3,7 cm zákopový kanon vz.15

   Toto nesmírně zajímavé dělíčko  v minimálních počtech používala krátce i naše armáda, a proto ho můžeme využít jako symbolického mostu mezi dělostřelectvem ČS  republiky a rakousko-uherskou artillerií. Vyrábělo se totiž na našem území a jeho konstrukce vznikla ve Škodovce. Proto i jemu patří místo v historii československého dělostřelectva.

 Škodovka patřila k průkopníkům malorážových dělostřeleckých zbraní určených k podpoře pěchoty. Již mezi prvními děly vyprojektovanými plzeňskými konstruktéry se objevil model velmi lehkého horského kanonu ráže 3,7 cm. Malá ráže a extrémní jednoduchost lafety tohoto děla měly umožnit snadnou rozložitelnost, a dovolit jeho použití přímo v bojové linii i v tom nejobtížnějším horském terénu. Vedlejší úlohou tohoto kanónku pak měla být podpora námořních výsadků. V předvečer války v Plzni dokonce vznikl nadějný projekt 3,7 cm horského kanonu M 13, který již nesl všechny znaky moderních dělostřeleckých konstrukcí.                                                                                                          Škodovka se tak prostřednictvím horských a speciálních děl pokoušela prosadit v dodávkách pro armádu. Polní dělostřelecký materiál byl totiž dosud doménou státní zbrojovky AZF, produkující kanony a houfnice s hlavněmi ze zušlechtěného bronzu. Jeho výrobní postup patřil k přísně střeženým státním tajemstvím a rakouský erár na bronzových hlavních u lehkých děl tvrdošíjně trval. Budoucnost měla ale patřit oceli a Škodovka, disponující moderní ocelárnou a dokonale zvládající nejmodernější technologie výroby hlavní na ni vsadila. Státní monopol se jí však podařilo prolomit až na počátku války.

Vznik zbraně

 Již krátce po vypuknutí válečných operací, na podzim 1914, začaly všechny bojující strany postrádat moderní a lehká děla, která by mohla přímo ze zákopů první linie ničit kulometná hnízda a zodolněná obranná postavení. Ideálním prostředkem k plnění těchto úkolů se kromě  minometů měla stát i nová kategorie dělostřelecké techniky, kterou se stala takzvaná zákopová děla. Jejich vývojem začala zabývat většina armád a Rakousko bojující na několika frontách nemohlo být výjimkou.                                                                                                                 Konstrukcí nové zbraně byla pověřena Škodovka, což je pochopitelné, vzhledem k jejím  zkušenostem s malorážovými děly a vytížeností státní zbrojovky. Plzeňští konstruktéři se po vyhodnocení požadavků armádních dělostřeleckých odborníků a zkušeností z fronty rozhodli vytvořit novu zbraň, která by co možno nejlépe mohla plnit zadané úkoly. Protože válka v té době ustrnula v nekonečných liniích zákopů, kdy bojující vojska dělilo často jen několik stovek metrů, byl obětován výkon děla, jeho jednoduchosti, snadné přepravě a v neposlední řadě i láci. Ve Škodovce tak vznikla zbraň svou hmotností srovnatelná s kulomety, jejíž granáty však dokázaly spolehlivě ničit kulometná hnízda a lehčeji opevněné uzly obrany.           Při hmotnosti pouhých 118 kilogramů dokázalo dělíčko vypálit 0,65 kilogramů těžký granát na vzdálenost až 2200 metrů. Dělo mělo svislý klínový závěr, ocelovou hlaveň a trojnožkovou lafetu s brzdovratným zařízení, kterou doplňoval ochranný štít. Pozoruhodnou novinkou byl periskopický zaměřovač umožňující vedení palby ze zakrytého postavení. Kanon spřažený s malou kolesnou se přepravoval tažen jedním koněm, dvěma psy nebo silami obsluhy. V kolesně se přepravovala pohotovostní munice uložená v truhlících po 15. kusech a příslušenství zbraně. Dělo bylo možné snadno sejmout z jednoduchého podvozku s malými loukoťovými koly. Kanon se nechal dále rozložit na hlaveň, lafetu a štít, které bylo možné přenášet ve speciálních nosítkách.

Zákopová děla v boji

  Protože bylo zřejmé, že konstrukce splňuje všechny požadavky armády došlo  na jaře 1915 k výrobě  devíti prototypů, které byly v dubnu a květnu testovány na firemní střelnici v Bolevci. Proces zkoušek vyvrcholil předváděcími střelbami za přítomnosti generálního inspektora dělostřelectva, generálmajora Pucherny. Zkoušeny byly i lafety vyrobené firmami Novotný a Kolben. Dělo v procesu zkoušek  obstálo a Škodovka proto mohla předat prototypy armádě k testování v bojových podmínkách. Zbraň se na frontě vcelku osvědčila, i když byl kritizován nízký účinek granátu a malý dostřel. To se ale nedalo vyřešit jednoduchými úpravami a musela by být překonstruována celá zbraň. Došlo tedy pouze k úpravám zaměřovače, který byl zdokonalen podle připomínek vojáků. Dál již nic nebránilo oficiálnímu zavedení děla do výzbroje pod označením 3,7 cm Infanteriegeschütz M.15  a v roce 1916 byla vystavena první objednávka znějící na 1000 kusů. Již 7. března se proto mohl generál Pucherna zúčastnit nastřelení prvních šestnácti kanonů vz.15  a výroba  rychle nabírala na obrátkách. Jenom v roce 1917 bylo v Plzni nastřeleno 566 zákopových  kanonů vlastní výroby a 477 děl vyrobených firmou Kolben.                                                                          Škodovka však byla enormně vytížena, a protože byla zbraň výrobně jednoduchá, počítalo se s její výrobou i v dalších strojírenských firmách. Její produkce se tak postupně rozeběhla také ve vysočanské Kolbence, strojírnách v Lučenci a vagonce v rakouském Simeringu. Hlavně zřejmě zpočátku dodávala Škodovka, ale později se vyráběly i v ostatních továrnách produkujících tyto kanony. Zbraň byla až do konce války vyráběna ve velkých sériích a celkovou produkci lze odhadnout na více než tři tisíce kusů. Došlo dokonce k exportu děla do Turecka. Kanony bojovaly na všech rakousko-uherských bojištích a vcelku se dobře  osvědčily. Patří jim i jeden kuriózní světový primát. Patrně jako jediná dělostřelecká zbraň ve světové historii byla přepravována psím spřežením. Tažení kanonu koněm se ukázalo jako neefektivní a kohosi napadlo, že by stačilo spřežení dvou velkých řeznických psů. Středoevropský venkov totiž v té době  křižovaly řezníci, kteří kupovali po vesnicích zvířata nebo maso a převáželi je často na vozících tažených psy, většinou bernardýny. Když se v polovině války začalo citelně nedostávat tažných koní, došlo k mobilizaci řeznických psů a až do konce válečného běsnění jsou tato zvířata nerozlučně spojena se zákopovými kanony vz.15.

Další osudy zbraně

 Ve Škodovce dále pracovali na zdokonalení zákopového děla a v roce 1917 byly na frontě zkoušeny dvě nové konstrukce. První označovaná ve firemní dokumentaci jako vz.16 byla pouze mírně upravenou verzí původního vzoru s účinnější municí. Druhé dělo bylo novou konstrukcí s hlavní ráže 4,7 cm, které se ovšem již pohybovalo v jiné hmotnostní kategorii. Obě zbraně nijak neoslnily a jejich další vývoj byl zastaven.                                                                                                Pěchotní děla vz.15 sloužila poctivě a spolehlivě až do posledních dnů Velké války. Po rozpadu Rakouska se pak stala kořistí vítězů a část jich převzaly i nástupnické státy. Žádný z nich je však oficiálně nepřevzal do výzbroje. Důvodem nebyla ani tak nespokojenost s výkony zbraně, jako spíše oprávněný předpoklad, že válečný konflikt, kde by se zákopové dělo dalo efektivně použít, již nikdy nevypukne. To však neznamená, že by tato sympatická dělíčka ihned zmizela ze scény. Se zákopovými kanony například experimentovali Italové, kteří jich ukořistili největší množství, ale jejich děla skončila ve skladech a nakonec na šrotišti. Stejně dopadly i zbraně získané rakouským Bundesheerem a maďarskou armádou. Několik kanonů vz.15 používala i československá armáda i když nebyly zavedeny oficiálně. Jak dokazuje dobová pohlednice z roku 1925, procházela některá děla dokonce opravami nebo byla používána jako výuková pomůcka. Pro bojové použití se však s nimi zřejmě již nepočítalo.

 Ve sbírkových fondech Vojenského historického ústavu je uloženo pět 3,7 pěchotních děl od různých výrobců a prototyp 3,7 cm kanonu vz.16. Většina těchto kanonů zřejmě pochází ze zrušené sbírky dělostřeleckého materiálu, kterou Škodovka předala VHÚ.  Ojedinělou možnost zblízka si prohlédnout kanónek vz.15, měli návštěvníci unikátní výstavy věnované stému výročí ukončení Velké války, která se konala v Armádním muzeu Žižkov. Fotografie pořízené na této výstavě jsou přílohou tohoto článku.  Vojenský historický ústav má ve sbírkách děla vyrobená prakticky ve všech zbrojovkách, které se na jejich výrobě podílely. Jedná se o  kanon s hlavní vyrobenou ve Škodovce a lafetou z Kolbenky, dvě děla vyrobená v Lučenci a dva kanony vyrobené ve strojírnách v Simeringu.

Prameny a literatura :

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Kolektiv - Děla systému Škoda

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHÚ Praha