8cm Granatwerfer 34

8cm GrW34

   Nejpočetnější dělostřeleckou zbraní ve výzbroji Wehrmachtu se v letech druhé světové války staly 8cm minomety vz.34 a jejich odvozené varianty. Jednalo o výrobně jednoduché, a přitom účinné zbraně, které vycházely ze stejného vzoru jako moderní minomety ostatních bojujících armád. Ve velkých počtech je až do šedesátých let rovněž používala i naše armáda.  

   Již první měsíce bojů Velké války přinesly na bojiště novou zbraň, kterou se stal minomet. Zákopová válka totiž všechny bojující strany postavila před úkol zajistit okamžitou přímou podporu pěších jednotek ukrytých v nekonečných pásech polních opevněných postaveních. Bylo totiž nutné rozbíjet na krátkou vzdálenost soustředění nepřátelských sil, ničit odolné kryty a pevnůstky. Neméně důležité bylo i prorážení průchodů v překážkách a podpora vlastních útoků.                         Všechny armády dříve či později zavedly k plnění těchto úkolů minomety nejrůznějších vzorů a systémů, které se velmi rychle vyvíjely a zdokonalovaly. Opravdovou revoluci v této kategorii dělostřelecké techniky však přinesl projekt britského inženýra Wilfreda Scota Stokese. Ten navrhl extrémně jednoduchou zbraň složenou z hladké, zepředu nabíjené hlavně, upevněné na kovové ložiště. Tento ,, vrhač min ” byl neustále zdokonalován, ale trpěl stále řadou dětských nemocí. Z nich nejzávažnější byla malá přesnost a nedostatečný dostřel. Teprve francouzský konstruktér Brandt včas rozpoznal potenciál ,,stokesova vrhače“ a ve dvacátých letech vyvinul stabilizovanou minu pro tuto zbraň a vyřešil i zvýšení dostřelu minometu prostřednictvím přídavných náloží.                                                                                              Francouzská armáda pak zavedla tuto zbraň pod označením Stokes Brandt M.27 a jeho mírně zdokonalenou variantu pod označením M.27/31. Tyto minomety se pak staly základem všech konstrukcí lehkých minometů zavedených v meziválečném období a prvních letech druhé světové války. Tyto zbraně se vyráběly na základě licencí v Británii, Československu, Dánsku, Holandsku Itálii, Polsku, Rakousku, Spojených státech i Sovětském svazu. Výjimku netvořila ani Třetí říše, která po nástupu nacistů k moci pošlapala všechna omezení daná Versaileskou smlouvou. Právě moderní minomety byly ideální zbraní pro pohyblivou válku, na kterou se vznikající Wehrmacht připravoval. Proto výzbrojní úřad pověřil firmu Rheinmetal vývojem a výrobou minometu vycházejícího z koncepce Stokes Brandt. Konstruktéři německého zbrojního gigantu měli práci značně ulehčenou, a tak byly prototypy minometu velmi brzy připraveny k provedení vojskových zkoušek. Celá zbraň rozložitelná do tří celků vážila pouze 62 kilogramů, a proto ji mohlo pět mužů základní obsluhy velmi snadno přenášet. Nově byl vlastně vyvinut pouze zaměřovač a došlo k úpravám ložiště. Protože bylo zřejmé, že se jedná o mimořádně úspěšnou konstrukci, minomet byl po krátkém testovacím programu přijat do výzbroje Wehrmachtu pod označením

8cm Granatwerfer 34.

 Společnost Rheimetall, která byla pověřena jeho výrobou, vyvinula pro minomet rovněž novou munici. Jednalo se o tříštivou minu označenou Wurfgranate 34, s níž minomet dosahoval dostřelu 2 400 metrů a která se vyznačovala velkým střepinovým účinkem. Tato munice však při dopadu do měkkého terénu často selhala, a proto konstruktéři Rheinmetallu dále střelu zdokonalovali. Vznikla tak mina označená Wurfgranáte 38, která byla osazena citlivým zapalovačem s menší náloží. Ta po dopadu explodovala a vymrštila minu do výšky několik metrů. Teprve tam explodovala hlavní nálož, která roztrhala tělo miny na velký počet střepin. Ty pak dopadaly na terén z výšky, a tudíž před nimi nebylo ochrany. Vyvinuta byla rovněž ,,těžká mina“, označená Wurfgranate 40 o hmotnosti 7,5 kilogramu, určená k ničení odolnějších cílů. Dostřel s tímto projektilem se však snížil na pouhých 900 metrů. Vznikly také miny kouřové a miny vytvářející po dopadu barevný kouř. Německo se také připravovalo na plynovou válku, a proto došlo i na miny s náplní fosgenu nebo yperitu. K jejich použití však naštěstí nedošlo. Slepou uličkou vývoje střeliva se pak ukázal projekt miny s kumulativní hlavicí. Ta mě zasáhnout obrněná vozidla shora, kde mají nejslabší pancéřování. Ukázalo se však, že při relativně velkém rozptylu minometu je možnost úspěšně zničit tank přímým zásahem velmi malá a projekt byl zrušen.

 Zavedení do výroby a minomety v boji  

   Od roku 1934 ta začaly k útvarům pěchoty přicházet první minomety a mohl začít výcvik jejich obsluh. Wehrmacht tak do vypuknutí války obdržel tisíce těchto laciných a výrobně jednoduchých zbraní, které spolu s množstvím pěchotních děl zajistily německé pěchotě nejmohutnější podporu ze všech evropských zemí. Do kritického roku 1938 tak vstupoval Wehrmacht co se týče minometů velmi dobře vyzbrojen. Po anšlusu Rakouska navíc Němcům do klína spadlo na dvě stovky minometů vz. 36/37 které byly stejného systému a shodné ráže, včetně vycvičených obsluh, Každá z osmi pěších divizí Bundesheeru totiž měla ve výzbroji 27 těchto zbraní. Další cenná kořist je čekala po obsazení českých zemí, neboť bez boje získali 582 vynikajících minometů vz.36, které vyráběla firma Škoda, opět po vzoru minometu Stokes Brandt. Ty se lišily od německých zbraní pouze ráží a zaměřovačem, přičemž jejich obsluha byla stejná.      

   Do bojů druhé světové války tak vstupovalo Německo s 3625 Granatwerfry M.34 a s více než osmi sty kořistních zbraní. Již první boje po přepadení Polska prokázaly vysokou účinnost těchto zbraní a prvosledové jednotky požadovaly jejich větší počty. Firma Rheinmetall proto obdržela další rozsáhlé objednávky a výrobou zbraní byly pověřeny i další firmy, například Ruhrstahl AG nebo Haas und Sohn. Ještě v podzimních měsících roku 1939 ta převzal Wehrmacht více než 1500 minometů a jejich výroba se dále zrychlovala. V okamžiku útoku na Sovětský svaz tak bylo v první linii nasazeno 11 700 zbraní M.36. Nejvíce 8cm minometů bylo vyrobeno v prosinci 1944 kdy armáda převzala téměř 4 000 minometů, a ještě v březnu 1945 se Němcům podařilo vyrobit na 2000 zbraní. Celkem vzniklo na 73 000 granatwerferů M.34 a jeho odvozených variant.                                                                                    Pro boj v horském terénu a pro nasazení u výsadkových jednotek byla od roku 1942 vyráběna odlehčená verze zbraně, která měla pouze poloviční hmotnost oproti svému vzoru. Její extrémně krátká hlaveň umožňovala použití všech druhů dosud zavedené munice, ale maximální dostřel byl snížen na pouhých 1 100 metrů. Vznikla i speciální verze minometu určená především pro tankové divize. Zbraň byla uložena v pancéřované korbě polopásového vozidla Sd Kfz 250/7, odkud mohla vést palbu. Pro nedostatek místa pro všechny členy obsluhy obrněnec převážel pouze zmenšený palebný průměr a muselo ho doprovázet přepravník munice. Tato varianta ale vznikla pouze v nevelkém počtu kusů.                                                                                                           Němečtí minometníci díky dokonalému využití možností zbraně a preciznímu výcviku bohužel dosahovali také vysoké přesnosti palby a o účinnosti jejich minometů se přesvědčili spojenečtí vojáci na všech frontách. Jejich specialitou se staly rychlé palebné přepady, při kterých dokázali při maximální rychlosti palby v několika vteřinách vypálit až šest min, které se dostaly do vzduchu dřív než cíl zasáhla ta první z nich . Ostatní pak dopadaly v rychlém sledu následovány další salvou, po které se minometné družstvo rychle přemístilo nebo ukrylo, aby nebylo možné zjistit, odkud smršť přiletěla. Podle poslední statistiky Wehrmachtu se ještě v posledních dubnových dnech roku 1945 nacházelo na frontách více než 2550 kusů 8cm Gr.W.34, pro něž bylo k dispozici několik set tisíc ran.  

Poválečné osudy zbraně

   Po zhroucení Třetí říše se německé minomety staly cennou kořistí vítězů. Je to pochopitelné, protože většina armád měla ve výzbroji téměř identické zbraně. Jenom Rudá armáda jich ukořistila několik tisíc a další tisíce zbraní zůstaly rozesety po všech bojištích Evropy. Tak se zbraně dostaly do výzbroje prakticky všech států pod sovětským vlivem, které se později staly členy Varšavského paktu. Výjimkou nebylo ani poválečné Československo. Na našem území zůstalo několik stovek německých minometů, z nichž velkou část zavedla naše armáda do výzbroje pod označením vz.34N. Ty až do zavedení nových 82mm minometů vz.52 vyráběných domácím průmyslem představovaly jádro minometné výzbroje československé armády a sloužily poctivě až do šedesátých let. Nadbytečné kořistní zbraně pak uvolnila armáda k prodeji a velké zásilky těchto zbraní putovaly kei ,, spřáteleným” režimům na blízkém východě.  

Prameny a literatura :

M. John - Září 1938

M. Freitag – Schvwerer Granatwerfer – Berlin, 1939

V.  Karlický - Československé dělostřelecké zbraně, Praha 1975

F.  Kosar - Artillerie im 20. Jahrhundert

A. Neuman - Handbuch fur de Artilleristen, Berlin 1938

A. Lüdeke - Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2010

V. Schunkov - Die Waffen der roten Armee, Stutgart 2012

Archiv autora