3,7 cm KPÚV vz.37
5. 6. 2011
|
3,7 cm kanon proti útočné vozbě vz.37
Kanon proti útočné vozbě vz.37 byl jedním z nejvýkonnějších protitankových děl předválečného období a ke světové špičce patřil až do prvních let druhé světové války. Ve své hmotnostní kategorii pak byl pravděpodobně nejlepším protitankovým kanonem na světě. Tomuto dělu však zatím nebyla věnována pozornost, kterou by si zasloužil. Pokusme se tedy alespoň stručně připomenout vznik a osudy této zajímavé zbraně.
Od prvních krůčků k předvedení prototypu
Když v průběhu roku 1935 armáda přebírala první kanony proti útočné vozbě vz.34, jistě nikdo nepředpokládal, že již v příštím roce se bude vážně jednat o jejich náhradě výkonnější zbraní. U dělostřelectva bylo zvykem, že zavedený materiál vydržel ve výzbroji i několik desetiletí, ale bouřlivý vývoj, jakým procházela v polovině třicátých let vojenská technika, a především tanky, tuto situaci radikálně změnil. Další desetiletí bylo totiž svědkem úporného souboje mezi pancéřováním a výkonem děl. Jednou z jeho prvních obětí se stal právě KPÚV vz.34. Konstrukční oddělení Škodovky ukončením vývoje a zavedením sériové výroby nového protitankového kanonu nepřestalo sledovat vývoj ve světě a začalo pracovat na zdokonalení této zbraně. Důvodem byla především snaha předstihnout konkurenci a získat lukrativní zahraniční zakázky. Právě v této době totiž většina vyspělých armád světa zaváděla nebo se chystala zavést do výzbroje protitankové kanony. Hlavním požadavkem MNO na konstrukci protitankového děla byla schopnost prorážet 32 cm pancéř na vzdálenost 1000 metrů. Zkouškami však bylo prokázáno, že nové kvalitnější cementované pancéře, dělo již na požadovanou vzdálenost nedokáže probít. Armáda ale rovněž požadovala, aby hmotnost děla nepřekračovala 250 kilogramů. Důvodem byla snaha o zachování pohyblivosti při tažení děla obsluhou. Zvýšení výkonu děla bylo možné dosáhnout dvěma základními cestami: prodloužením hlavně, pro získání vyšší úsťové rychlosti a účinnějším střelivem. Obojí však znamenalo nárůst hmotnosti zbraně. Škodovka se však už necítila být vázána hmotnostním limitem stanoveným armádou a nově navržený kanon byl vybaven delší a mohutnější hlavní, která umožňovala použití výkonnějšího střeliva. Na základě poznatků ze služby kanonů vz.34 doznal změn především lafetový štít. Byl doplněn plechy kryjícími kola a jeho vrchní hrana nebyla rovná, ale nepravidelně lomená, což usnadňovalo zamaskování děla v palebném postavení. Pro dělo byl vyvinut i nový pancéřový a nárazový granát. Prototyp byl dokončen v létě 1936 a Škodovka ho okamžitě nabídla armádě k vyzkoušení. Nutnost nedodržení hmotnostního limitu pro protitankovou zbraň a očekávané zvýšení výkonu, již plzeňská dělovka avizovala rozborem vývoje protitankových zbraní adresovaným MNO. Protože vojáci jak se zdálo byli s tímto vývojem smířeni, očekávala Škodovka, vzhledem k výkonům zbraně, hladký průběh zkoušek a rychlé oficiální zavedení děla do výzbroje. Následná armádní objednávka pak měla také otevřít dveře zahraničním zakázkám. Vše se ale ukázalo podstatně složitější. Kanon A4 čekal rok náročných zkoušek, které málem skončily odmítnutím celé konstrukce, nakonec však napomohly ke vzniku jednoho z nejlepších protitankových děl své doby.
Od začátku zkoušek k zavedení do výzbroje
Na podzim roku 1936 byl prototyp kanonu A4 podroben přísným střeleckým zkouškám na střelnici v Hlbokém. Jak vyplývá ze zprávy pro výzbrojní komisi, kanon vojáky plně uspokojil. Dokázal spolehlivě probít 32 milimetrů silný cementovaný pancíř ještě ve vzdálenosti 1000 metrů a vyhověl náročným požadavkům, i co se týče přesnosti a rychlosti střelby. Při rychlopalbě bez míření bylo dosahováno průměrně kadence úctyhodných 40 ran za minutu a po vystřílení 1000 ran zůstala úsťová rychlost stále o 30 m/s větší než u nové hlavně KPÚV vz.34. Po ukončení střeleckých zkoušek byl kanon odeslán do pěchotního učiliště k provedení zkoušek taktických a jízdních. Zde se objevily první problémy. Především se ukázalo, že k tažení zbraně nebude možno použít dosavadní malé plemeno koně, používané u pěchoty, protože hmotnost kanonu je na hranici jeho možností v obtížnějším terénu. Proto byl vyzkoušen nový typ koně, označovaný jako malý těžký kůň dělostřelecký, který dosud nebyl pro službu v armádě odváděn. Zkoušky prokázaly, že tento typ koně pro daný úkol plně vyhovuje a byl zaveden pro vlek KPÚV pod značkou Mt. Potvrdilo se také, že doprava kanonu silami obsluhy je v terénu podstatně obtížnější než u kanonů vz.34, nakonec ale bylo konstatováno, že je ještě vyhovující. Závažnější problém, který nakonec vedl k podstatné změně konstrukce děla se objevil při jízdních zkouškách. Po ujetí 3000 km totiž praskla náprava a při tahu novými rychlými nákladními auty nemohlo být dosahováno ani na dobrých silnicích rychlostí vyšších než třicet kilometrů v hodině. Na vině byly gumové obruče kol, které nedostatečně tlumily otřesy. Další poměrně závažnou připomínku ke konstrukci děla vzneslo po dokončení zkoušek jezdectvo. Ukázalo se, že dělo spojené s károu pro jezdectvo, má problémy při přejíždění příkopů. Rydla a klouby sklopných lafetových ramen zachytávaly o překážky a způsobovaly převracení děla. Nejzávažnější problém, který málem ohrozil samu existenci konstrukce, měl ryze ekonomický a logistický ráz. Hlavní štáb totiž projevoval nechuť k zavedení druhé protitankové zbraně stejné ráže, ale s odlišným střelivem. Do léta 1937 byly vyrobeny tisíce granátů vz.34 , které používaly i kanony vz.34 UV československých tanků a panovaly obavy s problémů při zásobování municí v poli. Když se rozhodovalo o další objednávce protitankových kanonů, byla zvažována i možnost dále objednat osvědčená děla vz.34 a v budoucnosti se soustředit na protitankový kanon větší ráže. Naštěstí byl nalezen kompromis, který pomohl vyřešit otázku munice. Kanon A4 byl vybaven nábojovou komorou shodnou se vzorem vz.34. Dělo tak mohlo používat granáty vz.34 a nové střelivo se lišilo pouze zvětšenou prachovou náplní. Konstrukční kancelář Škodovky ve spolupráci s VTLÚ urychleně navrhla úpravy prototypu podle požadavků armády. Náprava byla zhotovena z automobilního materiálu a v provedení M i J dostala děla disková kola s pneumatikami. Varianta připravená pro jezdectvo měla navíc pevná lafetová ramena a sklopná rydla. Upravený prototyp předaný ke zkouškám již vyhověl většině požadavků armády a zdálo se, že jeho zavedení do výzbroje již nic nebrání. V obšírné zprávě pro výzbrojní komisi byla zbraň shledána způsobilou k přijetí do výzbroje přesto, že byly vzneseny ještě některé připomínky. Dělostřeleckým odborníkům se například přece jen zdála hmotnost kanonu příliš velká a navrhovali její snížení odstraněním lafetového štítu. Naštěstí tento návrh neprošel. Naopak štít byl doplněn maskovací sítí o rozměrech 5x5 metrů, která byla uchycena řemeny na vrchu jeho čelní strany. Na doporučení výzbrojní komise byla vystavena objednávka a MNO dopisem z 24 června 1937 ,, uvolnilo výrobu děla ". To bylo zavedeno oficiálně do výzbroje pod označením KPÚV vz.37 a urychleně se začala rozbíhat jeho již připravená sériová výroba.
Služba KPÚV vz.37 v domácí armádě
Prvním dodávkám kanonů vz. 37 ještě předcházela obtížná jednání o přejímacích podmínkách a především cenových kalkulacích nabízených Škodovými závody, probíhající v říjnu 1937. Armáda trvala na ceně 119 700 Kč pro kanon "P", 115 850 Kč pro verzi "J" a 116 050 Kč v provedení "M". Byl zpracován harmonogram dodávek, který byl několikrát upravován a měnily se i počty objednaných zbraní. MNO stanovilo potřebu kanonů, včetně válečné rezervy, na 35 kanonů pro jezdectvo, 587 děl pro motorizované jednotky a 990 kanonů pro pěchotu. Sériová výroba připravovaná již od ledna 1937 se rozeběhla nejprve v Plzni a počátkem roku 1938 i v novém závodě Škodovky v Dubnici nad Váhem. Prví kanony přebíral Zbrojně technický úřad v Plzni již v prosinci 1937. Jednalo se o 35 kanonů provedení J. To že byla nejdříve vyrobena děla pro jezdectvo, vysvětluje zoufale nízký počet KPÚV u dragounských pluků. Pro 11 těchto útvarů bylo zatím k dispozici pouze 22 kanonů vz.34. V lednu a únoru pak bylo dodáno 105 děl pro motorizované jednotky a teprve od března následovala výroba pěchotní varianty, které bylo do července dodáno 390 kusů. V srpnu a září armáda obdržela dalších 160 kanonů varianty M. Celkem tedy v době vyvrcholení mnichovské krize disponovaly československé jednotky téměř sedmi sty KPÚV vz.37 všech tří provedení, které doplňovalo ještě 196 kanonů vz.34. I přes změněnou politickou situaci probíhala výroba kanonů nezmenšeným tempem až do března 1939. Do konce února bylo tak vyrobeno 470 děl P a 626 kanonů M, z nichž po 15. březnu přejali okupanti 995 kusů.
Armádou přebírané kanony byly ihned přidělovány útvarům, tak aby bylo možné co nejdříve vybavit touto technikou všechny jednotky prvního sledu a budované rychlé divize. Do září 1938 se podařilo postavit 73 rot KPÚV, z toho 22 motorizovaných a 44 samostatných kanonových čet, z nichž bylo 13 motorizováno. Rychlé divize měly ve své organizační struktuře dvě roty kanonů proti útočné vozbě a mimo to každý její dragounský pluk disponoval ještě četou KPÚV. Pěší divize a hraniční oblasti prvního sledu umístěné na hlavním obranném postavení měly u svých tří pluků v rotách doprovodných zbraní kanonovou četu, která se většinou za mobilizace rozrostla na rotu s 12 děly. Divize tedy zdánlivě disponovaly dostatečným počtem protitankových zbraní. Bohužel délka jejich obranných postavení dosahovala mnoha desítek kilometrů a proto hustota KPÚV nebyla ani zdaleka dostatečná. Hlavní štáb však s tímto problémem počítal, a proto úseky obrany, kde nejvíce hrozilo použití nepřátelských tanků, posiloval motorizovanými rotami kanonů narychlo stavěnými za mobilizace. Tak například v obranném úseku 29. pěšího pluku, jehož těžiště se nacházelo u Nové Bystřice na jindřichohradecku, mohlo být mimo 12. děl kanonové roty, použito dalších 6 kanonů motorizované roty zálohy HV a 6 kanonů roty 84, kterou disponoval III. sbor. Bohužel pěší pluky manévrovacího sledu, které tvořily zálohu bojující armády, byly vybaveny KPÚV zcela nedostatečně a tento stav by se podařilo napravit až v roce 1939, po dodání všech objednaných kanonů.
Jak by dopadlo střetnutí kanonů vz.37 s německými tanky, můžeme pouze odhadovat. Vzhledem k tomu, že jádro nacistických obrněných jednotek bylo tvořeno tančíky Pz-I a lehkými tanky Pz-II, jejichž čelní pancéře měly sílu maximálně 15 milimetrů, lze předpokládat, že naše kanony by pro ně představovaly velmi nebezpečného protivníka. Nebylo to dáno pouze průrazností, ale i vysokou rychlostí palby a šířkou odměrového pole, což bylo důležité pro střetnutí s těmito pohyblivými vozidly. Německé střední tanky reprezentované typy Pz-III a Pz-IV s pancéřováním maximálně 30 milimetrů, mohly představovat soupeře nebezpečnějšího, bylo jich však v kritických dnech září roku 1938 k dispozici pouze několik desítek kusů. Celkově lze říci, že vybavení naší armády protitankovými děly bylo vysoko nad evropským průměrem a kvalitativně kanony představovaly ty nejlepší zbraně ve světovém srovnání. Je tedy velmi pravděpodobné, že by v boji, obsluhované tradičně výborně vycvičenými obsluhami dokázaly úspěšně splnit své úkoly. Osudná mnichovská dohoda a poté okupace zbytku zmrzačené republiky, začaly psát novou kapitolu v historii KPÚV vz.37. Po osvobození se sice ještě několik kanonů objevuje ve výzbroji znovu se rodící armády, ale jsou záhy vyřazeny.
 Kanony v boji a jejich export
Německý Wehrmacht ihned po obsazení českých zemí chtivě sáhl po všech dostupných protitankových kanonech a nebylo divu. Škodovácká děla představovala zbraně dokonalejší, než zavedené protitankové kanony vz.35/36, což se plně projevilo již v průběhu polského tažení a později při dobyvačném tažení západní a jižní Evropou. České kanony byly u německých vojáků oblíbeny a staly se hrozivými protivníky obrněných vozidel protivníků, bohužel byly používány na nesprávné straně fronty.
Němci převzali také děla rozpracovaná ve Škodovce a nechali běžet rozjetou sériovou výrobu, která do roku 1940 dala ještě 578 kusů kanonů vz.37. Podle německých pramenů bylo na počátku války u bojových jednotek nasazeno 883 KPÚV vz.37 označených v německé armádě 3,7 cm Pak M 37 (t). Vrcholem bojového nasazení československých protitankových kanonů se stalo ruské tažení. Na sovětské tanky starších typů, proti kterým převážně bojovaly na počátku této kampaně, kanony spolehlivě stačily. Se stoupajícími počty moderních tanků T 34 a KV se však jejich nasazení stávalo čím dál více problematické a během roku 1942 byly nahrazeny protitankovými kanony větší ráže. Přesto ještě na konci války bylo v německé armádě zařazeno 88 Pak M 37 z toho 61 na frontě.
V okamžiku vzniku Slovenského státu v březnu 1939 zůstalo na jeho území 158 KPÚV vz.37, které se nadlouho staly jádrem výzbroje slovenských protitankových jednotek. Nejvíce zbraní bylo dislokováno u pluku útočné vozby v jehož sestavě byla od počátku zařazena rota KPÚV. Po reorganizaci pluku v roce 1940, stoupl počet rot protitankových kanonů na čtyři. Ještě v květnu 1944 bylo ve výzbroji pluku 17 kanonů vz.37. Vrcholem služby KPÚV vz.37 ve slovenské armádě se stalo jejich nasazení na východní frontě. V sestavě rychlé brigády bylo zařazeno 37 kanonů vz.37, jež se aktivně zúčastnily například proslulého boje o Lipovec. Po reorganizaci brigády na Rychlou divizi, byl zvýšen počet zařazených kanonů až na 40. Dalších 24 kanonů vz.37 tvořilo výzbroj Zajišťovací divize, která byla nasazena na Ukrajině. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se několik KPUV vz.37 stalo i výzbrojí povstaleckých jednotek. Nejznámější je boj francouzských partyzánů u Strečna. Ti svými dvěma protitankovými kanony, dodanými z martinských kasáren, dokázali úspěšně bojovat i s německými tanky Pz IV.
Do boje zasáhly i kanony vz.37, které si před válkou objednala Jugoslávie. V roce 1939 bylo pro ni vyrobeno 35 kanonů v provedení s dřevěnými loukoťovými koly a tyto zbraně aktivně zasáhly do bojů s německou armádou. Další zemí, kam byly kanony dodány, byl exotický Irán, který ještě v průběhu roku 1938 obdržel 47 kanonů v provedení P. Dále kanony A4 používaly armády Bulharska a Maďarska. Většímu exportu této zbraně však zabránila okupace.
Modernizace, tanková a pevnostní verze
Zavedením kanonů do výzbroje neskončila pro konstrukční oddělení škodovky práce na zbraních ráže 37 mm. Vzhledem k parametrům zavedených tanků tato ráže ještě zdaleka nebyla bezperspektivní, především vzhledem k možnosti udržet hmotnost děla v přijatelných mezích. Vznikla proto varianta kanonu A4 označovaná Beta, u něhož bylo použito několik zdokonalení. Byla například odstraněna úsťová brzda a především vyvinuta výkonnější munice. Dělo dosahovalo výborných výkonů, ale pro spád událostí k výrobě již nedošlo. Škodovka však obdržela v roce 1937 objednávku na kanony pro Iránské tanky TNH a použila jako základ konstrukce právě tento typ. Vzniklo pozoruhodné dělo, od počátku konstruované pro použití v tancích. Když potom naše armáda řešila kanonovou výzbroj pro nové lehké tanky Škodovka jí nabídla tento kanon označovaný A7. Jeho výkon odpovídal KPÚV vz.37, měl však krátký zákluz, brzdovratné zařízení bylo ukryto ve věži a konstrukce byla celkově přizpůsobena použití v tanku. Mimo tohoto vynikajícího kanonu, si však vojáci vyžádali k provedení srovnávacích zkoušek i mírně upravené kanony vz.34 UV označené A8. Přestože srovnávací zkoušky potvrdily naprostou převahu zbraně A7, objevila se stará známá obava z dvojí munice u kanonů stejné ráže. Nakonec výkon zbraně přesvědčil komisi o potřebě vybavit nové tanky touto dokonalejší zbraní. Po odstranění závad na brzdovratném zařízení a úspěšném dokončení závěrečných zkoušek, 9.června 1938, byl kanon přijat do výzbroje armády pod označením 3,7 cm kanon ÚV vz.38. Již počátkem srpna bylo oficiálně objednáno 150 kusů kanonů, pro nové lehké tanky. Škodovácká děla A7 UV zabudovaná ve věžích strojů LT 38 významně napomohla tomu, že tento výrobek ČKD byl pokládán za nejlepší lehký tank druhé světové války. Kanon UV vz.38 je natolik pozoruhodnou zbraní, že by si zasloužil samostatný příspěvek a rozsah tohoto článku nám bohužel neumožňuje se mu věnovat podrobněji.
Na závěr bychom se měli zmínit o plánované variantě protitankového kanonu vz.37 která měla sloužit jako výzbroj pohraničního opevnění. Vývoj pevnostních zbraní byl zahájen ve Škodovce již v roce 1935. MNO požadovalo vyřešení protitankových zbraní pro rodící se opevnění v rážích 47 a 37 milimetrů. Za základ lehčího děla byl vzat upravený prototyp kanonu A4, označený ve firemní dokumentaci A 10. Později bylo tomuto kanonu přiděleno vojenské označení L2. Mělo se jednat o smíšené dvojče kanonu a těžkého kulometu. ŘOP objednalo dva pokusné kanony, které měla pro začátek následovat desetikusová série. Nakonec však z důvodu unifikace, byl vývoj zbraně přerušen a v objektech těžkého opevnění, pro něž byly plánovány, je nahradily mírně upravené 4 cm pevnostní kanony vz.36. I pěchotní kanony vz.37 se však mohly stát výzbrojí opevnění. Pro vedení čelních paleb, byl navržen objekt lehkého opevnění vz.37, označovaný jako typ G, vyznačující se rozměrnou střílnou a širokým vchodem. V něm měl být umístěn KPUV vz.37, který mohl v případě potřeby opustit kryt. Jediný objekt tohoto typu byl vybudován na Opavsku.
Technický popis
3,7 cm kanon proti útočné vozbě, je lehké dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a optickým zaměřovačem. Byl dodáván v provedení P, M a J.
Hlaveň je autofretovaná monobloková opatřená úsťovou brzdou.
Závěr je vertikální, klínový se závěrovou poloautomatikou, opatřený všemi obvyklými pojistkami.
Lafeta se skládá z vrchní a spodní lafety. Vrchní lafeta je v horní části vytvořena jako vidlice v níž je uložena kolébka. Ve spodní části vybíhá v pivotový čep uložený v traverse spodní lafety. Na vidlicové části jsou uloženy
náměrové, odměrové řididlo a nosiče štítu. Spodní lafeta je dvouramenná, rozevírací. Lafetová ramena mohou být sklopná a v provedení J je sklopné i rydlo. Kola jsou dřevěná, loukoťová s železnou obručí nebo ocelová disková s pneumatikami.
Doprava děla se děje vlečením obsluhou, tažením jedním koněm, zapřažením za nákladní automobil nebo nakolesněním na káru taženou dvouspřežím.
Střelivo: Ostrý pancéřový granátový náboj vz.37
Ostrý nárazový granátový náboj vz.37
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 - 1939
Vladimír Francev, Charles K. Kliment - Československá obrněná vozidla 1918 - 1939
Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda 1939 - 1945
Kolektiv autorů - Československý 4 cm pevnostní kanon vz.36
Miloslav Sviták - Příprava obrany Jindřichohradecka v roce 1938
Fritz Hahn - Waffen und Geheimwafen des deutschen Heeres 1939 - 1945
VHA Praha , fond MNO HŠ
SOA Plzeň
Archiv autora
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
