4,7 cm KPÚV vz.38 ze sbírek VTM Lešany

4,7 cm kanon proti útočné vozbě vz.38

4,7 cm kanon vz.36 je bohužel dělem, které se do výzbroje naší armády již nedostalo. Tento kanon má však v historii dělostřelectva předválečné armády své pevné místo, protože byl firmou Škoda vyvinut podle požadavků hlavního štábu a prodělal přísné armádní zkoušky, které vyvrcholily jeho oficiálním zavedením do výzbroje. Jednalo se o jednu z nejlepších protitankových zbraní své doby a jen překotný spád událostí v období jeho vzniku způsobil, že se toto pozoruhodné dělo neobjevilo ve výzbroji československých protitankových jednotek.

Předchůdci úspěšné konstrukce

Při pátrání po počátcích vzniku protitankových děl ráže 47 milimetrů se musíme vrátit na počátek třicátých let. Škodovka v té době dokončila vývoj zajímavých dvouúčelových děl řady Z v rážích 4  a  4,7 cm.    Jednalo seprvoplánově o poloautomatická protiletadlové kanony na pivotové lafetě. Jejich konstrukce však umožňovala i střelbu proti tankům a od počátku se s touto možností také počítalo. Pro děla byla připravena klasická lafeta, ale škodováčtí konstruktéři připravili i samohybnou variantu. 4 cm dělo bylo umístěno na korbě moderního nákladního automobilu 6 MPT6 a stejná zbraň nebo kanon v ráži 4,7 cm označovaný Z3, byla dokonce umístěna na upraveném podvozku tančíku MU6. Vznikl tak pozoruhodný zbraňový systém, který se vlastně stal prvním samohybným dělem. Bočnice tankového podvozku, chránící obsluhu při použití v roli protitankové, se nechaly sklopit a vznikla tak platforma, usnadňující práci obsluhy a umožňující kruhový obstřel, při použití proti letadlům. Armáda sice vozidlo vyzkoušela, ale do výzbroje je nepřijala. Na vině  byla nedokonalost pásového podvozku a také nevyhovující výkon děla, při palbě proti letadlům. Poloautomatický závěr  kanonu totiž neumožňoval dostatečnou kadenci, potřebnou pro účinný boj s rychle letícími cíli. Myšlenka sama však byla dobrá a dočkala se úspěšné realizace až v letech druhé světové války. Je proto škoda, že armáda nepodnítila další vývoj této konstrukce, neboť jejím zdokonalením mohla vzniknout velmi účinná protitanková zbraň. Kanon Z3 totiž dokázal probít moderní cementovaný pancíř síly 32 milimetrů až na 1500 metrů a mohl vést účinnou palbu na obrněné cíle ještě ve vzdálenosti 2500 metrů. Byl již pro něj vyvinut také moderní typ pancéřového granátu. Když tedy konstrukční oddělení Škodových závodů začalo v roce 1935 práce na konstrukci protitankového děla většího výkonu, mělo již z čeho vycházet.

Od prvních konstrukčních prací k výrobě prototypu

Na počátku vývoje protitankové zbraně ráže 4,7 cm byla výzva k  vývoji  protitankových pevnostních kanonů, kterou adresovalo MNO Škodovým závodům v prosinci 1934.

Na počátku roku 1935 vypracovalo nově zřízená konstrukční kancelář pevnostních zbraní projekty děl v rážích 37 a 47 milimetrů. Protože výkon kanonu v ráži 37 cm byl shledán nedostatečným, bylo rozhodnuto pracovat především na vývoji zbraně větší ráže. Začal proto vznikat projekt  pevnostního kanonu, jehož úspěšný vývoj vyvrcholil v roce 1936 zavedením do výzbroje pod označením 4 cm pevnostní kanon vz.36. Tomuto legendárnímu dělu se budeme podrobněji věnovat v některém z příštích článků, a proto si jen stručně připomeňme jeho výkony. Kanon dokázal na 1650 metrů prostřelit pancéřovou desku o síle 50 milimetrů a dosahoval praktické kadence až 25 ran za minutu. Souběžně s touto zbraní pak ve Škodovce probíhal vývoj protitankového kanonu stejné ráže na kolové lafetě, tankového kanonu a dokonce lodního děla. Práce na polním protitankovém kanonu však probíhaly poněkud pomalejším tempem a bylo při nich využíváno čerstvých zkušeností získaných vývojem a zkouškami právě zaváděných protitankových kanonů vz. 34 a 37. V průběhu roku 1936 se na rýsovacích prknech konstruktérů začala rodit dělostřelecká zbraň, která měla patřit k nejvýkonnějším protitankovým dělům na světě. Kanon označovaný ve firemní dokumentaci A5 dokázal prorazit 32 milimetrů silný cementovaný pancíř na vzdálenost 1500 metrů a v tisíci metrech probíjel pancéř síly 55 milimetrů. V jeho konstrukci se uplatnily všechny novinky, které přinesl vývoj dělostřelecké techniky v předválečném období. Nejpozoruhodnější bylo řešení lafety, které značně předběhlo svou dobu. Vrchní lafeta se štítem  se totiž pro dopravu otáčela na pivotovém čepu a upevňovala se na lafetová ramena, která byla  navíc dělená a jejich zadní část s rydly bylo možné sklopit nebo odejmout. Vznikl tak kompaktní celek značně zkracující celou zbraň a podstatně usnadňující její přepravu. Nápravu s koly bylo navíc možné sejmout a kanon byl v palebném postavení umístěn na zvláštním podstavci. Škodovka pak toto pozoruhodné řešení používala u svých dalších konstrukcí za války a v poválečném období. Autofretovaná hlaveň doplněná poloautomatickým závěrem, byla ukončená  úsťovou brzdou nového typu. Lafetový štít byl dvoudílný a lehce snímatelný. Opět byly navrženy tři varianty děla lišící se koly a způsobem přepravy. Pro pěchotu byly určeny kanony s dřevěnými loukoťovými koly a jejich dopravu měli zajišťovat dva koně zapřažení v tandemu. Pro jezdectvo byla připravena děla s diskovými koly opatřenými nezranitelnými pneumatikami, která  po přivěšení na kolesnu mělo táhnout čtyřspřeží. Stejné provedení s kolesnou nebo bez ní  a se sklopnými lafetovými rameny, mělo posloužit k vyzbrojení motorizovaných jednotek. Novinkou byla možnost jednoduše dělo rozložit na několik břemen a silami obsluhy je přenést do obtížně přístupných palebných postavení. I přes zvýšenou hmotnost děla se nadále počítalo i s možností  přepravy tahem obsluhou, ale toto řešení se již považovalo pouze za nouzové. Prototyp nového kanonu továrního čísla 18085 byl dokončen a nastřelen ještě v průběhu roku 1936 a v tomto a následujícím roce prošel intenzivními továrními zkouškami.

Průběh zkoušek a zavedení do výzbroje

MNO  přirozeně sledovalo vývoj protitankových děl, probíhající ve Škodovce. Vznik polního protitankového kanonu v ráži 4,7 cm na základě úspěšného pevnostního kanonu vz.36 pravděpodobně armáda také sama inicializovala. Výzbrojní komise však byla zaměstnána intenzivními zkouškami právě zaváděných KPÚV vz. 34 a 37. Teprve na jaře roku 1938 pod vlivem rostoucího ohrožení republiky si armáda vyžádala předvedení této zbraně, kterou mezitím již Škodovka začala nabízet zahraničním zájemcům. Spouštěcím momentem zájmu o novou konstrukci protitankového kanonu se zřejmě stal intenzivní  zájem jugoslávské výzbrojní komise.  Ta si vyžádala předvedení nové zbraně a  ve spolupráci s naší vojenskou správou a výrobcem sestavila program zkoušek. Podle přesného harmonogramu bylo testování děl zahájeno střeleckými zkouškami dne 17. května a byl přerušen až na počátku mobilizace v září 1938. Již od počátku se zkoušek zúčastnili také zástupci našeho MNO a Vojenského technického ústavu.  Vše sice neprobíhalo úplně lehce, ale kanon dosahoval takových výsledků, že již od počátku nebylo pochyb, že je vhodný k zavedení do výzbroje. Přesvědčivé byly především střelecké zkoušky, neboť účinky pancéřových ( průbojných ) i nárazových granátů daleko překonávaly možnosti dosud zavedených KPÚV. Oceňována byla nejen průbojnost střeliva,  ale především účinky nových nárazových granátů o hmotnosti 2,3 kg na živou sílu a polní opevnění. Jediné závažnější problémy se vyskytly až při jízdních zkouškách, při nichž kanony urazily celkem 4326 km. Z toho dělo na dřevěných kolech ujelo po silnicích taženo koňmi 1392 km a 566 km na žentouru ve zkušební stanici Škodovky. Kanon s pneumatikami absolvoval tažen různými druhy tahačů úctyhodných 2368 kilometrů. Tak jako předtím u kanonů vz.37 se objevily problémy s nápravami a bylo je nutné nahradit novým vzorem z automobilního materiálu. Drobné potíže vznikly také u  postrojů tažného spřežení, neboť dělo bylo nezvykle nízké. Celkově však bylo jasné, že nový protitankový kanon je vynikající konstrukcí a výzbrojní komise doporučila jeho zařazení do výzbroje a přípravu sériové výroby. Kanon byl tedy na podzim roku 1938 oficiálně zaveden pod označením 4,7 cm KPÚV vz.38 a Škodovka byla pověřena zahájením sériové výroby. Československá armáda objednala pouze kanony v provedení pro motorizované jednotky s diskovými koly na pneumatikách. První série  kanonů však mohla být dodána  až v druhé  polovině roku 1939 a přebírali je již okupanti. Jugoslávská přejímací komise pokračovala na podzim 1938 v přerušených zkouškách, které byly úspěšně ukončeny v listopadu. Jugoslávci objednali velkou sérii kanonů s dřevěnými loukoťovými koly, které se staly hlavní výzbrojí jejich budovaných protitankových jednotek.

Kanony u zahraničních uživatelů

Začneme u jugoslávské armády. Němci nutně potřebovali devizy a proto ochotně souhlasili s dokončením výroby jugoslávských děl a původní objednávka byla nakonec ještě rozšířena.  Přejímací komise Království Jugoslávie, převzala v průběhu roku 1939 celkem 254 kanonů nastřelených na bolevecké střelnici Škodových závodů. Zbytek dodávky v počtu 44 děl byl dodán na počátku roku 1940. Jugoslávci tak disponovali celkem 300 děly tohoto vzoru včetně prototypů. Jugoslávské kanony vz. 38 neměly bohužel příliš šancí uplatnit se v boji.  Jejich nasazení proti německé armádě na jaře 1941 sice patří mezi slavnější kapitoly v historii zbraně, ale dosažené výsledky zdaleka neodpovídají výborným parametrům děla. Na vině byla především celková zaostalost jugoslávské armády a drtivá převaha, podepřená válečnými zkušenostmi na straně německé armády a jejích spojenců. Ukořistěné kanony, označované jako  4,7 Pak 179 (j) Němci později použili v bojích na východní frontě. Menší počet děl se stal také kořistí italské armády, která je rovněž zařadila do výzbroje svých jednotek . Italové se v roce 1941 dokonce zajímali o možnosti dodávek těchto kanonů a jejich nákupní komise si nechala zbraň v Plzni předvést, z plánovaného obchodu však sešlo. Nejpočetnějším uživatelem kanonů typu A5 se stali Němci. První dodávku 4,7 kanonů vz.38 obdržel Wehrmacht v roce 1939. Jednalo se o 51 kanonů z původní československé objednávky. Německá armáda vědoma si předností děla nařídila okamžitě po okupaci pokračování sériové výroby, neboť škodovácké kanony označené 4,7 Pak vz.38 (t) byly až do roku 1940 jeho nejvýkonnějším protitankovým dělem. V roce 1940 bylo dodáno 202 kanonů a v roce následujícím dokonce 269 děl. Výroba pak byla ukončena předáním posledních 68 kanonů  roku 1942. Německá armáda disponovala více než 600 kanony vz.38, které tvořily až do roku 1941 důležitou součást výzbroje protitankového dělostřelectva. Pro Pak 38 (t) dokonce v roce 1940 vyvinuli a zavedli nový typ průbojného granátu, který prorážel ve vzdálenosti 500 metrů pancéř silný až 59 milimetrů. Jejich prvním a také nejdůležitějším bojovým vystoupením v řadách Wehrmachtu bylo nasazení proti Francii. Pro jejich účinnost jich mělo být použito především proti francouzským těžkým a středním tankům. V první linii pak dosloužily v průběhu roku 1942, kdy byly nahrazovány novými kanony Pak 40  ráže 75 mm.

Ve výzbroji tanků a obrněných vozidel

Když vyvstala potřeba vyřešit výzbroj vyvíjených středních tanků, Škodovka sáhla k již osvědčenému postupu. Za základ nového tankového děla posloužil patřičně upravený  prototyp Kanonu A5.  Kanon označovaný ve firemní dokumentaci A9, byl již opravdu dokonalou tankovou zbraní, vytvořenou s maximálním ohledem a umístění děla v otočné věži obrněných vozidel. Jeho zdokonalená verze A11 se měla stát výzbrojí připravovaných tanků V-8-H a T 21. Z jejich výroby bohužel sešlo a okupanti ve vývoji toho kanonu již dále nepokračovali. V předvečer  útoku na západě, v roce 1940, se však u jednotek objevily kanony A5 na pásovém podvozku v roli stíhače tanků. Toto, do jisté míry improvizované vozidlo, vzniklo u firmy Alket na podvozku zastaralých tančíků Pz I. Výzbroj všech německých typů, s výjimkou Pz IV, totiž nedávala příliš šancí na úspěch při střetnutí s novými typy francouzských a britských tanků. Vozidla označovaná jako Panzerjäger I. měla sehrát důležitou úlohu v případě, že tankové jednotky budou nuceny bojovat s obrněnými silami nepřítele. Z podvozků vyřazovaných tančíků Panzer I B byla sejmuta věž a na jejím místě byl umístěn kanon A5 chráněný zepředu a z boku pancéřovými plechy síly 14,5 mm. Lafetace umožňovala odměr v rozsahu 35° a náměr -8° až +12°. Firma Alket  do května 1940 upravila 132 vozidel, z nichž část se ještě stačila zúčastnit bojů ve Francii. V Plzni pak bylo do počátku roku 1941 podobně vyrobeno dalších 70 vozidel. Protože Němci ukořistili velké množství francouzských tanků, bylo rozhodnuto část jich přestavět do podoby stíhačů tanků. Vybrán byl tank R 35, jehož podvozek byl upraven podobně jako podvozky Panzer I. Pancéřová kabina  kryjící obsluhu, však byla podstatně mohutnější než u stíhačů Panzerjäger I. V továrně firmy Renault bylo takto upraveno 174 kusů tanků. Tato vozidla nesla označení 4,7 PaK (t) auf Panzerkampwagen 35R(f). Německá armáda oba typy stíhačů tanků, organizované do samostatných oddílů, úspěšně nasadila v bojích v severní Africe a především v počátečních fázích Ruského tažení. Zde většina z nich dosloužila v průběhu roku 1942.

Po osvobození v roce 1945, bylo několik kanonů vz.38 dočasně zařazeno do výzbroje rodících se protitankových jednotek. Tato krátká epizoda byla bohužel jediným obdobím, kdy toto dělo sloužilo v armádě, pro kterou bylo původně vyvinuto a vyráběno.

Máme to štěstí, že 4,7 cm KPÚV vz. 38 můžeme obdivovat ve sbírkách VTM v  Lešanech. Jeho hlaveň nese označení Rh10A 1940 70927, lafeta je značena L 397 1940 Rh10A  Kanony A5 však můžeme vidět i jako součást obou zmiňovaných stíhačů tanků. Panzerjäger I je totiž  vystaven v Německém Wehrtechnitsches museu v Koblenci a kanon na podvozku tanku Renault R35 je vystaven v Tankmuseum van Thun ve Švýcarsku.

Technický popis

4,7 cm kanon proti útočné vozbě vz.38 je dělo uzpůsobené k ostřelování pohyblivých cílů. Kanon na dvouramenné lafetě je opatřen hlavní s úsťovou brzdou. Má poloautomatický klínový závěr, hydraulickou brzdu, zpruhový vratník, zpruhový vyvažovač, odvislý zaměřovač a lafeta je doplněna ochranným štítem. Pro snížení palné výšky je možné sejmout nápravu s koly a vést palbu ze zvláštní opěry.

Hlaveň: je dvoudílná, lehce rozložitelná. Zadek hlavně se závěrem je s duší spojen šroubovými segmenty. Duše je autofretovaná, opatřená úsťovou brzdou.

Závěr: je vodorovný klínový se závěrovou poloautomatikou.

Lafeta: se skládá z vrchní a spodní lafety.Vrchní lafeta je vytvořena jako vidlice se dvěma ložisky, v nichž je uložena kolébka a ve spodní části vybíhá v pivotový čep, který ji spojuje se spodní lafetou. Spodní lafeta je tvořena pivotovým nosičem, k němuž jsou připojena lafetová ramena, která jsou sklopná a odnímatelná. Dále je na ní upevněna náprava s koly a dvoudílný lafetový štít. Kola jsou buď dřevěná loukoťová nebo disková s nezranitelnými pneumatikami.

Miřidla: jsou tvořena optickým hledím pro boj zblízka a závislým zaměřovačem s panoramatickým dalekohledem.

Obsluha: se skládá ze šesti mužů.

Doprava : dělo je přepravováno v závěsu za motorovým vozidlem  nebo    nakolesněno

čtyřspřežím koní. Na kratší vzdálenosti může být kanon dopravován 6 muži pomocí tažných lan, nebo ho lze jednoduše rozložit a jednotlivé části přenést obsluhou.

Střelivo : je tvořeno pancéřovým  a nárazovým granátem vz.36. Němci pro kanony vyvinuli nový pancéřový granát vzor 40.

Použité prameny a literatura :

Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 -1939

Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně

Vladimír Karlický - Čs samohybné dělo z roku 1934 - Atom  

Vladimír Francev - Charles Ch. Kliment - Československá obrněná vozidla 1918 - 1948

Franz Kosar - Artillerie im 20 Jahrhundert

http:// www.panzernet.net/ pzjagr1php

SOA Plzeň - Fond Škoda, GŘ - TD

          Celý článek otištěn v Detektorrevue 3/2011