10 cm horská houfnice vz.16
9. 8. 2020
|
10 cm horská houfnice vz.16 10 cm houfnice vz. 16 je jednou z nejméně doceněných dělostřeleckých konstrukcí, které se zrodily na našem území. Tato zbraň byla bezesporu nejlepší horskou houfnicí Velké války. Ke světové špičce však patřila ještě po celé meziválečné období a v prvních letech druhé světové války. Italská armáda se s těmito houfnicemi rozloučila dokonce až v průběhu šedesátých let. Přesto, že toto dělo zásadním způsobem ovlivnilo celou jednu kategorii dělostřelecké techniky, patří u nás k nejméně známým dělům z produkce firmy Škoda a zaslouží si tedy krátké připomenutí.
Rakouské horské dělostřelectvo patřilo tradičně k evropské špičce a byla mu věnována mimořádná pozornost. Vyžadovala si to totiž geografická poloha podunajské monarchie. Velká část území Rakouska - Uherska byla pokryta horskými pásmy, která často přecházela i na území jeho potenciálních nepřátel, a bylo zřejmé, že bojovat se bude i v obtížném horském terénu. Mimo výroby horských kanonů proto také armáda iniciovala vývoj horských houfnic, které na počátku dvacátého století také zavedlo do výzbroje. První zbraní této kategorie se stala horská houfnice M. 99 vyráběná vídeňským Arzenálem. Toto dělo sice nedosahovalo oslnivých výkonů, ale přineslo první zkušenosti s transportem těžších zbraní v horském terénu a potvrdilo převahu houfnice nad kanonem v horském boji. Výzbrojní komise proto vypracovala specifikace pro novou horskou houfnici, která měla u útvarů horského dělostřelectva nahradit rychle zastarávající materiál M.99.
Nebylo náhodou, že vývojem nových houfnic byla pověřena plzeňská Škodovka. Ta se po neúspěchu v tendrech na polní kanony soustředila na horský dělostřelecký materiál a jako jedna z mála světových zbrojovek se zabývala i houfnicemi určenými pro boj v horách. V Plzni se navíc vyráběly i ocelové lafety pro zavedené houfnice. Škodováčtí konstruktéři neváhali použít všechny novinky, které se na počátku století v dělostřelecké technice objevily, a vznikla tak zbraň, která patřila v této zbrojní kategorii k světové špičce.
Nová houfnice měla pro rakouský materiál netypickou ráži 10,4 cm, která byla zvolena s ohledem na potencionální zahraniční zákazníky. Dělo bylo vybaveno účinným brzdovratným zařízením, děleným lafetovým štítem, moderním zaměřovačem a jeho lafeta umožňovala nezvykle velký rozsah náměru. Poprvé byl také použit koncept přepravy, který se později stal charakteristický pro všechny následující konstrukce horských houfnic. Dělo se rozkládalo na tři části, které se přepravovaly na kárách tažených dvěma koni v tandemu. Nová houfnice byla po důkladných zkouškách přijata do výzbroje armády pod označením gebirgshaubitze M.8 a rakouská armáda tím získala nejlepší dělo své kategorie. Ve Škodovce bylo v průběhu roku 1909 vyrobeno 40 děl, která byla postupně přidělena útvarům horského dělostřelectva. Škodováčtí konstruktéři však dále pracovali na zdokonalení zbraně a využili k tomu i připomínek a zkušeností od jednotek. Úpravami lafety a přepravních vozidel vznikl zdokonalený typ označený jako Gebirgshaubitze M.10. Toto dělo se pak vyrábělo až do poloviny války a stalo se základem velmi úspěšné řady horských houfnic, které získaly i řadu exportních úspěchů. V zahraniční literatuře je někdy tato konstrukce označována jako výrobek státní zbrojovky AZF. Ta ale dodávala pouze hlavně ze zušlechtěného bronzu, protože z tohoto materiálu musela být v Rakousku vyráběna všechna horská a polní děla.
 Od polní k horské houfnici
Do bojů první světové války vstupovalo Rakousko – Uhersko s relativně silným, ale poměrně zastaralým horským dělostřelectvem. Výjimkou bylo 22 baterií moderních 10 cm houfnic, jejichž výroba právě dobíhala. Poslední série 50 kusů houfnic M. 10 byla dokončena v průběhu roku 1915. Tato děla si na frontách vydobyla oprávněný respekt, a Rakousko dokonce zapůjčilo několik těchto zbraní i s obsluhami svému tureckému spojenci. Po vstupu Itálie do války se ovšem ukázalo, že na tomto bojišti schází dostatek děl vhodných k boji ve vysokohorském terénu a tuto situaci bylo nutné
Díky předvídavosti rakouských armádních špiček patřila od počátku století k požadavkům na nově zaváděný polní dělostřelecký materiál i možnost dělo rozložit pro horský transport. Výjimkou nebyla ani vynikající lehká houfnice M.14, která od roku 1915 tvořila základ výzbroje polních houfnicových baterií. Toto dělo bylo totiž možné rozložit na tři jednotky, které bylo možno převážet na horských kárách. Tím byl dovolen transport děla po úzkých cestách nebo v těžkém terénu. Bylo to ale řešení příliš těžkopádné a zbraň zůstala stále polním dělem, které nebylo přizpůsobeno podmínkám horského boje.
Válka se mezitím rozrostla do nebývalých rozměrů a nejdůležitějším bojištěm se stala italská fronta, která si žádala stále více horských děl. Bylo by pochopitelně možné pokračovat ve výrobě osvědčených houfnic M 10, ale zkušenosti z fronty přinesly poznatek, že jejich dostřel přestává vyhovovat. Na základě požadavků armády proto Škodovka začala řešit novou horskou houfnici, která měla vzniknout přizpůsobením konstrukce polní houfnice M.14 pro specifika horské války. V plzeňské konstrukční kanceláři zabývající se projekty horského dělostřeleckého materiálu se proto začalo rodit dělo, které se stalo skutečnou legendou a hluboce poznamenalo jednu z kategorií zbrojní výroby.
 Zrození legendy
Základním požadavkem na novou zbraň bylo zachování dostřelu a účinku střely polní houfnice. Proto musela být převzata úplná hlaveň se závěrem, ale další celky děla bylo nutné upravit. Nejzásadnějšími změnami prošla lafeta. Především bylo nutné prodloužit kolébku a zesílit vyvažovače. Zcela od základu byl změněn lafetový štít. Ten dostal nový tvar, který se stal charakteristickým rozlišovacím znakem tohoto děla. Jeho řešení umožňovalo mimořádný rozsah náměru, kterým nedisponovala žádná z konkurenčních zbraní. Dělo dostalo nová lehčí kola menšího průměru označená jako M. 16. Musel být také upraven jejich rozchod na 950 milimetrů, který umožnil transport po horských stezkách. Proto také došlo ke zkrácení nápravy, která se pro transport upevňovala do ložiště blíže těžišti lafety, což usnadnilo přepravu.
Ta byla realizována ve třech jednotkách. Lafeta se pohybovala po vlastních kolech, hlaveň a kolébka s rozloženým štítem na speciálně konstruovaných horských kárách, později označených jako vzor 16. Munice a příslušenství zbraně se převáželo na horských kárách staršího vzoru. Všechna vozidla byla tažena dvěma koni v tandemu, což umožnilo dělu pohyb po úzkých horských stezkách. Houfnici bylo možné sestavit v palebném postavení jednoduše silami obsluhy, pouze pomocí sochorů a zvedáků. Jednotlivé celky děla mohla obsluha dokonce i přenášet na krátké vzdálenosti nebo vytahovat pomocí lan do míst, kam se nedokázali dostat ani koně. Základní obsluha se skládala ze sedmi mužů, k nimž se přidružovalo dalších osm vojáků pomocného družstva. Ti měli na starosti koně a pomáhali s kompletací děla. Sestavu jedné poločety, která zahrnovala úplné dělo s obsluhou a příslušenstvím, tvořilo 15 mužů. Jejími vozidly byla lafeta spolu se dvěma speciálními kárami taženými dvojicí koní a dvě káry s municí vezoucí i příslušenství děla tažené jedním koněm. O vyrobení prototypu a jeho nastřelení nemáme z kroniky střelnice Bolevec, která jinak pečlivě eviduje zkoušky s každým dělem, žádné zprávy. Je však pravdě, že prototyp nové zbraně byl dokončen ještě na konci roku 1915 a v prvních měsících roku 1916 došlo k jeho vyzkoušení na frontě. Protože se zbraň mimořádně osvědčila, došlo k jejímu následnému zavedení do výzbroje. 28 dubna 1916 byla totiž jedna horská houfnice ráže 10 cm předvedena Turecké nákupní komisi a dělo, které turecké důstojníky svými výkony nadchlo, je již označováno jako M.16, a tudíž pocházelo ze sériové výroby.
V cizích službách
V průběhu roku 1916 v Plzni vyrobili a nastřelili 119 horských houfnic M.16, z nichž část ještě musela mít bronzové hlavně z vídeňského Arsenálu. Teprve následující série již dostaly hlavně ocelové a celá jejich výroba probíhala v Plzni až do konce války. Do října 1918 se podařilo vyrobit a nastřelit úctyhodných 546 hlavní a 541 lafet. Drtivá většina z nich se dočkala frontového nasazení a rakouské horské dělostřelectvo se díky nim stalo bezpochyby nejmocnějším na světě. Největších úspěchů dosáhla tato děla na italské frontě, kde v obtížném vysokohorském terénu mohla plně uplatnit své přednosti. Houfnice M.16 zde přesvědčivě prokázaly, že nemají na světě konkurenci a vyvolaly oprávněný zájem v zahraničí. Ještě v průběhu války objednalo Turecko 48 horských houfnic M 16 v tradiční ráži 10,5 cm a výborné zkušenosti s tímto materiálem vedly i k dalším objednávkám v meziválečném období. Po rozpadu Rakouska –Uherska pochopitelně zařadily tato děla do výzbroje prakticky všechny nástupnické státy a dostavil se i další exportní úspěch.
Největší počet houfnic získala Itálie, která zařadila do výzbroje celkem 181 zbraní pod označením Obice da 100/17 modello 16. Italové všechna dostupná děla opravili, zkompletovali jejich výstroj a po rychlém přecvičení obsluh tuto cennou kořist přidělili k útvarům. Houfnice se potom úspěšně zúčastnily všech italských výbojů. Bojovaly v Etiopii, Španělsku, ale především v Albánii a Řecku, kde bylo nasazeno 108 děl. Svou válečnou kariéru v italských službách skončily houfnice M. 16 v bojích na Sicílii. Nebyl to však konec jejich služby na Apeninském poloostrově, protože je v poválečné italské armádě čekala ještě dlouhá kariéra. V padesátých letech byla část zbraní upravena pro mototrakci a spolehlivě sloužily hluboko do šedesátých let, což je nejpřesvědčivější vysvědčení pro kvality zbraně.
Po kapitulaci Itálie zabavili všechna použitelná děla Němci. Pod označením 10 cm Gebirgshaubitze 316 (i) je spolu s houfnicemi převzatými od rakouského Bundesheeru, označenými GebH 16 ( ö ), nasadili v bojích proti spojencům v Itálii. Stali se tak po Italech nejvýznamnějšími uživateli těchto legendárních děl. Čekalo je nejprve nasazení v průběhu balkánského tažení, část děl působila dokonce i na východní frontě, ale nejvíce jich pochopitelně bojovalo od roku 1943 v Itálii.
Z dalších uživatelů musíme jmenovat Jugoslávii, která získala jako kořist více než devadesát houfnic. Na dalším místě je již zmíněný rakouský Bundesheer, který horská děla na podvalnících neváhal přidělit ani motorizovaným jednotkám. V boji své houfnice nasadila i rumunská armáda, která disponovala více než čtyřiceti děly. Houfnice M.16 zaznamenaly dokonce ještě po válce významný exportní úspěch. Třicet dva houfnic M. 16 spolu s bohatou dotací munice totiž zakoupilo v roce 1919 Polsko.
 Houfnice vz.16 v domácí armádě
Když se v posledních týdnech roku 1918 začala rodit Československá armáda, potýkala se od počátku své existence s nedostatkem zbraní všeho druhu a zejména děl. Měla ale tu obrovskou výhodu, že se mohla opřít o zbrojovku světové pověsti, která dokázala vyrábět prakticky všechny druhy dělostřeleckého materiálu. V Plzni běžela do posledních dnů války výroba horských houfnic M. 16 a protože řada českých důstojníků se s těmito vynikajícími děly setkala na frontě, nebylo divu, že rodící se MNO nechalo rozpracovanou sérii děl dokončit.
Proto mohla naše armáda ještě do konce roku 1918 převzít prvních 8 děl a na jaře příštího roku je následovalo dalších dvacet houfnic a výroba dále pokračovala pro pokrytí polské objednávky. Nejméně třicítka děl z prvních let výroby se také nacházela v Plzni, kde probíhaly jejich opravy. Většina těchto zbraní byla nákladně repasována a armáda je rovněž přejala do výzbroje. Část těchto houfnic měla dokonce ještě bronzové hlavně a je zajímavé, že nedošlo k jejich výměně za ocelové, což svědčí o tom, že ocelový bronz nebyl zcela překonaným materiálem.
Československá armáda se mohla již v roce 1920 pochlubit velmi silným horským dělostřelectvem, které disponovalo 66 houfnicemi, u nás označenými jako vzor 16. Ty tvořily výzbroj druhého oddílu horských dělostřeleckých pluků 203,204 a 205. Po reorganizaci branné moci v lednu 1923 vznikly na základech stávajících jednotek dva pluky horského dělostřelectva označené 201 a 201, jejichž třetí oddíl měl tři baterie houfnic. Dva oddíly horských houfnic měl ve své sestavě zařazen i dělostřelecký pluk 205. Po jeho zrušení v roce 1924 se jeho děla přesunula do armádní zálohy. Přesto, že šancí na efektivní použití horských houfnic vzhledem k mezinárodní situaci stále ubývalo, naše armáda s touto zbraní stále počítala. Proto bylo také rozhodnuto o jejich modernizaci.
Protože již v roce 1919 proběhla úspěšná úprava sesterských polních houfnic vz. 14 na vz. 14/19, rozhodl Dělostřelecký odbor MNO stejně adaptovat i horské houfnice. Aby byla zachována jednotnost výzbroje, došlo k použití hlavní, shodných s modernizovanými polními houfnicemi. Vzhledem k odlišnému řešení lafety a komplikovanější přepravě se ale práce na úpravě děla protáhly až do poloviny dvacátých let. Protože Škodovka byla v té době vytížena zahraničními objednávkami a rekonstrukce horských děl měla nízkou prioritu, došlo k úpravě zbraní až po dokončení náročného zkušebního programu v roce 1928 a rekonstruovaná zbraň nesla označení horská houfnice vz.16/19.
Horské houfnice M. 16 tvořily důležitou součást výzbroje Rakouské armády, dočkaly se významných exportních úspěchů a posléze poctivě sloužily řadu let i v domácí armádě. Toto dělo patřilo k nejlepším konstrukcím horských děl a spolu se svou modernizovanou variantou vz.16/19 patřilo ve své kategorii k absolutní světové špičce. Významně také ovlivnilo vývoj horských děl a pomohlo šířit proslulost českých techniků a dělníku ve světě.
 U nás je možné vidět pouze modernizovanou variantu děla, kterou můžeme obdivovat ve VTM Lešany. Zde je součástí sbírky dělostřelecké techniky firmy Škoda. Houfnice M.16 jsou uloženy v několika zahraničních muzeích, především v Itálii. Jeden exemplář, který používala v roce 1918 německá armáda v rámci zkušební baterie se rovněž nalézá ve Wehrttechnisches Museum v Koblenci.
Prameny a literatura :
Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939
Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Kolektiv – Ehrenbuch unsere artillerie I a II
Franz Kosar – Artillerie im 20. Jahrhundert
Franz Kosar - Gebirgsartillerie
Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938
Kolektiv - Děla systému Škoda
SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD
VHÚ Praha
Archiv autora
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
