7,5 cm leIG 18

7,5 cm lehké pěchotní dělo vz.18

  Další zbraní z pestré palety dělostřelecké techniky Wehrmachtu je lehké pěchotní dělo leIG18. Tato zajímavá zbraň sice neudivovala svými výkony, ale vynikala jednoduchostí a spolehlivostí. Proto ji do výzbroje v poválečném období zařadila i naše armáda a poslední kusy byly vyřazeny z výzbroje až v padesátých letech.

  Když se na počátku dvacátých let vyhodnocovaly zkušenosti z bojů Velké války, většina vyspělých armád se rozhodla zavést do své výzbroje pěchotní dělo. Tato zbraň měla sloužit k podpoře pěchoty ve všech bojových situacích. Musela být dostatečně lehká, aby se mohla dostat až do zákopů první linie a přitom její účinek měl být dostatečný k ničení odolných krytů a boji s obrněnými vozidly. Mnoho světových zbrojovek se touto kategorií dělostřelecké techniky zabývalo a vznikla i řada nadějných projektů. Do výzbroje je však zařadilo pouze několik armád. Největšího rozšíření doznala pěchotní děla v německém Reichswehru a později ve Wehrmachtu. Ten měl ve své výzbroji dokonce dva typy, jeden v ráži 7,5 cm a druhý ráže 15 cm. Německá armáda byla totiž až do poloviny třicátých let svázána přísným omezením, které se týkalo počtu děl ve výzbroji a jejich ráže. Na pěchotní děla se však toto omezení nevztahovalo. Němci tak doufali, že se jim tímto způsobem podaří posílit stavy dělostřelectva u divizí. Jak se ukázalo v bojích druhé světové války, bylo to řešení prozíravé. Německá pěchotní děla totiž významně přispěla k úspěchům Wehrmachtu v prvních letech války a své úkoly plnila spolehlivě až do posledních dnů války.

 Vznik zbraně

    Velení Reichswehru pověřilo v polovině dvacátých let vývojem zbraně pro podporu pěchoty firmu Rheimetall-Borsig AG. Tam po dlouhém vývoji vznikla zbraň, která se nepodobala ničemu, co bylo dosud zařazeno do armádní výzbroje. Konstrukce děla byla jednoduchá, ale přitom účelná. Vše bylo podřízeno snaze o dosažení co nejnižší hmotnosti při zachování účinku děla. Kanon byl osazen krátkou hlavní ráže 7,5 cm, která sice zkracovala dostřel, ale zachovávala účinnost proti odolným cílům a obrněné technice. Konstruktéři použili zřejmě z toho důvodu i nezvyklý lůžkový závěr, který se do té doby vyskytoval pouze u ručních zbraní. Dělo mělo extrémně nízkou palnou výšku a na svou dobu pozoruhodný rozsah náměru. Obsluhu chránil lafetový štít a vylehčená skříňová lafeta umožnila i uložení části příslušenství děla. Pohotovostní munice se přepravovala v rozměrné kolesně, která sloužila i k přepravě základní pětičlenné obsluhy. K tažení děla spojeného s kolesnou sloužilo dvouspřeží koní, ale do palebného postavení dokázalo pouze 400 kg vážící dělíčko dotlačit i základní obsluha. Pro zbraň byly vyvinuty dva druhy granátů. Jednalo se sice pouze o tříštivé projektily, ale zkoušky prokázaly, že při nastavení zapalovače na zpoždění výbuchu dokáží prorazit až 20 mm silný pancéř. To zatím stačilo na všechna obrněná vozidla potenciálních protivníků a teprve v roce 1938 došlo k vývoji protipancéřových granátů a dalších druhů munice.

 Zařazení do výzbroje

    Vývoj děla byl ukončen na konci dvacátých let, ale na své zavedení do výzbroje si muselo počkat až do roku 1932. Nová zbraň byla přijata do výzbroje Reichswehru pod označením 7,5cm leichtes infanterie geschütz 18, zkráceně leIG 18, Označení vzorem posledního válečného roku bylo zvoleno proto, že Německo mělo zákaz vývoje nových děl a mělo odkazovat na to, že jeho konstrukce vznikla ještě v době císařství.  Zpočátku se počítalo pouze s hippomobilním transportem a kanon byl vybaven dřevěnými loukoťovými koly. V roce 1937 pak vznikla i varianta děla určená pro motorový transport osazena koly s pneumatikami, která umožnila tažení kanonu rychlostí až 50 km/h. V té době vznikla rovněž úprava děla pro horské jednotky, protože Wehrmacht nedisponoval vhodným horským dělem domácí konstrukce. Tato varianta zbraně označená leGebIG18 byla o něco těžší, protože jí bylo nutné upravit pro horský transport. Kanon se rozkládal na deset břemen, která se převážela v sedlech soumarů nebo na lehkých terénních automobilech. Na počátku války vznikla i varianta děla pro výsadkové jednotky nazývaná leIG18F, která se rozkládala na čtyři jednotky. Ty bylo možno shazovat z letounů JU 52 pomocí speciálních padáků. Bylo však vyrobeno pouze šest zbraní tohoto typu a později je nahradila lehčí bezzákluzová děla.

Děla v boji

  Prvního ostrého nasazení se leIG 18 dočkaly v průběhu Španělské občanské války. V rámci Legie kondor bojovalo několik baterií pěchotních děl, která se na frontě velmi osvědčila, a Španělsko proto zakoupilo v Německu větší množství těchto zbraní. Ty potom zůstaly ve výzbroji až hluboko do padesátých let. V německé armádě byly kanony leIG18 zařazeny především u pěších divizí. Každá z těchto jednotek disponovala 20 lehkými pěchotními děly ale i jezdecké divize měly ve výzbroji 28 zbraní. Motorizovaná varianta zbraní pak sloužila v počtu 16 děl u motorizovaných divizí, a dokonce i v tankových divizích Wehrmachtu našlo uplatnění 22 kanonů. Na počátku války německá armáda mohla do boje nasadit skoro 3000 leIG18, pro které bylo k dispozici více než 3 500 000 granátů. V průběhu polské kampaně se potvrdila účinnost této zbraně a vhodné nasazení pěchotních děl stálo za mnoha úspěchy německých jednotek. Proto výroba leIG 18 pokračovala ve stále vzrůstajících počtech. Pěchotní kanony produkovala nejen firma Rheinmetal, ale i další německé zbrojovky, a část produkce se přesunula i do protektorátu. Úspěšné nasazení této zbraně pokračovalo i v průběhu bojů na západě. Zde se ale poprvé potvrdilo, že na moderní typy tanků už svými výkony dělo nestačí. Proto došlo k vývoji nové kumulativní munice a byl iniciován i vývoj výkonnějšího pěchotního děla. Ten však nebyl příliš úspěšný, a tak leIG18 zůstaly základní výzbrojí pěchoty na úrovni praporu a pluku až do kapitulace Německa. Na počátku války s Ruskem mohl Wehrmacht nasadit v první linii nejméně 4000 lehkých pěchotních děl. O intenzitě jejich nasazení svědčí nejlépe jejich ztráty a počty vypálených střel. Od června 1941 do konce roku museli Němci odepsat 919 kanonů leIG 18 a děla za šest měsíců vystřelila 2 800 000 ran. Velké ztráty kanonů byly způsobeny hlavně intenzivním nasazením děl v první linii. Německá pěchotní děla se však velmi osvědčila a pro pěší jednotky se jejich podpora stala nepostradatelnou. Proto se jejich výroba prudce zvyšovala. V roce 1940 bylo vyrobeno 850 děl leIG18, z nichž 63 dodala Škodovka. V následujícím roce vzniklo již 1115 zbraní a podíl plzeňské zbrojovky již činil 180 kusů. Největší počty lehkých pěchotních děl se podařilo vyrobit v letech 1943 a 1944 kdy Wehrmacht mohl zařadit do výzbroje přes 4000 kanonů. Významně stoupl i podíl českých zbrojovek. Výroba kompletních děl se přesunula do Strakonic a Škodovka vyráběla již pouze náhradní hlavně. Celkem až do ukončení produkce vzniklo úctyhodných 12 000 zbraní a jejich výroba skončila až v prvních květnových dnech roku 1945.

  V cizích službách 

 O službě německých lehkých pěchotních děl ve Španělsku jsme se již zmínili. Dalším velkým uživatelem malých kanonů se stala Čína, která v Německu ještě před vypuknutím války zakoupila větší množství zbraní. leIG18 se díky své jednoduchosti a snadnosti obsluhy velmi osvědčily v boji proti Japoncům a následně i ve válce s komunistickými jednotkami. Třicet lehkých pěchotních děl dostala od Němců rovněž armáda Slovenského státu, ale na východní frontě zřejmě k jejich nasazení nedošlo. Nejvíce leIG18 zařadila do své výzbroje Rudá Armáda. Ta získala svá první pěchotní děla na konci roku 1941 při ústupu Němců od Moskvy a ihned je zavedla do výzbroje prvosledových jednotek, což je pro německou zbraň tím nejlepším vysvědčením. Rusové dokonce vydali manuál k obsluze těchto děl a podle německého vzoru zahájili i výcvik obsluh. Celkem v letech války ukořistili Rusové více než 1000 děl. Většina těchto zbraní ale byla po válce předána „spřáteleným“ státům jako vojenská pomoc. Nejvíce leIG18 získali darem od Sovětů čínští komunisté, kteří je úspěšně používali v boji s jednotkami Kuomintangu a několik desítek děl podporovalo ještě čínské „dobrovolníky“ bojující proti vojskům OSN v Koreji. Desítky kanonů z kořisti po německé armádě zařadila do své výzbroje také albánská armáda, která je používala až do šedesátých let. leIG18 sloužily také v jugoslávské a bulharské armádě. Několik pěchotních děl používala po vzniku NDR i lidová policie, ze které se začala rodit německá Národní lidová armáda. Nesmíme zapomenout ani na naši poválečnou armádu. Ta po roce 1945 zařadila do své výzbroje desítky leIG18 a tato zbraň sloužila poctivě u řady útvarů až do počátku padesátých let.

  Německé lehké pěchotní dělo sice nepatřilo k žádným výkřikům vojenské techniky, ale jednalo se o zbraň spolehlivou a účelně konstruovanou. Díky jednoduchosti obsluhy byla u dělostřelců všech armád, kterými prošla oblíbena, a dokázala plnit velkou většinu úkolů, pro které byla vyrobena. Patří jí proto pevné místo v historii dělostřelectva.

Prameny a Literatura:

Dubánek, M, Od bodáku po tryskáče, Praha 2011

Gander, T, Enzyklopedie deutscher waffen, Stutgart 1999

Hahn, Fritz, Waffen und Geheimwaffen, Bonn 1992

F.M. von Senger und Etterlin, Die Deutsche geschützen, Bonn 1998

Janoušek, J, Československé dělostřelecké zbraně, Praha 1975

Kosar F, Panzerabwehrkanobne 1916- 1977, Stuttgart 1978

Lüdeke A, Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2010

Schunkov V, Die Waffen der Roten armee, Halle 2020