15 cm hrubá houfnice vz.25
|
15 cm hrubá houfnice vz.25 ze sbírek VTM Lešany 15 cm Hrubá houfnice vz.25
Toto zajímavé dělo vzniklé na počátku dvacátých let patří k nejkontroverznějším zbraním naší předválečné armády. Jeho vývoj a zavedení do výzbroje bývá většinou hodnoceno jako chyba a promarněná šance na modernizaci dělostřelectva. Houfnice vz.25 však patřily až do počátku třicátých k nejlepším dělům své kategorie a tvořily jádro našeho hrubého dělostřelectva. Jejich spolehlivost a účinnost plně potvrdilo i bojové nasazení v řadách Wehrmachtu a ještě na počátku války překonávaly v některých ohledech zbraně protivníků. Tento článek je tedy pokusem o rehabilitaci této houfnice a uvedení některých vžitých omylů na pravou míru.
Vznik děla
Československé hrubé dělostřelectvo bylo v prvních letech své existence vyzbrojeno vedle malého množství francouzského materiálu především 15 cm houfnicemi vz.14/16. Byly to dobré zbraně, které se osvědčily v bojích a jejich výkony s výjimkou dostřelu se plně vyrovnaly všem konkurentům. Právě nedostatečný dostřel se stal příčinou, proč se armáda rozhodla neobjednávat další hrubé houfnice 14/16 a nahradit je novým vzorem. V podmínkách poziční války donosnost 8 kilometrů vcelku dostačovala a byla vyvážena pohyblivostí materiálu. Zkušenosti z posledních měsíců války a bojů na Slovensku však přinesly požadavek na podstatné prodloužení dostřelu, pro všechny kategorie dělostřeleckého materiálu. Škodovka neseděla s rukama v klíně a v předtuše možných zahraničních objednávek se její konstruktéři začali již v roce 1919 zabývat modernizací hrubé houfnice. Protože získali řadu zkušeností s úpravou lehkých houfnic vz.14/19 a 16/19, vydali se osvědčenou cestou prodloužení hlavně a zesílení lafety, které slibovalo dosažení nejlepších výsledků. Zde se dostáváme k tomu, proč je konstrukce budoucí hrubé houfnice vz.25 označována za konzervativní a zastaralou. Na počátku dvacátých let, kdy se nové dělo začínalo rodit, sice již existovaly první použitelné konstrukce rozevíracích lafet, ale jednalo se o nevyzkoušenou cestu. Do stejné kategorie spadají i výtky na nemožnost přepravovat houfnice motorovým tahačem. Až do počátku třicátých let bylo totiž u všech armád dělostřelectvo střední ráže podřízené divizím, odkázáno na koňská spřežení. Bylo to dáno nejen ekonomickými podmínkami, ale především tím že neexistovaly tahače, které by se mohly spolehlivě pohybovat v terénu mimo zpevněné komunikace. Teprve v předvečer války se situace začala měnit, protože se objevily nové typy terénních nákladních automobilů a speciálních tahačů. Nepřekvapí proto, že Škodovka o motorické přepravě nového děla neuvažovala a zůstala věrna osvědčené koncepci svých hrubých houfnic. Nové dělo dostalo hlaveň prodlouženou proti vzoru 14/16 o 4 ráže tedy o 60 centimetrů a podařilo se díky tomu dosáhnout dostřelu za hranicí 11000 kilometrů. Lafeta byla patřičně zesílena a upraveny musily být také vyvažovače a kolébka. Prototyp označovaný jako vzor 14/20 byl dokončen v roce 1922 a ještě v tomto roce byl nabídnut armádě k vyzkoušení. Tradičně důkladné jízdní a střelecké zkoušky však odhalily řadu nedostatků nové konstrukce. Vojákům vadil především velký rozptyl a ukázalo se, že úpravy lafety nevedly k dobrým výsledkům. Zkušební komise proto doporučila vytvoření nové lafety, čímž byl vlastně dán impuls ke vzniku nového děla. Hlaveň, která byla dosud opatřena konstantním závitem, neudělovala střele dostatečnou rotaci. Konstruktéři Škodovky proto navrhli hlaveň moderního typu s progresivním závitem, díky čemuž se podařilo dosáhnout přijatelného rozptylu. Nová lafeta označovaná ve firemní dokumentaci jako vzor 24 byla upravena podle zkušeností získaných předchozími zkouškami. Došlo k jejímu zesílení, a rekonstrukci kolébky, která se spolu s masivním lafetovým štítem stala základním rozlišovacím znakem nové konstrukce. Protože na lafetě nové houfnice nemohla být přepravována obsluha, bylo nutné rozšířit kolesny tak, aby na nich mohli sedět čtyři muži, ale zároveň došlo k jejich odlehčení. Oproti vzoru 14/16 tedy nenastalo výrazné snížení pohyblivosti spřežení. V průběhu roku 1924 bylo nové dělo podrobeno přísným zkouškám, a protože v nich úspěšně obstálo, dělostřelecký odbor doporučil jeho zavedení do výzbroje. Škodovka obdržela zmocnění k zahájení sériové výroby a byla vystavena oficiální objednávka na prvních 69 děl, prozatímně podle firemní dokumentace nazývaných vzor 24. První houfnice armáda obdržela na počátku roku1925, kdy bylo nové zbrani také přiděleno označení 15 cm hrubá houfnice vz.25.
Zlatá léta historie zbraně
Vzhledem k negativním názorům na houfnice vz.25 si musíme položit otázku: Byla skutečně tato zbraň v době zavedení do výzbroje tak zastaralá a bezperspektivní jak se uvádí? Jasno v této problematice nám přinese srovnání s konkurenčními typy. Francouzská armáda byla až do své porážky v roce 1940 vyzbrojena 155 mm houfnicemi vz.15 a 17, které používala také celá řada armád Evropy. Toto dělo, odkázané také výhradně na koňská spřežení, bylo při srovnatelném dostřelu při přepravě o 700 kg těžší, než lafetový vůz vzoru 25 a doprava tohoto děla v obtížném terénu byla na samé hranici možností šestispřeží. Britská 152 mm houfnice vz.17 při dostřelu o kilometr menším měla dokonce o 1200 kilogramů vyšší hmotnost. Konstrukční práce na nových vzorech hrubých houfnic se ve dvacátých letech ve všech státech pohybovaly ve stádiu prototypů a první moderní typy se objevily až na počátku třicátých let. Domnívám se tedy, že Československá armáda nepromarnila šanci na modernizaci dělostřelectva, ale vsadila na jistotu a získala zbraň, která v době vzniku prakticky neměla konkurenci. Škodovácké koncepci přepravy ve dvou jednotkách bývá vytýkána nízká pohotovost k palbě a potřeba dvou spřežení, ale ta byla plně vyvážena pohyblivostí děla, srovnatelnou s lehkým dělostřeleckým materiálem. V roce 1925 armáda převzala prvních 49 nových houfnic, které byly předány útvarům, aby mohl být zahájen výcvik. Dodávky nových děl pokračovaly i v dalších letech a byla vystavena nová objednávka, která měla pokrýt plánovanou mobilizační potřebu pluků hrubého dělostřelectva. V roce 1926 obdržela armáda dalších 37 houfnic, ale v následujících letech pokračovala výroba poměrně pomalým tempem, protože Škodovka chtěla v hubených letech, kdy armáda neobjednávala nové zbraně, udržet kontinuitu výroby, protože doufala, že se jí podaří získat zahraniční objednávky. 30.3.1931 se na střelnici Škodových závodů konala malá slavnost u příležitosti nastřelení 30 baterie 15 cm houfnic vz.15. V následujícím roce armáda obdržela dalších 57 děl a výroba byla ukončena roku 1933 předáním posledních 36 houfnic. Nakonec byla v roce 1935 před zrušením výrobní linky vyrobena ještě jedna baterie a 8 záložních hlavní. Tím dosáhl počet 15 cm hrubých houfnic ve výzbroji naší armády 340. kusů. Škodovka vyvinula pro houfnice vz.25 také nové granáty zavedené pod označením minový granát vz.28 a granát vz.29. Později se oba typy granátů začalo používat souhrnné označení vz.25. Houfnice však také mohly vystřelovat všechny druhy munice používané u houfnic vz.14/16. Materiál vz.25 začal s nárůstem počtu vycvičených obsluh doplňovat a později nahrazovat starší děla vz.14/16. Na počátku třicátých let tyto houfnice již tvořily jádro výzbroje československého hrubého dělostřelectva. To bylo podřízeno, s výjimkou dvou pluků armádní dělostřelecké zálohy, divizím. Dvanáct pluků, označených 101 až 112 bylo složeno ze dvou oddílů. Druhé oddíly pluků hrubého dělostřelectva měly ve výzbroji po třech bateriích 15 cm houfnic vz.25 a zbylá děla byla uložena v augumentačních skladech. U našich dělostřelců se nové 15 cm houfnice těšily velké oblibě, protože se jednalo o děla spolehlivá a výkonná. Hrubé dělostřelecké pluky se s materiálem vz.25 zúčastnily řady cvičení, poučných střeleb a přehlídek. Díky tradičně vysoké úrovni výcviku si dělostřelci vysloužili řadu uznání a houfnice vz.25 se pro svou mohutnost těšily nebývalému zájmu veřejnosti. Náročnost výcviku obsluh byla u tohoto materiálu velmi důležitá, protože přesné manévrování spřežení a sestavování děla v palebném postavení vyžadovalo dokonalou souhru všech vojáků baterie. Přímou obsluhu děla tvořilo 9 mužů a pro složení a rozložení zbraně jim byl ještě k dispozici jeden muž z pomocného družstva, které jinak tvořili jízdní starající se o koně spřežení. Poločeta hrubého dělostřelectva se skládala se z přímé obsluhy tvořené miřičem, časovačem, střelcem, pomocníkem, nabíječem, podavačem střel, podavačem nábojek, podavačem nábojů a pomocníkem podavače. Doplňovalo je pomocné družstvo, které tvořilo sedm jízdních. Velitelem poločety byl dělovod. Baterie byla složena ze čtyř poločet a její personál byl tvořen 3. důstojníky spolu se 150 poddůstojníky a vojáky. Její bojový odřad měl čtyři děla přepravovaná pomocí osmi šestispřežních vozů, 17 dvojspřežných vozů pro přepravu střeliva a 21 jezdeckých koní. Délka pochodového proudu baterie činila 251 metrů.
Vyvrcholení služby v naší armádě a další osudy děla
Ve druhé polovině třicátých let s postupným přiostřováním mezinárodní situace stoupala úloha hrubého dělostřelectva a objevily se první úvahy o nahrazení 15 cm hrubých houfnic vz.25 novým materiálem. Škodovka v té době vyráběla pro zahraniční zákazníky ultramoderní houfnice řady K a na jejich základě byla vytvořena nová 15 cm houfnice, přijatá do výzbroje pod označením vz.37. Nové zbraně měly však především sloužit k doplnění výzbroje hrubého dělostřelectva a náhradě zastarávajících houfnic vz.14/16. Teprve na počátku čtyřicátých let mělo dojít k postupnému vyřazování materiálu vz.25, a proto by tato děla tvořící páteř našeho hrubého dělostřelectva musila sehrát rozhodující úlohu v hrozícím válečném konfliktu. V roce 1936 čekala hrubé houfnice vz.25 od pluku 101 zajímavá úloha. Jedna baterie dostala za úkol postřelovat zkušební lehké objekty vz.36 a překážky ve vojenském prostoru Milovice. Tato palba měla ověřit odolnost objektů a především překážek. Houfnice vz. 25 plně prokázaly svou účinnost a odborníkům ŘOP přibyla na čele nejedna vráska. Potvrdila se totiž obava, že pevnůstky nemohou dlouho odolávat palbě 15 cm děl a překážky všech typů poškozené ostřelováním, byly snadno průchodné pro tanky. To nakonec vedlo k zavedení nových typů objektů lehkého opevnění a pronikavému zlepšení protitankových překážek. V roce 1937 došlo k zásadní reorganizaci armády. Hrubé dělostřelecké pluky byly vyňaty z podřízenosti divizí a přiděleny nově vytvořeným sborům. Navíc došlo u většiny z nich k vytvoření třetího oddílu, ale pro nedostatek materiálu se snížil počet děl v bateriích na tři. V průběhu mobilizace došlo k mobilizačnímu zdvojení většiny jednotek hrubého dělostřelectva a všechny houfnice vz. 25 byly nasazeny u jednotek, zatímco kmenové pluky zůstaly v podřízenosti sborů. Pluky vzniklé v mobilizaci posilovaly po jednotlivých oddílech divize a hraniční oblasti v první linii. Je nepochybné, že hrubé houfnice vz.25 by v rukou odhodlaných československých dělostřelců dokázaly splnit většinu svých úkolů. Jak jsem se již zmínil, v roce 1938 stále patřily k lepšímu světovému průměru a v porovnání s potencionálními protivníky si vůbec nestály zle. Moderní německá houfnice M 18, vyráběná od roku 1934 sice dosahovala o 1500 metrů delšího dostřelu, ale hmotnostně patřila do úplně jiné kategorie a drtivá většina těchto děl byla odkázána rovněž na hippomobilní přepravu. Po Mnichovu se hrubé dělostřelectvo muselo přizpůsobit novým poměrům a pro houfnice vz.25 to znamenalo již pouze krátkou a neveselou epizodu končící v březnu 1939 jejich předáním okupantům. Němcům bez boje padlo do rukou 227 kompletních houfnic, 26 náhradních hlavní a 289 909 dělostřeleckých ran. Houfnice obdržely označení 15 cm schwere Feld Haubitze 25 (t) a většina z nich byla přidělena bojovým útvarům. Nejlepším vysvědčením pro škodovácké houfnice je intenzita jejich bojového nasazení v řadách Wehrmachtu, která jasně dokazuje, že se ani zdaleka nejednalo o překonaný materiál. Bližší údaje o nasazení houfnic vz.25 nám sice scházejí, ale podle dochovaných fotografií sehrály české houfnice významnou úlohu především v průběhu francouzského tažení a vrcholem jejich služby v německé armádě bylo nasazení na východní frontě. Německé prameny udávají, že v září 1939 bylo u jednotek nasazeno 219 těchto děl a ještě v březnu 1945 bylo ve stavu 67 houfnic sFH 25(t), z toho 15 na frontě. Slovenská armáda získala po rozpadu Československa 113 hrubých houfnic vz.25, ale z důvodu nedostatku vycvičených obsluh se nimi příliš nepočítalo a byly zařazeny pouze ve výzbroji dělostřeleckého pluku 12, sídlícího v Kežmaroku V roce 1944 tvořily dva oddíly po 9 houfnicích výzbroj 1 a 2 pěší divize a dvěma oddíly disponovalo armádní velitelství. Všechny tyto zbraně padly po vypuknutí SNP do rukou Němcům a na povstaleckém území zůstalo pouze několik děl. I ty však byly používány především k výcviku a teprve v závěrečných dnech povstání je doloženo bojové nasazení hrubých houfnic. Odehrálo se 27 října v prostoru Polkanovej, kde dvě houfnice vz.25 kryly ústup povstalců do hor a dokonce se pustily do boje s německými tanky. Po splnění svého úkolu a vystřílení munice obsluhy zbraně znehodnotili a následovali ustupující povstalce. Po skončení války zůstalo několik 15 cm hrubých houfnic na našem území a armáda je zařadila do své výzbroje. Jednalo se však pouze o krátkou epizodu a děla byla z důvodu unifikace vyřazena. Tím končí historie zajímavé zbraně, která se významně zapsala do historie našeho dělostřelectva a nezaslouženě patří mezi nejhůře hodnocená děla z výzbroje naší armády.
Máme to štěstí, že dokonale restaurovaná 15 cm hrubá houfnice vz.25 se nám dochovala ve sbírkách VTM Lešany, kde ji můžeme obdivovat v hale věnované dělostřeleckému materiálu firmy Škoda.
Technický popis
15 cm hrubá houfnice vz.25 je dělo se skluznou hlavní, klínovým závěrem, kapalinovou brzdou se vzduchovým vratníkem, lafetovým štítem se zpruhovými vyvažovači a nezávislým zaměřovačem
Hlaveň: je plášťové konstrukce, opatřená 42 lichoběžníkovými rýhami a progresivním pravotočivým závěrem.
Závěr: je vodorovný klínový, pravostranný s obvyklými pojistkami.
Lafeta: je zařízena na střelbu vrchní i spodní skupinou úhlů. Skládá se ze dvou silných lafetových stěn v nichž jsou uloženy kolébka, náprava, náměrové a odměrové řididlo. Na lafetových stěnách jsou dále upevněny rydlo, tučka, štít a nosiče výjezdních kolejnic.
Miřidla: jsou tvořena nezávislým zaměřovačem s nezávislou záměrnou a výpomocným hledím.
Doprava: se děje ve dvou jednotkách. Hlaveň se přetáhne na hlavňový vůz, který s kolesnou tvoří hlavňový povoz. Lafeta s kolesnou tvoří lafetový povoz. Každý z nich je tažen šestispřežím.
Obsuha: je tvořena osmi muži základní obsluhy a pomocným družstvem.
Střelivo: 15cm ostrý minový granát vz.25
15 cm ostrý časovací granát vz.25
Prameny a literatura:
Vladimír Karlický: Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek: Československé dělostřelectvo 1918 -1939
Franz Kosar: Artzillerie im 20Jahrhundert
Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé
Marian Uhrin – Pluk útočnej vozby 1944
Předpis D – II – 1b
Rukověť pro poddůstojníky dělostřelectva
Taktická příručka
VHA Praha – Fond Předpisy Čs a Slov.
SOA Plzeň – Archiv Škoda
Archiv autora
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
