10,5 cm hrubý kanon vz.35
25. 11. 2010
|
10,5 cm hrubý kanon vz35 ze sbírek VTM v Lešanech 10,5 cm hrubý kanon vzor 35
Nejmodernějším polním dělem československého dělostřelectva v meziválečném období, byl hrubý kanon vz. 35. Jednalo se o zbraň, která se rodila dlouho a obtížně, nakonec se však stala pýchou armády a pomohla proslavit um československých konstruktérů a techniků ve světě. Tento kanon byl v době svého vzniku jednou z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší zbraní své kategorie a jeho masivnímu exportu zabránila pouze válka. Pokusme si tedy přiblížit alespoň stručně osudy tohoto pozoruhodného děla, jehož význam je bohužel dosud nedoceněn.
Po vzniku Československé republiky, kdy se rozhodovalo o nové organizaci a výzbroji dělostřelectva se hledala optimální výzbroj středního dělostřelectva, které bylo u nás v dobové terminologii nazýváno dělostřelectvem hrubým. O výzbroji houfnicových baterií nebylo sporu, neboť Škodovy závody dodávaly výborné houfnice vz.14/16. Tamtéž vyráběný 10,4 kanon vz.15 nebyl už přijímán tak jednoznačně. Škodovka dodala ještě v roce 1918 jeden a v roce následujícím dva kanony, ty však nebyly oficiálně zavedeny a sloužily především ke zkouškám. Nejednalo se sice špatnou zbraň, například ve výzbroji italské armády se dočkala úspěšně druhé světové války. Naši dělostřelci však požadovali kanon lehčí, neboť hrubé dělostřelectvo bylo zařazeno do polních dělostřeleckých brigád ve svazku divizí, které byly odkázány na koňské potahy. Vadil také poměrně malý dostřel. Navíc nebylo jasné, zda vůbec hrubý kanon do výzbroje zařazovat z důvodu zachování jednotnosti výzbroje. Nakonec bylo pod tlakem válečných událostí na Slovensku, francouzskou vojenskou misí objednáno celkem třináct kusů 10,5 cm kanonů Schneider vz.13. Tato děla byla v naší armádě používána až do začátku třicátých let, ale panovala s nimi značná nespokojenost, neboť se jednalo o materiál ze spěšné válečné výroby a řadu problémů způsobovala především nekvalitní munice. Takový byl tedy stav výzbroje hrubými kanony v prvním desetiletí československé armády.
Vznik úspěšné konstrukce
Od poloviny dvacátých let probíhala odborná diskuse o úloze hrubých kanonů a požadavcích na ně. Bylo zřejmé, že tato děla mají místo ve výzbroji armády, převládl však názor, že by se nemělo jednat o starší nebo upravené zbraně, ale o novou konstrukci vyhovující požadavkům doby. Na žádost Dělostřeleckého a zbrojního odboru MNO vypracoval Vojenský technický a letecký ústav v roce 1927 základní podmínky pro jeho konstrukci. Toto zadání však rozpoutalo bouřlivou výměnu názorů v odborných kruzích a jeho definitivní podoba byla Dělostřeleckým a zbrojním odborem MNO určena až v průběhu roku 1931. Více než čtyři roky hledání však nebyly ztraceným časem. Dělostřelecká technika se právě v období přelomu dvacátých a třicátých let prudce vyvíjela a začala se uplatňovat řada konstrukčních novinek, například autofretáž hlavní, úsťové brzdy nebo nové typy lafet. VTLÚ nakonec vypracoval specifikace pro kanony s dostřelem 18 km a 20 km. Při stejné hmotnosti střely měl mít typ s dostřelem 18 km délku hlavně 44 ráží při hmotnosti v palebném postavení 5300 kg. Těžší typ s dostřelem 20 km měl mít hlaveň dlouhou dokonce 53 ráží a hmotnost vyšší o 450 kg. Lafeta měla být rozvírací dvouramenná a rozsah náměru –5 až +42 °, odměru 8 °. Uvažována byla motorická i hyppomobilní doprava a kanon mohl být přepravován vcelku nebo rozložen na lafetový a hlavňový vůz. Také Škodovy závody připravily vlastní projekt, ale nakonec byla vybrána varianta lehčího provedení specifikovaného Vojenským technickým a leteckým ústavem. MNO v roce 1933 objednalo ve Škodovce prototyp zbraně, s termínem dodání do konce listopadu 1934. VTLÚ vypracoval pečlivý harmonogram zkoušek, který začínal 26.listopadu 1934 prohlídkou děla ve výrobním závodě, vrcholil nastřelením děla na vojenské střelnici v Hlbokém a ukončen měl být 6. ledna 1935 sepsáním závěrečného protokolu. Vše probíhalo uspokojivě a první větší obtíž se objevila při střeleckých zkouškách. Nepodařilo se dosáhnout požadovaného dostřelu a ani rozptyl nebyl v přijatelných mezích. Problém byl způsoben značným úbytkem počáteční rychlosti střely. Když se tento nedostatek nepodařilo rychle uspokojivě vyřešit, Škodovka začala prosazovat snížení dostřelu na 16500 metrů. V tomto okamžiku se iniciativy chopil VTLÚ a po několika měsících se podařilo problém odstranit vyřešením nových vodících obrouček střel. Munice nově vyvinutá pro tuto zbraň byla jediným výraznějším zdrojem problémů. Později při náročných zkouškách kanonu v SSSR, byly odhaleny i závady na nábojkách, které musily být rovněž upraveny. Nové střelecké zkoušky již dopadly na výbornou a kanon obstál ve všech ostatních náročných testech. O jak moderní konstrukci se jednalo svědčí i úsměvný fakt, že armáda neměla ve výzbroji tahač, který by byl schopen dělo vléct maximální povolenou rychlostí a ani právě zavedený dělový automobil vz.29 nemohl dělo dopravovat rychlostí větší než 40 km/h. K provedení jízdních zkoušek musila proto Škodovka zapůjčit své tahače 6 MPT6, 6 MT 6 . Zkoušena však byla rovněž doprava šestispřežím ve dvou jednotkách, i když se později nepoužívala. Po ukončení zkušebního programu bylo jasné, že se zrodila vynikající zbraň a nepřekvapí, že byla v prosinci 1935 oficiálně zavedena do výzbroje armády pod označením 10,5 cm hrubý kanon vz.35.
Zahájení výroby a služba v naší armádě
V Plzni byla rychlým tempem připravena výroba a již v průběhu roku 1936 bylo na základě armádní objednávky vyrobeno a nastřeleno prvních 36 kusů kanonů. Sériová výroba dále pokračovala na základě další objednávky MNO. Zbrojně technický úřad 1 v Plzni převzal od výrobce v roce 1937 dalších 45 kanonů a objednávka byla dokončena dodáním 22. kusů kanonů na jaře 1938. Celkový počet zbraní dodaných československé armádě dosáhl v březnu 1939 107 kusů. Pro vyzbrojení hrubých dělostřeleckých pluků, vzniklých z důvodu přechodu na sborovou organizaci, bylo ještě v roce 1938 objednáno dalších 36 kanonů, které však už přebírala německá armáda. Pro přejímání děl od výrobce byl VTLŮ vypracován předpis V- III – 2k, který stanovil velmi přísné podmínky, za nichž techničtí důstojníci zbrojního úřadu přebírali hotová děla od výrobce. Například tloušťka lafetového štítu mohla být překročena o 0.3 mm a jeho kvalita byla zkoušena postřelováním z pušky vz.24 ostrým nábojem na vzdálenost 220 metrů. Nesmělo samozřejmě dojít k prostřelení a dovoleno bylo pouze odprýsknutí barvy a vytvoření malého důlku o maximální stanovené hloubce.
Kanony byly zařazeny do výzbroje druhého oddílu hrubých dělostřeleckých pluků 103, 105, 107, 109, 112, 125 a 126. Jejich tři motorizované baterie vyzbrojené třemi kusy kanonů vz. 35 se staly nejmodernějšími dělostřeleckými jednotkami československé armády. Jejich výzbroj ostře kontrastovala s výzbrojí ostatních oddílů hrubých dělostřeleckých pluků, která byla tvořena houfnicemi vz.14/16 a vz.25. Byly to sice dobré a účinné zbraně, ale pro sborové dělostřelectvo, určené k rychlým přesunům na ohrožená místa se nehodily, protože byly odkázány pouze na koňské potahy. Bohužel rychlý spád událostí nedovolil dokončení plánovaného doplnění a přezbrojení hrubých dělostřeleckých pluků. Postupně měly být kanony vz.35 vyzbrojeny všechny tyto jednotky a spolu s moderními houfnicemi vz.37 měly tvořit jedinou výzbroj sborového dělostřelectva. Tento proces měl však být dokončen až po roce 1940. Vyvrcholením služby kanonů v naší armádě se stala mobilizace v září 1938. Je nepochybné že v případě konfliktu s Německem, by se tyto kanony v rukou odhodlaných a výborně vycvičených československých dělostřelců staly velmi účinnou a nebezpečnou zbraní. Svým dostřelem, účinkem střely a celkovou pokrokovostí konstrukce neměly na německé straně soupeře. Vysoce ceněna byla i možnost použití těchto děl proti obrněným cílům a především jejich vysoká mobilnost a pohotovost k palbě. Když německá armáda obsadila v březnu 1939 zbytek Československa, padlo jí do rukou spolu s množstvím ostatního materiálu, také 71 kusů kanonů vz.35 a rozpracovaná série 36 děl ve Škodovce. Zbytek zbraní zůstal na Slovensku a stal se základem výzbroje hrubého dělostřelectva jeho rodící se armády.
 Export, válečné osudy a služba v zahraničí
To, že v Plzni vzniklo dělo vynikajících kvalit, samozřejmě nemohlo uniknout pozornosti armád, které v předvečer války potřebovaly přezbrojit své dělostřelectvo střední ráže moderními zbraněmi. Jako první se ozvala Jugoslávie. Již v roce 1935 objednala jugoslávská armáda 24 kusů kanonů zavedených pod označením kanon vz.36. Jednalo se o zbraně vzniklé z původního škodováckého projektu, označované ve firemní dokumentaci jako J1. Tyto kanony, zřejmě jako první jugoslávská děla, byly vybaveny pneumatikami a určeny pro mototrakci. Dalším zájemcem byl SSSR, který v roce 1938 projevil zájem o předvedení hrubých kanonů vz.35. V létě 1938 bylo dělo podrobeno náročným zkouškám, ale nakonec z důvodu změněné politické situace nebyla podepsána žádná objednávka a konstrukce kanonu pouze posloužila ruským technikům a konstruktérům k získání informací o směrech vývoje nejmodernějších dělostřeleckých zbraní. Mnohem lépe se zpočátku vyvíjela jednání s Litvou. Tento pobaltský stát v roce 1938 objednal 24 kusů kanonů včetně příslušné munice v ceně bezmála 4 miliony korun. Dodávka měla být dokončena až v roce 1940 a do Litvy se dostala pouze čtyři děla. Ostatní zbraně po tragické ztrátě její samostatnosti zabavil Wehrmacht. Posledním zájemcem o kanony vz.35 bylo Holandsko. Armáda tohoto státu měla zájem o 30 kusů kanonů, které měly být dodány v průběhu roku 1941 a ze zřejmých důvodů z ní sešlo. Největším uživatelem 10,5 cm kanonu vz. 35 se stalo Německo. K 67 kusům děl zabaveným v českých zemích, přibyly čtyři kusy ze Slovenska a 36 kanonů rozpracované série pro MNO. Dalších 20 děl získal Wehrmacht ze zrušené Litevské objednávky a ukořistil i jugoslávská děla. Celkem tedy Němci disponovali nejméně140 kanony vz.35. V německé armádě nesly označení „ 10,5 cm schwere Feld Kanone M35(t) „ Kanony byly nasazeny nejprve na západě proti Francii a od roku 1941, především na východní frontě. Část kanonů sloužila rovněž na Balkáně a v Norsku. Ještě v roce 1944 bylo na frontách nasazeno 72 kanonů.
Slovenská armáda používala své kanony velmi intenzivně. Byly zařazeny především ve výzbroji Dělostřeleckého pluku 11, který byl elitní dělostřeleckou jednotkou slovenské armády. Dvanáct kanonů tvořilo výzbroj třetích baterií smíšených dělostřeleckých oddílů pluku. Ten byl nasazen v rámci Rychlé brigády a později Rychlé divize v Rusku. Kanony prodělaly celé východní tažení slovenské armády a zúčastnily se i legendárního boje o Lipovec. Během nasazení na východní frontě bylo také pět těchto děl ztraceno. Posledním bojovým vystoupením kanonů vz.35 ve slovenských službách, bylo použití několika kanonů během SNP.
Pro úplnost je třeba dodat, že hrubé kanony vz.35 byly v několika kusech zařazeny ve výzbroji československé armády ještě po roce 1945 a vydržely ve službě až hluboko do padesátých let.
Máme to štěstí, že jeden hrubý kanon vz.35 zůstal zachován ve sbírkách VTM v Lešanech, kde ho také můžeme obdivovat. Bohužel je spolu s 10,4 cm kanonem vz.15 vystaven na zcela nevhodném místě mezi halami a nezbývá než doufat, že se časem podaří najít pro něj vhodnější a důstojnější umístění. Zbraň má hlaveň s továrním označením 16702 a číslo 142. Lafeta je značena 142 Rh 10A a letopočtem 1940.
Technický popis
10,5 cm hrubý kanon vz.35, je dělo s ocelovou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou zákluzovou brzdou, vzduchokapalinovým vratníkem, lafetou s dvěma rozvíratelnými rameny, lafetovým štítem, odpérovanou nápravou a ocelovými koly s pneumatikami.
Hlaveň je ocelová, monobloková, autofretovaná s vyměnitelnou košilí.
Závěr je vodorovný, klínový
Lafeta se skládá z vrchní a spodní lafety a lafetového štítu. Na vrchní lafetě je uložena kolébka s kapalinovou brzdou a vzduchokapalinovým vratníkem,vyvažovači, náměrový a odměrový mechanizmus. Spodní lafeta se skládá z nosiče lafety, odpérované nápravy s koly a dvou rozvíratelných ramen. Na lafetě je upevněn ochranný štít.
Miřidla sestávají z nezávislého bubínkového zaměřovače a panoramatického dalekohledu.
Obsluhu kanonu tvoří poločeta pod velením dělovoda. Je složena z miřiče, který je zástupcem velitele, střelce, nabíječe, pomocníka, časovače, podavačestřel, podavače nábojek, podavače truhlíků a řidiče tažného automobilu.
Střelivo bylo zpočátku zastoupeno pouze 10,5 cm ostrým nárazovým granátem vz.35. Později byl dodáván i časovací a polopanceřový granát
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939
Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci republiky Československé
Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal – Slovenská armáda 1939 – 1945
Vojenské technické zprávy 1930 – 1938
SOA Plzeň, archiv Škoda Plzeň, fond GŘ a GŘ TD.
VHA Praha, fond Předpisy čs. a slov.
D – XI – 35 Tabulky střelby pro 10,5 cm hrubý kanon vz.35
D – I – 10 Cvičební řád pro dělostřelectvo 10,5 cm hrubý kanon vz.35.
Archiv autora
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
