7,5 cm kanon Škoda vz. 1911

 Dalším dělem, které sloužilo v rakouské  i československé armádě, aniž by bylo oficiálně přijato do výzbroje   je  7,5 cm polní kanon M 11. Tato zajímavá zbraň stála na vrcholu konstrukční řady polních kanonů firmy Škoda v předvečer vypuknutí 1. světové války a znamenala pro plzeňskou zbrojovku výrazný obchodní úspěch. Do jejích osudů však neblaze zasáhly válečné události a rozsáhlý očekávaný export se tak nemohl uskutečnit. Několik těchto děl pak dostala do vínku i československá armáda a v augumentačních skladech se dožily ještě mobilizace v roce 1938, kdy se s nimi stále vážně počítalo. 

 Když v roce 1890 vzniklo v plzeňské Škodovce zbrojní oddělení, mimo námořních děl se zrodil  i první projekt polního kanonu. Jeho hlaveň se závěrem ještě dodala firma Krupp, ale konstrukce brzdovratného zařízení a lafety byla zcela originální. Kanon dokonce zkoušela i Rakouská vojenská zpráva. Potvrdilo se přitom, že se jedná o moderní a spolehlivou zbraň. První škodovácké polní dělo přišlo však příliš brzo. Rakousko – Uherské dělostřelectvo bylo věrné ocelovému bronzu a s nedůvěrou hledělo i na děla se zákluzem hlavně. Své první opravdu moderní polní dělo podobných parametrů jako plzeňský prototyp tak přijalo do výzbroje až o 15 let později. Přesto, že polní dělo z roku 1890 nezaznamenalo žádný obchodní úspěch, mělo velký význam pro další vývoj polního dělostřeleckého materiálu firmy Škoda.                                                                                                Plzeňští konstruktéři pochopitelně pracovali na zdokonalení konstrukce kanonů, a tak vznikly vylepšené modely 1894 a 1897. Na přelomu století již v Plzni zvládli složitou technologii výroby ocelových hlavní a podařilo se zdokonalit i zákluzovou brzdu. V roce 1902 byl vyzkoušen nový typ polního kanonu, který byl již skutečně moderní zbraní, která se mohla měřit s nejlepšími konstrukcemi předních světových výrobců. Měl ocelovou hlaveň a závěr konstrukce Škoda. Modernizované brzdovratné zařízení již díky dlouhému zákluzu umožnilo dokonalý klid po výstřelu a dělo bylo doplněno horkou novinkou dělostřelecké techniky, kterou představoval lafetový štít. Kanon měl i zaměřovač, který umožňoval dokonce nepřímou střelbu. Protože ale na přelomu století procházela dělostřelecká technika prudkým rozvojem, nemohl se zastavit ani proces zdokonalování konstrukce plzeňského polního materiálu.Kanon vz.1902 byl proto doplněn moderním zaměřovačem s dělovým dalekohledem, a došlo k odlehčení konstrukce tak, aby splňovala hmotnostní limit 1000 kilogramů v palebném postavení. Takto upravené dělo označené jako model 1903 patřilo již opravdu ke světové špičce. Potvrdilo se to již při prvním zahraničním předvádění v Belgii, kde dělo vyvolalo velkou pozornost a došlo i k první objednávce. Zkušební baterii objednalo Srbsko, které hodlalo pronikavě modernizovat svou artilerii. Protože Srbové byli s výkony děla velmi spokojeni, zdánlivě nic nemohlo zabránit senzační objednávce. Těsně před uzavřením kontraktu však generální ředitel Škodovky von Trappen pro maličkost odložil podepsání dohody na příští den, a ráno již byla situace zcela jiná. V noci totiž krále Alexandra II. pěkně po balkánsku rozsekali jeho důstojníci šavlemi, a na trůn nastoupila nová dynastie Karaďorděvičů. Ti se orientovali na Francii a kanony jim dodal i přes mohutný rakouský nátlak Schneider.                                                                                      

    Zmařená šance pro armádu 7,5 cm kan on vz.1904

  Model 1903 byl tedy také bohužel obchodně neúspěšný, ale na obzoru byla obrovská šance prosadit se na domácí půdě. Rakouská vojenská zpráva se totiž konečně po dlouhém váhání a zkouškách rozhodla vypsat soutěž na nový polní kanon. Hlavním favoritem byla pochopitelně státní zbrojovka AZF – neboli starý dobrý vídeňský Arzenál. Ten dosud dodával rakouské armádě všechen polní dělostřelecký materiál a byl nositelem nejpřísněji střeženého státního tajemství, kterým byla výroba ocelového bronzu. Bez šance ale nebyla ani Škodovka, která měla před AZF nezanedbatelný náskok. Ta měla kanon prakticky hotov a zbraň disponovala progresivnější ocelovou hlavní.                                                             Zde bychom si měli krátce připomenout, co vlastně byl „ocelový bronz“, a jaké byly jeho výhody proti oceli. Tuto technologii vyvinul generál Uchatius v době, kdy se pozvolna při výrobě děl začalo používat oceli. Z bronzu s tajnými přísadami byla odlita hlaveň o mírně menším průměru než budoucí ráže děla. Ta se potom pod vysokým tlakem protahovala konusy s postupně zvětšovaným průměrem až na požadovanou ráži. Tím došlo k trvalé deformaci vnitřních vrstev materiálu a hlaveň pak odolávala vysokým tlakům, ale neztratila pružnost. Tato technologie však byla použitelná pouze pro děla malé a střední ráže. Pokus uplatnit ji u těžkých děl bohužel ztroskotal a Uchatius kvůli tomu spáchal sebevraždu. Výhodou ,,ocelovéhoˮ bronzu“ byla jednodušší výroba a větší trvanlivost materiálu. Ocelovou hlaveň, která musela odolat vysokým  tlakům bylo nutné  skládat z částí, které musely být zpevněny takzvanými „nátrubky“ a pojištěny tangenciálními klíny, což byla nesmírně složitá technologie náročná na přesnost. Velmi drahý bronz již zavedených děl bylo také možno jednoduše použít k výrobě nových modelů děl, což u oceli postrádalo smysl.                                             Škodovka připravila pro armádní zkoušky model označený jako vzor 1904. Ten ve většině parametrů s výjimkou dostřelu, překonával zbraň vyvinutou zbrojovkou AZF, která navíc nebyl zcela originální konstrukcí. Rozhodující úlohu v tendru však sehrály politické tlaky a intriky zastánců bronzu. Proto byla nakonec do výzbroje zavedena konstrukce z Arzenálu pod označením 8 cm polní kanon vz.5. Jeho konstrukce se již zakrátko ukázala jako nevyhovující a musel být modernizován na vzor 5/8, se kterým vstoupila rakouská armáda do bojů Velké války.

  Poslední v řadě - 7,5 cm kanon vz.11

  Po neúspěchu v soutěži na výzbroj pro domácí polní dělostřelectvo se Škodovka soustředila na možný export a větší pozornost věnovala horským a těžkým dělům. S ohledem na požadavky zahraničních zájemců byl zdokonalen projekt kanonu vz.1904. Byly přitom využity i poznatky získané při armádních zkouškách. Vznikly dva modely polního kanonu označené jako vzor 1910 a 1911. Jednalo se o materiál veskrze moderní, který se svými výkony vyrovnal většině konkurenčních zbraní této kategorie. Jedinou slabinou zbraní byl nižší dostřel ve srovnání s kanony předních světových výrobců, ale ten byl vyvážen výrazně nižší hmotností.                                                                                                                           Oba kanony se lišily hmotností střely, která byla u modelu 1910 větší o půl kilogramu. Díky lehčí střele ale model 1911 dosahoval mírně vyššího dostřelu. Největším rozdílem obou modelů byl rozchod kol a rozměry lafetového štítu. Ten byl u modelu firmou označovaného jako K 1911 zúžen a díky zkrácení nápravy a hlavně došlo k odlehčení konstrukce o 135 kilogramů. Tím se podařilo hmotnost kanonu v palebném postavení dostat hluboko pod jednu tunu. Mimo to byla na stejný rozchod upravena i kolesna, která ale proto pobrala pouze 32 granátů. Vylehčený model byl připraven především pro zákazníky z exotických států, ať z důvodu nekvalitní silniční sítě nebo nízké výkonností domácích plemen tažných koní.  Jinak se jednalo o identické zbraně. Ocelová hlaveň plášťové konstrukce byla doplněna klínovým závěrem. Její uložení v uzavřené kolébce spojené s kapalinovou brzdou a zpruhovým vratníkem patřilo k pokrokovým rysům konstrukce. Prodloužen byl také zákluz děla, který umožnil dosáhnout dokonalé stability po výstřelu. Obě děla dostala také moderní typ náměrového a odměrového ústrojí podle francouzského vzoru. Chobotová lafeta byla opatřena děleným štítem. Největší změnou oproti předchozím modelům byl zaměřovač. Jednalo se o nezávislý zaměřovač osazený dalekohledem Goerz, který umožňoval i vedení nepřímé střelby. To, že se v Plzni zrodilo dělo světové úrovně, potvrdila také první zahraniční objednávka.

Čínské císařství se snažilo čelit rozpínavosti Japonska a Ruska modernizací své zoufale zastaralé armády. Protože nemělo dobré zkušenosti s dělovkami předních světových velmocí, obrátila se čínská nákupní komise také na Rakousko- Uhersko, respektive na její nejprogresivnější zbrojovku, kterou byla Škodovka. Číňané požadovali dělo s ocelovou hlavní a moderním typem lafety, přitom však dostatečně lehké, aby se mohlo pohybovat po úzkých cestách a v obtížném terénu. Tomu vyhovoval právě škodovácký model K 1911. Čína proto objednala několik zkušebních baterií a po ověření jejich vlastností v náročných domácích podmínkách došlo v předvečer vypuknutí světového konfliktu k podepsání rozsáhlého kontraktu se Škodovkou. Ten mimo 48 kanonů vz. 11, označovaných ovšem ve firemní dokumentaci nově, jako vzor 14, zahrnoval i lehké polní houfnice, horské kanony a námořní děla pro křižníky stavěné pro Čínu v Rakousku.   Kanony byly nastřeleny v průběhu prvního pololetí roku 1914 a připraveny spolu s kompletním příslušenstvím k odeslání do vzdáleného orientu. Tehdy však do jejich osudů neblaze zasáhla válka.                                          Polovinu kanonů spolu s další částí dělostřeleckého materiálu Škodovka odeslala přes Itálii. Tam byla děla naložena na loď, ale když Rakousko rozpoutalo konflikt, který se záhy rozrostl na většinu Evropy, zatím neutrální Italové odplutí lodi pozdrželi. Když pak vyhlásili podunajské monarchii válku, kanony zabavili a použili jich proti Rakušanům. Kanony vz. 1911 tak bojovaly proti sobě na obou stranách. Rakouská vojenská zpráva totiž pod dojmem prvních válečných neúspěchů zabavila všechen dostupný materiál určený pro Čínu, protože tak moderními děly zatím  nedisponovala. Do výzbroje proto mimo 24. kanonů zařadila také houfnice a horské kanony. Všechen tento materiál byl označován jako „ čínskýˮ a  pomohl Rakousko - uherské armádě překonat v prvních měsících války kritický nedostatek moderních děl.  Houfnice a horské kanony pro Čínu se dokonce staly východiskem pro konstrukci nejmodernějšího dělostřeleckého materiálu, který později proslavil Škodovku na celém světě.      Část kanonů přežila válečné běsnění a po zhroucení monarchie zůstalo na našem území šest děl. Protože se jednalo o relativně moderní materiál, který Československá armáda, v prvních měsících své existence zoufale postrádala, převzala i děla označená jako 7,5 cm polní kanon d/29 vz.11. Kanony však nebyly oficiálně zavedeny a záhy se ocitly ve válečné záloze. Ve skladech však přežily všechny čistky, při kterých byl vyřazován zastaralý materiál, a dočkaly se ještě mobilizace v roce 1938. Jedna baterie kanonů putovala dokonce na Slovensko, kde tvořila výzbroj některé ze záložních dělostřeleckých jednotek.

   Máme štěstí, že tato unikátní zbraň zůstala zachována ve sbírkách Vojenského historického ústavu a můžeme ji vidět v expozici VTM Lešany věnované dělostřelecké technice firmy Škoda.

Kanon, který je zde uložen nese označení na hlavni : 75 mm Skoda Werke a.g. Pilsen GNO 47  Fabr. No. 2442  1914. 

Prameny a literatura :

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Kolektiv - Děla systému Škoda

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHÚ Praha