3,7 cm KPÚV vz.34
|
3,7 cm kanon proti útočné vozbě vz. 34
Protitankový kanon vz.34, označovaný v dobové terminologii, jako kanon proti útočné vozbě, se zařadil k nejlepším protitankovým dělům poloviny třicátých let. To, že byl již záhy po svém zavedení nahrazován modernizovanou variantou, není chybou konstruktérů, ale je dáno bouřlivým vývojem obrněných vozidel a na něj reagujícím zdokonalováním dělostřelecké techniky. Tento pozoruhodný kanon, stál u zrodu protitankových jednotek naší armády, pomohl k získání prvních zkušeností a vypracování metodiky protitankového boje. Předchůdci v éře pokusů a omylů V závěrečných měsících první světové války, vznikly první použitelné konstrukce kanonů, určených primárně k boji s tanky. V Německu se několik těchto děl dostalo i na frontu, ale jejich další vývoj byl přetržen ukončením války a následnou demilitarizací. Další pokusy s protitankovými zbraněmi spadají do poloviny dvacátých let, kdy se po vyhodnocení válečných zkušeností objevil požadavek na takzvané univerzální dělo. To mělo doprovázet pěchotu a podporovat ji ve všech fázích boje. Jeho nejdůležitějším úkolem pak měl být boj s obrněnými vozidly. Jednalo se o myšlenku zajímavou, které se chopila většina dělovek světa. Jak se však bohužel ukázalo, nevýhody přílišné univerzálnosti převážily nad výhodami a v podstatě žádné z těchto děl nebylo zavedeno do výzbroje. Pozadu nezůstala ani Škodovka, která přišla se zajímavou konstrukcí pěchotního děla, označovaného jako typ 37/70 BA/AB. Plzeňští konstruktéři originálně vyřešili problém výměny hlavní. V kolébce byla uložena houfnicová hlaveň ráže 70 milimetrů, sloužící za použití těžší střely k ničení palebných postavení a podpoře útočící pěchoty. Do ní mohla být vložena hlaveň ráže 37 milimetrů, z níž měla být vedena palba na obrněná vozidla lehčími střelami s plochou drahou letu. Závěr přitom zůstal nezměněn a lafeta se nijak nemusela upravovat. Navíc bylo originálně vyřešeno sklápění kol, radiálně k spodní lafetě, které umožňovalo na vytočených kolech dosáhnout odměru 360°. Dělo, vážící pouhých 160 kilogramů armáda důkladně vyzkoušela v letech 1931 a 1932. Byl však shledán nízký výkon, především u dělové hlavně a konstrukce pro svou lehkost celkově nevzbuzovala dost důvěry. Po neúspěchu s děly BA/AB konstruktéři Škodovky obrátili svou pozornost k dvojúčelovým dělům, která měla kombinovat možnost protiletadlové a protitankové obrany. Na počátku třicátých let vznikla vývojová řada Z v rážích 40 a 47 milimetrů. Tyto zajímavé kanony s poloautomatickým závěrem, dosahovaly slušných výkonů. Pro účinnou protiletadlovou palbu však měly díky poloautomatice závěru nízkou kadenci. Pro úkoly protitankové zase překážela neuspokojivě vyřešená lafeta a vysoká hmotnost. Škodovka proto přišla se zajímavou myšlenkou a tato děla nabízela armádě na podvozku tančíku MU 6, nebo na korbě nákladního automobilu 6 MTP 6. Bohužel vojáci neprojevili dostatek předvídavosti, čímž byla promarněna šance dalším vývojem získat účinné samohybné dělo. Podobné konstrukce se přitom objevily ve světě až počátkem druhé světové války.
Od vzniku konstrukce k vojskovým zkouškám Pod tlakem mezinárodní situace a rostoucího ohrožení republiky začalo MNO řešit problém vyzbrojení pěchoty doprovodnými zbraněmi. Po řadě odborných diskusí bylo rozhodnuto zařadit do výzbroje pěších a jezdeckých pluků místo univerzálních pěchotních děl, protitankové kanony a minomety. Na jaře roku 1933 vydala výzbrojní komise specifikace pro konstrukci protitankového kanonu. Nejdůležitějšími z nich byla schopnost prorážet 30 mm silný pancéř na vzdálenost 1000 metrů a hmotnost zbraně v palebném postavení nepřekračující 250 kg. Síla pancéře byla zvolena s ohledem na sílu brnění nejtěžších soudobých tanků a nízká hmotnost měla dovolit tažení zbraně po bojišti silami obsluhy. Již v červnu 1934 byly nastřeleny první tři kanony, označované jako typ A3 a byly předány k provedení vojskových zkoušek. Kanony splňovaly všechny požadavky stanovené MNO. Díky širokému odměrovému poli mohla zbraň účinně ostřelovat cíle pohybující se rychlostí až 40 km/hod. Rychlost palby, zásluhou účinné poloautomatiky závěru a jednotného střeliva ( granát byl zalisován do nábojky) dosahovala až dvanácti mířených ran v minutě. Dokonale vycvičené obsluze, se však povedlo vypálit až 23 ran za minutu, což je jak jistě uznáte, zajímavý výkon. Škodovka připravila pro kanony dva druhy granátů. Ostrý nárazový granát se používal k palbě na živé cíle přímou i nepřímou střelbou, až na vzdálenost 4200 metrů. Ostrý pancéřový granát sloužil k boji s obrněnými cíly do vzdálenosti 2000 metrů. Děla měla lafetový štít chránící obsluhu a jejich lafetová ramena byla sklopná, aby bylo možné dělo snadno umístit například na korbu nákladního automobilu. Kanony byly připraveny ve dvou variantách lišících se především nápravovými koly. Děla určená pro pěchotu měla dřevěná loukoťová kola s železnými obručemi, která jak se tehdy soudilo, zajistí nejlepší pohyblivost v terénu, pokud bude kanon tažen obsluhou. Jezdectvo a motorizované jednotky měly dostat děla s pryžovými obručemi. Tradičně důkladné vojskové zkoušky probíhající v létě 1934, odhalily několik nedostatků. Nejzávažnější z nich byl zjištěn při zkouškách děla u jezdectva. Kanony se sklopnými lafetovými rameny, přivěšené ke kárám pro jezdectvo, měly tendenci se převracet, při překonávání příkopů. Škodovka většinu připomínek akceptovala a děla upravila podle armádních požadavků. K dalším zkouškám již připravila tři varianty kanonu v provedení " P ", " M " a " J ". Děla určená pro jezdectvo, jinak shodná s typem M, dostala totiž nesklopná lafetová ramena. Po úspěšném ukončení zkoušek, byl závěrem roku 1934 kanon přijat do výzbroje armády, pod označením 3,7 kanon proti útočné vozbě vz.34.
Zavedení do výzbroje a služba u útvarů
Dne 1 října 1935 vznikly u pěších, dragounských a horských pluků roty doprovodných zbraní. Jejich čety Kanonů proti útočné vozbě, se staly prvními specializovanými protitankovými jednotkami naší armády. Právě jejich výzbrojí se měly stát nově zavedené kanony vz. 34. Armáda objednala počátkem roku 1935 první sérii kanonů ve všech třech variantách. Jednalo se 160 kusů v provedení P pro pěchotu, 14 kusů typu M pro cyklistické prapory a 22 kanonů J pro dragounské pluky. Výroba začala ještě v průběhu roku 1935 a do jeho závěru se podařilo nastřelit a předat armádě prvních 46 děl. Celá objednávka pak byla dokončena počátkem roku 1936. Kanony byly předávány podle rozdělovníku zformovaným rotám doprovodných zbraní pěších pluků, aby mohl být zahájen výcvik. Každá jednotka zpočátku obdržela po dvou kanonech a zbytek byl uložen v augumentačních skladech. Pro zefektivnění a především zlevnění výcviku vyvinula také Škodovka ve spolupráci se Zbrojovkou Brno vložnou hlaveň ráže 7,92 mm. Z ní mohly být vystřelovány redukované náboje pro kulomety vz.26 nebo zástřelné náboje vz.35. MNO předpokládalo, že po dokončení dodávky z rozpracované série budou ihned následovat další objednávky, aby potřeby protitankové obrany byly zajištěny co nejdříve. Počátkem roku 1936 však Škodovka nabídla armádě k vyzkoušení prototyp nové výkonnější varianty protitankového kanonu, označovaného A4. Konstruktéři Škodovky totiž nezaháleli a především s ohledem na zahraniční zákazníky, začali pracovat na zdokonalení kanonu A3. Firma o vlastní újmě přikročila ke zkouškám průraznosti nových cementovaných pancéřů a bylo zjištěno, že účinek střel u nich nezaručuje požadovanou průbojnost na 1000 metrů. Konstrukce kanonu vz.34 proto byla upravena podle nejnovějších poznatků a prvních zkušeností od útvarů. Nový typ označovaný výrobcem jako A4, dostal prodlouženou hlaveň a byl pro něj připraven účinnější pancéřový granát. Vojáky modernizované kanony zaujaly a podrobili je přísným zkouškám, v nichž děla plně obstála. S jejich zařazením do výzbroje však MNO dlouho váhalo. Zavedením nových děl by vznikl nemalý logistický problém, armáda by totiž měla dvě děla stejné ráže s rozdílnou municí. Navíc první reakce od útvarů na zaváděné kanony vz.34 byly velmi kladné a se zbraní vládla všeobecná spokojenost. Nakonec zvítězila prozíravost, podepřená pravděpodobně prvními zprávami o nových německých středních tancích. Pro sjednocení zásobování municí, byl nový typ kanonu vybaven komorou shodnou se vzorem 34, aby mohl používat již zavedené střelivo. Nové nárazové granáty mohl potom používat pouze nový typ děla. Ten byl po dokončení náročných zkoušek zaveden do výzbroje pod označením 3,7 cm kanon proti útočné vozbě vz.37.
Zbraň útočné vozby Když se v roce 1934 začalo řešit jakou zbraní budou vyzbrojeny první lehké tanky domácí konstrukce vyráběné ČKD, MNO se obrátilo na Škodovku s požadavkem na vývoj moderního tankového děla. Ta nejprve celé jednání značně zkomplikovala, neboť trvala na tom, že kanon musí být dodáván i s věží jako nedílný konstrukční celek. Nakonec se ale po řadě jednání podařilo dosáhnout dohody a Škodovka se zavázala dodat pouze samotná děla. Plzeňští konstruktéři vzali za základ právě vyzkoušený kanon vz. 34, který byl upraven pro zástavbu do tankové věže. Vzhledem k nedostatku zkušeností s tímto druhem výzbroje nebyly zásahy do konstrukce kanony dosti hluboké, aby vyhověly všem požadavkům tankistů. Vadil především příliš dlouhý zákluz a slabě chráněné brzdovratné zařízení, vyčnívající z věže. Přesto však vznikla výborná tanková zbraň jejíž kvalitu potvrdilo pozdější bojové použití těchto kanonů. Dělo označené jako vzor 34 UV, se stalo výzbrojí padesáti dokončovaných Lehkých tanků vz. 34 a zcela logicky je Škodovka použila i pro své nové tanky, přijaté do výzbroje pod označením LT vz.35. 298 těchto strojů tvořilo páteř obrněných jednotek československé armády a jejich děla posloužila již v pohnutých zářijových dnech roku 1938 k boji s nacistickými vzbouřenci v pohraničí. Nejznámější akcí, při níž byly použity kanony UV vz.34, je pravděpodobně boj o Budějovickou bránu v Českém Krumlově. Zde, jak dokumentují dochované snímky, kanon lehkého tanku prokázal překvapující účinnost na dělo tak malé ráže. Kvalitu zbraně nejvíce ocenil Wehrmach, který ukořistěné tanky s velkým úspěchem použil při přepadení Polska a především během Západního tažení. Mimo Německa bojově nasadil své tanky LT 35 i Slovenský stát a především Rumunsko, které zakoupilo 126 kusů tanků, označovaných zde R-2. Dále kanony UV vz.34 používalo i 24 tanků LTP dodaných do Peru a 8 Jugoslávských tančíků. Celkem bylo vyrobeno 516 kanonů UV vz. 34 .
Až k zániku Republiky
196 vyrobených KP ÚV vz. 34 tvořilo až do konce roku 1937 jedinou výzbroj čet a vznikajících rot kanonů proti útočné vozbě. Teprve počátkem následujícího roku začaly k útvarům přicházet větší počty nových kanonů vz.37. Ještě v září 1938 představovaly kanony vz. 34 téměř třetinu zavedených protitankových děl. Je nepochybné, že by spolehlivě plnily své úkoly v protitankové obraně a podpoře pěchoty. Děla vz.34 svým výkonem plně stačila na pancéřování všech vyráběných německých tanků, snad s výjimkou strojů Pz.IV. Těch však bylo zatím vyrobeno malé množství a ani proti nim na kratší vzdálenost nebyly české kanony bez šance. Výkony KPÚV vz. 34 vyniknou v porovnání s konkurenčními zbraněmi srovnatelných parametrů. Německé protitankové kanony Pak 35/36 prorážely se staršími typy granátů na 600 metrů pancéř silný pouze 27 milimetrů. Další velmi rozšířený kanon švédské firmy Bofors vz.36, kterým byla vyzbrojena například polská armáda, dokázal probít cementovaný pancéř síly 33 milimetrů pouze na vzdálenost 500 metrů a v tisíci metrech stačil pouze na brnění o síle 17 milimetrů. Po Mnichovu, kdy se naprosto změnila politická situace a naplno rozběhnutá výroba dodávala další stovky kanonů vz.37, bylo rozhodnuto nabídnout zahraničním zájemcům nadbytečné KPÚV vz.34. K prodeji mělo být uvolněno všech 160 kusů verze P a 14 kusů provedení M. Pouze Dragounské pluky si měly ponechat většinu zbraní a odprodáno mělo být pouze 8 kanonů verze J. Z tohoto obchodu však sešlo a všechny KPÚV vz.34 zabavil v březnu 1939 Wehrmacht, který tyto zbraně úspěšně nasadil v počátečních fázích války.
Technický popis
KPÚV vz. 34 je dělo se skluznou hlavní, závěrovou poloautomatikou, úsťovou brzdou, Kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem, dvojramennou rozevírací lafetou a lafetovým štítem. Dělo má závislý bubínkový zaměřovač a loukoťová kola lafety s ocelovou nebo gumovou obručí. Hlaveň je autofretovaná monobloková, vyrobená ze speciální oceli ukončená úsťovou brzdou. Závěr je vertikální, klínový, se závěrovou poloautomatikou. Lafeta je pivotové konstrukce dvouramenná rozevírací a skládá se z vrchní a spodní lafety. Miřidla tvoří závislý zaměřovač vz.34. Doprava se děje u pěchoty tahem obsluhy, jedním koněm zapřaženým ve vidlicové oji nebo v závěsu za motorovým vozidlem. U jezdectva je dělo přivěšeno ke káře pro jezdectvo a taženo dvojspřežím. Obsluha se skládá z pěti mužů. Střelivo: 3,7 cm ostrý pancéřový granát vz.34 3,7 cm ostrý nárazový granát vz.34 Máme to štěstí, že ve sbírkách Vojenského historického ústavu zůstal dochován jeden KPÚV vz.34 P. Najdeme ho v části expozice věnované meziválečné armádě v Armádním muzeu na Žižkově. Použité prameny a literatura: Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918-1939 Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně Ota Holub - Československé tanky a tankisté Vladimír Francev , Charles CH. Kliment - Československá obrněná vozidla 1918-1939 VHA Praha, fond ČS předpisy do roku 1939 - předpis D - XI - 1a Tabulky střelby Podnikový archiv Škoda Plzeň: Fond GŘ - TD Zatímní dělostřelecká nauka pro 3,7 cm kanon P/M/J vz.34 Archiv autora
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
