10,4 cm obléhací kanon M.15

Nejmodernějším těžkým polním kanonem rakouské armády byl 10,4 cm ,,obléhací kanonˮ  M 15. Toto dělo se řadilo k nejvýkonnějším zbraním své kategorie a v letech Velké války patřilo k tomu nejlepšímu, co mohla rakouská armáda na bojištích nasadit.  Po rozpadu Rakouska pak kanony poctivě sloužily v několika armádách, a dokonce úspěšně zasáhly ještě do bojů druhé světové války.

  Na počátku dvacátého století bylo rakouské těžké dělostřelectvo vyzbrojeno zoufale zastaralými kanony M. 1880 ráže 12 cm. Toto těžkopádné monstrum o hmotnosti více než 3600 kilogramů postrádalo brzdovratné zařízení a moderní lafetu s odměrovým řididlem. Již na přelomu století proto přestalo vyhovovat mobilností, dostřelem a především účinkem střely. Po vyhodnocení zkušeností z obléhání pevnosti Port Artur za Rusko – Japonské války bylo zřejmé, že tato děla mají jen malou schopnost ohrozit moderní betonové a železobetonové pevnosti.                         Proto se již od roku 1902 začala řešit jejich náhrada. Ministerstvo Války pověřilo konstrukcí nové zbraně státní zbrojovku AZF sídlící ve vídeňském Arzenálu. Tamní konstruktéři ve spolupráci s armádními dělostřeleckými odborníky navrhli nový těžký polní kanon v poněkud netypické ráži 10,4 cm. Zbraň měla mít hlaveň z ocelového bronzu, jehož výrobní tajemství střežila právě státní dělovka. Bohužel se ukázalo, že výkony děla požadované vojáky jsou již za hranicí možností zušlechtěného bronzu, ze kterého se dosud vyráběla všechna rakouská polní děla. Neustále také docházelo ke změnám požadavků na novou zbraň, a proto se práce na konstrukci protáhly až do roku 1909, kdy byl dokončen prototyp kanonu. Ten sice splňoval většinu požadavků vojáků, ale zkoušky na střelnici prokázaly nadměrné opotřebení hlavně dané vysokým výkonem munice. Nevyhověla ani lafeta, protože dělostřelecká technika procházela právě v prvním desetiletí nového století bouřlivým vývojem plným novinek a technických zdokonalení. Protože bylo jasné, že   perspektivně již nebude možné pro tuto kategorii děl počítat s bronzem, musel vojenský technický výbor hledat jiné řešení.                                                                        Škodovy závody v Plzni v té době představovaly pro státní dělovku AZF v rámci monarchie jediného důstojného soupeře a navíc měly již řadu zkušeností s výrobou děl střední ráže pro rakouské námořnictvo.  Tamní konstruktéři každý rok také předváděli armádě stále zdokonalované projekty polních kanonů a houfnic. Nebylo proto náhodné, že armáda pověřila vypracováním projektu nového těžkého polního kanonu právě Škodovku.

Obtížný zrod zbraně

 Plzeňští konstruktéři ovšem stáli před nelehkým úkolem. Zadávací podmínky byly náročné a polní dělostřelecký materiál této ráže a výkonu se značně lišil od námořních děl na pivotové lafetě. Dělo mělo mít maximální hmotnost 2600 kilogramů a střelou o hmotnosti 16 kilogramů při úsťové rychlosti 700 m/s dostřelit na 12 000 metrů. Právě s konstrukcí lafety vhodné pro použití v polních podmínkách bylo nejvíce problémů. Teprve více než po roce předložila Škodovka projekt kanonu označený jako M 10, jehož prototyp byl v říjnu 1910 podroben zkušebním střelbám. Bohužel se ukázalo, že se zatím jedná o nevyzrálou konstrukci, trpící řadou nedostatků. Plně obstála pouze hlaveň, která potvrdila správnost sázky na ocel. Ta splnila všechna očekávání a dokonce umožnila následné zvýšení výkonu munice. Nízká účinnost prachové slože v nábojce se totiž ukázala jako jedna z nejvážnějších příčin nízkého výkonu děla.                                           Prototyp musel doznat řady úprav, které se týkaly především lafety, a v roce 1911 předložila Škodovka vojenskému technickému výboru projekt označený jako vzor 1912. Po zapracování připomínek vojáků vyrobili v Plzni druhý prototyp, který byl podroben náročnému zkušebnímu programu. V jeho průběhu se bohužel opět objevila řada nedostatků. Na druhou stranu ale vedly zkoušky k ujasnění požadavků na novou zbraň, které znovu formulovala armáda. Na základě tohoto zadání vznikl třetí prototyp kanonu, označený jako vzor 1913. Ten znovu prošel důkladnými testy, které potvrdily, že se jedná o plně vyzrálou konstrukci světové úrovně. Armáda objednala další dva prototypy a spolu s původním vzorem je předala jako pokusnou baterii k ověření vlastností děla v polní službě u dělostřeleckých pluků.                                                                                 Kanon vzor 13 již patřil k naprosté světové špičce ve své kategorii. Dělo mělo ocelovou hlaveň plášťové konstrukce, vodorovný klínový závěr, vzduchový vratník, hydraulickou brzdu a vyvažovače. Hmotnost střely se zvýšila na 17,5 kilogramu, což umožnilo dosažení dostřelu až 13 kilometrů. Významně se rovněž zvýšil i účinek granátu obsahující nyní 1,1 kg výbušniny. Lafeta moderního typu byla ukončena rydlem a doplněna štítem o síle 5 milimetrů, který měl chránit obsluhu proti palbě ručních zbraní. Protože hmotnost děla vzrostla na více než 3000 kilogramů, musela armáda akceptovat jeho rozkládání pro dopravu na dvě části. Škodovka však již měla dokonale vyřešený systém přepravy děl střední ráže, kterému zůstala věrna až do doby, kdy se u této kategorie dělostřelecké techniky přestalo počítat s hippomobilní přepravou. Prodloužila se tím sice délka pochodového proudu baterie a doba potřebná k přechodu z pochodové do bojové polohy, ale tyto handicapy plně vyvážila pohyblivost děla srovnatelná s lehkým dělostřeleckým materiálem. Kanon bylo dokonce možno rozložit pro horský transport na čtyři části, přepravované dvojicí koní v tandemu na horských kárách. Lafeta byla rovněž, jako u jednoho z prvních děl na světě, uzpůsobena i pro transport motorovým tahačem.

Zavedení kanonu do výzbroje a další osudy děla 

 Zkušební program kanonů vyvrcholil létě roku 1913 jízdními zkouškami, v nichž všechna děla plně obstála, a jejich zavedení do výzbroje již nic nebránilo. Došlo k tomu však až na podzim 1914. Rakouský erár totiž zřejmě počítal s rychlým průběhem konfliktu, a dal přednost výrobě lehkých polních děl. Teprve, když se ukázal na frontě zoufalý nedostatek děl střední ráže, vhodných k ničení odolných krytů a cílů daleko za hluboce členěnou frontou, došlo na škodovácké kanony. Ministerstvo války objednalo v listopadu 1914 tři stovky děl pod označením 10,4 cm schwerre Feldkanone M. 15. Pro vytížení plzeňské zbrojovky musela být část zakázky přesunuta do pobočky Škodovky v maďarském Rábu.                První kanony začaly přicházet k útvarům ve druhé polovině roku 1915 a jejich nasazení na frontě plně potvrdilo vynikající vlastnosti zbraně. Dokončená děla byla přednostně nasazena na ruské frontě, kde se díky svému dostřelu a účinku střely stala nebezpečným protivníkem ruské artillerie. Na bojišti se také ukázalo, že i na hranici účinného dostřelu jsou kanony velmi přesné, což bylo nesmírně důležité při ostřelování nepřátelských baterií a cílů v zázemí. Potvrdilo se rovněž, že rozkládání děla pro přepravu je mnohem menším problémem, než se zdálo.  V podmínkách poziční války totiž nebyla mobilnost děla nejdůležitějším parametrem.  Později kanny M.15 bojovaly také v Rumunsku, ale především na italské frontě. Tam si tato děla vydobyla takový respekt u protivníků, že všechny ukořistěné zbraně tohoto typu po zhroucení Rakouska zařadili Italové do své výzbroje.                                           Výroba kanonů pokračovala až do posledních dnů války. V Plzni vzniklo 437 hlavní a 422 lafet, ale protože Škodovka nemohla vyhovět všem požadavkům armády, rozběhla se výroba kanonů M. 15 i v Uherské dělovce v Rábu, která patřila do sféry jejího vlivu.  Celkem bylo vyrobeno 577 kanonů, včetně prototypů.

Další osudy děla

   Po zhroucení fronty a rozpadu Rakouska – Uherska zůstalo na bojištích velké množství dělostřeleckého materiálu, které do své výzbroje zařadily nejen nástupnické státy, ale i vítězné mocnosti, především Itálie. Právě tento stát získal množství kořistních děl, z nichž si nejvíce vážil právě škodováckých zbraní. Výjimkou nebyl ani vynikající kanon M.15. Italská armáda proto zařadila do své výzbroje všechny dosažitelné kusy a celkem disponovala více než 250 kanony. Protože ráže 104 milimetrů nevyhovovala domácí tradici, rozhodli se Italové upravit své kanony na ráži 105, aby bylo možno použít granáty shodné s těžkými kanony 105/28, které vyráběla ve francouzské licenci firma Ansaldo. Tato úprava dělu velmi prospěla, protože se s lehčím granátem podařilo prodloužit dostřel až za hranici 16 kilometrů.                                                                       V okamžiku vypuknutí války mohla  Musoliniho artillerie nasadit do boje 238 kanonů pod označením cannone da105/32. Ty byly zařazeny u dvanácti oddílů určených k podpoře armádních sborů. Velká část z nich byla motorizována tak, že dělo naložené na speciální podvalník táhl těžký nákladní automobil. Italské kanony bojovaly úspěšně v průběhu války v Etiopii a později podporovaly Duceho jednotky za neslavného tažení proti Albánii a Řecku. Kanony 105/32 se vyznamenaly také v bojích na africkém bojišti, a několik oddílů dokonce doprovázelo italské jednotky v průběhu invaze do Ruska.  Ve stepích u Stalingradu byla však většina z nich ztracena. Posledním bojovým vystoupením škodováckých kanonů v rukou Italů byly boje na Sicílii, do kterých se zapojily čtyři oddíly. Kanony si vedly v bojích velmi dobře a jejich nečetné neúspěchy je nutné přičíst především nevalným bojovým kvalitám jejich obsluh.                                 Z dalších států,  které zařadily do své výzbroje 10,4 cm kanony M.15 můžeme jmenovat Jugoslávii, která vlastnila 51 kusů. Ta si také nechala podle italského vzoru ve Škodovce své kanony upravit na ráži 105 mm. Několik děl používala rovněž rumunská a polská armáda. Na počátku třicátých let pak zařadil do své výzbroje dosud ukrývané kanony oficiálně i rakouský Bundesheer. Několika kusy dokonce disponovala krátce i československá armáda. Z dobíhající sériové výroby v Plzni převzal zbrojní úřad tři kusy. Dalších dvanáct kusů bylo sice nastřeleno, ale armáda je již nepřevzala a za krátko skončily ve šrotu. Stejný osud čekal později i oficiálně převzatá děla až na muzejní exponát, který se dochoval dodnes. Důvodem, proč naše armáda kanony M. 15 nepřijala do své výzbroje, byla údajně jejich vysoká hmotnost.  Spíše se ale zdá, že příčinou byla neujasněnost dalšího rozvoje a organizace hrubého dělostřelectva. Dočasně totiž zvítězila koncepce prosazující jednotnost materiálu, a hrubé dělostřelectvo mělo být vyzbrojeno výhradně houfnicemi ráže 15 cm. To byl jistě ten hlavní důvod, proč zdařilá a osvědčená zbraň, za kterou můžeme kanony M 15 považovat, nenašla své místo ve výzbroji našeho dělostřelectva.

 Máme to štěstí, že 10,4 cm kanon můžeme obdivovat ve sbírkách VHÚ. Dělo s lafetou výrobního čísla 162 je vystaveno ve Vojenském technickém muzeu Lešany, a to bohužel poněkud nedůstojně  v prostoru mezi halami č. 1 a 2

Prameny a literatura:

Vladimír Francev, Vladimír Kupka – Děla a pevnosti

Vladimír Francev – Padesát příběhů exponátů

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Stefan Pataj – Artyleria Ladowa 1871 – 1970

Kolektiv – Ehrenbuch unserer artillerie

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora