155 mm hrubá houfnice vz.15

Druhou nejznámější a také nejrozšířenější dělostřeleckou konstrukcí vzniklou ve Francii, je hned po proslulém kanonu vz.1897 nepochybně 155 mm hrubá houfnice vz.15. Tato zbraň a její modernizovaná varianta označovaná jako vz.17, se významně podílela na bojích obou světových válek, poctivě a spolehlivě sloužila v řadě armád a stala se symbolem francouzského dělostřelectva. Houfnice vz.15 nebyly zdaleka bezvýznamné ani pro naši armádu, protože představovaly nejpočetnější dělo zahraniční výroby v jejích službách.

Když v srpnu 1914 vypukla první světová válka, francouzské polní dělostřelectvo vyzbrojené převážně rychlopalnými kanony vz1897 šlo od neúspěchu k neúspěchu. Zjistilo se totiž, že rychlost palby a mobilnost byla u lehkých kanonů obětována výkonu a účinku střely. Kanony také neumožňovaly palby vrchní skupinou úhlů, která byla nutná k ničení odolných cílů v hloubce obrany. Zatímco Francouzi vstupovali do bojů velké války s 300 hrubými děly, Němci, kteří počítali s dobýváním pevností a palbou proti nepřátelským bateriím, měli těchto děl více než dva tisíce.  Na frontu byla urychleně přisouvána zastaralá pevnostní děla větších ráží a vojenská správa zoufale požadovala nové konstrukce houfnic, kanonů a moždířů střední a velké ráže. Jediným moderním hrubým dělem francouzské armády byla 155 mm houfnice model 1904. Vývojem nové hrubé houfnice byly pověřeny firmy Schneider, a aby se předešlo možnému neúspěchu nebo zdržení, i závody Saint- Chamond. Úspěšnější ovšem byli konstruktéři u Schneiderů nepochybně i proto, že měli z čeho vycházet, neboť se konstrukcí hrubých houfnic zabývali již před válkou. Pro zahraniční odběratele zde byla vyvinuta úspěšná řada hrubých houfnic - M 08, M10 a M12. Za základ nové zbraně byla vzata výkonná houfnice model 1904, ale samozřejmě byly využity i zkušenosti s exportními modely. Zavedená hrubá houfnice byla přepravována ve dvou jednotkách. Vojenská správa však požadovala houfnici přepravitelnou vcelku, pouze spojením s kolesnou, aby se urychlilo zaujetí palebného postavení. Právě tento požadavek se bohužel stal největší nevýhodou nového děla. Upravená lafeta doplněná mohutným lafetovým štítem a těžká kola totiž zvýšila hmotnost zbraně až na 3200 kilogramů, což bylo na samé hranici možností šestispřeží a v náročném terénu nebo na větší vzdálenosti muselo dělo táhnout osmispřeží.

Zavedení do výzbroje a bojové nasazení

 Nová houfnice byla po krátkých zkouškách urychleně přijata do výzbroje pod označením 155 mm houfnice M 15 CS ( Court Schneider – houfnice Schneider ), a protože ve všech parametrech převyšovala konkurenční zbraň firmy Saint- Chamond, došlo k vystavení rozsáhlých objednávek a dělo se stalo nejvýznamnější složkou výzbroje francouzského hrubého dělostřelectva. První houfnice se k jednotkám dostaly v květnu 1916 a jejich výroba pokračovala tempem 60 kusů měsíčně.  Každá pěší divize měla obdržet dva oddíly hrubých houfnic a již v průběhu druhé fáze bitvy u Verdunu se mohli němečtí dělostřelci přesvědčit, že mají nového velmi nebezpečného nepřítele. Poznatky z bojového nasazení a především nedostatek barevných kovů v druhé polovině války způsobil, že armáda požadovala úpravy děla, z nichž nejdůležitějším byla rekonstrukce hlavně, která umožnila požívání ocelových nábojek. Hmotnost upravených děl se zvýšila až na 3300 kg, ale získala tím na univerzálnosti. Upravená zbraň byla zavedena do výzbroje jako vzor 17. O úspěšnosti její konstrukce svědčí to, že se ještě v průběhu války stala výzbrojí americké armády a  italské armády. V poválečném období  pak  byly stovky houfnic vz.17 prodány do řady evropských zemí a spolehlivě sloužily například v Polsku, kde se staly základem výzbroje hrubého dělostřelectva, Jugoslávii, Řecku, Španělsku, Finsku a dalších státech. Patřily tak k nejrozšířenějším zbraním střední ráže na světě. Již v průběhu bojů Velké války se ovšem ukázaly i některé nevýhody této konstrukce. Negativně byl hodnocen především nízký dostřel a problémy způsobovala vysoká hmotnost zbraně, která komplikovala přepravu děla v obtížném terénu. Ani osmispřeží těžkých koní si totiž nedokázalo poradit s dopravou děla mimo zpevněné cesty. Francouzská armáda již v poválečném období uvažovala o modernizaci zbraně a její úpravě pro mototrakci. Z důvodu nedostatku financí, které spolykala především výstavba pevností, ale již  úpravám nedošlo.  V kritickém roce 1940 proto byla většina z 2000 houfnic vz.17, které tvořily jádro francouzského hrubého dělostřelectva, odkázána na koňské potahy. V průběhu Německé ofenzivy vykonaly velký kus práce a jejich palba z připravených postavení díky účinku střely způsobovala Němcům vážné ztráty. Jakmile však pancéřové jednotky prorazily frontu a francouzské jednotky byly nuceny ustupovat, stávaly se snadnou kořistí německého letectva. Jak dokazuje množství dochovaných fotografií. Poškozené 155 houfnice a jejich zničené trény lemovaly silnice severní Francie a staly se kořistí útočníků.V bojích západního tažení v roce 1940  houfnice vz.17 bojovaly na obou stranách fronty, protože podle německých záznamů ukořistěné polské 15,5 sFH 17(p)  vypálily 9600 ran.Po porážce Francie Němci získali stovky těchto zbraní, které s pověstnou pečlivostí přeznačili 15,5 cm sFH 414(f) a 416(f) . Jejich bojové použití na straně Wehrmachtu je doloženo v první fázi ruského tažení a dosloužily jako výzbroj Atlantického valu.

155 mm houfnice v Československu

Když se  v květnu roku 1919 marně  snažila československá vojska zastavit ofenzivu maďarských bolševiků na Slovensku, došlo na Jižní Moravě k urychlenému formování sboru generála Podhajského. Ten měl být použit k obraně Českých zemí a později k protiofenzivě na Slovensku. Zoufale mu ale scházela veškerá výzbroj, především dělostřelectvo. Protože Škodovka nebyla schopna dodat dostatečný počet moderních děl, důstojníci francouzské vojenské mise, kteří v té době pomáhali budovat československou armádu, objednali pod tlakem událostí dělostřelecký materiál ve Francii. Jednalo se o 50 kusů 155 houfnic vz.15, 13 hrubých kanonů vz.13 a 42 polních kanonů M 1897. Tento materiál pocházel z rušeného skladiště v Miláně a starší prameny uvádějí, že se jednalo o děla stará a opotřebená. To je ovšem pravdou pouze částečně. Ve skutečnosti se jednalo o to nejlepší, co mohlo francouzské dělostřelectvo nabídnout. Většina děl byla již použita v boji, ale jejich opotřebení nebylo fatální. Problematická byla především munice, jejíž dodání bylo součástí kontraktu. Ta totiž pocházela z chvatné válečné výroby, nebyla ani řádně skladována a způsobila později několik tragédií.  Bohužel celá dodávka francouzských děl nebyla konzultována s naším MNO a později tato skutečnost vyvolala řadu nepříjemností. Hodnota kontraktu totiž dosáhla 210 milionů korun a pro mladou republiku představovala velkou zátěž. Houfnice byly zařazeny do výzbroje pod označením 155 mm hrubá houfnice vz. 15 a takto se oficiálně nazývaly až do konce jejich služby v naší armádě. Většina  nových pramenů ovšem francouzské houfnice označuje jako vzor 17 nebo 17 CS. Toto pojmenování sice nevychází z dobových dokumentů, ale v zásadě nemusí být nesprávné. V  prozatímní nauce vzniklé překladem francouzského předpisu v roce 1920 je totiž hlaveň označena jako modernizovaná vz.17.  O chvatu s jakým byl armádní sbor generála Podhajského budován svědčí i úsměvná historka z počátků naší armády. MNO totiž ztratilo přehled o počtu děl přidělených vznikajícím jednotkám a prostřednictvím dotazníku se v září 1919 pokoušelo získat přehled o stavu zbraní u útvarů, které rozdělovala vyzbrojovací stanice sboru v Tlumačově. Osmi houfnicemi  vz.15 byly vyzbrojeny oddíly hrubých pluků číslo 113,114 a 115. a pro nedostatek materiálu obdržel 8 děl tohoto typu i lehký dělostřelecký pluk 13.  Po reorganizaci československé branné moci v roce 1921 zůstaly francouzské houfnice pouze ve výzbroji dělostřeleckého pluku 126, který náležel k armádní dělostřelecké záloze. U jeho dvou oddílů sloužilo 24 děl. S touto jednotkou, která byla posádkou v Komárně a od roku 1934 v Žilině je spojena služba 155 mm francouzských houfnic u nás až do jejich vyřazení v roce 1935. Po jedné baterii těchto zbraní obdržely na počátku dvacátých let také těžké dělostřelecké pluky 303 a 305 vyzbrojené moždíři. Tato děla zde sloužila k výcviku a střelbám, aby se ušetřila drahá munice velké ráže. U těchto jednotek se používaly houfnice často i bez lafetového štítu, což byla československá specialita. Ušetřilo se tím téměř sto kilogramů a usnadnila přeprava. Francouzské houfnice nepatřily u našich dělostřelců k oblíbeným zbraním. Představovaly cizorodý prvek v prakticky unifikované výzbroji našeho dělostřelectva a nepříznivě zapůsobilo také několik neštěstí při ostrých střelbách, které zapříčinila nekvalitní munice. V roce 1935 v rámci probíhající modernizace dělostřelectva došlo i na dělostřelecký pluk 126, který byl přezbrojen novým materiálem a 155 cm houfnice vz.15 byly uloženy jako válečná záloha. Jejich další osud je nejasný, ale zřejmě se je podařilo prodat nějakému zahraničnímu zájemci, protože v seznamu dělostřelecké techniky převzaté v březnu 1939 Wehrmachtem již nejsou uvedeny. Tím končí část historie této zajímavé zbraně v naší armádě. Českoslovenští dělostřelci se však s nimi setkali ještě jednou. V roce 1940 totiž 6 houfnic M 155 tvořilo výzbroj dělostřeleckého pluku 1. Československé divize ve Francii. 

Technický popis

155 mm francouzská hrubá houfnice vz.15 je dělo se šroubovým závěrem, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, lafetovým štítem a závislým bubínkovým zaměřovačem.

Hlaveň: je ocelová, plášťové konstrukce s duší jedním pláštěm opatřená při ústí zesílením.

Závěr: střední šroubový se sedmi pojistkami, doplněný vyhazovačem nábojnic a nábojnicovou podložkou.

Lafeta: se skládá z vrchní a spodní lafety.  Spodní lafeta, vyrobená z ocelových plechů je složena ze dvou lafetových stěn s výstuhami. Její součástí je  odměrové a náměrové ředidlo, brzda, nosič štítu, ocelová dutá náprava s dřevěnými koly.

Miřidla: jsou tvořena závislým bubínkovým zaměřovačem a libelovým kvadrantem vz.1900.

Střelivo: 155 mm granát vz.15  AL  z  ocele s maximálním dostřelem 10100 metrů.

                155 mm granát vz.15 D z lité ocele s maximálním dostřelem 12 000 metrů.

Obsluha: přímá obsluha je tvořena osmi muži.

Doprava: dělo je přepravováno v celku spojené s kolesnou šestispřežím nebo osmispřežím nebo ve vleku za automobilem. 

Prameny a literatura:

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

SOA Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ-TD

VHA Praha – Fond Předpisy Čs a Slov. – předpis D – IV – 20,

                       Fond MNO- DZO 1919,1920

Archiv autora: předpis D- IV -37

                        Manuel du gradé de Ľ Artillerie legere