Když proběhla modernizace polních houfnic vz. 14 na vzor 14/19 bylo nasnadě, že stejnou úpravu by bylo možné provést i na houfnici vz.16. Lákavé bylo především podstatné zvýšení dostřelu při poměrně malém zvýšení váhy. Zde bych si dovolil malou odbočku. Konstrukce horských děl byla vždy kompromisem mezi požadavky dělostřelců na co největší dostřel spolu s účinkem střely v cíli a možnostmi soumarů a koňských spřežení. Maximální hmotnost nákladu, který mohl nést soumar byl kolem 150 kg a kůň v tahu mohl přepravovat náklad nepřesahující o mnoho 400 kg. To velmi komplikovalo práci  konstruktérů a velice striktně omezovalo váhu jednotlivých celků, na něž děla musila rozkládat.                                                                                                      Dalším omezením byl požadavek na přepravu po cestě do 1,25 m šířky a výšky břemene na soumarech nejvíce 2,5 m. K tomu bylo nutné brát ohledy na maximální délku pochodového proudu poločety, přepravující jedno dělo omezující počet mužů a koní. Velmi limitující byla i nutnost v palebném postavení dělo složit bez použítí kladkostrojů a jeřábů, pouze lidskými silami. Například váha hlavně houfnice vz. 16/19 byla bez závěru 400 kg a sestavení houfnice si vyžadovalo dokonalý výcvik obsluhy a její značnou fyzickou zdatnost.                               Vraťme se ale k modernizaci houfnice na vzor 16/19. Hlaveň byla použita z houfnice vz 14/19, ale musila být upravena kolébka a vyvažovače. Prodloužením hlavně na 24 ráží se s novou municí vz. 21 prodloužil dostřel na 9 800 metrů. Zvýšení hmotnosti 115 kilogramů bylo ještě akceptovatelné a bylo plně vyváženo prodloužením dostřelu.

Výroba legendární zbraně

  Konstrukční práce byly ukončeny v polovině dvacátých let a v roce 1928 bylo dělo oficiálně zavedena jako horská houfnice vz. 16/19. Upraveno bylo pravděpodobně pouze 44 kusů, což odráželo změnu pohledu na důležitost a početnost horských jednotek. Pro přejímání houfnic vz.16/19 byl vydán zvláštní předpis D-XV –1, podle něhož důstojníci zbrojního úřadu při plzeňské Škodovce přejímali dohotovená děla káry a výstroj. U všech součástí děla byly přesně stanoveny přípustné tolerance, jejichž dodržení bylo přísně kontrolováno. Hlavně byly nastřelovány náhradními střelami pěti ranami a lafeta fiktivními střelami stejným počtem ran. Firma za zbraně ručila po dobu jednoho provozního roku, který vojenská správa určila v období jedno až pětiletém, přičemž provozním rokem se rozumělo skutečné používaní děla útvarem během jednoho kalendářního roku.                                    Je zajímavé, že jízdní zkoušky houfnic a příslušných dopravních jednotek byly prováděny nejen potahem, ale i tažením automobilem. Dohotovené houfnice byly předány k dělostřeleckým plukům 201 a 202, které byly od počátku dislokovány na Slovensku. Po reorganizaci v roce 1935 byly houfnicemi vyzbrojen jejich III. oddíl, který byl složen pouze ze dvou baterií. Na konci třicátých let bylo jasné, že potencionálním válčištěm budou především Čechy, kde podmínky pro použití horského dělostřelectva budou omezené. To se odrazilo i v nové organizaci dělostřelectva.                                                 S platností od 15. ledna 1938 byly horské houfnice výzbrojí tří baterií druhého a třetího oddílu dělostřeleckého pluku 201. I tento pluk byl použit jako lehký dělostřelecký pluk v sestavě 16. pěší divize a jeho vyzbrojení horským materiálem bylo jen vynuceno okolnostmi. Přesto, že by byly houfnice handicapovány způsobem přepravy je nepochybné, že v rukou odhodlaných a zkušených dělostřelců, by splnily svoje úkoly při obraně republiky. Bohužel jim toho nebylo dopřáno a po Mnichovu je čekal smutný návrat do posádek. Mobilizací a krátkým obdobím druhé republiky končí služba houfnice vzor 16/19 v československé armádě. Po skončení války sice byla tato děla nakrátko zavedena do výzbroje, jednalo se však pouze o několik kusů a bližší údaje o jejich poválečné službě nám scházejí.   

Největší  zahraniční uživatelé houfnic

 Nyní se budeme věnovat službě a osudům houfnic vz. 16 a 16/19 v ostatních armádách a zcela logicky musíme začít slovenskou armádou, neboť s výjimkou šesti kusů byly všechny houfnice vz.16/19 dislokovány na Slovensku. Zde se horské houfnice v počtu 26 kusů staly výzbrojí dělostřeleckého pluku 1 a 2. Celkem však slovenská armáda vlastnila 38 kusů. Po reorganizaci v roce 1944 bylo po devíti dělech vz. 16/19 výzbrojí jednoho oddílu dělostřeleckých pluků 1 a 2. Tyto zbraně při odzbrojení Východoslovenské armády padly do rukou Němcům. Čestnou výjimkou je známý příběh 9. horské baterie, jejíž dělostřelci odmítli kapitulovat a v prostoru Zubná až do vypotřebování munice, ohrožovali důležité spojení mezi Maďarskem a Polskem. Potom děla zaminovali, zakopali závěry a přešli k partyzánům. Několik houfnic 16/19, které zůstaly ve skladech na povstaleckém území bylo použito v bojích s postupující německou armádou a údajně se velmi osvědčily, přesto že se nedostávalo vycvičených obsluh.                   Patrně největším uživatelem horských houfnic vz.16 byla Itálie. Italové měli v průběhu světové války dostatek příležitostí seznámit se s výbornými vlastnostmi těchto houfnic, a protože jim zbraň podobného výkonu zcela scházela, zařadili všechny ukořistěné houfnice do výzbroje svého horského dělostřelectva. Houfnice byla označena jako Obice da 100/17 modello 16. S jejich výkonem byli Italové spokojeni, ale ve druhé polovině třicátých let upravili část houfnic pro motorickou přepravu. Rekonstrukce spočívala především v nahrazení původních dřevěných kol železnými ráfky s pneumatikami a úpravě nápravy.                                                                                           V době vypuknutí druhé světové války mělo italské horské dělostřelectvo ve výzbroji 181 houfnic vz.16. Bojovým křestem houfnic „ modello “ 16 v italských barvách, bylo jejich nasazení při přepadení Etiopie v roce 1935. Nejrozsáhlejšího bojového použití se dočkaly až v roce 1941, při jinak neslavném italském tažení do Řecka. Na straně Italů zde bojovalo 108 houfnic vz.16 a v obtížném horském terénu řeckých a albánských hor se plně projevily jejich vynikající vlastnosti. Na tomto válčišti bojovaly tyto houfnice na obou stranách fronty, neboť také Řekové vlastnili několik houfnic vz 16. Italové také získali část houfnic vz 16/19, ukořistěných po porážce Jugoslávie, které označili jako obice da 100/22 mod. 16/19 . Podobně jako houfnice vz 14 zůstaly i houfnice vz. 16 a 16/ 19 po válce ve výzbroji Italského dělostřelectva. Dokonce se dočkaly nové modernizace, neboť na některých fotografiích mají houfnice kola s pneumatikami a výrazně je upravena i lafeta.         Po kapitulaci Itálie v roce 1943 se řada houfnic stala kořistí Wehrmachtu, který jich použil v bojích proti spojencům. Tím se dostáváme k službě hoských houfnic vz 16 v německé armádě. Zkušenosti s tímto typem děla získali němečtí dělostřelci již v době první světové války, kdy byla císařské armádě dodána jedna pokusná baterie. Prvními houfnicemi, které Wehrmacht zařadil do své výzbroje, se staly zbraně získané po obsazení Rakouska Byly označeny jako 10 cm GebH 16 ( ö ). Bývalé československé houfnice vz 16/19 byly označeny jako 10 cm GebH 16 ( t ) a původně italské 100/17 mod.16 nesly označení 10 cm GebH 316. Celkově německé jednotky disponovaly v roce 1944 jistě více než stovkou těchto děl. Byly zařazeny především v rámci dělostřeleckých oddílů horských jednotek SS. 

K velkým uživatelům houfnic vz 16 patřila Jugoslávie, která získala tato děla jako kořist po skončení první světové války. V roce 1936 si v Plzni nechávají upravit 92 kusů houfnic vz. 16 na vzor 16/19 stejným způsobem, jakým byly upraveny houfnice československé. Po porážce v roce 1941 se jugoslávské houfnice stávají kořistí němců, kteří část z nich předali Itálii. Druhým malodohodým státem vyzbrojeným houfnicemi vz. 16 bylo Rumunsko. V rámci tří horských brigád zde byly zařazeny horské houfnicové oddíly. Každý z nich byl vyzbrojen 12 houfnicemi vzor 16. Dalším státem jehož armáda měla ve výzbroji svého horského dělostřelectva houfnice vzor 16 bylo Polsko.    Polská objednávka byla vůbec první exportní zakázkou, kterou Škodovka po ukončení první světové války vyřídila. V roce 1919 Polsko objednalo 32 houfnic vz.16 a 16000 dělostřeleckých ran. Z evropských uživatelů horských houfnic musíme ještě zmínit Rakousko, Maďarsko a Řecko. Jediným mimoevropským zato však velmi významným uživatelem houfnic vz. 16 bylo Turecko. Škodovka se stala tradičním dodavatelem horských děl tureckého dělostřelectva a horské houfnice této firmy si zde získaly skvělou pověst už svým vzorem 10. Nepřekvapí proto, že prvním zájemcem o nový vzor 16 se stalo Turecko, které ještě v roce 1915 objednalo 48 kusů a 72 000 ran. Houfnice byly dodány v listopadu téhož roku, tedy dříve než obdržela první kusy domácí armáda a spolehlivě prý sloužily až do padesátých let. Tím můžeme ukončit stručný výčet uživatelů. Přestože celkový počet vyrobených houfnic vz 16 a 16/19 patrně nepřesáhl 700 kusů, můžeme říci, že se jedná o nejúspěšnější horskou houfnici první světové války a meziválečného období. Její konstrukce nadlouho ovlivnila vývoj horského dělostřeleckého materiálu a zapsala se významně do historie dělostřelectva.

10 cm horská houfnice vz.16 a 16/19 je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a samočinným zákluzovým rozvodem. Je vybaveno lafetovým štítem, nezávislým zaměřovačem. Lafeta je zařízena pro střelbu ve vrchní i spodní skupině úhlů.

Hlaveň je vyrobena z chromniklové oceli a skládá se z duše a pláště. Vzadu má dva nosné čepy a vpředu dvě oka pro sochory. Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora, kuželový přechod a rýhovaná část s 36 lichoběžníkovými drážkami. Po stránce balistické se hlaveň plně shoduje s hlavní houfnice vz 14 a 14/19.

 V kolébce je kapalinová brzda, zpruhový vratník a části zákluzového rozvodu. Na ní jsou upevněny vyvažovače, nosiče kolébky a v předu a v zadu oka pro sochory. Vrchní lafeta se skládá ze dvou ocelových stěn s příložkami a kluznicemi. Spodní lafeta se skládá ze dvou ocelových stěn spojených ložiskem pivotového čepu, krycími plechy příčkami a patou chobotu. V chobotu jsou utvořeny dvě lafetové skříňky. Lafetový štít se skládá z levého a pravého štítu a levé a pravé sklopny. Oba štíty jsou spojeny závorou a každý je vybaven štítovou opěrou. Levý štít má dvě vrchní a jedny spodní dvířka, pravý potom kování k upevnění lopaty a krumpáče. Kola jsou paprsková dřevěná vzor 11.

Miřidla sestávají z dělového zaměřovače 16/19 s dělovým dalekohledem vz..8/11.

Doprava se uskutečňovala ve stavu rozloženém ve třech jednotkách. Hlaveň a kolébka spolu s lafetovým štítem byly dopravovány na 10 cm kárách vzor 16 nebo 16/19 a lafeta byla přepravována po vlastní nápravě. K tahu se používalo dvou koní v tandemu. Jak dokazují dobové fotografie, přidávala se před obtížným stoupáním ještě přípřež dalšího koně. K poločetě přepravující jedno dělo náležely také tři horské káry přepravující střelivo. Délka pochodového proudu poločety byla zhruba 62 metrů a délka pochodového proudu celého oddílu s bojovým trénem byla přibližně 2500 metrů.

Obsluha v československé armádě byla tvořena šesti muži přímé obsluhy děla a deseti muži pomocného družstva. Přímá obsluha se skládá z miřiče, časovače, pomocníka, nabíječe, střelce a podavače.