Dělostřelecký pluk 1 Jana Žižky z Trocnova

                      ( Lehký dělostřelecký pluk č.1)

   K nejprestižnějším jednotkám československého dělostřelectva patřil dělostřelecký pluk číslo 1. Nebylo to dáno jen dobou jeho vzniku, neboť jeho nejstarší předchůdce byl zformován v Rusku ještě před vznikem naší republiky, ale především jeho dislokací v Praze. Oddíly tohoto pluku se totiž pravidelně zúčastňovaly všech přehlídek a slavností konaných v Praze, při nichž reprezentovaly vyspělost a dokonalý výcvik naší armády. Služba u této jednotky byla vždy prestižní záležitostí a dělostřelci, kteří měli tu čest u této jednotky sloužit, vždy patřili k elitě armády.

  Pokud budeme pátrat v historii dělostřeleckého pluku 1, dostaneme se až do září 1917, kdy byl zformován 1. čs. dělostřelecký oddíl, Husitský Jana Žižky z Trocnova. Tato jednotka složená ze tří oddílů byla podřízena 1.čs střelecké divizi a později byla reorganizována na brigádu, která se zúčastnila bitvy u Bachmače. Baterie pluku bojovaly v průběhu všech bojů našich legií proti bolševikům a v roce 1919 byla brigáda přeměněna v pluk, který převzal čestný název svého nejstaršího předchůdce. 1.čs dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova. Ten podporoval boje legií až do jejich soustředění ve Vladivostoku, před odjezdem do vlasti. Na jaře 1920 pak mužstvo pluku odplulo přes USA do Československa. 

 Za nejstaršího předchůdce jednotky ve vlasti můžeme považovat asistenční baterii umístěnou ve vršovických kasárnách. Již 29. října se jejích děl, dosud obsluhovaných Maďary, zmocnili čeští dělostřelci pod vedením kapitána Práta. Tak získala právě zrozená republika svá první děla. Jednalo se o čtveřici notně zastaralých 9 cm polních kanonů vz. 1875/96. Po doplnění obsluh a materiálu se baterie přesunula na Pražský hrad a dne 7. listopadu obdržela jednotka oficiální název – I. baterie I. Čs dělostřeleckého pluku. Následující den pak složil rodící se pluk na Staroměststkém náměstí slavnostní přísahu věrnosti novému státu. Jeho velitelem byl stanoven setník Wagner. 14. listopadu došla z Plzně zásilka nového dělostřeleckého materiálu, zahrnující čtyři kanony vz.17 a čtyři houfnice vz. 14. To umožnilo postavit z dobrovolníků další baterie. 25. listopadu dorazilo do Prahy české mužstvo a důstojníci bývalého Feldartillerieregimentu Nr.109, který byl včleněn do I. dělostřeleckého pluku. Náhradní baterie se starými děly pak slavnostními salvami vítala příjezd prvních legionářů a následně i prezidenta Masaryka.

  V hlavním městě na jaře roku 1919 zůstala pouze náhradní baterie a nově zformovaná asistenční baterie, které se z Hradu přesunuly do nedalekých Černínských kasáren. Týlová složka pluku pak pomáhala postavit další jednotky. Jednalo se o protiletadlovou baterii, která od července 1919 bránila Prahu, a hrubou kanonovou baterii, která byla odeslána v srpnu na Slovensko.

                                 Dělostřelecký pluk 1 v boji

  Postupné doplňování výzbroje a materiálu umožnilo vyslání první baterie vyzbrojené nejmodernějšími kanony vz. 17 na Slovensko. Jednotka se rozdělila na dvě čety po dvou dělech nazývaných dělobitny. První četa se zúčastnila v rámci II. skupiny obsazování Pováží.Tam utrpěl pluk první ztrátu, když při průzkumu u Trenčanských Teplic zahynul desátník Vokoun. Českoslovenští dělostřelci pomáhali obsadit v prosinci 1918 Trnavu, Nitru, Topolčany a 29. prosince Košice. Po krátkém působení na Liberecku, přijela na východní Slovensko také 2. baterie vyzbrojená houfnicemi vz. 14. Nejprve byla nasazena při obsazování Košic a na jaře 1919 se přesunula k polským hranicím. 13. ledna 1919 pak odjíždí na východ republiky i nová třetí baterie s kanony vz.17 a v dubnu ji následuje čtvrtá baterie odeslaná na Těšínsko. Tam již od počátku ledna bojovaly první dvě baterie dělostřeleckého pluku pluku 1.  Ty se aktivně se zúčastnily především bojů u Skoczowa, které pomohlo svou účinnou palbou rozhodnout právě dělostřelectvo.                                                  Největší zkouška měla čekat naše dělostřelce na přelomu května a června 1919 opět na Slovensku. 30 května totiž zaútočili maďarští bolševici silami čtyř divizí. Jako první se do boje s drtivou přesilou utkala 1. četa první baterie. Ta se dostala pod Bílým vrchem do obklíčení. V úporném boji však způsobila jednotka kartáčovou palbou nepříteli těžké ztráty. Nakonec vojáci poškodili svá děla a probili se z obklíčení. Zatím druhá četa podporovala účinnou palbou ustupující pěší jednotky a umožnila jejich stažení na novou obrannou linii. Po příchodu posil se většina baterií zúčastnila protiútoku organizovaného plukovníkem Šnejdárkem. Do boje se zapojily postupně jedna četa 1. baterie, 3. baterie a nově zformovaná 5. a 6. baterie pluku. Zkušení vojáci 1. baterie se vyznamenali zejména v bojích o Hronskou Breznici, kde nejprve palbou zahnali a později také ukořistili nepřátelský obrněný vlak. Ostatní baterie úspěšně bojovaly u Zvolena a Banské Bystrice. Za bojů na Slovensku zahynulo 9 příslušníků pluku a řada jich byla raněna.

                            Unifikace a mírová organice pluku

 Po ukončení bojů na Slovensku a postupné konsolidaci poměrů mohlo být přikročeno k reorganizaci československé branné moci. Protože se do vlasti vrátil 1. dělostřelecký pluk ruských legií, došlo k jeho sloučení se stávajícími týlovými jednotkami. Pluk se na konci listopadu 1920 skládal z 6. baterií zařazených u dvou oddílů. Celý pluk s výjimkou 6. baterie byl ubytován v Černínských kasárnách. Výnosem MNO z 2. října 1920 dostává pluk čestné označení : Čs lehký dělostřelecký pluk ,,Jana Žižky z Trocnova“ č. 1. Které bylo od 1. ledna 1923 změněno na Dělostřelecký pluk 1. „ Jana Žižky z Trocnova“.

   Jednotka se v té době skládala ze dvou oddílů a náhradní baterie. Do jeho sestavy patřilo také velitelství pluku s hospodářskou správou a spojovací četa. Všechny jeho součásti byly umístěny v Černínském paláci na Hradčanech. V roce 1924 vznikl ještě třetí oddíl, který doplnil organizační schéma pluku. Jeho výzbroj tvořily nejmodernější zbraně, které armáda měla k dispozici a díky své dislokaci v hlavním městě se stala služba v této jednotce prestižní záležitostí. Oddíly pluku pravidelně tvořily stafáž většiny slavností, jakými byly přehlídky u příležitosti vzniku republiky a nebo  významných zahraničních návštěv. Jedna z baterií bývala zpravidla pověřena i vypálením slavnostních salv.

  Prvním velitelem pluku po jeho přejmenování byl plukovník dělostřelectva Josef Mrázek, kterého v roce 1925 vystřídal plukovník Vasil Kirej a následně plukovník dělostřelectva Alois Machačík. Za jeho velení čekala pluk v roce 1927 velmi významná událost, jakou bylo přestěhování do nových kasáren v Ruzyni. Ty byly postaveny jednotce doslova na míru a patřily k nejmodernějším vojenským stavbám v Evropě. Pluk byl podřízen velitelství Polní dělostřelecké brigády 1 a spolu s dělostřeleckým plukem 101 měl podporovat boj První divize. Významným mezníkem v historii jednotky byl rok 1933. Spojovací četa se změnila ve spojovací baterii a náhradní baterie byla rozšířena v oddíl. Nakonec došlo v říjnu 1933 i k přemístění třetího oddílu do Bíliny. V té době byl velitelem pluku plukovník generálního štábu Václav Volf,  kterého vystřídal plukovník Bruno Sklenovský a od roku 1935 plukovník Otakar Háva.  Ve druhé polovině třicátých let čekaly pluk, tak jako celou armádu, zásadní změny. V roce 1936 se stává velitelem jednotky plukovník Albín Holoubek. Pod jeho vedením pluk defiloval 28 května v rámci přehlídky pražské posádky na Strahovském stadionu, která se stala manifestací vyspělosti naší armády a její připravenosti k obraně vlasti.

                                                 Až k hořkému konci

   V následujícím roce pak připadla pečlivě vybrané obsluze jedné z houfnic pluku ta nejsmutnější úloha, jakou byl pluk ve své historii pověřen. Dělo bylo upraveno pro převoz ostatků prezidenta Masaryka a vojáci pluku tvořili doprovod smutečního konduktu, který převezl 17. září tělo prezidenta Osvoboditele na Hlavní nádraží v Praze. V posledních dnech roku 1937 přebírá pluk nejvýznamnější osobnost, ze všech jeho velitelů -   podplukovník Josef Mašín, později proslulý jako neohrožený bojovník proti okupantům a člen slavné odbojové skupiny Tři králové.  Pod jeho velením čekaly jednotky pluku zásadní dislokační změny. Sestavu jednotky nejprve v březnu 1938 doplnila asanační rota. V Praze pak zůstal pouze náhradní oddíl, zatímco první a druhý oddíl se přesunuly do Jihlavy, třetí oddíl pak našel posádku v Třebíči. Velitelství pluku se nalézalo v dělostřeleckých kasárnách v Jihlavě. Od května 1938 byla celá jednotka podřízena nově vytvořené skupině II. V jejím rámci se zúčastnil pluk i zářijové mobilizace. Velitelem pluku byl opět ustanoven plukovník Albín Holoubek a  podplukovník Mašín se stal jeho zástupcem. Protože se ve velení mimořádně osvědčil, očekávalo se jeho povýšení a ustanovení velitelem jiné větší jednotky,  ale vše zhatil potupný Mnichov.                      V září 1938 pluk mobilizoval v Jihlavě, ale všechny tři oddíly se vrátily k první divizi, která dostala za úkol bránit takzvané vnější předmostí Prahy (VOP). První oddíl I/1 měl ve výzbroji kanony vz.17, oddíly II/1 a III/1 byly vybaveny houfnicemi vz.14/19. Úkolem pluku měla být podpora  úporné obrany Prahy na Vltavské čáře a západních přístupech k metropoli, která by umožnila její evakuaci. Nebylo náhodou, že tímto úkolem byla pověřena právě první divize a její nejdůležitější dělostřelecká složka Dělostřelecký pluk 1. Jednalo se o elitní jednotky československé armády a na úspěšném splnění jejich úkolů závisela obrana celých Českých zemí. Po Mnichovu se pluk vrátil zpět do Ruzyně, kde ho po krátké agonii druhé republiky zastihla okupace. Na rozdíl od drtivé většiny dělostřeleckých jednotek můžeme hrdě sledovat osudy pluku až do jeho likvidace v létě 1939. Jeho velitelem byl v březnu 1939 opět podplukovník Mašín, který vystřídal plukovníka Albína Holoubka. Ten se nehodlal s potupnou okupací smířit. Nejprve uvažoval o ozbrojeném odporu celého pluku, ale když se přesvědčil, že by jeho jednotka zůstala osamocena v marném boji, nechal alespoň zaminovat augumentační sklad a připravoval se k demolici celých kasáren. Musel být zbaven velení, následně ve své kanceláři přemožen přesilou a násilím odveden ze své kanceláře. To mu ovšem nezabránilo, aby nezorganizoval odvoz zbraní z kasáren. Pět nákladních automobilů zbraní a munice pak utvořilo základ výzbroje mnoha ilegálních organizací. Generál in memorial Josef Mašín pak hrdě zdůrazňoval svou příslušnost k bývalé jednotce až do své tragické smrti v roce 1942.

    Dělostřelecký pluk 1 patřil vždy k nejlepším jednotkám naší armády a jeho slavná historie sahající až k ruským legiím ho zařazuje k elitě naší armády. Jeho dělostřelci bojovali za svou vlast na Sibiři, Slovensku, Těšínsku i v letech okupace a pomohli tak vytvořit slavnou tradici, ke které se hlásí i naše současná armáda.

Prameny a literatura:

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Karel Kavena – Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova

Jaroslav Procházka – Sestupme ke kořenům

VHA Praha – Fond Kroniky a fotoalba