3,7 cm PAK 35/36
|
3,7 cm PaK 35/36 Nejpočetnější dělostřeleckou zbraní zařazenou do výzbroje německého Wehrmachtu byl protitankový kanon PaK 35/36 ráže 3,7cm. Toto dělo by se stalo nebezpečným protivníkem našich tanků a sehrálo by důležitou úlohu při očekávaném střetnutí s Československou armádou. Stálo pak za německými úspěchy v prvních letech války, vyrábělo se i v plzeňské Škodovce a do výzbroje je zařadila po roce 1945 i naše armáda. Německo jako první na světe pocítilo potřebu zavést do výzbroje specializovanou protitankovou zbraň. Od roku 1916, kdy na císařská vojska poprvé zaútočily britské tanky, se tato pancéřová monstra stávala stále hrozivějším protivníkem a spojenci trvale zdokonalovali techniku jejich nasazení. Německý generální štáb byl proto nucen hledat odpovídající protizbraň a na počátku roku 1918 vypsal specifikace na vývoj děla určeného k boji s tanky. Nový kanon měl mít ráži 37mm a dostatečný výkon, aby dokázal na vzdálenost 500 metrů prorazit pancéř o síle 15 mm. Vývojem nové zbraně byly pověřeny firmy Krupp, Rheinmetal a dělostřelecký arzenál v Mnichově, ale pouze Rheinmetal dokázal vytvořit včas zbraň, která zhruba splnila zadávací podmínky. Nové dělo bylo spěšně zavedeno do výzbroje, ale na frontu se již prakticky nedostalo. Tato konstrukce však posloužila firmě k získání cenných zkušeností a ověření zvolené koncepce. Představovala totiž první specializovanou protitankovou zbraň. Po kapitulaci Německa se vyrobené kusy staly kořistí vítězů, ale ti nedokázali německé zkušenosti využít.Jako první začal po válce řešit otázku boje s tanky opět německý Reichswehr. Ten totiž nemohl podle ustanovení Versailleské smlouvy vlastnit obrněná vozidla. Proto byla obrana proti nim jednou z priorit malé německé armády. Z toho důvodu došlo již v roce 1923 k vypsání specifikací na vývoj nové protitankové zbraně. Zadání bylo přizpůsobeno posledním poznatkům ve vývoji tankové techniky a proto měl kanon prorážet pancéř o síle 40 mm skloněný pod úhlem 60 stupňů na vzdálenost 500 metrů. Konstrukcí děla byla pověřena firma Rheinmetal, která však nesměla vyrábět zbraně a všechny práce se proto prováděly tajně.Z toho důvodu se vývoj protáhl téměř na deset let, ale v roce 1932 mohla být dokonale vyzkoušená zbraň přijata do výzbroje, a Reichswerh se stal jedinou armádou na světě, která disponovala účinnou protitankovou zbraní. První vyrobené kanony měly pouze dřevěná loukoťová kola, protože se u nich zpočátku počítalo pouze s hippotrakcí. V roce 1927 ale vznikla i verze pro motorizované jednotky a zbytek první výrobní série byl vyráběn již pouze osazený diskovými koly s pneumatikami. Rheinmetal měl původně vyrobit pouze 608 kusů, ale po nástupu nacistů k moci došlo k dalším rozsáhlým objednávkám, a zbraň nově označená jako 3,7cm Panzerabwehrkanone 35/36, neboli PaK 35/36, se stala nadlouho základem protitankové výzbroje Wehrmachtu.
Období největší slávy V organizační struktuře prudce rostoucího Wehrmachtu měly nové kanony PaK velmi důležitou úlohu. Nejprve se staly výzbrojí vznikajících protitankových oddílů zařazených do organizační struktury divizí a později byly přiděleny i pěším plukům. V září 1939 tak disponovala každá z pěších divizí protitankovým oddílem se třemi rotami po 12 kanonech. Každý pěší pluk měl navíc ve výzbroji ,,panzerjägerkompanii“ o třech četách po 4 kanonech. Celkem tak divize mohla do boje nasadit 75 kanonů PaK 35/36. Motorizovaná divize měla ve výzbroji 72 kanonů, lehká pěší 54, tanková nebo horská 48 a jezdecká brigáda 21 protitankových děl. Wehrmacht tak měl zcela jistě nejlépe zajištěnou protitankovou obranu ze všech soudobých armád. Všechny druhy jednotek totiž disponovaly nadstandartním počtem zbraní a kanony PaK 35/36 patřily od počátku své kariery k nejlepším zbraním své kategorie. V předválečném období je svými výkony překonávaly pouze československé kanony vz.37
Výkony standartního německého protitankového kanonu samozřejmě zaujaly řadu zahraničních zájemců, kteří ve druhé polovině třicátých let řešili otázku účinné obrany proti tankům. Bylo to pochopitelné, neboť Wehrmacht se výkony děla nijak netajil a kanony naopak propagandisticky využíval k odstrašování budoucích protivníků. Jako první se s kvalitami německých protitankových zbraní mohli seznámit sovětští dělostřelečtí odborníci, protože zkoušky děla probíhaly z obavy před spojeneckými kontrolami na zkušebním polygonu v Rusku. Rusové při vlastním vývoji protitankové zbraně neuspěli, a tak sáhli k oblíbené taktice používané sovětským režimem po celou dobu jeho existence. Byla zakoupena výrobní licence kanonu a získán i určitý počet zbraní z prvních výrobních sérií. Ty posloužili k získání nejnovějších technologií a zbraň byla později upravována podle připomínek a zkušeností od útvarů. V Závodě číslo 8 se již v roce 1931 rozeběhla sériová výroba kanonu označeného 37mm kanon M.1930. Sověti tak získali moderní protitankovou zbraň dříve než Reichswehr. Protože v té době již Rudá armáda disponovala těžkými tanky, bylo možné vyzkoušet nová děla i proti dobře pancéřovaným strojům. Protože na tato monstra již výkon kanonů na větší vzdálenosti nestačil, přikročili Sověti k úpravě děla na ráži 45mm, a aby hmotnost udrželi v přijatelných mezích, nahradili těžké disky výpletem kol podobným motocyklovým. Tato úprava se stala charakteristickým rozlišovacím znakem od německých zbraní. Nový kanon byl zaveden do výzbroje Rudé armády pod označením 45mm kanon M.1937 a stal se standartní výzbrojí protitankové obrany až do roku 1942.
Protože PaK 35/36 patřil ke špičkovým zbraním své kategorie, dočkala se firma Rheinmetal i početných zahraničních objednávek. Vzorové kanony spolu s licencí na jejich produkci zakoupilo například Japonsko. To nasadilo tyto zbraně v průběhu války na všech bojištích a celkem jich v Říši vycházejícího slunce vzniklo 3400 kusů. Dalšími uživateli německých protitankových kanonů se stalo Maďarsko, které disponovalo více než 250 kanony a nasazovalo je v boji po celou dobu své účasti ve válce. Frankovo Španělsko získalo po porážce republikánů kanony PaK Legionu Condor a další zbraně v Německu zakoupilo. V roce 1939 tak disponovalo více než 300 kanony. Mezi další uživatele německých protitankových kanonů můžeme zařadit Finsko a Rumunsko. Tyto státy sice získaly své zbraně až po vstupu do války s Ruskem, ale používaly je až do ukončení bojů. Kanony PaK 35/36 v předvečer války koupilo i Holandsko, o jehož napadení bylo již rozhodnuto. Stála za tím potřeba získat cenné devizy a Němci neměli obavy, že by holandská armáda dokázala svá děla efektivně použít.
 Kanony v boji Jako první bojově nasadila kanony PaK 35/36 německá Legie Condor, bojující na straně Frankistů. Republikánské lehké T 26 a BT 5 sovětského původu byly pro německá protitanková děla snadnou kořistí a německé zbraně si vydobyly skvělou reputaci. Kanony PaK poté posloužily jako demonstrace síly Wehrmachtu při anšlusu Rakouska a později i obsazení československého pohraničí. Večer 14. března 1939 pak německé kanony zažily i první ostré nasazení v řadách Wehrmachtu. Předvoj motorizovaného oddílu SS ,, Leibstandarte Adolf Hitler” vyzbrojený kanony PaK 35/36 totiž zahájil palbu na Czajankova kasárna v Místku. Tam se proti velké přesile bránili vojáci 8. pěšího pluku, kteří včas nedostali rozkaz ke kapitulaci. V tomto střetnutí se německá děla ale příliš nevyznamenala. Hvězdnou chvílí prvních německých protitankových děl se stalo polské tažení. 1.září 1939 měl Wehrmacht ve výzbroji úctyhodných 11 200 kanonů PaK 35/36. Polské tančíky a lehké tanky byly pro ně snadnými soupeři, ale vzhledem k malým počtům polské obrněné techniky se používaly především k podpoře bojující pěchoty. I v této roli se kanony velmi osvědčily a jejich nasazení v první linii umožnilo rozvinutí koncepce bleskové války v praxi. Euforii ze snadných úspěchů standartních protitankových kanonů v Polsku vystřídalo o několik měsíců později nepříjemné vystřízlivění. V průběhu západního tažení si ještě PaK 35/36 poměrně snadno dokázaly poradit s lehkými tanky spojenců. Na britské tanky Matilda s čelním pancéřem o síle 78 mm, francouzské tanky Somua S-35 a Char B už ale jejich výkon nestačil, a dokázaly je ničit pouze na krátkou vzdálenost za ideálních podmínek. Protože Werhmacht v té době neměl ve výzbroji účinnější zbraň, musely je zastoupit kořistní české kanony vz.38 ráže 4,7cm a protiletadlové kanony ráže 8,8 cm. Jednotky ,, panzerjagerů“ také na západě utrpěly citelné ztráty a Němci přišli o více než 600 kanonů. Zkušenosti z Francie vedly k vývoji nové munice s vyšší průrazností a nový granát zavedený v roce 1940 dokázal prorazit při kolmém dopadu až 50mm cementovaného pancéře. Jak se ale o rok později ukázalo, stále bylo to málo. Na počátku východního tažení disponoval Wehrmacht více než 15 000 kanony PAK 35/36, které stále tvořily standartní výzbroj protitankových jednotek. Již první boje v Rusku však prokázaly, že kanony Pak 35/36 byly zkonstruovány pro jinou válku. Sovětské tanky T-26 a BT-7 se sice stále stávaly jejich kořistí pro špatné taktické nasazení, ale v souboji s prvními variantami tanků T 34 se německé standartní protitankové kanony neprosadily. Na mohutné tanky KV pak nestačily ani na nejkratší vzdálenost a vysloužily si přezdívku ,,klepadlová zbraň”. Urychleně byla proto požadována jejich modernizace, ale zvětšení ráže na 4,2 cm, ani zavedení nové výkonnější munice, nepřineslo uspokojivé řešení. Ve výzbroji protitankových jednotek je proto nahradily nejprve 5cm PAK 38, a později slavné 7,5cm PAK 40. Přesto zůstaly kanony PAK 35/36 v první linii až do konce války. Jejich výkon proti obrněné technice pomohlo zvýšit zavedení nadkaliberního granátu ,, Stielgranáte“ M.41. Ten na krátkou vzdálenost dokázal prorazit až 300mm pancéře, ale bylo to pouze nouzové řešení a děla sloužila hlavně k podpoře pěchoty jako univerzální lehký kanon.
Kanony PAK 35/36 byly od roku 1940 vyráběny i v plzeňské Škodovce. Je pravděpodobné, že velká část z 2700 kusů převzatých Wehrmachtem v tomto roce vznikla právě v Plzni, protože říšské dělovky již přecházely na výrobu modernějších zbraní. Po osvobození všechny dostupné kanony převzala československá armáda, což není pro kvalitu německých děl špatné vysvědčení. Ještě v roce 1950 používaly naše protitankové jednotky 23 kanonů PAK 35/36 označovaných 37 mm PTK vz.38 N a 300 kusů sovětských verzí děla zavedených do výzbroje jako 45mm PTK vz.37.
Prameny a Literatura: Dubánek, M, Od bodáku po tryskáče, Praha 2011 F.M. von Senger und Etterlin, Die Deutsche geschützen, Bonn 1998 Janoušek, J, Československé dělostřelecké zbraně, Praha 1975 Kosar F, Panzerabwehrkanobne 1916- 1977, Stuttgart 1978 Lüdeke A, Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2014 Schunkov V, Die Waffen der Roten armee, Halle 2020
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
