5cm leichte Granatwefer 36

5cm leGrW36

Nejmenší dělostřeleckou zbraní používanou Wehrmachtem byl 5cm lehký minomet M.36. Ten tvořil důležitou součást výzbroje pěších rot a v prvních letech druhé světové války se významně podílel na drtivých vítězstvích německých vojsk, i když jeho výkony nebyly nijak oslnivé.

   Když Německé císařství prostřednictvím svého rakouského spojence rozpoutalo válečné běsnění, které do té doby nemělo obdoby, zjistily všechny bojující armády, že na nový typ konfliktu nejsou připraveny. Týkalo se to především dělostřelectva. I německá artilerie, která byla z evropských armád nejlépe vybavena, postrádala dostatek děl schopných palby vrchní skupinou úhlů. Ta se totiž v době, kdy se fronty ustálily, a vojska se zakopala do nekonečné spleti zákopů, mohla nejlépe uplatnit. Rychlost palby, mobilnost děla a dostřel totiž u zbraní menší ráže přestal hrát rozhodující roli. Všechny bojující armády proto dříve nebo později zavedly do výzbroje nejrůznější vrhače náloží, granátů a min, pro které se později ustálil název minomety a granátomety. Výjimkou nebyla pochopitelně ani armáda německá, která v průběhu války zavedla několik typů minometů. Většinou se jednalo o mohutná monstra ráže od 170 až do 380 milimetrů, která se mohla uplatnit pouze v poziční válce. Jedinou výjimkou byl minomet M.16 ráže 75 milimetrů, který i přes relativní těžkopádnost mohl pružně doprovázet manévrující pěchotu a po válce ho zařadil do své výzbroje i Reichswehr.                                                                                                                            Hlaveň vrhače tvořila tenkostěnná trubka upevněná do úchytu opatřeného dvojitým okem sloužícím ke spojení s ložištěm. To tvořila opěrná deska spojená s jednoduchou lafetou, která umožňovala nastavení náměru a odměru. Poslední částí zbraně byl malý zaměřovač. Hrubý náměr se nastavoval pomocí děrované trubice spojené pomocí objímek s hlavní. Jemný náměr se pak uděloval otáčením rukojeti s vnitřním šroubem. Hrubý odměr se nastavil natočením celého ložiště.  Jemný odměr bylo možné nastavit pomocí dvou hliníkových šroubů na lafetě. V zadní části hlavně se nacházel úderník. Vzhledem k tomu, že iniciace miny dopadem na zápalník, jak je u minometů obvyklé, by byla díky krátké hlavni nejistá, nahradila ho u Granatwerfru 36 spouštěcí páka. Ta zároveň sloužila i k napnutí úderníku. To také umožnilo opakování výstřelu při selhané. 

 K vymetení miny z hlavně sloužila nábojka s různou prachovou náplní. Pro malý minomet bylo vyvinuto i několik min, z nichž nejdůležitějším byl 5cm Wurfgranate 36. Jednalo se o ostrou minu o hmotnosti 900 gramů s hlavovým nárazovým zapalovačem Wgr Z34. Mimo to konstruktéři vyvinuli pro vrhač ještě několik druhů cvičných min. Ložiště neboli opěrná deska byla osazena libelou, která sloužila k přesnému usazení v terénu. Celá zbraň včetně příslušenství, které mimo vytěráku tvořilo plechové pouzdro se šroubovákem, olejničkou a sadou náhradních dílů. K minometu dále patřila sada výtyček a rektifikační dalekohled. Pro delší transport se zbraň s příslušenstvím ukládala do dvou beden. V boji se používala k transportu Granatwerferu 36 speciální nosítka. První z nich sloužilo k uložení hlavně a lafety,druhé k nesení ložiště a příslušenství minometu. Další nosítka pak sloužila k transportu pohotovostní munice. Jednoduchost obsluhy a malá hmotnost miny umožňovaly vycvičené obsluze dosáhnout fantastické rychlosti palby až 40 ran v minutě.

Granatwerfery v boji

  První malé minomety přišly k útvarům v roce 1936. Vzhledem k jejich jednoduchosti a láci se výroba rozeběhla velmi rychle a záhy disponovaly pěší roty německých divizí stovkami Granatwerferům 36. Unikátní příležitost vyzkoušet malé minomety v boji se naskytla Němcům  v průběhu Španělské občanské války.  V rámci Legie Kondor bojovalo na Iberském poloostrově i několik pěších jednotek, které byly vyzbrojeny mimo stařičkých minometů M.14 ráže 7,5cm i moderními malými minomety M.36. Zbraň se v boji velmi osvědčila a její kladné hodnocení ze Španělska mělo velký význam pro pozdější výrobu minometů. Německá armáda jich každý měsíc přejímala stovky a brzo se podařilo naplnit plánované stavy těchto zbraní u aktivních divizí. Při anšlusu Rakouska a v období Mnichova již malé minomety tvořily nedílnou součást výzbroje pěších rot, kde dvojice těchto zbraní představovala jejich nejtěžší organickou výzbroj. 

                                                                   K prvnímu dubnu 1939 evidoval Wehrmacht již 6735 přejatých Granatwerferů 36 a do vypuknutí války se podařilo vyrobit dalších 1867 minometů. Jejich výroba se po převedení německé ekonomiky na válečnou výrobu dále stupňovala a v průběhu polského tažení prokázaly přesvědčivě svou účinnost v podmínkách blitzkriegu. Tehdy byla především důležitá jejich nízká hmotnost a pohotovost k nasazení. Největší úspěchy malé minomety zaznamenaly v průběhu západního tažení. V květnu 1941 disponoval Wehrmacht již více než 12 000 Granatwerfery a jejich výroba běžela na plné obrátky. Zlom přineslo až jejich nasazení v průběhu tažení do Ruska, jehož začátek se stal jejich labutí písní. Od poloviny roku 1941 je totiž u prvosledových jednotek začaly nahrazovat mohutnější minomety ráže 82 milimetrů, které se díky svému dostřelu a účinku miny mnohem více hodily pro podmínky panující na ruském bojišti. O intenzitě nasazení Granatwerferů v Rusku svědčí jejich ohromující ztráty. Do konce roku 1941 přišli Němci o více než 3 000 kusů malých minometů. Jejich výroba definitivně skončila v druhé polovině roku 1941 po vyrobení 31 800 Granatwerfferů 36.                                                                             Několik desítek Granatwerferů 36 měla ve své výzbroji od roku 1942 i slovenská armáda. Část jich Slováci převzali od německých jednotek přímo na frontě. Většina ale pocházela z velké objednávky vojenského materiálu z roku 1942. Mnoho z nich však ztratily slovenské jednotky při kvapném ústupu a při stahování z ruské fronty. Tisíce malých minometů ukořistily i sovětské jednotky, ale protože Rudá armáda disponovala dostatečným množstvím modernějších zbraní většího účinku, do výzbroje je nezařadila. Výjimku tvořily některé partizánské jednotky, pro které byly malé Granatwerfery ideální zbraní. Desítky malých minometů zůstaly po osvobození i na našem území, ale československá armáda je již do výzbroje nezařadila, a nakonec s výjimkou muzejních exponátů skončily v hutích.

   Leichte Granatewerfery 36 byly nepochybně účinnou zbraní, která v prvních válečných letech pomohla nezanedbatelným způsobem německé armádě k jejím prvním drtivým vítězství. Prudký rozvoj dělostřelecké techniky však způsobil jejich rychlé zastarání, a vynutil si nahrazení těchto  minometů účinnější zbraní. Přesto se tato malá zbraň výrazným způsobem zapsala do historie dělostřelecké techniky už jen kvůli ohromujícím počtům vyrobených kusů.     

Prameny a Literatura:

Gander, T, Enzyklopedie deutscher waffen, Stutgart 1999

Hahn, Fritz, Waffen und Geheimwaffen, Bonn 1992

F.M. von Senger und Etterlin, Die Deutsche geschützen, Bonn 1998

Lüdeke A, Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2010

Schunkov V, Die Waffen der Roten armee, Halle 2020

Střelecký magazín 2/2003

Uhrin M, Slovensko v roku 1942, Banská Bystrica 2013

Waffen Revue Nr.48 – 1983