15 cm sIG33

15 cm těžké pěchotní dělo model 33

  Zřejmě nejmohutnější dělostřeleckou zbraní podřízenou organizačně pěším jednotkám se stalo německé těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 15 cm. Jednalo se o zdařilo a účinnou zbraň, která dopomohla jednotkám Wehrmachtu k řadě vítězství a vyráběla se až do posledních dnů války. Díky své jednoduché a kompaktní konstrukci pak mohla být využita i k vyzbrojení několika typů samohybných děl.

  Po vyhodnocení zkušeností z bojů Velké války většina vyspělých států přistoupila k vývoji takzvaných pěchotních děl. Tyto zbraně měly podporovat pěchotu ve všech fázích boje a umožnit pružné reagovat na změnu bojové situace. Do výzbroje však účinná pěchotní děla zavedlo pouze několik armád. Prim mezi nimi hrálo Německo. Armáda Výmarské republiky nazývaná Reischswehr byla citelně omezena restrikcemi vítězných spojenců. Nesměla vlastnit některé druhy zbraní a ostatní byly výrazně početně omezeny. Platilo to zejména pro dělostřelectvo, protože Německo mohlo zařadit do výzbroje pouze děla s největší ráží 10 cm. S tím se ale důstojníci Reichswehru nechtěli smířit a hledali cesty jak omezení obejít. Zkušenosti z války totiž potvrdily nepostradatelnost děl ráže 15 cm, organicky zařazených do výzbroje divizí. Protože se na pěchotní děla jako nový typ zbraně omezení nevztahovalo, velení Reichswehru přišlo na myšlenku zařadit do výzbroje děla určená k posílení výzbroje pluků v ráži 15 cm.V roce 1927 proto získala firma Rheimetal kontrakt na vývoj zbraně podle velmi nezvyklých specifikací. Mělo se jednat o dělo, které by bylo lehké a co nejkompaktnější při zachování mohutného účinku střely. Tomu musel být obětován dostřel zbraně, který však pro zamýšlené úkoly dostačoval. Hlaveň, kolébka a lafeta musely být co nejlehčí, aby celé dělo s obsluhou a pohotovostní municí utáhlo i v náročném terénu šestispřeží koní. Práce na projektu děla pokračovaly poměrně pomalu, protože tento proces zpomalila hospodářská krize a složitý vnitropolitický vývoj v Německu.

Zavedení do výzbroje

V roce 1933 však byla nová zbraň dokonale odzkoušena a zralá k zavedení do řadové služby. Vše urychlil nástup nacistů k moci, a tak mohl Wehrmacht toto neobvyklé dělo ihned zařadit do výzbroje pod označením schwere Infanterie Geschütz neboli sIG 33. Konstrukce zbraně byla konzervativní a maximálně zjednodušená. Dělo mělo krátkou hlaveň uloženou v mohutné kolébce a rozměrnou skříňovou lafetu doplněnou děleným štítem. Původní provedení mělo dřevěná loukoťová kola oráfovaná ocelovou obručí, protože se počítalo pouze s hippomobilní přepravou. Dělo spojené s mohutnou kolesnou určenou k přepravě pětičlenné obsluhy, pohotovostní munice a potřeb děla tahalo šestispřeží těžkých koní. Munice byla dělená a pro zbraň byly vyvinuty dva základní typy střel. Jednalo se o granáty M 33 a nábojky M 33. Protože se Werhmacht začal motorizovat, a především připravovat na nový typ války, došlo k rozhodnutí dělo upravit i pro motorový transport. Zbraň dostala nová kola s disky z lisovaného plechu, oráfovaná plnopryžovou obručí. Náprava byla doplněna vzduchovými brzdami, ale protože nedošlo k hlubšímu zásahu do vlastní konstrukce, přeprava byla stejně možná pouze rychlostí 15 km.  

Těžká pěchotní děla v boji

 Již první zkušenosti od útvarů, ke kterým bylo nové dělo zařazeno potvrdily, že německá pěchota získala velmi účinnou zbraň. Ta umožnila nejen ničení odolných cílů a týlových zařízení ale i soustředění pěchoty bez toho, aby pěší jednotky čekaly na podporu těžkého divizního dělostřelectva. To Wehrmachtu umožnilo vyzkoušet nové taktické postupy, které vedly později k drtivým německým vítězstvím v prvních letech války. Výroba děla běžela od roku 1933 v závodě Rheinmetal v Düsseldorfu a později i v továrně AEG v Berlíně. Proto se podařilo do roku 1938 vyzbrojit těžkými pěchotními děly všechny budované pěší a motorizované divize. Tyto zbraně tak mohly sloužit jako hrozivá stafáž při anšlusu Rakouska a obsazování československého pohraničí. Bojové úkoly je ale čekaly již v příštím roce. K 1. dubnu 1939 disponoval Wehrmacht 413 děly sIG 33 a v okamžiku napadení Polska mohl do bojů nasadit 550 těchto zbraní, pro které bylo k dispozici na 700 000 ran. Od roku 1939 měli němečtí dělostřelci k dispozici i průbojné a kouřové granáty vz.38. V průběhu polské kampaně se děla velmi osvědčila. Žádná armáda světa totiž neměla k přímé podpoře pěchoty zbraň podobné účinnosti. Ta byla organizačně zařazena již v sestavě pěších pluků a mohla vést pohotově palby podle potřeb bojujících jednotek. V září 1939 vystřílela těžká pěchotní děla 25 000 ran a Němci ztratili pouze šest zbraní, což je zcela zanedbatelné. Výroba těchto zbraní proto pokračovala stále se zvyšujícím tempem, a v květnu 1940 disponoval Wehrmacht nejméně 700 těžkými pěchotními děly, která v průběhu bojů na západě vypálila více než 82 000 ran. Vzhledem k enormnímu vytížení říšských dělovek došlo v roce 1941 k přesunu části produkce i do České zbrojovky ve Strakonicích. V roce 1941 posílilo německé divizní dělostřelectvo na 500 děl a produkce sIG33 dále pokračovala vzrůstajícím tempem. To nejlépe svědčí o významu, který tato relativně zastaralá zbraň pro německou armádu měla. V první fázi tažení do Ruska těžká pěchotní děla zaznamenala velké úspěchy, ale také se ukázalo, že ani zbraň této ráže nedokázala spolehlivě ničit odolné stavby a pevnostní objekty. Proto došlo k vývoji speciální nadrážové střely, nazývané Stielgranate M.42, která spolehlivě na krátkou vzdálenost ničila i silné betonové bunkry. V průběhu ruského tažení se těžká pěchotní děla často utkala i s tanky, a proto byl dán pokyn rovněž k vývoji kumulativního granátu. Ten však neměl velký úspěch, protože pokud se podařilo německým dělostřelcům zasáhnout přímo tank, stačil i na nejtěžší ruské stroje účinek 15 cm průbojného granátu. Pěchotní děla však zaznamenala v Rusku i hrozivé ztráty a rychlý početní růst německých divizí si vyžadoval strmý nárůst produkce. V roce 1943 Wehrmacht převzal 862 děl a v roce následujícím dokonce 1613 děl. Ještě v roce 1945 se podařilo vyrobit přes 400 zbraní. K 1.březnu 1945 evidoval Wehrmacht v první linii 2 954 sIG33, pro které bylo k dispozici více než 5 000 000 granátů. Celkem pak bylo vyrobeno více než 4 600 zbraní tohoto typu. 

Samohybná děla vyzbrojená sIG 33

 Zkušenosti z polského tažení vedly k potřebě vybavit německé obrněné divize mobilními děly o velkém účinku, která by dokázala podporovat tankové jednotky v průběhu rychlých průlomových akcí, typických pro bleskovou válku. Protože bylo jasné, že tančíky Pz I vyzbrojené pouze kulomety nemají proti francouzským tankům šanci, byla uvolněna část jejich podvozků pro konverzi na samohybné dělo. Pro vyzbrojení tohoto vozidla bylo vybráno 15 cm pěchotní dělo, které bylo ze všech zbraní této ráže nejlehčí a nejkompaktnější. Protože se tatro kategorie obrněných vozidel teprve rodila, sáhli němečtí konstruktéři k nejjednoduššímu řešení. Celé dělo sIG33 prostě umístili do objemné krabicové nástavby na podvozku Pz I. Vozidlo nazývané           15 cm sIG33 auf PzKpfwI AusB bylo vyrobeno pouze v počtu 38 kusů. Jednalo se sice v podstatě o improvizaci, ale její nasazení v průběhu západního tažení potvrdilo, že obrněné jednotky se bez podpory samohybných děl neobejdou.To vedlo k dalšímu vývoji těchto potřebných zbraní. Protože podvozek tančíku Pz I byl silně poddimenzován, což vedlo k řadě poruch, byl pro další vývoj samohybných lafet vybrán poněkud mohutnější tank Pz II. Dělo sIG bylo upraveno pro použití v stísněné korbě tanku, jehož podvozek byl zesílen a prodloužen. V roce 1941 bylo firmou Alkett vyrobeno 12 vozidel označených.

Nejzdařilejší samohybné dělo

   Teprve třetí provedení samohybného děla se opravdu zdařilo. Když byla na jaře 1942 ukončena v ČKD, tehdy nazývaném Böhmish-Mährische Maschinenfabrik, výroba lehkých tanků vz.38, zrodila se myšlenka umístit na tento zdařilý podvozek dělo sIG33. Podvozek LT38 byl osazen rozměrnou nýtovanou korbou, do níž bylo možné umístit upravené pěchotní dělo spolu s celou obsluhou a 15. granáty. Nová zbraň nesla označení 15 cm sIG 33 auf PzKpfw38(t). Výroba samohybných děl, která si u bojových jednotek vysloužila přezdívku Grille ( cvrček ) začala na jaře 1943. Celkem Wehrmacht převzal 200 kusů tohoto vozidla, označeného jako verze H, která přednostně posílila dělostřelectvo tankových divizí. Samohybná děla velké ráže se na frontě mimořádně osvědčila, a proto bylo rozhodnuto o pokračování výroby. Protože se na podvozky LT 38 začaly montovat další nástavby s modernějšími děly, k další výrobě Grille se používaly většinou poškozené tanky stažené z fronty. Protože hmotnost granátů nedovolila vézt v korbě dostatečný počet střel a nábojek, bylo na stejném podvozku postaveno i muniční vozidlo, které obdrželo stejnou korbu. To umožnilo do muniční varianty nouzově osadit kolébku s dělem z poškozeného stroje i v polních podmínkách. Výroba Grille pokračovala až do konce roku 1944 a na fronty odešlo ještě 180 vozidel, označených jako verze K. Ztráty těchto samohybných děl byly překvapivě malé, a ještě v prosinci 1944 bojovalo v první linii 160 samohybných děl.    

  Pěchotní děla sIG33 byla nesporně zajímavou konstrukcí a v letech války se potvrdila jejich účinnost a odolnost. Do výzbroje je sice mimo Německo nezavedl žádný z jeho satelitů ani další státy, ale tyto zbraně úspěšně bojovaly až do posledních dnů války. Jejich výroba probíhala i na našem území a ve druhé polovině války tvořila samohybná děla osazená sIG33 nejmohutnější výzbroj tankových divizí. Naše poválečná armáda je sice oficiálně nezavedla do výzbroje, ale nejméně jedno provozuschopné samohybné dělo Grielle figurovalo v jejích výkazech ještě v roce 1948.

Prameny a Literatura:

Dubánek, M, Od bodáku po tryskáče, Praha 2011

Gander, T, Enzyklopedie deutscher waffen, Stutgart 1999

Hahn, Fritz, Waffen und Geheimwaffen, Bonn 1992

F.M. von Senger und Etterlin, Die Deutsche geschützen, Bonn 1998

Janoušek, J, Československé dělostřelecké zbraně, Praha 1975

Kosar F, Panzerabwehrkanobne 1916- 1977, Stuttgart 1978

Lüdeke A, Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2010

H.Dv. 119/541 Schutztafel für das sIG 33, Berlín 1944

H.Dv. 109 Das sIG 33, Berlín 1943