroby se však už na frontu nedostala a mimo zkušební série nebyl žádný 14 cm minomet bojově použit.
Zavedení do výzbroje
Okolnosti zavádění 14 cm minometů do výzbroje československé armády provází několik nejasností. Převrat zastihl velkou část minometů vz.18 v Plzni a Brně v pokročilém stadiu rozpracovanosti. Ve Škodovce se nacházela stokusová série těchto zbraní těsně před dokončením a podobný počet minometů byl rozpracován i u firmy Brand - Lhuillier v Brně. Pod tlakem válečných událostí na Slovensku MNO zoufale hledalo moderní dělostřeleckou výzbroj a k velké radosti obou výše zmíněných firem došlo i na 14 cm minomety vz.18. Dělostřelečtí odborníci na vznikajícím MNO správně vyhodnotili možnosti minometů střední ráže, označovaných v dobové terminologii jako hrubé a doporučili jejich zavedení do výzbroje. V Plzni tedy byla dokončena v průběhu roku celá stokusová série a zbraně s výrobními čísly 1-100 převzal pro armádu Zbrojně technický úřad v Plzni. Z výkazu výzbroje k 29. prosinci 1919 je však patrné, že armáda disponovala k tomuto datu pouze 66. kusy. V následujícím roce bylo podle pečlivě vedené kroniky ZTÚ Plzeň převzato dalších 50 minometů z obnovené výroby. Vzhledem k tomu že československá armáda měla celkem ve výzbroji 240 kusů hrubých minometů, zbývajících 90 zbraní bylo zřejmě převzato od brněnského výrobce. V materiálech Škodových závodů však nacházíme pouze zmínku o nastřelení první stokusové série. S jejich nastřelování v Plzni souvisí zajímavá vzpomínka autora kroniky zkušebních střelnic zbrojního oddělení Ing. Hynka. Protože v rakousko-uherské armádě nebyly pro 14 cm minomet zpracovány střelecké tabulky, bylo nutné je na základě pokusných střeleb vytvořit. Maximální dostřel minometu však přesahoval možnosti staré střelnice a jiná nebyla k dispozici. Nouzově byla proto využita plocha borského letiště a pozice minometu byla umístěna za areálem Škodovky u Nové hospody ve Škvrňanech. Palba byla tedy vedena přes zastavěné území a vzhledem k charakteru zkušebních střeleb se muselo jednat o věc velmi neobvyklou.
Pro minomety vz.18 bylo také nutné vyřešit způsoby dopravy, neboť kára původního rakouského vzoru nevyhovovala. Touto otázkou se vojenská správa zabývala již od roku 1919 a u jednotek vyzbrojených hrubými minomety proběhla řada zkoušek a pokusů. Bylo navrženo několik vozů a kár, ale žádná z těchto konstrukcí zcela nevyhovovala přísným požadavkům zbrojního odboru MNO. Až v roce 1926 bylo schváleno a zavedeno do výzbroje vozidlo, vyprojektované Škpt. Bestrem za spolupráce VTÚ. Jednalo se o jednotnou káru, do níž bylo možné uložit buď jednotlivé části rozloženého minometu, nebo střelivo. K přepravě jednoho minometu sloužily tři káry. Na jedné byla převážena vrchní lafeta a hlaveň, na druhé spodní lafeta a třetí kára sloužila k přepravě čtyř truhlíků s pohotovostní municí.
Služba minometů v naší armádě
Jak jsem se již zmínil, vznikající československá armáda dostala první hrubé minomety vz.18 již v roce 1919. Počítalo se s nimi od počátku jako se zbraní armádní dělostřelecké zálohy a byly zařazeny do výzbroje samostatných baterií podřízených vyšším dělostřeleckým jednotkám. Později vznikl minometný oddíl 351, který byl od 15 července 1920 reorganizován a přejmenován na Minometný pluk 351. U této jednotky podléhající přímo velitelství zemského dělostřelectva pro Čechy byla soustředěna většina minometů zavedených do výzbroje a měla sloužit k výcviku a ověřování taktického použití minometných jednotek. K základní výzbroji pluku pochopitelně patřily především 14 cm minomety vz.18. Většina těchto zbraní byla ale uložena ve skladech a výcvik probíhal pouze v rámci několika baterií. Československá armáda se zavedením 240. hrubých minometů přiřadila k armádám s nejpočetnější minometnou výzbrojí střední ráže. Bohužel je také pravdou, že si s těmito minomety příliš nevěděla rady a jejich úloha v mobilizačních plánech se postupně stále snižovala. Když byl Dělostřelecký pluk 351 v červenci 1924 zrušen, byly výcvikem obsluh hrubých minometů pověřeny horské dělostřelecké oddíly. S minomety vz.18 se však stále počítalo a tvořily součást dělostřelecké zálohy přidělované jednotlivým armádám. V podmínkách manévrové války nemohly 14 cm minomety, které vznikly na základě specifikací pro jiný druh konfliktu, již sehrát vážnější úlohu. Přesto se s nimi nadále počítalo a ještě za mobilizace v září 1938 byly aktivovány čtyři oddíly. Každý oddíl byl tvořen třemi bateriemi po čtyřech minometech. Celkem tak bylo zařazeno v mobilizační sestavě československé armády 48 minometů vz.18. Oddíly hrubých minometů byly podřízeny jednotlivým armádám. Mobilizační dislokace I. oddílu není známa. II. oddíl hrubých minometů byl umístěn v Kostelci na Hané, III. oddíl s krycím názvem Višeň byl přidělen Hraničnímu pásmu XV a konečně IV. oddíl s krycím názvem Ořech se nacházel v okolí Brna. Po Mnichovu úloha hrubých minometů vz.18 definitivně skončila. Pro jejich nezpochybnitelnou zastaralost byly určeny k brzkému vyřazení a ani se nepočítalo s jejich prodejem. V březnu 1939 získali Němci celkem 216 hrubých minometů vz.18 spolu se 7925 kusy munice. Na Slovensku zůstala výzbroj dvou oddílů a 1278 min. Nemáme žádný doklad, že by Wehrmacht tyto minomety bojově použil a jejich stopa mizí ve víru druhé světové války. Stejně je tomu i s minomety které získala Slovenská armáda. Po osvobození na našem území nezůstal žádný minomet vz.18 a bohužel se žádná zbraň tohoto typu nedochovala ani jinde ve světě.
Technický popis
14 cm minomet vz. 18 se používá ke střelbě na živé cíle, zákopy a opevněná postavení. Hodí se i k boření staveb a ničení drátěných překážek. Jedná se o zbraň se sklopnou hlavní, dnovým závěrem, vrchní lafetou s náměrovým ředidlem, spodní lafetou s ložištěm a zaměřovačem.
Hlaveň: je ocelová trubka se zesíleným ústím a dvěma prstenci. Skládá se z hladké nábojní komory, kuželového přechodu a rýhované části s 24. lichoběžníkovými rýhami.
Závěr: je dnového typu. Součástí závěru je spouštěcí páka, spoušťové tlačítko a pojistník.
Lafeta: se skládá z vrchní lafety s náměrovým řididlem a ze spodní lafety s ložištěm.
Miřidla: sestávají ze zaměřovače pro minomety a libelového kvadrantu.
Doprava: Minomet je pro přepravu rozložen do dvou jednotek, a sice na hlaveň s vrchní lafetou a spodní lafetu s ložištěm. Jednotky se nakládají na univerzální minometnou káru. Nouzově může být minomet přepravován na lehkém dělostřeleckém voze a na krátké vzdálenosti i silami obsluhy.
Střelivo: tvoří 14 cm ostrá mina vz.18 a 14 cm ostrá nábojka pro miny vz.18.
Obsluha: se skládá z šesti mužů a sice z velitele, miřiče, střelce, pomocníka a dvou podavačů.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939
Jiří Fidler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci
Republiky československé
Pavel Minařík, Pavel Šrámek
Dělostřelectvo československé armády v době
vyvrcholení mnichovské krize – HV 1/2001
Vojenské technické zprávy
Naše Vojsko 1928- 1938
VHA Praha, fond Předpisy ČS a Slov, předpis D-IV-15b, D-I-20
SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD
Archiv autrora
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
