15 cm hrubá houfnice vz.37
17. 10. 2014
|
15 cm hrubá houfnice K1 se sbírek VTM Lešany 15 cm hrubá houfnice vz.37
Za jedno z nejlepších děl střední ráže v meziválečném období a prvních letech druhé světové války je právem považována 15 cm houfnice K4, přijatá do výzbroje naší armády jako vz.37. Jejímu masivnímu exportu a prodeji licenčních práv zabránila pouze válka, ale toto vynikající dělo bohužel sloužilo už pouze okupantům. Sami Němci uznávali, že tato zbraň daleko překonává jejich vlastní houfnici vz.18 a pokračování její výroby nakonec zmařil pouze masivní nátlak německých dělovek.
Předchůdci konstrukce
Od druhé poloviny dvacátých let přicházely k útvarům československého dělostřelectva moderní 15 cm houfnice vz.25, které spolu se staršími houfnicemi vz.14/16 tvořily jádro výzbroje hrubých dělostřeleckých pluků. Když se Škodovce nepodařilo houfnice vz.25 ani jejich vylepšené modifikace prodat zahraničním zájemcům, začalo konstrukční oddělení pracovat na dalším vývoji hrubých houfnic. Protože armáda, prostřednictvím Zbrojně technického úřadu v Plzni pozorně sledovala probíhající konstrukční práce na nových dělech, neušla jim ani tato aktivita. Již v roce 1930 si nechal přednosta 3 oddělení hlavního štábu ve vojenském technickém ústavu vypracovat základní charakteristiky pro novou hrubou houfnici. Důvodem tohoto zájmu byla potřeba v budoucnu nahradit pozvolna zastarávající materiál vz.14/16 a právě probíhající diskuze o možné motorizaci hrubého dělostřelectva. Přednosta VTÚ plk. Wagenknecht připravil specifikace pro děla s rozevírací i chobotovou lafetou, které spojovala ráže a hmotnost granátu. Nejnadějněji se jevila těžká houfnice s dostřelem 15 kilometrů s hmotností 6000 kg, určená pouze pro motorickou přepravu. Vypočítané charakteristiky tohoto projektu takřka přesně odpovídají parametrům budoucí houfnice vz.37, a proto ho můžeme označit za ideového předchůdce této zbraně. Škodovka podnícená zájmem armády o novou houfnici, předložila již v roce 1930 první projekt nového hrubého děla. Celkově se jednalo o moderní zbraň, u níž bylo použito všech novinek v dělostřelecké technice. Pouze přeprava se uskutečňovala ve dvou jednotkách s ohledem na možnosti spřežení. Její projekt byl dále zdokonalován a v roce 1932 byla konstrukce zralá k předvedení zástupcům domácí armády i zahraničním zájemcům. Ředitelství Škodovky proto povolilo vyrobení prvního prototypu, označovaného ve firemní dokumentaci K1. O tuto zbraň projevila velký zájem turecká nákupní komise, která byla výkony tohoto děla nadšena. Škodovka upravila projekt podle tureckých požadavků a ještě v roce 1932 došlo k vystavení první objednávky. Turecká armáda potom v letech 1933 až 1939 obdržela 173 kusů 15 cm houfnic K1. Jednalo se o děla v provedení pro hippotrakci, ale jejich lafeta byla vybavena rozevíracími rameny a odpérovanou nápravu. Hlaveň měla plášťovou konstrukci a s ohledem na požadavky objednatele i pro Škodovku netypický šroubový závěr s plastickým těsněním. Spokojenost Turků s novými děly, jejich spolehlivost a solidnost výrobce se projevily také vtom, že většinu zbraní nepřebírala ani turecká přejímací komise, ale několik vybraných zaměstnanců Škodovky. Není bez zajímavosti, že Turecká armáda později nechala svá děla modernizovat způsobem odpovídajícím v podstatě modelu K4.
 Zrod nejlepší zbraně své doby
Plzeňští konstruktéři neusnuli na vavřínech a intenzivně pracovali na zdokonalení modelu K1 s ohledem na stoupající zájem o tuto zbraň. V roce 1935 vznikl projekt houfnice označený K2, který přinesl řadu zlepšení. Především došlo k použití autofretované monoblokové hlavně, která umožnila odlehčení konstrukce. Lafeta doplněná štítem byla navržena v provedení pro hippotrakci i motorizovanou přepravu. Protože se jednalo o vynikající zbraň, nedal na sebe dlouho čekat ani zájem zahraničních zákazníků. Nejprve se ozvala rumunská nákupní komise, která pozorně sledovala vývoj děla a zúčastnila se již předvedení modelu K1. Rumunská armáda odebrala v letech 1937 – 1939 celkem 188 houfnic v provedení pro mototrakci, označených jako vzor 34. Pozadu nezůstala ani spřátelená Jugoslávie. Ta v roce 1938 obdržela 48 kusů houfnic K2, které byly zavedeny do výzbroje jako vzor 36. Od roku 1935 ale také do vývoje nových houfnic ve Škodovce zasáhla znovu domácí armáda. V polovině třicátých let vyvrcholila diskuze o modernizaci armády a došlo k rozhodnutí přejít na sborovou organizaci. To přineslo nejen nutnost zesílení hrubého dělostřelectva, které mělo být podřízeno nově vznikajícím sborům, ale především jeho modernizaci. U sborového dělostřelectva měla velký význam pohyblivost materiálu, a proto bylo rozhodnuto o postupné motorizaci sborových dělostřeleckých pluků. Dělostřelečtí odborníci MNO se zúčastnili zkoušek a předvádění houfnic K1 i K2 a byli dobře obeznámeni s vynikajícími vlastnostmi těchto zbraní. Proto byla volba nového modelu hrubé houfnice pro naši armádu zdánlivě jednoduchou záležitostí. Dělostřelecký a zbrojní odbor však chtěl od nové zbraně maximum, což sice bohužel přineslo opožděné zavedení do výzbroje, ale výsledek byl vynikající. II odbor MNO vypracoval v roce 1936 směrnice pro vývoj nové hrubé houfnice. Na základě srovnávací zkoušky Typů K1 a K2 bylo rozhodnuto o tom, že nové dělo bude sice vycházet z typu K2 ale některé konstrukční celky, například čelisťové spojení vrchní a spodní lafety budou přejaty od typu K1. Největšími změnami musela projít spodní lafeta a kola. Armáda požadovala nahrazení kol se vzduchokomorovými obručemi, kterými byly vybaveny rumunské houfnice, koly s pneumatikami a měl být odstraněn lafetový štít. V listopadu 1936 byl ve Škodovce objednán prototyp houfnice podle nových specifikací, který byl pracovně nazýván K3. Ani ten však vojáky neuspokojil a Dělostřelecký a zbrojní odbor navrhl provést důkladnou rekonstrukci typu K1. Ta měla zahrnovat především přizpůsobení děla výhradně pro motorovou trakci. Houfnice dostala podle požadavku vojáků novou nápravu, kola s pneumatikami a došlo k některým dalším úpravám lafety. Na jaře 1937 byl dokončen prototyp zbraně označované ve firemní dokumentaci jako K4, který byl předveden zástupcům armády. V průběhu tradičně důkladných střeleckých a jízdních zkoušek se neobjevily žádné podstatnější závady a komise odborníků jednomyslně doporučila houfnici k přijetí do výzbroje
Zavedení do výzbroje a další osudy děla
26 května 1937 se sešla výzbrojní komise, která rozhodla o zavedení děla do výzbroje naší armády pod označením 15 cm hrubá houfnice vz.37. Přes nesporně vynikající vlastnosti, které nově zavedená zbraň vykazovala, však nedošlo ihned k objednávce. Stále totiž probíhala diskuze o tom, zda nová výzbroj sborového dělostřelectva má být pouze v provedení pro mototrakci, či zda je účelné část děl ještě přepravovat ve dvou jednotkách hippomobilně. Dokonce se objevil názor, že výhodnější by bylo rekonstruovat část již zavedených houfnic vz.25 pro dopravu motorovým tahačem. Svou roli v tom sehrála především finanční otázka, neboť nová houfnice nemohla používat střelivo pro starší hrubý materiál. Také její cena ve srovnání se zavedenými vzory byla poměrně vysoká, neboť Škodovka požadovala za jedno dělo s příslušenstvím částku 700 000 Kč. Nakonec se ale pod tlakem rostoucího ohrožení republiky podařilo v napjatém vojenském rozpočtu najít prostředky na financování první série houfnic vz.37. Původní objednávka z roku 1937 zněla na 56 kusů. V únoru 1938 však došlo k jejímu rozšíření na 186 kusů. Ve Škodovce se okamžitě rozběhla příprava sériové výroby, ale protože výrobní závod byl zcela zahlcen objednávkami, došlo k předání prvních čtyř děl zkušební baterie až v listopadu. Tyto houfnice byly podle přejímacích podmínek podrobeny náročným střeleckým a jízdním zkouškám, které měly odhalit případné nedostatky, aby bylo možno provést potřebné úpravy ještě v průběhu sériové výroby. K vleku houfnic byl vybrán nejmodernější nákladní automobil Škoda 6ST6 – T, který mohl dopravovat přívěsy o hmotnosti až 9000 kg, rychlostí do 50 km/h a vykazoval i velmi dobré terénní vlastnosti. V průběhu zkoušek nedošlo k odhalení žádných závažnějších závad a plně se potvrdily vynikající vlastnosti děla. V nových poměrech po Mnichovu už ale nebylo kam spěchat a první děla přebíral pro naši armádu Zbrojně technický úřad Plzeň až v zimě 1939. Nejdříve jimi měl být vyzbrojen dělostřelecký pluk 105, který se měl stát první plně motorizovanou jednotkou československého hrubého dělostřelectva. Bohužel už k tomu nedošlo a všechna vyrobená děla a kusy rozpracované ve výrobních dílnách Škodovky zabavil Wehrmacht. Němci pochopitelně pozorně sledovali vývoj děl ve Škodovce a houfnice vz.37 pod označením 15 cm s.F.H 37 (t) okamžitě zařadili do výzbroje. Údajně dokonce měla být vystavena další objednávka a houfnice měly být ve velkých sériích dále vyráběny pro německé dělostřelectvo. Teprve po intervenci říšských zbrojovek došlo pouze k dokončení rozpracované série a další výroba již nepokračovala. Na jaře 1939 požádala o předvedení této konstrukce i britská nákupní komise a 15 cm houfnici důkladně studovali i ruští odborníci. Obě země v té době usilovaly o modernizaci svého dělostřelectva a pozornost jakou obě velmoci věnovaly tomuto dělu, jsou pro něj nejlepším vysvědčením a přesvědčivým důkazem, že se jednalo o nejlepší zbraň své kategorie Ještě v průběhu roku 1939 zařadil Wehrmacht k útvarům 118 děl. Známé je jejich intenzivní použití během Západního tažení. Díky svým výkonům a především mobilnosti, se vedle bojů na Balkáně a v Řecku zúčastnily především bojů na východní frontě. Ještě v roce 1944 bylo na východě nasazeno 40 houfnice 37(t) a statistika z března 1945 zaznamenává u útvarů ještě 18 bojeschopných děl a 147 000 granátů. Po celou dobu války běžela také výroba střeliva a Škodovka dodala Wehrmachtu celkem 1 109 000 granátů.
Závěrem
Tato legendární zbraň přišla naneštěstí příliš pozdě, než aby mohla posílit jednotky československého dělostřelectva a podílet se na obraně vlasti. Jejím jediným uživatelem se tak bohužel stala armáda, proti níž měly tyto houfnice bojovat. Po skončení války se na našem území nedochovala žádná 15 cm houfnice vz.37, ale díky záslužné snaze pracovníků VHÚ se podařilo získat nedávno v Turecku jednu houfnici K1, která po modernizaci proběhlé v padesátých letech v podstatě odpovídá modelu K4, tedy houfnici vz.37. Dělo je ve skvělé kondici a můžeme ho obdivovat ve sbírkách VTM v Lešanech.
Technický popis
15 cm houfnice vz.37 je dělo s hlavní plášťové konstrukce opatřené šroubovým závěrem, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, zpruhovými vyvažovači, lafetou s rozevíracími rameny, odpérovanou nápravou a diskovými koly
Hlaveň: je plášťové konstrukce.
Závěr: je šroubový opatřený plastickým těsněním.
Lafeta:se skládá z vrchní a spodní lafety. Vrchní lafeta je nýtovaná, uložená na nosiči pivotovým čepem. Je opatřena zpruhovými vyvažovači, kolébkou, odměrovým a náměrovým ústrojím. Spodní lafeta je nýtované konstrukce s rozevíratelnými rameny, která jsou ukončena třemi rydlovými noži. Náprava je odpérovaná a výkyvná. Kola jsou disková s pneumatikami.
Zaměřovač: je nezávislý bubínkový.
Obsluha: je tvořena dvanácti muži
Střelivo: ostrý nárazový granát vz.37
ostrý časovací granát vz.37
polopanceřový granát
Prameny a literatura:
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Fritz Hahn – Waffen und Geheiámwaffen
Alexandr Lüdeke – Deutsche artillerie 1933 1945
Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert
VHA Praha, Fond MNO HŠ
SOA Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ-TD
Archiv autora
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
