107  mm kanon vz.05 ve sbírkách VTM Lešany. Tato zbraň se stala základem pro vývoj 10,5 cm kanonu vz.13, od kterého se liší prakticky pouze ráží a drobnými detaily.

10,5 cm hrubý kanon vz.13

Tento kanon sice nesehrál ve výzbroji našeho dělostřelectva nijak významnou roli, ale protože se jedná o dělo, které stálo u počátků jeho vzniku a organizace, patří mu pevné místo v historii. V naší armádě byl sice zařazen v zanedbatelném počtu kusů, ale jednalo se o zbraň, která patřila k nejúspěšnějším konstrukcím firmy Schneider a poctivě sloužila v řadě armád ještě po skončení druhé světové války.

Francouzská armáda, v předvečer vypuknutí první světové války, spoléhala především  na legendární lehké kanony vz.1897 a úloha  děl střední a velké ráže byla trestuhodně podceněna. Naštěstí se našel důstojník, který měl dost odvahy, aby se pokusil o revizi oficiální doktríny, která preferovala manévrové pojetí boje bez dostatečné dělostřelecké podpory. Velitel dělostřelectva 6. sboru generál Herr, se vydal soukromě na bojiště právě končící balkánské války a přivezl si odtamtud přesvědčení, že v očekávaném konfliktu bude rozhodující především mohutnost palby.  Tu podle jeho poznatků  mohlo zajistit pouze dělostřelectvo střední ráže zařazené již na úrovni divizí, doplněné těžkými děly s vysokým ničivým účinkem a kanony o velké donosnosti. Jeho zpráva uveřejněná v roce 1913 vyvolala bouřlivou diskuzi v generálním štábu i v odborných kruzích. Když se však objevily  i ve  výzvědném oddělení informace  o počtech nových německých děl a jejich výkonech, bylo na nejvyšší úrovni rozhodnuto o vývoji nového dělostřeleckého materiálu. Mělo se jednat o kanon v ráži 105 mm, kanon ráže 155 milimetrů a 280 mm moždíř. Od počátku roku 1913 probíhalo na zkušební střelnici v Calais předvádění nových modelů děl vyvinutých francouzskými zbrojovkami. Jedním z typů, které prezentovala firma Schneider, byl 107 cm kanon moderní konstrukce vyvinutý pro Rusko. Toto dělo zaujalo svými výkony představitele armády a společnost Schneider dostala za úkol zmenšit jeho ráži na 105 milimetrů a zapracovat do jeho konstrukce některé připomínky vojáků. Již v říjnu 1913 předvedla firma upravený typ kanonu armádním špičkám. Přestože zkušební komise konstatovala, že dělo  zaostává svými výkony za srovnatelným německým kanonem, doporučila jeho zavedení do výzbroje. Bohužel se jeho výrobu nepodařilo zahájit před vypuknutím světové války a francouzská armáda tak čelila drtivé přesile německých těžkých děl. Již první boje prokázaly tragické nedostatky ve výzbroji francouzského dělostřelectva, ale jejich napravení bylo dlouhodobou záležitostí. První 105 kanony, které byly zavedeny do výzbroje pod označením Canon de 105 mle 1913, začaly přicházet k útvarům až na počátku roku 1915 a okamžitě prokázaly své vysoké kvality. Patřily k nejlepším dělům své kategorie a v jejich konstrukci se objevily všechny novinky  bouřlivě se vyvíjející dělostřelecké techniky.  Kanon měl ocelovou hlaveň plášťové konstrukce, šroubový závěr, kapalinovou brzdu se vzduchovým vratníkem, lafetový štít a moderní bubínkový zaměřovač doplněný dělovým dalekohledem. Pro přesun se  dělo spojilo s kolesnou stejného vzoru a hlaveň se přetáhla  nazad, aby se jeho hmotnost rovnoměrněji rozložila na obě nápravy dělového povozu.  Jeho dostřel za hranicí 12 kilometrů umožňoval ze skrytých postavení postřelovat cíle daleko za linií fronty a účinek střely o hmotnosti 16 kilogramů spolehlivě stačil na ničení polních opevnění a budov.  Zatímco na počátku války disponovalo francouzské dělostřelectvo pouze 300. děly střední ráže, do  listopadu 1918 vyrobily francouzské zbrojovky 1340 kanonů a jejich výroba dále pokračovala pro export.

Kanony  vz. 13 v Československé armádě

Okolnosti zavedení kanonů vz.13 do služby naší armády si zasluhují podrobnější vysvětlení. Na počátku roku 1919 stála armáda mladého státu teprve v počátcích svého zrodu.  Protože byla zavalena množstvím úkolů při zajišťování hranic a konsolidaci poměrů, trpěla zoufalým nedostatkem materiálu, především dělostřeleckého. V té době velela našim vojskům francouzská vojenská mise v čele s generálem Pellé. Ta dočasně plnila úkoly náležející hlavnímu štábu a MNO, protože se obě tyto instituce teprve rodily. Pod dojmem hrozícího konfliktu s Maďarskem objednali francouzští důstojníci výzbroj pro jeden armádní sbor, budovaný podle válečných zkušeností. Ačkoli se neustále traduje, že se jednalo o materiál zastaralý a pro naši armádu nepotřebný, nelze se s tímto hodnocením ztotožnit, protože šlo o ta nejmodernější děla, kterými Francie disponovala. Nejednalo se sice většinou o nový materiál, ale děla nebyla zřejmě fatálně poškozena a výhrady si zaslouží pouze dodaná munice, která nebyla dobře uložena a ošetřována. Součástí kontraktu bylo i dodání třinácti. 10,5 cm kanonů vz.13, jak byly v Československé armádě nazývány, a 15608 granátů. Bohužel spád událostí nedovolil dokončení výstavby sboru, kterému velel generál Podhájský, a československé jednotky musely vybojovat rozhodující střet s maďarskými bolševiky bez přispění francouzských děl. Ta začala k jednotkám přicházet až po ukončení bojů  v srpnu 1919 a sbor byl proto v říjnu 1919 oficiálně rozpuštěn. Zatímco kanony vz.1897  byly poměrně rychle staženy od útvarů a nahrazeny kanony domácí produkce, pro 13 hrubých kanonů  a 51 hrubých houfnic francouzské výroby se našlo uplatnění u armádní dělostřelecké zálohy. Tu od počátku dvacátých let tvořily dva hrubé pluky čísel 125 a 126. U prvně jmenované jednotky sloužilo v rámci prvního oddílu 12 kanonů vz.13, zařazených ve třech bateriích po čtyřech dělech. Zbylý kanon tvořil mobilizační zálohu. Kanony sloužily poměrně spolehlivě až do počátku třicátých let, kdy je nahradili hrubé houfnice. Československá armáda totiž od počátku své výstavby s hrubým kanonem nepočítala a ke změně názorů na tento druh děl došlo až na počátku třicátých let. Kanony vz.13 bohužel tvořily v našem dělostřelectvu cizorodý prvek a vzhledem k malému počtu kusů a chybějící logistické podpoře došlo k jejich vyřazení z výzbroje. Děla byla umístěna ve skladech a navržena k odprodeji. Je zajímavé, že Škodovka, která vyráběla pro Rakouskou armádu poměrně zdařilé hrubé kanony vz.15, neprosadila tato děla do výzbroje armády, ale ve dvacátých letech vyrobila pro Řecko ve spolupráci s firmou Schneider mimo houfnic vz.15 také 48 lafet pro kanony vz.13. Lze konstatovat, že zavedení francouzských 105 mm kanonů nebylo pro naše dělostřelectvo velkým přínosem, ale zkušenosti s tímto materiálem zřejmě pomohly revizi názorů na úlohu hrubého kanonu v divizním a sborovém dělostřelectvu.  V konečném důsledku vedly k vývoji 10,5 cm kanonu vz.35. Zajímavý je i další osud kanonů vz.13. Nezachoval se žádný doklad o prodeji těchto děl, ale v seznamech materiálu převzatého Němci v březnu 1939 tato děla již nefigurují. Totéž se týká i houfnic vz.15. Že by došlo k jejich sešrotování je nepravděpodobné a zřejmě se pro tato děla našel kupec, který nestál o přílišnou publicitu. O okolnostech tohoto obchodu však můžeme pouze spekulovat.

Kanony 105 mle. 13 ve Francii a jeho další uživatelé

Po skončení Velké války i nadále tvořily kanony vz.13 velmi důležitou součástí výzbroje francouzského dělostřelectva a v podstatě se až do osudového roku 1940 neuvažovalo vážně o jejich náhradě.  Kanony v počtu 1029 kusů tvořily spolu s houfnicemi vz.17 jádro sborového a hrubého divizního dělostřelectva. Nejednalo se rozhodně o zbraně špatných výkonů, což potvrzuje jejich rozšíření v meziválečném období i srovnání s konkurenčními konstrukcemi. Za jejich neúspěchy v bojovém nasazení stojí hlavně celková francouzská obranná doktrína, která preferovala účinek a soustředění palby nad pohyblivostí dělostřeleckého materiálu. Bohužel k autorům této koncepce použití dělostřelectva patřil právě generál Herr, který sice zemřel v polovině dvacátých let, ale jím prosazená organizace a taktika dělostřelectva sehrála nemalou úlohu v drtivé francouzské porážce roku 1940. Znovu se tak potvrdila trpká zkušenost, že generálové zpravidla připravují armády na minulé války. Ještě v letech první světové války získala kanony vz.13 spojenecká Itálie, kde byla zbraň zavedena pod označením Cannone da 105/28 modello 1913. Italové používali celkem 956 kanonů, z nichž část vyrobila v licenci firma Ansaldo. Tato děla pak tvořila jádro hrubého dělostřelectva až do kapitulace v roce 1943. Stovky děl tohoto vzoru úspěšně bojovaly v Albánii a Řecku, kde díky svému dostřelu a relativní pohyblivosti dosahovaly řadu úspěchů. Jejich labutí písní se staly boje v africké poušti, kde se bohužel již v závěrečné fázi bojů projevila jejich zastaralost. Od Italů získaly kanony v roce 1937 také španělští frankisté, kteří v rámci masivní italské pomoci získali 83 kanonů, ale i  republikáni nasadili do bojů 14 kanonů, které ukořistili Italům. Kanony vz.13 bojovaly také v polské armádě. Poláci získali 118 děl v rámci francouzské pomoci. Dále používali rovněž 124 upravených kanonů s prodlouženou hlavní a zvýšeným dostřelem, označených jako vz. 29. Tato děla patřila k tomu nejlepšímu, co mohla Polská armáda proti Němcům v září 1939 nasadit. Důležitou úlohu sehrály kanony vz.13 i v armádě Belgické a v roce 1940 tvořily spolu s houfnicemi vz.17 jádro belgického hrubého dělostřelectva. Mezi dalšími uživateli francouzských kanonů musíme zmínit Jugoslávii a Finsko, které neváhalo své kanony získané od Němců modernizovat a upravit pro motorizovanou přepravu.                                Kanony vz.13 nepohrdl ani Wehrmacht. Němci ukořistili 854 kanonů, které s pověstnou důkladností zařadili do výzbroje pod označením: 10,5 cm K 331 (f) , 10,5 cm K 333 (b), 10,5 cm K 338 (i), 10,5 K 338 (j), 10,5 cm K 13 (p) a 10,5 cm K 29 (p). Malé písmeno v závorce označovalo  zbraně francouzské, belgické, italské, jugoslávské a polské. Ukořistěné kanony posloužily především k posílení stabilních postavení na budovaném Atlantickém valu. Ve Finské, francouzské a italské armádě sloužily kanony ještě v poválečném období, ale jejich kariéra s postupem motorizace rychle skončila.

Ve vojenském technickém muzeu v Lešanech můžeme obdivovat předchůdce 10,5 hrubého kanonu vz.13. Jedná se 107cm kanon vz.05  systému Schneider, který posloužil za základ  jeho konstrukce. Vystavené dělo pochází z výzbroje ruského dělostřelectva, ale bylo vyrobeno v japonském arzenálu v Kure.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Generál Herr-  Dělostřelectvo jaké bylo, jaké  jest a jaké má býti

Nicola Pignato – Artiglierie e automezi delľ esercito Italiano

Franz Kosar – Artillerie im 20. Jahrhundert

Baldini Alberto  - Ľ artiglieria

Manuel du gradé de Ľartillerie légére