10 cm houfnice vz.30
10 cm lehká polní houfnice vz.30 Houfnice vz.30 tvořily na konci třicátých let nejúčinnější součást výzbroje československého lehkého dělostřelectva. Právě díky materiálu vz.30, který patřil k nejmodernějším konstrukcím své doby, bylo naše dělostřelectvo řazeno k nejlépe vyzbrojeným na světě. Bohužel překotný vývoj dělostřelecké techniky v předválečném období a neúnosně dlouhý proces zkoušek, daný neujasněností požadavků armády způsobil, že tato děla nemohla být zavedena včas a v dostatečných počtech. U zrodu materiálu vz.30 stála snaha armády nahradit 8 cm kanon vz.17, který díky nízkému dostřelu nemohl plnit úspěšně své úkoly v rámci divizního dělostřelectva. Již v roce 1921 byly zahájeny první práce na novém děle, ale neprobíhaly dosti intenzivně a jejich výsledky byly neuspokojivé. V roce 1925 došlo tedy z popudu MNO k přerušení vývoje, protože Škodovka v té době představila koncept nového lehkého dělostřeleckého materiálu vyřešeného pro Jugoslávii. Jednalo se o revoluční řešení, které proslavilo škodováckou konstrukční školu v následujícím desetiletí. Byla totiž navržena univerzální lafeta, která umožňovala pouhou výměnou kolébky instalaci kanonové nebo houfnicové hlavně. Lafeta také dovolovala po výměně nápravy dopravu hippotrakcí nebo autotrakcí. Výhodou tohoto řešení bylo usnadnění a zlevnění vývoje a výroby. U dělostřeleckých jednotek pak zjednodušovalo výcvik a materiální zabezpečení. Plzeňští konstruktéři pro jugoslávskou armádu připravili kanon FE zavedený pod označením vz.28 a lehkou houfnici EF. Ta patřila k absolutní světové špičce. Při hmotnosti 1700 kilogramů dosahovala dostřelu 10 600 metrů a její lafeta byla dimenzována i pro osazení těžší hlavně o vyšším výkonu. Protože výbava děla mohla být doplněna podkladovým kolem, což byla světová novinka, musela být použita chobotová lafeta, i když se v té době začínaly zkoušet lafety s rozvíracími rameny. To se stalo později nejvíce kritizovanou nevýhodou těchto zbraní. Možnost kruhového odměru však v tomto případě vyrovnala předpokládanou úsporu hmotnosti a Britové neváhali podobné řešení u svých houfnic použít ještě v letech druhé světové války. Jedinou podstatnou nevýhodu materiálu EF a FE představovala dřevěná kola osazená ocelovými nebo vzduchokomorovými obručemi. Toto řešení však bylo poplatné době vzniku konstrukce a Jugoslávci o motorizaci lehkého dělostřelectva vůbec neuvažovali. MNO pozorně sledovalo vývoj nových lehkých děl ve Škodovce s ohledem na připravované přezbrojení a doplnění divizního dělostřelectva. Když byla zahájena výroba děl vz.28 a potvrdilo se, že se jedná o vynikající zbraně, rozhodl Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO o tom, že se materiál vz.28 stane východiskem pro novou konstrukci polního kanonu a houfnice. Vojenský technický ústav byl pověřen vypracováním specifikací pro řešení nových děl, vycházejících ze vzoru 28. Škodovka na základě těchto požadavků velmi rychle upravila stávající projekty, které MNO schválilo a objednalo po dvou dělech zkušební baterie. Obtížný zrod děla Bohužel v tomto okamžiku došlo k souběhu událostí, které neblaze poznamenaly další osud děla. Právě na přelomu dvacátých a třicátých let dochází v dělostřelecké technice k bouřlivému vývoji. Jednalo se o problémy motorizace, dostřelu, účinků střely, nových konstrukčních prvků, nebo dokonce o samotné úloze lehkého dělostřelectva. Objevují se nové typy lafet, autofretované hlavně, úsťové brzdy nebo kola osazená pneumatikami. Právě robusnost a univerzálnost lafety houfnice vz.28 umožňovala použití všech těchto novinek, ale díky konzervativnímu stanovisku armády, se bohužel nepodařilo plně využít této šance. Nemalou úlohu v dalším vývoji nové houfnice hrála také otázka finanční. Houfnice musela používat i starší střelivo vz.19 což neblaze poznamenalo konstrukci hlavně. V době vrcholící hospodářské krize také nebyla naděje na úplné přezbrojení pluků lehkého dělostřelectva a tak nová děla měla pouze doplnit stávající výzbroj tvořenou výbornými houfnicemi vz.14/19. Ty ani zdaleka nebyly zastaralé a paradoxně vydržely ve výzbroji déle než materiál vz.30, který je měl nahradit. Podle zadání MNO, které bylo v průběhu zkoušek několikrát doplněno a opraveno, připravila Škodovka prototypy dvou variant kanonu i houfnice, které byly označeny ve firemní dokumentaci NPK a NPH. U houfnice se jednalo o verzi pro motorickou a hippomobilní přepravu, které se lišily koly a nápravou. Souběžně došlo i k vývoji nového střeliva, které bylo testováno zároveň s děly. Po jejich předvedení armádním představitelům došlo na základě rozsáhlých ověřovacích zkoušek k objednání zkušební baterie kanonů i houfnic. Ty se v letech 1930 až 1933 podrobily opakovaným náročným jízdním a střeleckým zkouškám. Potvrdila se kvalita konstrukce obou zbraní, především u houfnice, která byla hodnocena velmi kladně. Samozřejmě se objevilo i několik negativních jevů, z nichž nejzávažnějším byl příliš velký rozptyl. Na řešení tohoto problému se podílel vedle odborníků ze Škodovky i specialisté MNO, ale místo aby došlo k úpravě střeliva, byly odstraněny úsťové brzdy. Rozptyl se sice podařilo snížit pod mez požadovanou vojáky, ale na druhé straně se zhoršily jiné parametry houfnice, například chování děla po výstřelu. Vyvrcholením zkušebního programu obou děl se stala taktická ukázka pro členy výzbrojní komise. Ta se uskutečnila 16 června 1933 na nové střelnici v Jincích. Skládala se z bitevní střelby, ukázky přesunů a její součástí byla i záměna kanonové hlavně v jednotné lafetě za houfnicovou, přímo v palebném postavení. Výzbrojní komise po vyhodnocení celého zkušebního programů jednoznačně doporučila zavedení nového dělostřeleckého materiálu. Objevily se sice připomínky k poměrně vysoké hmotnosti houfnice, která překračovala hodnoty stanovené původním zadáním, ale po obšírném rozkladu výzbrojní komise ho museli akceptovat i poslední odpůrci zavedení nových děl. Zavedení do výzbroje a služba v domácí armádě Rozhodnutím MNO ze dne 23. září 1933 byla nová houfnice přijata do výzbroje československé armády pod označením 10 cm lehká houfnice vz.30. Protože se s nimi počítalo pouze u motorizovaných jednotek , šlo na rozdíl od kanonů pouze o děla pro mototrakci s odpérovanou nápravou a vzduchokomorovými obručemi kol. Krátce na to došlo i k vystavení zmocnění k výrobě a zadání první objednávky. Škodovka nejprve splnila dodávku kanonů, jejichž zavedení se ukazovalo naléhavější a Zbrojně technický úřad v Plzni přebíral první houfnice až v roce 1936. MNO celkem objednalo 164 kusů a jejich výroba běžela až do podzimu 1938. Toto nejmodernější dělo naší armády posloužilo především k modernizaci armádní dělostřelecké zálohy. Tu tvořily čtyři lehké dělostřelecké pluky čísel 51 až 54. Výzbroj jejich druhého oddílu tvořilo devět houfnic vz. 14/19 rozdělených do třech baterií, které v roce 1937 nahradil stejný počet 10 cm houfnic vz.30. Tyto jednotky byly plně motorizovány a způsob jejich motorizace stojí za zmínku, neboť byl svým způsobem unikátní. Když se ve dvacátých letech rozhodovalo o motorizaci armádní dělostřelecké zálohy, byl zvolen takzvaný nesený způsob přepravy děl. Na dělostřeleckých automobilech vz.29, což byl těžký nákladní automobil Tatra T 24, bylo naloženo dělo spolu s hlomoznou a malým pásovým traktorem BD. Automobily dopravovaly baterii na větší vzdálenosti, zatímco traktory zavážely děla a hlomozny do palebných postavení. V případě mobilizace stavěly pluky 51 až 54 svá mobilizační dvojčata se stejnou výzbrojí, a proto měly ve skladech uložen dvojnásobek děl včetně válečné rezervy. Dalšími jednotkami vyzbrojenými 10 cm houfnicemi vz.30, byly čtyři dělostřelecké oddíly čísel 81 až 84, které byly součástí nově vytvářených rychlých divizí. Tyto jednotky byly od roku 1937 složeny ze dvou hippomobilních baterií kanonů 5/8 a dvou motorizovaných houfnicových baterií o čtyřech dělech. V mobilizaci došlo k vytvoření čtyř motorizovaných oddílů 85 až 88 složených ze tří baterií po čtyřech 10 cm houfnicích vz.30. Jak je zřejmé, nové houfnice byly přiděleny jednotkám, které díky své mobilnosti, měly být nasazeny na nejohroženějších úsecích obrany. Jejich děla by tak od prvních dnů konfliktu bojovala na rozhodujících místech při odrážení útoků nepřítele a při podpoře protiútoků vlastních vojsk. V kritických zářijových dnech roku 1938 patřily houfnice vz.30 k nejmodernějším dělům i ve světovém měřítku a svými výkony se mohly plně vyrovnat všem dělům protivníků. Nabízí se například srovnání se standartní německou lehkou houfnicí M 18. Toto dělo odkázané většinou na koňská spřežení mělo v palebném postavení hmotnost přes 2000 kilogramů a s patnáctikilogramovým granátem dostřelily 10 600 metrů. Houfnice vz.30 vážící 1800 kilogramů, dostřelily 16 kilogramů těžkým granátem na stejnou vzdálenost jako výrobek firmy Rheinmetal. Je nepochybné, že by houfnice vz.30 dokázaly v rukou odhodlaných československých dělostřelců dobře splnit své úkoly, ale bohužel byla tato moderní děla bojově použita pouze na nesprávné straně fronty. V cizích službách Když patnáctého března obsadily německé jednotky České země, padla jim do rukou mohutná kořist, zahrnující i plnohodnotnou výzbroj pro třicet divizí. Velmi cennou součástí tohoto materiálu bylo i 137 houfnic vz.30 spolu s velkým množstvím střeliva. O hodnotě této zbraně svědčí to, že houfnice byly ihned zařazeny k bojovým jednotkám a část jich používaly i dělostřelecké jednotky SS. V průběhu západního tažení bylo nasazeno 127 houfnic, označených v německé armádě 10 cm LeFH 30(t). Spolu s ostatními moderními československými děly, tvořily významnou součást dělostřelectva první linie, protože vesměs překonávaly německé zbraně stejné kategorie. 10 cm houfnice se zúčastnily pochopitelně i tažení do Ruska. Také zde dosáhly řady úspěchů a patřily k tomu lepšímu, co mohl Wehrmacht do bojů na východní frontě nasadit. Část houfnic tvořila také výzbroj atlantického valu a ještě v březnu 1945 se u bojujících jednotek nacházelo 10 LeFH 30(t) a 4000 granátů. Velmi zajímavá je historie služby 10 cm houfnic vz.30 ve slovenské armádě. Po vzniku samostatného státu zůstalo u jednotek na Slovensku 30 houfnic a tvořily nejmodernější dělostřeleckou výzbroj rodící se slovenské armády. 10 cm houfnice tvořily od výzbroj roku 1940 Dělostřeleckého pluku 11. V mírové organizaci tvořilo 12 děl výzbroj prvního oddílu, ale zbývající houfnice byly uloženy pro mobilizační použití. Tento pluk byl plně motorizován a tvořil elitní jednotku slovenského dělostřelectva. Na začátku ruské kampaně se součástí Rychlé skupiny stal jeden oddíl dělostřeleckého pluku 11 s devíti a později dvanácti houfnicemi vz.30. Jedna baterie houfnic se zúčastnila také známého boje o Lipovec a její děla se velmi osvědčila v souboji se sovětským dělostřelectvem. V srpnu 1941 po reorganizaci Rychlé skupiny na rychlou divizi stoupl počet zařazených houfnic na 16 kusů. Další čtyři 10 cm houfnice vz.30 měla ve své výzbroji i Zajišťovací divize . Nakonec na počátku roku 1943 bojovalo na východní frontě 24 houfnic, z nichž šest bylo během překotného ústupu ztraceny. V roce 1944 disponoval dělostřelecký pluk 11 ještě dvanácti houfnicemi a jedna baterie tvořila armádní zálohu. Některé údaje uvádějí, že se houfnice vz.30 zúčastnily i bojů na straně povstalců v průběhu SNP, ale je to málo pravděpodobné. Po skončení války zůstalo několik 10 cm houfnic vz.30 na našem území a snad byly nakrátko i zařazeny do výzbroje. Patrně jediná dodnes zachovaná houfnice vz.30 se nachází ve Watervlied arsenal museum v USA. Technický popis 10 cm houfnice vz.30 je dělo se skluznou hlavní, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem, lafetovým štítem a nezávislým zaměřovačem. Lafeta je univerzální a lze do ní umístit rovněž kanonovou hlaveň. V provedení pro mototrakci má odpérovanou nápravu s válečkovými ložisky a kola jsou opatřena vzduchokomorovými obručemi. Lafeta je doplněna podkladovým kolem. Hlaveň: je autofretovaná, monobloková. Její vinutá část má 36 rýh se stálým pravotočivým závitem. Závěr: je vodorovný, klínový se čtyřmi pojistkami. Lafeta: se skládá z vrchní a spodní lafety. Vrchní lafeta nese kolébku s brzdovratným zařízením, vyvažovače, náměrové, odměrové ústrojí a lafetový štít. Spodní lafeta je chobotová z ocelových plechů ukončená rydlem a tůčkou. Kola jsou Miřidla: jsou tvořena nezávislým bubínkovým zaměřovačem a dělovým dalekohledem. Obsluha: je tvořena sedmi muži. Doprava: dělo je dopravováno ve vleku za nákladním automobilem nebo neseno na korbě dělového automobilu vz.29. Střelivo: houfnice vz.30 mohly používat střelivo zavedené pro 10 cm houfnici vz.14/19. 10 cm ostrý časovací granát vz.30 10 cm ostrý nárazový granát vz.30 10 cm ostrý šrapnel vz.30 10 cm ostrá nábojka vz.30 se šesti náplněmi
Použité prameny a literatura : Vladimír Karlický– Československé dělostřelecké zbraně Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 - 1939 Charles K Kliment , Břetislav Nakládal – Slovenská armáda Vladimír Francev, Charles K Kliment – Československá obrněná vozidla. Chris Chant – Dělostřelectvo Dějiny dělostřeleckého pluku 51, Brandýs nad Labem, 1928 Vojenské technické zprávy 1930 - 1938 Vojenský svět 1934 – 1938 Jas 1938 Naše vojsko 1927 - 1938 Pestrý týden 1938 Taktika dělostřelectva v příkladech 1936 SOA Plzeň, archiv Škoda, fond : GŘ-TD VHA Praha, fond Předpisy Čs a Slov.
|