7,5 cm lehký kanon vz.1897

Dnes se zaměříme na zbraň, která se stala zřejmě nejznámější dělem dvacátého století a možná dokonce i celých novodobých dějin.  Všichni, kdo se zajímají o historii nebo vojenskou techniku se jistě setkali se zmínkami o tomto legendárním kanonu, málokdo však ví, že tato zbraň tvořila rovněž součást výzbroje naší armády a v letech druhé světové války dokonce  tento kanon používali i dělostřelci našich jednotek ve Francii a Velké Británii. Toto dělo sice nehrálo v československém dělostřelectvu významnou úlohu, ale je součástí jeho historie a zaslouží si alespoň stručné připomenutí.

Vznik zbraně

Prudký rozvoj dělostřelecké techniky v poslední třetině devatenáctého století vyvrcholil všeobecnou snahou vyvinout použitelný systém brzdovratného zařízení, které by účinně eliminovalo zpětný ráz při výstřelu. To mělo přinést řadu výhod, a především prudce zvýšit rychlost palby. V evropských zbrojovkách vznikla řada konstrukcí, které se bohužel neukázaly životaschopné a nebo byly přijaty s nedůvěrou. Prvenství v nevyhlášených závodech světových mocností tak nakonec získala Francie. Na pokyn generála Matieu, který působil jako ředitel dělostřeleckého odboru ministerstva války, byl v roce 1890 iniciován vývoj „ rychlopalného kanonu”. Práce na nové zbrani neprobíhaly zcela hladce a teprve když byl vedením projektu v roce 1892 pověřen zkušený dělostřelecký odborník, podplukovník Deport, podařilo se dovést konstrukci k úspěšnému konci. V létě 1894 byl za přísných bezpečnostních opatření představen prototyp kanonu, který však ještě trpěl řadou nedostatků. Teprve za přispění dalších zkušených odborníků, kteří vystřídali na sklonku roku 1894 Deporta, se podařilo konstrukci zdokonalit a dovršit program náročných zkoušek. Za otce zbraně je nicméně považován podplukovník Deport, který prosadil takzvaný dlouhý zákluz hlavně. Na jaře 1898 mohl být kanon zařazen do výzbroje pod označením 75 mm kanon vz.1897. Na základě rozsáhlých objednávek se rozeběhla sériová výroba nového děla prakticky ve všech významných státních i soukromých dělovkách a na přelomu století se tak francouzské dělostřelectvo stalo rázem nejmodernějším a nejmohutnějším na světě. Kvalitativní skok, který znamenalo zavedení tohoto kanonu do služby vynikne zejména srovnáním této zbraně s jeho potencionálním protivníkem, kterým by byl především německý kanon M 96. Francouzské dělo dokázalo zasypat cíl až 20 mířenými ranami v minutě a obsluha mohla být částečně kryta lafetovým štítem, zatímco německý kanon dokázalo při srovnatelném dostřelu vypálit maximálně 10 mířených ran, protože zbraň bylo nutné vždy znovu zaměřit. Velký pokrok znamenalo také zavedení jednotného náboje, kdy střela byla pevně zalisována v nábojce. Zvyšovalo se tím sice opotřebení hlavní, ale díky novému časovacímu přístroji, který byl součástí výbavy děla, se podařilo významně zrychlit přípravu munice a nabíjení. Při zkouškách se podařilo dokonce vypálit 32 ran v minutě. Není divu, že kanon včetně příslušenství se stal přísným státním tajemstvím a kolem jeho prozrazení se rozpoutala známá Dreyfusova aféra, která významně ovlivnila moderní dějiny Francie. Přesto, že se v průběhu prvního desetiletí dvacátého století podařilo všem významným světovým armádám vyrovnat francouzský náskok, vstupovala země galského kohouta do bojů Velké války s vysokou sebedůvěrou, neboť panovalo přesvědčení, že kanon MLe 1897 je univerzální dělostřeleckou zbraní, která spolu s kulomety ovládne bojiště. Bohužel se i v tomto případě ukázalo, že generálové se připravují především na minulou válku. Ve válce roku 1870 by tato zbraň opravdu bojišti kralovala. Pro masy nekryté pěchoty a jezdectva znamenal kanon pálící vysokou rychlostí smrtelnou hrozbu. Již první boje Velké války však potvrdily, že lehké polní kanony jsou sice dobré zbraně, ale rozhodně nemohou plnit všechny úkoly ve prospěch bojujících jednotek a bylo nutné urychleně zahájit výrobu těžších děl schopných vést palbu vrchní skupinou úhlů. Kanony vz.1897 však až do konce války tvořily nejpočetnější součást výzbroje francouzského dělostřelectva a staly se jeho nejuniverzálnější součástí. Tato děla na speciální lafetě sloužila i k boji s letadly, vznikla jeho pevnostní  úprava a dokonce posloužilo jako výzbroj prvních francouzských tanků. 

Další osudy kanonů vz.1897

Ještě v letech Velké války zařadila do své výzbroje kanony vz.1897 také  Británie, Itálie a dokonce i Spojené státy. V poválečném období se  pak tato zbraň dostala do výzbroje mnoha dalších států v Evropě i ve světě. Dále také probíhal její vývoj a zdokonalovala se rovněž munice. Ve Francii byl kanon upraven pro motorickou přepravu a tato verze opatřená novou nápravou a mohutnými diskovými koly nesla označení model 1897/33. Stal se také základem pevnostních zbraní, které tvořily výzbroj budovaných opevnění. Jednalo se o kanony vzor 1929 a 1932 určené k výzbroji kasemat srubů těžkého opevnění, a dokonalejší kanon se zkrácenou hlavní model 1932R, který byl použit i v otočných pancéřových kopulích. Ještě v roce 1940 tvořilo 4500 kanonů jádro francouzského lehkého dělostřelectva, ale v průběhu  bitvy o Francii se jasně prokázalo, že budoucnost polního dělostřelectva patří lehkým houfnicím a kanony se osvědčily především jako účinné zbraně proti obrněným vozidlům. Toho využili Němci, kteří se již v prvních dnech tažení do Ruska přesvědčili o tom, že jejich protitankové kanony nestačí na moderní sovětské tanky. Protože ve skladech zahálely tisíce ukořistěných kanonů M 1897, použili jejich zesílených hlavní opatřených úsťovou brzdou, které osadili na lafetu 5 cm Pak vz.38. Vzniklo tak dělo  pozoruhodných výkonů, které představovalo nejúčinnější protitankovou  zbraň Wehrmachtu, dokud nebyl  vyroben dostatečný počet nových 7,5 cm Pak 40. Celkem bylo takto upraveno 3590 kanonů, které sloužily u jednotek až do posledních dnů války. Také ve Spojených státech, kde byla zavedena licenční výroba kanonů vz.1897, tvořila tato děla ještě v předvečer války důležitou součást výzbroje a  došlo i  k jejich pronikavé modernizaci.   Takto upravené zbraně opatřené rozevírací lafetou, byly označovány jako vzor 1897A2 a A4. Když Američané hledali vhodné dělo pro své nové tanky, posloužily jim tyto kanony jako základ pro konstrukci moderního tankové výzbroje. V USA došlo i k unikátní úpravě kanonu, který posloužil jako výzbroj letounu B 25 Mitchell. Tato letadla se pak stala v Pacifiku pohromou pro japonské lehké lodě, a kanon vz.1897 tak znovu potvrdil univerzálnost své konstrukce. Z dalších uživatelů těchto děl musíme jmenovat Polsko, kde probíhala rovněž jeho licenční výroba. Zbraně označované zde armata polowa wz.1897 prošly podobnou rekonstrukcí jako ve Spojených státech a vedle houfnic wz.14/19 tvořily základ výzbroje lehkého dělostřelectva. Kanony byly dále zavedeny v armádách Irska, pobaltských států, Portugalska, Rumunska, Řecka, Španělska a mnoha dalších.. Celkem bylo vyrobeno více než 17000 zbraní všech verzí. Kanon vz.1897 se tak stal nejproslulejším a nejrozšířenějším kanonem první třetiny dvacátého století.

V Československé armádě

Když se v květnu 1919 utkala rodící se československá armáda s maďarskými bolševiky, ukázalo se, že  tento konflikt by mohl být osudný pro mladou republiku. Přesto že náš stát disponoval díky plzeňské Škodovce moderní dělovkou světové proslulosti, nebyla s to rychle zajistit dostatek moderní dělostřelecké výzbroje. Pod dojmem hrozivé situace na Slovensku se důstojníci francouzské vojenské mise odhodlali bez konzultace s MNO objednat větší množství dělostřeleckého materiálu a příslušné munice z francouzských zdrojů. Kontrakt vedle 10,5 cm kanonů vz.13 a 15 cm houfnic vz.15 zahrnoval také 42 polních kanonů          vz. 1897. Rozhodně se nejednalo o děla zastaralá a Francouzi s nimi měli z války ty nejlepší zkušenosti. Bohužel se jednalo o materiál, který pocházel z rušeného skladu v Miláně a měl za sebou válečné nasazení. Velmi nespolehlivou se ukázala především munice, ale i některá děla vykazovala velké opotřebení. Navíc se jednalo o zbraně, které představovaly nesourodý prvek ve výzbroji naší armády, a velké problémy způsobovalo také logistické zabezpečení. Děla měla tvořit výzbroj armádního sboru generála Podhajského, který se formoval na Moravě k podpoře vojsk bojujících na slovenském bojišti. Bohužel první kanony obdržely sborové dělostřelecké pluky až v létě, dávno po ukončení bojů. V průběhu reorganizace armády na počátku dvacátých let se kanony staly výzbrojí dělostřeleckého pluku 54, který náležel k armádní dělostřelecké záloze. Tato jednotka dislokovaná v Bratislavě měla ve své výzbroji francouzské kanony až do roku 1930. V tomto roce nabídlo MNO Škodovým závodům k odprodeji 38 zbraní včetně kolesen a hlomozen i s veškerým příslušenstvím, ale pro opotřebovanost materiálu z chystaného obchodu sešlo a děla byla uložena v augumentačních skladech. V Období největšího ohrožení republiky ve druhé polovině třicátých let se s kanony stále ještě počítalo, protože pro mobilizované dělostřelecké jednotky scházel dostatek moderního materiálu a dokonce pro ně byla objednána munice. Doklady o jejich použití za mobilizace nám scházejí, ale je velmi pravděpodobné, že tvořily výzbroj některého ze záložních pluků. V březnu všech 38 kanonů ve skladech ukořistili Němci. Podruhé se kanony M. 1897 staly výzbrojí našich dělostřelců ve Francii v roce 1940. Dvacet dva kanonů tvořilo výzbroj dělostřeleckého pluku 1.československé pěší divize, ale tato jednotka do bojů již nestačila zasáhnout. V rámci našich jednotek budovaných ve Velké Británii působil krátce i dělostřelecký oddíl vyzbrojený kanony vz.1897 z amerických dodávek. Po skončení války na našem území zůstalo několik kanonů Pak 97/38 a ty byly i  krátce přijaty do výzbroje. Bohužel na počátku padesátých let došlo z důvodu unifikace a logistických potíží k jejich vyřazení.

Prameny a literatura:

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Christ Chant – Dělostřelectvo

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Ian Hogg – Dělostřelectvo dvacátého století

Ian Hogg – Anti- aircraft artillery

Archiv autora

Technický popis

7,5 cm lehký  kanon vz.1897 je dělo se skluznou hlavní, šroubovým závěrem, hydraulickou brzdou, pneumatickým vratníkem, chobotovou lafetou, lafetovým štítem a kolimátorovým zaměřovačem.

Hlaveň: je vyrobená z chromniklové oceli. Vývrt má 24 drážek s progresívním stoupáním závitu a na konci je opatřena dvěma úsťovými háky, které mají zabránit úplnému vyjetí hlavně nazad.

Závěr: je excentrický, šroubový typu Nordenfeld s pojistkou.

Lafeta: se skládá z vrchní a spodní lafety. Vrchní lafeta se zákluzovými lištami pro hlaveň obsahuje brzdovratné zařízení  tvořené třemi válci a je spojena s kolébkou.  Kolébka nese zaměřovací zařízení a segment náměrového a odměrového ústrojí. Spodní lafeta je vyrobena z lisovaného ocelového plechu.  Na ní je upevněn lafetový štít, náprava s koly a  sedátka obsuhy.  Je ukončena mohutným rydlem, které zajišťuje stabilitu děla.

Zaměřovač: je tvořen jednoduchým kolimátorem.

Obsluha: se skládá ze šesti mužů.

Doprava: kanon se spojil s kolesnou a vznikl tak dělový povoz. Hlomozna, určená k přepravě munice, spojená s kolesnou vytvořila muniční povoz. Oba povozy byly taženi šestispřežím.