6,6 cm lodní kanon vz.30

Ojedinělou dělostřeleckou konstrukci z výzbroje naší armády představuje lodní kanon vz.30, který tvořil výzbroj hlídkové lodi President Masaryk. Škodovka sice vyrobila pouhé čtyři kanony tohoto vzoru, ale vzhledem k tomu, že toto dělo je neodmyslitelně spojeno s chloubou československé dunajské flotily, patří mu pevné místo v historii našeho dělostřelectva.

Mladá Československá republika dostala  v počátcích budování své armády do vínku i silnou námořní a lodní tradici. Tisíce Čechů totiž prošly službou u rakouské maríny a v bojích, které provázely zrod našeho státu, námořníci vždy patřili k elitním jednotkám. Nebylo proto náhodou, že na MNO vznikl dokonce námořní odbor a techničtí důstojníci s námořní praxí stáli rovněž u zrodu československých obrněných jednotek.  Silný vliv této ,, námořní loby ̎ se projevil i v organizaci říčních  jednotek. V roce 1919 vznikly dva lodní oddíly. První byl dislokován v Litoměřicích, ale jeho existence neměla dlouhého trvání a byl při první reorganizaci armády zrušen. Mnohem zajímavější osudy provázely druhý oddíl sídlící v Bratislavě. Tato jednotka měla důležitý úkol související s obranou Československého úseku Dunaje, tedy části státních hranic, která byla ve dvacátých letech nejvíce ohrožena. Tomu odpovídala i jeho organizace, vybavení a výzbroj. Začátky tohoto útvaru nebyly jednoduché, ale postupně byl oddíl reorganizován na prapor o čtyřech rotách. Nejsilnější postavení měla lodní rota, která tvořila jádro jednotky. Její vybavení v počátcích organizace bylo tristní, ale postupně se jí podařilo vyzbrojit základní lodní technikou, která byla  nejprve reprezentována především vlečnými čluny. Bohužel se nepodařilo získat žádnou bojovou loď z výzbroje zaniklé monarchie. Vynikající rakouské monitory a hlídkové lodi si totiž rozebrali po porážce maďarských komunistů Rumuni a Jugoslávci. Bylo tedy nutné sáhnout k improvizaci. V ústeckých loděnicích na Labi zůstaly po rozpadu Rakouska-Uherska dva větší čluny, původně určené k lovení cvičných torpéd. Tato plavidla byla improvizovaně vyzbrojena dvěma horskými kanony vz.15 na pivotových lafetách a dvěma těžkými kulomety. Čluny označené Omd1 a Omd 2 se tak staly prvními skutečnými bojovými loděmi československé armády. V Ústí nad Labem vzniklo také několik dalších lodí pro bratislavský prapor, především strážních člunů. Všechna tato plavidla včetně poměrně velkých strážních člunů MS - 5 a MS - 6, byly na Slovensko dopraveny po železnici. Vlečné čluny lodnímu praporu dodávala loděnice v Komárně, která se dostala pod vliv Škodových závodů.

Zrození legendy

Již od poloviny dvacátých let bylo jasné, že čluny Omd jsou pouhým provizoriem a jejich dřevěné trupy nemají při souboji se skutečnou bojovou lodí šanci. Po složitých jednáních došlo v roce 1927 k rozhodnutí objednat pro Dunaj reprezentativní hlídkovou loď, která by byla schopna širokého spektra činností, včetně boje s monitory protivníka. Její konstrukcí byla pověřena Škodovka, a postavena měla být loděnicí v Komárně. Plzeňští konstruktéři z lodní kanceláře vzali za základ nového plavidla Rakousko –Uherskou hlídkovou loď třídy Wels. Tato plavidla, dodávaná budapešťskou loděnicí Danubius, představovala to nejlepší co se na Dunaji v letech války plavilo a čtyři postavená plavidla tohoto typu  dosáhla řady bojových úspěchů. Na jaře 1928 vznikl projekt lodi o délce 47,5 metru, největší šířce 6metrů. Celkový výtlak dosahoval úctyhodných 214 tun, ale ponor se přitom podařilo udržet na hodnotě 1,07 metru. Palubu chránil pancéř o síle 5 milimetrů a dvě moderní britské turbíny měly umožnit dosažení rychlosti až 26 kilometrů v hodině. Škodovy závody obdržely oficiální objednávku na dodání plavidla v únoru 1929 s termínem předání v roce 1930. Bohužel stavba této lodi byla na hranici schopností konstruktérů i loděnice, a proto došlo k velkému zpoždění v dodávce plavidla. Loď byla spuštěna na vodu v roce říjnu 1930 a termín jejího dokončení a předání se posunul až na říjen následujícího roku. Vojáci však s plavidlem za které měli zaplatit částku bezmála sedm milionů korun, nebyli vůbec spokojeni a nepřevzali ho. Loď se musela podrobit rozsáhlé rekonstrukci, která spočívala především ve výměně turbín za silnější a rozsáhlým úpravám trupu. Teprve v srpnu 1932 proběhlo v Bratislavě po náročných zkouškách oficiální předání plavidla armádě. Československé říční loďstvo tak získalo reprezentativní vlajkovou loď , která jistě ne náhodou obdržela jméno Prezidenta zakladatele, i když bylo značně neobvyklé pojmenovat plavidlo po žijící osobnosti.

Kanony vz.30

Úmyslně jsem zatím vynechal dělostřeleckou výzbroj nové  československé  lodi. Škodovka patřila v předválečném období k největším výrobcům námořních děl a dodala také kanonovou výzbroj pro hlídkové lodi Wels. Tu tvořily dva dvojčité kanony ráže 66 milimetrů, umístěné v otočné věži. Ráže šedesát šest milimetrů je pro vnitrozemské státy neobvyklá, ale patří k tradičním námořním kalibrům. Úkolem těchto děl byl především boj s malými plavidly nepřítele a jejich ráže je výsledkem kompromisu mezi účinkem střely, dostřelem a požadovanou vysokou rychlostí palby. Později k úkolům těchto kanonů přibyl i boj s letadly, pro který se díky svým výkonům neobyčejně hodily. Plzeňští konstruktéři tedy za základ výzbroje lodi Prezident Masaryk vzali osvědčené věže s dvojící kanonů ráže 6,6 centimetru. Zbraň byla vyřešena jako dvouhlavňová, přičemž hlavně byly umístěny ve společné kolébce. Závěry byly vertikální, klínové s mechanickým odpalováním pomocí ruční nebo nožní páky,  doplněné obvyklými pojistkami. Každá hlaveň měla svou kapalinovou brzdu a zpruhový vratník. Největší změnou oproti původnímu vzoru bylo zvýšení náměru až na 85 stupňů, což mělo umožnit efektivní použití kanonů proti letadlům. Pro děla byla také vyprojektována nová mířidla osvětlovaná elektricky. S využitím dálkoměru, který byl součástí výzbroje plavidla, bylo možné  provádět i daleké palby na hranici dostřelu  a  kanony mohly  vést rovněž nepřímou střelbu. Lafeta současně tvořila nosnou část kostry věže, která byla chráněna pancéřem o síle 10 milimetrů. Dostřel kanonu byl vypočten na úctyhodných 11,5 kilometru a efektivní výškový dostřel při protiletadlové palbě dosahoval téměř sedm kilometrů.  Děla  byla vyřešena jako dvouúčelová, ale jejich prioritním úkolem byl boj s plavidly nepřítele a živou silou na břehu. Pro kanony byla vyvinuta i nová munice. Jednalo se granáty pancéřové, nárazové a časovací. Prototyp věže s oběma kanony byl vyroben v roce 1930 a po náročných zkouškách, pro které bylo objednáno také 206 granátů, došlo k oficiálnímu zavedení zbraně pod názvem 6,6 cm kanon vz.30. Druhá věž byla předána armádě v roce 1931 a v tomtéž roce došlo k jejich namontování. Výzbroj plavidla doplnily ještě dvě věže s dvojicí 7,92 kulometů vz.24. Pro kanony armáda objednala v roce 1931 celkem 804 cvičných a 5900 ostrých granátů. Dělostřelecká výzbroj lodi Prezident Masaryk bývá často předmětem kritiky. Kanonům vz.30 je nejčastěji vytýkána omezená účinnost palby proti letadlům a nízký účinek střely daný ráží. Je však nutné si uvědomit, že v době kdy vznikal projekt lodi, nebyly k dispozici automatické protiletadlové kanony střední ráže a vzhledem k výtlaku plavidla a jeho konstrukci bylo nutné sáhnout ke kompromisům. Pozdější bojové nasazení lodi v německých službách přesvědčivě dokázalo, že ještě ve druhé polovině války stačily kanony vz.30 na plnění všech bojových úkolů, které loď čekaly.

Další osudy plavidla

Loď President Masaryk se stala chloubou ČS dunajské flotily a její vůdčí lodí. Zúčastnila se řady cvičení a prodělala několikery ostré střelby. Vyvrcholením její služby v naší armádě se stal Mnichov, kdy loď spolu s ostatními plavidly Vodního praporu úspěšně blokovala tok Dunaje a byla připravena k obraně Bratislavy. Po vzniku Slovenského státu převzali Němci všechna větší plavidla bývalé dunajské flotily a President Masaryk odplul do Lince, kde došlo k jeho přejmenování na Bechelaren.  Loď  byla okamžitě zařazená do stavu německé Donauflottile a  výzbroj ještě doplnil 20 mm protiletadlový kanon na místě zadní kulometné věže. Její první bojovou akcí se stala účast na přepadení Jugoslávie, kde doprovázela flotilu minolovek. Po vypuknutí války se sovětským svazem působila loď v oblasti Železných vrat na dolním toku Dunaje, kde bránila říční plavbu před útoky partyzánů. V roce 1943 se Bechalaren podrobila zásadní rekonstrukci. Díky tomu že turbíny nahradily dva ponorkové diesly, mohly být odstraněny rozměrné komíny a jejich místo zaujal čtyřhlavňový 20 mm protiletadlový kanon. Zadní kanon na pozici demontované kulometné věže, nahradilo PL dělo ráže 37 milimetrů. Hlavní výzbroj však zůstala zachována. Znovu se loď vrátila do služby v dubnu 1944. Nejtěžší zkouškou pro loď a její zbraně se staly urputné boje u Budapešti v lednu 1945. Zde kanony vz.30 vystřílely veškerou zbývající munici, ale loď vyvázla bez většího poškození, což je při drtivé převaze sovětského letectva v této fázi války vynikajícím vysvědčení pro její konstrukci i výzbroj. Ještě v dubnu 1945 došlo k demontáži obou věží s kanony vz.30, pro které se již nepodařilo obstarat další střelivo, a na jejich místo byly instalovány dva 88 mm PL kanony. Do bojů však loď již nezasáhla a 10 května se její posádka vzdala Američanům. Plavidlo bylo odzbrojeno a internováno. Teprve v roce 1947 došlo k předání lodi zpět do republiky. Dlouho se zvažovalo její opětovné vyzbrojení a uvedení do plavbyschopného stavu. V roce 1954 však došlo k jejímu vyřazení z výzbroje a trup lodi dosloužil v komárenských loděnicích jako ponton. V roce 1976 byl žalostný zbytek plavidla sešrotován. Obě věže s kanony vz.30 zmizely kdesi ve víru války a tak nám zbývají jen fotografie této zajímavé dělostřelecké konstrukce.

Prameny a literatura:

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939

Ivo Pejčoch –  Československé lodní vojsko 1918 – 1959 . Historie a vojenství 4/2012