10 cm lehká polní houfnice vz.14

    10 cm houfnice vz. 14  patří k nejúspěšnějším  konstrukcím, které se zrodily u firmy Škoda. Toto dělo bylo nejen nejlepší zbraní své kategorie nasazenou v bojích velké války, ale zásadně zasáhlo i do všech bojů provázejících vznik naší republiky. Proto měla tato zbraň velký význam pro naši armádu a její modernizovaná varianta tvořila jádro našeho dělostřelectva až do kritického roku 1938 Ze všech plzeňských děl tato houfnice také  dosáhla největšího rozšíření ve světě a její konstrukce ovlivnila celou jednu kategorii dělostřelecké techniky.

  Firma Škoda se vývojem houfnic zabývala již od počátku století. Plzeňští konstruktéři totiž pozorně sledovali vývoj dělostřelecké techniky a prozíravě se mimo kanonů začali zabývat i těmito děly. Rakouská armáda měla totiž ve výzbroji pouze nevelké množství 10 cm lehkých polních houfnic a 15 cm těžkých houfnic vzor 99. Jednalo se o materiál, který vznikl ještě na konci devatenáctého století, a děla proto rychle zastarala. Obě zbraně měly staré typy lafet bez štítů a nebyly ještě vybaveny brzdovratným zařízením, ani moderním typem zaměřovače. Svoje první typy lehkých houfnic proto Škodovka připravila již v prvních letech dvacátého století. Zbraně označované ve firemní dokumentaci jako vzor 1902 a 1903 byly již moderními děly se zákluzem hlavně, ale u armádních představitelů žádný zájem nevzbudily. Podle jejich názoru bylo totiž o výzbroji houfnicových baterií nadlouho rozhodnuto. Zlom ve vývoji polních houfnic ale přinesla Rusko- japonská válka. Tento konflikt, ve kterém proti sobě bojovaly dvě mohutné, a relativně moderně vybavené armády přinesl pro dělostřeleckou techniku řadu nových výzev. Především se ukázalo, že kanony s plochou drahou střely a nízkým účinkem granátu nemohou spolehlivě ničit kryté cíle. Bojující vojska se totiž poprvé v historii ukryla do spleti zákopů a krytů, které bylo mnohdy nutné ničit nepřímou palbou. K té se ovšem mnohem lépe hodily houfnice, které zpravidla používaly i těžší střely s větším účinkem. Jako první správně vyhodnotilo příčiny své porážky ve válce Rusko a oslovilo světové zbrojovky s požadavkem na šestipalcovou ( 152 mm) polní houfnici.  Škodovka v roce 1908 odeslala ke srovnávacím zkouškám do Ruska prototyp zbraně pozoruhodných výkonů, a i když dělo v ostré konkurenci neuspělo, znamenal jeho vývoj další impulz k pokračování prací na zdokonalení polních houfnic. Plzeňští konstruktéři se však zaměřili především na lehké polní houfnice, u nichž si slibovali větší exportní úspěchy. Od roku 1910 přicházela každý rok Škodovka s novými modely, které bezúspěšně nabízela i domácí armádě. Zlom ve vývoji tohoto typu materiálu znamenala až návštěva čínské a turecké nákupní komise. Podle jejich požadavků pak v předvečer světové války vznikly dva typy lehkých houfnic, které již patřily ke světové špičce.

                                        Zrod legendárního děla

  Když rakouská armáda utržila první výprask na srbské a později i na ruské frontě, ukázalo se, že jednou z příčin těchto debaklů je i zastaralost a nízký počet houfnic u polních baterií. Lehké kanony totiž nedokázaly splnit všechny palebné úkoly při podpoře pěchoty ve všech fázích boje, a nepočetné houfnice M.99, které navíc nedisponovaly dostatečným dostřelem, nemohly tuto situaci zvrátit. Rakouský erár proto zabavil v Plzni houfnice vyrobené pro Čínu a neváhal dokonce zrušit i objednávku děl pro Turecko, které stálo na straně Centrálních mocností. Dvacet již vyrobených děl, označených jako 10,5 cm houfnice M.14 T, bylo dokonce na frontu odesláno přímo z Terstu, kde již byly naloženy na palubě lodi mířící do Turecka. Zbytek objednávky v počtu šestnáct kusů pak převzala armáda přímo v Plzni. Přesto že se jednalo o materiál netypických ráží a upravený podle požadavků orientálních zákazníků, na frontě se velmi osvědčily. Rakouští dělostřelci projevili spokojenost především s ,,tureckýmˮ typem a na základě zkušeností s tímto dělem vypsala výzbrojní komise požadavky na vývoj nového typu lehké houfnice pro polní baterie. Specifikace byly sice z praktických důvodů podřízeny použití již zavedené munice, ale jinak byly v podstatě šity na míru škodovácké houfnici vyvinuté pro Turecko. Základním požadavky na novou zbraň tedy byla ráže 10 cm, hmotnost střely 16 kg a úsťová rychlost 340 m/s.  Měla však být opatřena hlavní ze zušlechtěného bronzu, kterou by dodávala státní zbrojovka AZF. Její důležité rozměry a základní charakteristiky musely ovšem být shodné s hlavní ocelovou. Díky zkušenostem s exportními houfnicemi mohla připravit Škodovka prototyp nové zbraně v rekordním tempu a ještě v roce 1914 byly nastřeleny dva prototypy pro zkušební baterii. Jednalo se o všestranně moderní děla, do jejichž konstrukce se již mohly promítnout i první zkušenosti z bojiště. Úprav doznala především lafeta, která obdržela štít doplněný vrchní a spodní sklopnou, lafetovými sedátky pro obsluhu a blatníky. Kola byla dřevěná loukoťová s ocelovými obručemi.  Součástí vrchní lafety byla kolébka, v níž byla uložena kapalinová brzda a zpruhový vratník. Doplňovaly ji vyvažovače, zákluzový rozvod, odměrové a náměrové řididlo. Bronzová hlaveň byla opatřena moderním typem vodorovného klínového závěru konstrukce Škoda se samouzávěrem a  spušťadlem typu  Erhardt.  Miřidla tvořil nezávislý zaměřovač, doplněný panoramatickým dalekohledem. Pro dělo byla připravena i nová vozidla. Jednalo se o pancéřovanou hlomoznu, kolesnu a muniční vůz baterie. Pro dopravu se dělo připřahalo ke kolesně a spolu tvořily dělový povoz. Hlomozna, opět spřažená s kolesnou stejného typu, pak utvořila muniční povoz. Obě vozidla byla tažena šestispřežím těžkých dělostřeleckých koní a díky nízké hmotnosti a dobrému rozvržení zátěže na nápravy dosahovala spřežení pozoruhodné pohyblivosti i v obtížném terénu. Pro houfnici bylo připraveno i nové střelivo, a sice modernizovaný typ granátu a nový typ šrapnelu včetně nábojky.

                        Zavedení do služby a houfnice v boji

  Po nastřelení a úspěšných interních zkouškách byly dva prototypy houfnic opatřené již bronzovou hlavní nabídnuty armádě k vyzkoušení a na konci roku 1914 byly jako zkušební baterie odeslány na frontu. Děla se v boji velmi osvědčila a k jejich konstrukci nebylo vážnějších připomínek.  Proto mohla být nová houfnice urychleně zavedena do výzbroje pod označením 10 cm Felhaubitze M.14. Okamžitě také mohla být vystavena první rozsáhlá objednávka. Přesto, že Škodovka byla již od prvních dnů války enormně vytížena, 10 cm houfnice dostal vysokou prioritu, a již na jaře 1915 mohly být formovány první baterie vyzbrojené novým materiálem. V průběhu roku 1915 bylo v Plzni nastřeleno a následně předáno armádě úctyhodných 350 houfnic, které našly své uplatnění především na nově vzniklé italské frontě. Rozsáhlejší použití houfnic v obtížném alpském terénu však přineslo několik poznatků, které vedly k úpravě konstrukce lafety. Rakouská armáda totiž tradičně vyžadovala, aby děla bylo možné rozložit pro horský transport. V Plzni proto upravili zbraň tak, aby bylo možné jednoduše sejmout ze spodní  lafety hlaveň s kolébkou a následně i štít s vrchní lafetou. Spodní lafeta byla doplněna ostruhovým kolečkem a obě zbývající části zbraně, včetně příslušenství děla a munice, se přepravovaly na kárách. Všechny jednotky děla upraveného pro horský transport  měly být  taženy dvojspřežím koní v tandemu, aby se mohly přesunovat po úzkých horských cestách. Tento způsob přepravy děla se však v praxi příliš neosvědčil. Ve Škodovce proto připravili novou konstrukci horské houfnice využívající všech základních celků feldhaubitze M.14. Toto dělo zavedené pod označením Gebirgshaubitze M.16 se tak na dlouho stalo nejlepší horskou houfnicí na světě.

                                           Nejlepší rakouské dělo

  Bez přehánění můžeme tvrdit, že houfnice M.14 se staly nejlepší lehkou polní houfnicí Velké války a ještě dlouho po jejím skončení patřily ke světové špičce. Neznamená to však, že by se jim vyhnuly problémy, které zpravidla provázejí zavedení nové moderní zbraně. Především se ukázalo, že bronzové hlavně dodávané vídeňským Arzenálem sice mají stejnou nebo dokonce větší trvanlivost než ocelové, ale problém byl s nekvalitní municí z válečné výroby a především s nábojkami. Bronzové hlavně totiž díky své pružnosti vykazovaly větší problémy s vytahováním méně kvalitních nábojek. U houfnic z prvních výrobních sérií se také mnohem častěji vyskytovalo roztržení hlavně vlivem předčasného výbuchu časované střely. Nedostatek barevných kovů nakonec vedl v roce 1916 k ukončení výroby bronzových hlavní, čímž se většina problémů podařilo vyřešit. Vídeňský Arzenál jich však dokázal v průběhu necelých dvou let vyrobit údajně  4688 a do konce války měla tedy většina houfnic M.14  hlavně bronzové, i když průběžně docházelo k jejich výměně. Výroba a kompletace děl probíhala zpočátku pouze ve Škodovce. Ta v průběhu války dodala armádě 1704 kompletních houfnic, ale k nim pouze 669 hlavní. Pro enormní vytížení plzeňského závodu se na výrobě této zbraně podílely i další strojírny. Mimo pobočný závod Škodovky v uherském Rábu, kde výroba probíhala ještě dlouho po skončení války, montovala houfnice i strojírna bratří Böhlerů, která nakonec vyráběla i hlavně. Ta dokonce zkompletovala více děl než plzeňský závod a menší množství lafet předala armádě i strojírna v sedmihradské Rešici. Údaje o celkovém počtu vyrobených děl se liší, ale pravděpodobně významně přesáhl 4000 kusů. Pro dělo byl podle požadavků z fronty vyvinut i nový granát vz.15 a také plynový granát. Od počátku války bylo totiž  Rakousko - Uhersko odkázáno pouze na dodávky plynového steliva z Německa. V  roce 1918 proto začala výroba granátů plněných bromkyanem, označovaným jako látka C, který se vyráběl mimo jiné i v kolínské Draslovce. 10 cm Granát o hmotnosti 16,6 kg,  obsahoval 1044 g otravné látky. Nová munice byla použita při poslední ofenzivě na Piavě v červnu 1918, ale vcelku s malým úspěchem. K dalšímu pokračování dělostřeleckých plynových útoků pak již nebyla příležitost. 10 cm houfnice M.14 tvořily od poloviny války jádro lehkého polního dělostřelectva a po jeho reorganizaci v roce 1918  již hrály rozhodující úlohu, protože na jednu baterii vyzbrojenou kanony připadaly dvě baterie houfnic. U rakouských dělostřelců byl tento typ děla velmi oblíbený. Houfnice primárně určené pro nepřímou palbu a disponující větším dostřelem, mohly totiž vést palbu z dokonale zamaskovaných krytých postavení, která poskytovala obsluhám větší bezpečí a komfort. Jejich ovládání bylo relativně jednoduché a díky nízké hmotnosti střely nebyla obsluha děla vystavena takové zátěži, jako u těžších kusů. To vše přispělo k neobyčejně kladnému hodnocení této zbraně, což se výrazně odrazilo i v jejich poválečných osudech.

                                     Ve službách naší armády

  Začněme naší armádou, pro kterou měly také 10 cm houfnice velký význam. Když se v posledních týdnech roku 1918 začala rodit československá branná moc, trpěla zoufalým nedostatkem dělostřeleckého materiálu, ale díky firmě Škoda se podařilo tento hendikep rychle odstranit. Protože řada důstojníků české národnosti sloužila u rakouských dělostřeleckých jednotek, je pochopitelné, že na základě svých pozitivních zkušeností preferovali vyzbrojení polního dělostřelectva především lehkými houfnicemi. Není proto divu, že mezi prvními  děly, které ve Škodovce převzala armáda, byly houfnice M.14 označované v naší armádě 10 cm lehká polní houfnice vz.14. V prosinci byly k rodícím se útvarům naší branné moci odeslány první dvě děla a výroba houfnic nadále pokračovala s vysokou prioritou. Na počátku roku 1919 objednalo MNO první sérii 83 kusů houfnic. Již v  roce 1919 tak mohla předat Škodovka nově vzniklému Zbrojně technickému úřadu v Plzni 34 nových houfnic a 28 zbraní stejného typu, které se ve škodovce nacházely v opravě. V následujícím roce převzala armáda 53 houfnic vz.14, ale od podzimu již začala výroba modernizovaných houfnic, označených jako vzor 14/19. Po reorganizaci Čs. branné moci v roce 1920 byla válečná potřeba houfnic vz.14 stanovena na 288 zbraní a spolu s válečnou rezervou měla armáda disponovat 372. děly. Tohoto počtu se sice nepodařilo dosáhnout, ale celkový počet houfnic zařazených v naší armádě se blížil počtu 200 kusů. Několik baterií si totiž s sebou přivezly dva dělostřelecké pluky italských legií a desítky zbraní včetně velkého množství munice se podařilo výhodně koupit v Rakousku. Od roku 1920 začínají přicházet k útvarům modernizované houfnice z nové výroby označené jako vzor 14/19. Škodovka totiž poměrně jednoduchou cestou upravila konstrukci zbraně. Prodloužením hlavně a zavedením nového střeliva se podařilo významně prodloužit dostřel, který byl jediným výraznějším nedostatkem této zbraně, aniž by se výrazně snížila pohyblivost děla. Nově vyrobené zbraně postupně nahradily houfnice vz.14 u dělostřeleckých pluků. Teprve po dosažení plánovaných stavů děl  vz.14/19 u útvarů pak došlo k rekonstrukci houfnic starého vzoru, která byla spojena rovněž s opravou lafet a celkovou revitalizací zbraně. Lehké polní houfnice vz.14/19 se pak staly základním typem ve výzbroji našeho dělostřelectva až do roku 1938.

                                    Houfnice v zahraničí

   Po zhroucení Rakouska – Uherska zůstalo na frontách velké množství houfnic M.14, které se díky svým kvalitám staly vyhledávanou kořistí vítězů. Nejvíce jich zůstalo na alpské frontě a Italové je okamžitě zařadili do své výzbroje, protože zbraní podobných kvalit nedisponovali. Dobře však znali jejich účinnost, o které se přesvědčili v mnoha bojích od počátku války. Celkem získali 1339 houfnic, které zařadili k útvarům pod označením Obice da 100/17 modello 14. Tato děla tvořila základ italského polního dělostřelectva prakticky až do kapitulace v roce 1943 a stovky těchto děl úspěšně bojovaly v Habeši, Španělsku,Libijské poušti a nakonec i při obraně Apeninského poloostrova. Britové, kteří snad až příliš kriticky hodnotili bojeschopnost italských jednotek, mnohokrát vyjádřili respekt k bojovým hodnotám polního dělostřelectva vyzbrojeným škodováckými děly, což je pro tyto zbraně tím nejlepším vysvědčením. Modernizované Obice 100/ 17 pak sloužily u italského dělostřelectva až do šedesátých let. Druhým největším uživatelem houfnic M.14 byl kupodivu německý Wehrmacht. První děla tohoto typu získal po anexi Rakouska. Tato nástupnická země starého mocnářství si totiž pro své ozbrojené síly nazývané Bundesheer ponechala všechny povolené lehké houfnice, které tvořily jádro jeho polního dělostřelectva. Zbraně ukořistěné německou armádou v Rakousku, dostaly s německou pečlivostí označení 10 cm  leFH14(ö) zatímco bývalé italské houfnice byly zavedeny pod označením 10 cm leFH 315 (i). Celkem se jednalo o více než 300 děl a Němci v boji použili především děla zabraná Italům po jejich kapitulaci.1938.. 10 cm houfnice získala jako kořist také Jugoslávie, která si ve třicátých letech nechala svá děla upravit na vzor 14/19 jako naše armáda. Pro úplnost musíme uvést ještě další uživatele škodováckých houfnic M.14, kterými bylo Španělsko a Rumunsko. Ve Španělsku zanechal část svých děl italský expediční sbor bojující na straně frankových povstalců, který na vrcholu svého působení na Iberském poloostrově disponoval 260 lehkými houfnicemi. Nejméně čtyři děla také ukořistila vládní vojska a rovněž je nasadila do bojů. Nikoliv poprvé tak bojovala děla ze Škodovky proti sobě. Menší množství houfnic získalo jako kořist také Rumunsko a několik děl zůstalo i v Řecku. Tím končí výčet uživatelů zbraně, která významně ovlivňovala konstrukce polního dělostřelectva až do třicátých let a počty vyrobených zbraní se řadí mezi nejrozšířenější ve své kategorii. Toto pozoruhodné dělo se tak významně zapsalo do historie našeho dělostřelectva a spolu s jeho modernizovanou variantou patřilo dlouho k nejlepším zbraním své kategorie

  Prameny a literatura:

Vladimír Karlický, Československé dělostřelecké zbraně, Naše vojsko, 1975

Jiří Janoušek, Československé dělostřelecké zbraně,  Corona, 2007

Chris Chant, Dělostřelectvo, Naše vojsko, 2007

Charles K Kliment - Břetislav Nakládal, Slovenská armáda 1939 – 1945, 2006

Vladimír Francev - Charles K Kliment,  Československá obrněná vozidla

Ian Hoog, Dělostřelectvo dvacátého století

Dějiny dělostřeleckého pluku 51

 Pavel Sekanina, Děla systému Škoda ve sbírkách Vojenského muzea v Praze

SOA Plzeň,  Archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHA Praha , fond Sbírka čs. předpisů do roku 1939

Archiv autora :Taktika dělostřelectva , Taktika dělostřelectva v příkladech

Taktická příručka , Nauka o střelbě dělostřelectva

Vojenský svět 1934 – 1938 , Naše vojsko 1928 – 1938

Vojenské technické zprávy 1930 – 1938

Jas 1930 – 1938 , Pestrý týden 1936 - 1938